Bezedná kapsa 5/10

     Konečně nastal den odjezdu. Téměř všechny mince od lichváře Sevir přeměnil v batohy plné zásob, nákladní mulu, nářadí na kopání, několik knih, mapy a spoustu dalších maličkostí.

     Tardenští bratři mu šli po jednom boku, mula po druhém a všichni mířili vyzvednout Pahejla na Zlomené náměstí v hloubi chudinské čtvrti.

     Náměstí nepatřilo k největším a ještě k tomu bylo lehce do zatáčky, avšak bylo plné života, který upíral svou pozornost k zápasnickému ringu. Ten stál uprostřed užšího ohybu náměstí, takže na ring pohodlně viděli ze všech tří stran. Ze čtvrté strany se na ring mačkal velký stan, z něhož zápasníci vycházeli za vítězstvím či porážkou. Mezi chudáky patřil zápas k nejoblíbenějším druhům zábavy. Nikomu nevadilo, že na zápasy se nedá vsázet, jelikož diváci žili na hranici chudoby a smrti a potřebovali každou jiskru. Avšak vždy se našlo pár dobráků, kteří vhodili do ringu trochu mincí nebo alespoň něco k jídlu.

     Trojice si razila cestu davem a mířila ke stanu, v jehož nitru se připravoval Pahejl. V ringu zatím za hlasitého fandění a skandování skončil zápas a hlasatel se jal oznámit další soupeře.

     „Dááámy a pánovééé. Byli jsme svědky úúúžasného zápasu mezi Ocelovým stiskem a Palcátem Jedykem. A nyní nás čeká velkolepá událost! Minule jste mohli být svědky velkolepého zápasu, který však neměl vítěze, jelikož oba zápasníci padli k zemi a ani jeden nebyl schopný sám vstát. A dnes se proti sobě postaví znovu, aby se jednou provždy rozhodlo, kdo bude nositelem Hřmícího pásu. Přivííítejte Cepína!“

     Dav začal jásat i bučet najednou. Rozezněly se bubny a zazněly trubky. Dva muži po straně ringu vypustili z úst plameny. Ze stanu vyběhl na světlo svalnatý rovan. Široká ramena, vlasy svázané do copu a na sobě měl jen zvláštní bederní roušku a boty. Diváci začali jásat ještě víc a zápasník předvedl své pohyby a pozdravil se s diváky. Poté se odklidil do rohu. Z odvrácené strany ringu se začal valit kouř.

     „A nynííí přivííítejte muže, jehož snad ani nemusííím představovat. Úúúžasnýýý, velkolepýýý, neporazitelný šampióóón a držitel Hřmícího pásu, Pahéééjl.“

     Znovu zaduněly bubny a k nebi skrz oblaka šedého kouře vylétly plameny. Do ringu vběhl Pahejl. Mohutný obr s obrovskými svaly, přes obličej koženou masku, kalhoty pod kolena, těžké boty, nátepníky a rukavice. Přes rameno měl přehozený umně zdobený široký pás, vyobrazující bouři, blesky a dvě překřížené ruce zaťaté v pěst. Zastavil se ve středu ringu a zařval. Dav zajásal. Prohlédl si bouřící dav a pomalu zvedl pás do vzduchu.

     Pokud se zdálo, že dav předtím řval a jásal z plných plic, nebylo to nic proti tomu, co následovalo. Naprosté šílenství a davová hysterie. A to kvůli ruce zdvižené do výšky.

     Po chvíli Pahejl pás odhodil rozhodčímu a ten ho úhledně uložil do pouzdra. A zápas začal.

     Trojice dál postupovala davem a o dění mezi provazy se nestarala. Takových zápasů již viděli mnoho.

     Dvojice v ringu si rozdávala rány a občas některý z nich padl k zemi nebo prolétl vzduchem. Po pár minutách boje se dostal Sevir s ostatními až ke stěně stanu a tam zůstali stát. Počkají, až Pahejl

skončí zápas a dojde pro ně.

