Zdál se mi sen

Zdál se mi sen.
Nebyl hezký. Nechci na něj vzpomínat, ale musím. Asi mám ten pocit, kdy to ze sebe chci dostat, aby to bylo rychle pryč. Daleko ode mne.
Můj otec byl nemocný. Jeho zdraví churavělo čím dál rychleji. A já to věděla. Všichni jsme okolo něho chodili s vědomím, že brzy bude konec.
Ve snu jsem se pohybovala skoro stejně jako v realitě. Má přítelkyně mi už neříkala přítelkyně. Ani kamarádko. Ani známá.
Můj přítel mi říkal, jak mne má rád i přesto, že jsem to slyšet nechtěla. Vše bylo idylické.
Jen vždy po škole jsem přicházela do stejné místnosti. Došla jsem do pokoje mého otce.
Sedla jsem si k jeho posteli a četla mu povídky, co jsem napsala. Nebo noviny a konverzovala jsem s ním o špatnosti naší politiky.
Jednou mi zavolal. Bylo to ráno. Dřív než jsem šla do školy. Ve snu je vše možná, a proto i já jsem se dokázala během pár minut objevit opět u jeho postele.
Najednou mi bylo už dávno osmnáct. Už dávno jsem měla ušité šaty na svůj maturitní ples…. Tančila jsem. Zpívali jsme si a já mu tančila u postele. V krásných večerních šatech.
Ten chraptivý ale šťastný smích.
Pak jsem k němu poklekla. Lokny s pentlemi mi lemovaly obličej. A já mu ukazovala překvapení.
Věnované jemu.
Byla to kniha. Slabá knížka. V modrém obalu. S andělem. A s dívkou. Možná to byl elf. Nevím. Byl to přece sen.
Jeho tvář se rozzářila. Dole. Dole v rohu knihy bylo mé jméno. Obejmul mne. Tak pevně a se slzami v očích.
Děkoval. Byl na mne pyšný a já byla šťastná.
A pak se zase tak divně usmál.
Vzal mne za ruku a řekl: „Děkuji“
Děkuji…
Poprosil mne o píseň. A já zpívala. Spolu jsme zpívali. Tu něžnou melodii z dětství.
Druhou sloku nedokončil.
Nedozpíval ji. Skonal v rytmu své oblíbené písně. S úsměvem na rtech. S dlaní sevřenou v mých rukou. Zemřel. Odešel…
A já seděla. Plakala. Neschopna pohybu.
Nikdo nikde nebyl. Svět zmizel. Byl jen já a táta. Můj táta. Můj otec.
Volala jsem Martinovi. Odvezl mne pod můj strom. Nikde auta, nikde lidé. Jen my dva pod stromem. Já plakala a on nic nevěděl. Na nic se neptal a já nemohla přestat. Nemohla jsem utišit… Pak pochopil.

Celé dny jsem seděla pod tím stromem. Už jsem neplakala. Ale nemluvila jsem. Nevyslovila jsem jediného slova.
Ale sen nekončil. Objevila jsem se ve školní lavici a kolem sebe měla hloupé pohledy spolužáků. Přítelkyně známá mi byla ukradená. Všichni byli mimo mě. Nikdo nic nevěděl. Ve vzduchu zaznělo mé jméno. Měla jsem jít k tabuli. Ne. Čí si hlas mi hájil němou bledou tvář, ale kantor byl nelítostný.
Stoupla jsem si a pověděla svůj příběh. Slzy mi tekly po tváři. Mluvila jsem o všem. Mluvila jsem o ztrátě kamarádky. O nalezení pravdy. O masce matky. A o smrti. O smrti mého otce. O tom, že nevím kam jít. Že miluji sestru, co má svůj život. Že teď nemohu zbaběle opustit matku a jít pryč. Že nevím co bude. A že je konec otce. Člověka kterého jsem milovala. A já plakala. Tak moc jsem plakala.
Odešla jsem. Pryč od těch lidí. Od těch okolo. Seděla jsem před školou a zase hleděla s prázdným němým pohledem.
Pak přišla. Stála za mnou. Ta co se mě zbavila. Hleděla na mně a omlouvala se. Citovala ta němá slova. Citovala, jak člověk pozná to co měl rád až když se mu přihodí něco špatného. A že když vidí moji bolest, cítí jak se zmýlila.. jak i ona ublížila.
Nechala mne plakat. Ale já už nemohla. Mlčky jsem ji odejmula a odešla kamsi pryč.
Zase jsem byla tam u stromu. Seděla jsem. Plakala. Opět.
Mluvila do větru. Šum stromu zachytával má slova. Mou bolest. Nemohla jsem se smířit. Nechtěla jsem. Zjevovali se mi postupně mí přátelé, má rodina. Tu ten, tu onen. A přesto jsem tam seděla. Smála se, plakala, křičela a nevěděla.
Tak tíživý pocit na srdci. Jeho tvář stále před očima. Tvář táty.
Tak tíživý pocit, že mne probudil. Do chladného rána jsem otevřela rudé oči a tvář mi ležela na mokrém polštáři. Z očí se mi vykoulilo pár kapek.
Pak jsem se ale posadila a skoro jsem slyšela ten těžký balvan, co mi spadl ze srdce. Najednou jsem byla lehká. Klidná. Vzpomněla jsem si na otce ležícího vedle v pokoji. Zaposlouchala jsem se do tmy a uslyšela jeho chroptící spící dech. . .
Ten sen. Ta skutečnost. Byl to sen. Sen… Stále jsem si opakovala. Sen. Jenom sen…