Bezedná kapsa 3/10

     Sevir doklopýtal ke stolu, odsunul židli a ztěžka se na ni posadil. Natáhl se přes stůl, uchopil malý soudek s pivem a opravdu dlouze se napil. Pak ho zas vrátil na své místo.

     Z výšky se na něj zamračil Pahejl. A mračil by se dál, kdyby si nevšiml, jak je Sevir rozhozený. Na čele se mu perlil pot a jeho medové vlasy byly upocené.

     Chvíli oba seděli tiše. Malar byl poznávat krásy a pachy zadní uličky za účelem trochu k nim přispět a Kruc se nejspíše povaloval kdesi na baru.

     Zápasník se podíval na zdánlivě schoulenou postavu naproti u stolu.

     „Tak, jak to dopadlo?“ Bylo to trochu nemotorné, ale co čekat od obra.

     Sevira jako by jeho dotaz probral, cukl sebou a zadíval se do obrova kulatého obličeje.

     „Zítra si mohu dojít pro mince. Dostaneme jiskry i celé srpky. Blesky hřmí pro nás, příteli. Za pár dní můžeme vyrazit.“

     „Hm, budu si to muset vyřídit na zápasišti,“ zamyslel se Pahejl. Náhle před ním přistál umaštěný korbel, z něhož vyšplíchlo. A vedle něj na stůl dopadly i dva dřevěné kalíšky. Ve všech třech nádobách byla hnědá tekutina.

     „Pijme, přátelé. Na smutek nebo na radostnou zprávu o daleké cestě, vždyť je to jedno. Pít se dá za každých okolností,“ radoval se Malar a nakláněl se přitom ze strany na stranu. „Něco vám řeknu. Tady to všechno vypadá jak pod vodou. Všechno se mi nějak vlní. Cítím, jak si se mnou pohrávají mořské proudy a promáčí mě. Hlavně tady dole,“ brblal opilý čaroděj v pomočených kalhotách. „Tak na úspěch. Anebo na selhání? Mě je to jedno, jen když pálí,“ zvolal, zvedl jeden kalíšek a aniž by čekal na přátele, s hlubokým zakloněním si nalil hnědou tekutinu do úst a polkl.

     Sevir s Pahejlem si pokynuli a následovali jeho příkladu. Pili však o něco opatrněji. Hnědé slzy do sebe nelze jen tak kopnout. Tedy pokud nechcete, aby vám bylo půl hodiny na zvracení.

     Likér, jak tomu místní rádi říkali, se musel nejprve poválet na jazyku, aby si ho jeden vychutnal, poté pomalu polknout a na pár vteřin zadržet dech. Kdybyste hned vydechli, je celkem pravděpodobné, že by vám z úst šlehaly plameny a zbytek noci byste strávili s hlavou nad odpadní strouhou. Ovšem jak to tak bývá, nikdo přesně neví, kdo s tímto tvrzením přišel. Avšak jen blázen by se snažil dokázat nepravost tvrzení.

     Malar se po chvíli narovnal a praštil kalíškem na stůl. „Všimli jste si, pánové, že se to rýmovalo?“ pronesl a padl k zemi. Pahejl ho těsně nad podlahou zachytil svou dlouhou rukou, zvedl a posadil na židli.

     „Jeden jako druhej, tyhle tardenský bráchové.“

     Sevir se pousmál a polkl slinu, aby zahnal pálení žáhy. V břiše měl zatím příjemně teplo. Hnědé slzy jsou jediné slzy, co jsou k užitku, říká se.

     Vyprázdnil svůj skoro dopitý a zvětralý korbel piva a vstal. Jako jeden z mála v hostinci se nepohyboval vrávoravě. Došel k pultu, za nímž se s letitými zkušenostmi a praxí otáčel hostinský Bran a většinou, pokud nebyla hospoda narvaná k prasknutí a ona neobsluhovala se svými dcerami a děvčaty hosty, i jeho žena Ires.