     Obr měl v ringu zatím převahu. Jednou rukou chytl Cepína zezadu za pás, druhou mu položil na rameno, zhoupl se v kolenou a vyzdvihl soupeře do vzduchu. Nohama nahoru.  Když ho zvedl až nad sebe, zaklonil se a oba padli zády na ring. Zadunělo to a Cepín zůstal ležet. Dav jásal. Pahejl však už znovu stál, vyskočil a dopadl tělem na bezvládného soupeře. A znovu se začal zvedat. Jak ho všichni pozorovali, nikdo si nevšiml drobné postavy plížící se kolem ringu. Ta se náhle dvěma skoky dostala na nejvyšší provaz a v nestřežené chvílí skočila nohama napřed směrem na Pahejla.

     Obr si až do chvíle, kdy mu do zad narazily nohy a svalily ho na zem, ničeho nevšiml.  Pokusil se vstát, avšak nový soupeř už byl znovu v letu a přistál na něm. Obr znovu padl. Stačil však chytit třetího zápasníka za nohu a odhodit ho. Vstal, jak nejrychleji mohl. To už ho však zasypal ránami jeho původní soupeř, který zázračně nabral síly.

     „Typický,“ pronesl suše Kruc a dál zkoumal špínu za nehty pravé ruky.

     Pahejl byl vyřízený. Oba menší zápasníci do něj systematicky bušili a obr už jen vrávoral. Cepín se rozeběhl, vyskočil, chytil obra kolem krku, a když oba padali k zemi, ještě obrovi pomohl. Veliká hlava narazila na podlahu a obr zůstal ležet. Unavený a hrbící se rovan se postavil nad obra a jednou nohou mu stoupl na záda. Byl konec.

     Dav jásal, bubny a trubky zněly a plameny šlehaly vzduchem. Cepín přijal svůj nový pás a dával ho na odiv skandujícímu davu. Pahejla mezitím naložili na nosítka a odnesli. Třetí zápasník zmizel.

     Když ze stanu vyšel hlasatel a začal uvádět další zápas, rozepnula se postraní plachta a v mezeře se objevila Pahejlova zpocená hlava. „Tak pojďte. Ale mula zůstane v rohu.“

     Trojice vešla do stanu a následovala mohutného obra. Kolem posedávali zápasníci a rozcvičovali se.  Pahejl došel do své šatny ohraničené paravány.

     „Když mě omluvíte,“ pronesl a schoval se za samostatným paravánem stojícím v rohu.

     „Pamatujete si, jak Sevir věřil, že ty zápasy jsou skutečný?“ pronesl posměšně Kruc. Všichni kromě Sevira se začali pochechtávat.

     „Ha ha. Stejnej vtip pořád dokola,“ pronesl otráveně rovan. „ Byl to první zápas, co jsem viděl a vypadalo to opravdu věrohodně. I krev tam byla.“

     „Naštěstí jsi to včas prokoukl. Na rozdíl od těch davů tam venku. Jediná nevýhoda tohoto zaměstnání je, že se zápasy můžou odehrávat jen v chudých částech města. Jinde by nás totiž brzy prokoukli,“ ozvalo se zpoza paravánu.

     Když se Pahejl znovu objevil, byl již normální. Byl to jeden z mála obrů zápasníků. Jako jediný, tedy alespoň neznal jiného obra, který by to dokázal, se uměl přeměnit kdykoliv chtěl a neztrácel kontrolu. Ostatní obři byli normálně hubení jako on, avšak mohutněli jen v boji nebo když byli rozzuření a často nad sebou v tomto stavu ztráceli kontrolu. Pahejl se však mohl napumpovat, jak tomu říkal, kdykoliv chtěl a měl to plně pod kontrolou. Proto byly jeho zápasy tak atraktivní. Diváci si mysleli, že je obr opravdu zuřivý a zápasu to dodávalo opravdovost. Hlavně když pahejl řval na celé kolo a zuřivě máchal rukama.