     Pokynul hostinskému, ten mu sebral korbel a zamířil k vědru. Říci, že byl korbel po vynoření a propláchnutí tamní vodou čistší, by byla nestoudná lež.

    „Vy mi vždycky dokážete udělat radost, Brane,“ usmíval se Sevir na plný korbel, když pouštěl do veliké mozolnaté dlaně pár jisker. Hostinský si úzké, srpkovité mince prohlédl, strčil je do kapsy a odkráčel. I tak vypadá vděčnost, po celém dni na nohách. Mladík s korbelem se otočil a mířil ke své židli.

     „– ale Kruci, pokoušíš se mě snad svést?“

     Sevirovi ta slova jen lehoučce pohladila ucho, nepatrné vyrušení v šumu zábavy, avšak následky byly horší, než řev do obličeje z bezprostřední blízkosti za přítomnosti slin a pachu z úst.

     Tuto větu totiž již několikrát slyšel. A to co následovalo, nebylo příjemné. Rychle se otočil po hlase a snažil se najít Kruce. Prodíral se hloučky štamgastů a natahoval se, aby lépe viděl. Konečně ho našel a zamířil k němu. Avšak bylo příliš pozdě.

     Kruc se opíral o zeď, korbel v ruce a mluvil s mladou krásnou verankou.  Ta cudně klopila zrak a hrála si s konečky vlasů.  Pohled na ni by nenechal chladným žádného muže, ba dokonce i leckteré ženy.

     Její hebká kůže byla zbarvená jako jarní louka a u kloubů a na pár dalších místech po těle připomínala kůru stromu. Dlouhé vlasy barvy zralých třešní měla rozpuštěné. Na pár místech se z té rudé vlnité záplavy vynořovaly části slabých copánků, připomínající spletené vrbové proutky. Oválný obličejík po stranách zdobila úzká ouška tvaru jasanových lístků a tváři dominovaly oči barvy lískových oříšků, tu a tam doplněné o smaragdové proužky, úzký nosík a brčálově zelené, jako dvě jehličky tenké rty. Štíhlé dlouhé nohy obuté do vysokých kožených bot s podpatky měla schované pod sukní, sahající do půli lýtek. Nevelká opálená prsa se jí i přesto dmula ven z širokého výstřihu, který se nerozevřel jen díky dvěma svázaným provázkům, a přímo sváděla oči, aby je obšťastnily svým pohledem. Mnoho pohledů se již topilo v té kráse. 

     Kéž by se Kruc chytil do stejné pasti, jako mnoho mužů mnoha druhů před ním. Jak již však Sevir poznal, Kruc měl v plánu něco úplně jiného než skládání komplimentů její kráse.

     Prosím, jen né s touhle! Sevir už byl těsně u něj a chystal se mu překrýt ústa volnou rukou. Pozdě.

     Kruc se nahnul k dívce a s opilým úsměvem na tváři jí pošeptal pár slov. Velice nevhodných slov.

     Překvapená dívka se nejprve nezmohla na slovo, poté se zamračila, vlepila smějícímu se opilci facku, až se její ruka obtiskla na jeho bledou tvář a začala křičet. Všichni se otáčeli jejím směrem a užasle pozorovali co se děje, jen opilý tarden se dál smál.

     „Tohle jsi už vážně přehnal!“ umlčel Kruce Sevir a chytil ho pod krkem za halenu. Poté se podíval na dívku, která stále ještě křičela a po jedné tváři jí stékala malá slzička.

     „Omlouvám se, Elliano. Jsi v pořádku? Tady, vezmi si kapesník. Jeho si nevšímej. Víš, že tardenům nedělá alkohol dobře,“ snažil se uklidnit dívku Sevir. Když přestala vzlykat a dokázala se pousmát, obrátil se na tardena.

     „Jdeme odsud, než nastanou nepříjemnosti. Kdybys tak věděl, s kým jsi to mluvil,“ táhl Sevir Kruce pryč. Po pár krocích mu cestu zastoupila široká postava.