     Byl také rád, když mu Sevir poradil s jeho věčným problémem. Pahejl se sice mohl zvětšovat dle libosti, avšak jeho šaty velikost neměnily. Nakonec to vyřešil volným jednoduchým oblečením bez rukávů a pončem, které pro něj nechal Sevir vyrobit.

     „Tak. Po dnešním zápase jsem těžce zraněný a pár týdnů se budu léčit. Takže můžeme vyrazit,“ usmíval se a oplachoval se vodou z vědra. Poté se utřel velkým ručníkem a začal se převlékat.

     Kolem zatím chodili nebo pobíhali ostatní zápasníci. Jedni se připravovali na zápas a druzí se převlékali a čekali na konec představení. Uprostřed toho všeho se pohyboval vysoký rovan a na všechny pokřikoval. Krok za ním cupitali dva menší nervózní mužíčci se štosy papírů v náručí. Principál a jeho dva vypravěči.  V ringu se totiž ne jen bojovalo, ale probíhalo tam i jaké si divadlo, aby vše bylo uvěřitelnější a zápasníci se mezi sebou jen bezdůvodně nebili.

     Pahejl byl konečně převlečen a vyšel ze svého koutu. Každý ho cestou zdravil a on jim přikyvoval.

     „Pahéjl!“ ozvalo se čtveřici za zády a mula se polekaně ošila. Byl to principál. „A koukej se vrátit podle dohody, příběh musí pokračovat, ukaž, podej mu to, tak,“ obrátil se na vypravěče a ten docupital k obrovi a podal mu štos papírů.

     „A ne, že se ti tam, ať už jdete kamkoliv, něco stane, slyšíš? Jinak končíš, končíš!“

     „Šéfe, vždyť neumím číst,“ pronesl smutně obr a zamával papíry ve vzduchu.

     „Ty! Jsi mág, že ano. Aspoň na to vypadáš, dobrá, přečteš mu to, jasný?! Tak. A ty se to koukej naučit!“ pohrozil. Pahejl jen neurčitě zabručel.

     „No proto. Sbohem,“ stačil ještě hodit principál přes rameno a nadávaje zmizel v davu. Pahejl přeložil listy na půl a opatrně si je založil do mošny.

     U vchodu na něj čekal jeho batoh a kyj. Vyžlouni proti tomu sice protestovali, ale Pahejl měl rád po ruce něco, co rychle vyřešilo nečekané problémy. Jedno si hodil na záda, druhé na rameno a mohli se vydat na cestu.

     Zadní vchod stanu mířil do jedné z mnoha uzounkých uliček v této čtvrti. Sevir šel jako domácí první a ostatní se šourali za ním. Ušli mnoho kroků, než se řev a jásot z náměstí vytratily.

     Mířili na jih, do centra města. Chudinská čtvrť se totiž nacházela na severovýchodě Undy. Je vidět, že zakladatel města nebo jeden z pozdějších vládnoucích knížat nebyl žádný hlupák a umístil chudinskou čtvrť chytře po větru. Ze tří stran byla ohraničena začínajícími, lehce stoupajícími kopci, které se posléze napojovaly na vysoké hory, dělící celé císařství Eriges na západní a východní poloviny.

     Je tedy ironií, že ta největší lůza a odpad společnosti, měla z jistých míst překrásný výhled na celé město s jeho paláci, umělými kanály a věžemi. Za jasných dnů se dalo dohlédnout až na západní hranice říše.

     Ulice města hýřily životem a čtveřice se proplétala davy putujícími na všechny strany. Jediný Pahejl měl dobrý výhled na cestu.  Prodíral se zástupy a hlavy jakoby tvořily pomyslnou hladinu, z níž mu koukaly jen ramena a hlava. Sevir se snažil táhnout mulu správným směrem a pokaždé, když kolem nich prošla hlídka Měsíců – vojáků všech druhů oděných lesknoucí se ocelí a modrými tabardy s jejich znakem, kteří zasvětili svůj život Zábleskovi a stíhání všech, jenž uctívají Zlatého boha, se šikovně schovával za mulu. A tak si razili cestu městem.