     A jsme v koncích. Myšlenka, která situaci přesně vystihovala.

     „Ustup, Sevire, proti tobě nic nemám,“ ozvalo se kousek nad chlapcovou hlavou. Na rameni mu přistála chlupatá čtyřprstá ruka a pod její tíhou se chlapci málem podlomila kolena. Zapíral se však, co mohl. Vzhlédl a jen se očima přesvědčil o tom, co již dávno věděl. Cestu jim zastoupil Broda.

     Sevir nikdy nepoznal, ke kterému druhu Broda přesně patří, avšak podle postavy byl něco mezi obrem a trollem. Rozložitý, s ostřejšími rysy a skoro půl druhého sáhu vysoký. Dolní čelist po stranách lemovaly dva válcovité, kostěné výčnělky, ze kterých vyrůstaly malé kly. Ty však byly co nejblíže kosti upilované a zabroušené do půlkruhů. Vousy, o něco delší než strniště, se mu táhly od spánků až k bradě a kolem celých úst. Na hlavě porostlé krátkými vlasy se mu perlil pot.

     Nejhorší na Brodovi - právě v tuto chvíli - bylo, že ta překrásná mladá dívka byla jeho chráněnka. Elliana byla podle mnohých nejkrásnější žena v celém městě. Bohužel, o co více jí bylo přidáno na kráse, ve stejném množství, jak už to tak bývá, jí Záblesk ubral na chytrosti.

     To však neznamenalo, že nebyla milá, hodná a pracovitá. Vždy se na všechny kolem sebe usmívala a rozum jí dostatečně nahrazovala její milá, veselá a bohužel občas dosti naivní povaha.

     S Brodem žila od té neblahé události, kdy její krása přilákala skupinku mužů, kteří nerozuměli slovu ne. Broda naštěstí zasáhl právě v čas a dívka byla jen ochromená strachem a v šoku. Mnoho dní se o ni staral, a po čase jejich vzájemná náklonnost přerostla v něco víc. Avšak jako by místo vztahu muže se ženou přerostla ve vztah bratra se sestrou.

     Broda měl od té doby mnoho práce s odháněním dotěrných mužů a nenechavých opilců. Mnoho z nich skončilo s rozbitými obličeji a pohmožděninami.

     A proto byl Sevir celý nesvůj. I když Broda a Ellianu dobře znal, nebyl si zcela jistý, co poloobr udělá.

     „Brodo, on to tak nemyslel, jen se na něj podívej. Pomalu o sobě neví,“ prosil mladík kolohnáta a dychtivě se rozhlížel místností, jestli nezahlédne Pahejla.

     „Moc dobře víš, co s takovými jako je on dělám. Dělat si z ní srandu?! Urážet jí kvůli tomu jaká je, jaká se narodila?! Za co nemůže?!  Rozbrečet ji?! Tvůj kamarádíček dnes špatně skončí, příteli. Tak ustup, nebo přísahám při sedmi Zábleskových blescích, že tě čeká stejný osud!“ Ruka znovu zatlačila. Sevir se s vypětím všech sil udržel na místě. Muži i ženy kolem se začali rozestupovat. Poloobr s mladíkem si navzájem hleděli do očí. Na chvíli všichni zadrželi dech. Nakonec prolomil ticho Broda.

     „Vážím si tvé statečnosti a věrnosti. Ten tarden v tobě má přítele, kterého si jen stěží zaslouží. Odpust mi tedy, co hodlám udělat. Vám oběma.“

     Čtyřprstá ruka sklouzla z ramene a místo, aby se svěsila podél těla, ke kterému patřila, pokračovala v cestě za záda a prsty se pomalu semknuli v pěst. Sevir se rychle pokoušel vymyslet něco jiného, než se před ranou dát na útěk. Zatím se však nepohnul.

      A pěst vystřelila vpřed.