     U jižní brány, na jednom z mnoha kupeckých náměstí, se to jako vždy hemžilo životem. Karavana se za několik minut chystala vyrazit. Vždy bylo lepší cestovat ve větších skupinách a za vojenského nebo alespoň žoldáckého doprovodu.

     Na střeše prvního z mnoha vozů, úhledně srovnaných vedle sebe na jedné straně náměstí, stál postarší urostlý tarden a svým silným hlasem oznamoval cíl cesty a další informace o karavaně. Okolo vozů se shlukovaly davy cestujících a jejich zavazadla mizela ve vozech k tomu určených. Ti, co si to mohli dovolit, šplhali do vozů nebo po schůdkách vlézali do kočárů a ti chudší se připravovali na dlouhý pochod.

     O kousek dál si skupina přibližně tří tuctů mužů, se skoro stejným počtem koní, připravovala výzbroj a výstroj.

     Náhle se náměstím začal šířit ruch. Vrata velkých kamenných stájí, přiléhajících jednou stěnou k hradbě města, se pomalu otevřela. Z útrob se ozývalo dunění a různé zvuky tažných i jiných zvířat. Nejprve na denní světlo vyklusali koně, kteří měli být zapřažení za kočáry a vozy s cestujícími. Po pár minutách, když už byla většina koní na svých místech, vraty na náměstí vylezlo půl tuctu rondů.

     Byla to mohutná tažná zvířata s kůží tlustou více než palec, u některých druhů porostlou srstí. Hlavu měli oválnou, více protáhlou než vysokou, směrem k čenichu se zužující. Tlama zabírala skoro polovinu hlavy. Oči měli veliké, schovávající se pod nadočnicovými oblouky a posazené po stranách. Hlava byla zdobena tvrdým týlním štítem, který se uprostřed rozděloval do stran a tvořil tak nádhernou rozvětvenou korunu.

     Mohutná válcovitá těla měla čtyři silné nohy, žádný ocas a od ramen k zadku se zužovala a zmenšovala. Používali se k tažení těžkých nákladů a břemen.

     Každé zvíře bylo zapřaženo do postrojů za vozy - znatelně větší než ty pro koně - a na hřbet jim jejich vozkové připevnili sedačky, sedla a křesílka, odkud zvíře popoháněli.

     Čtveřice již měla místa v karavaně zabraná, a tak jen čekala, až zaduní roh a společnost vyrazí. Jediný, kdo se na pohodlí vozu nemohl těšit, byl Pahejl. Ve vozech nebylo pro obry místo a tak bude muset jít celou cestu pěšky podél vozů a vláčet s sebou to zatracené hýkající zvíře. Naštěstí byli obři původně kočovný národ, takže neměl s dlouhou chůzí žádné problémy a jako zápasník toho také mnoho nacestoval mezi různými městy.

     Hlubokým tónem zadul roh a karavana se dala pomalu do pohybu.  Sevir si zatím nesedl do vozu, ale šel vedle Pahejla. Když procházel branou, všiml si, že ho pozoruje jeden muž líně se opírající o opevnění a nejhorší na tom bylo, že Sevir mířil k němu.  Jen několik metrů před postavou v ní Sevir poznal Karlahana. Lehce se uvolnil, ale ne moc. Když procházel kolem něj, pokynul hlavou na pozdrav. Karlahan kývnutí neopětoval, jen vhodil Sevirovi do rukou malý předmět a vyrazil do města.

     Sevir tu věc jen tak tak chytil a opatrně si jí prohlížel. Byly to malé přesýpací hodiny. Na spodní straně byla cedulka s nápisem SEVIR. Písek v hodinách se však nepřesýpal, jak by měl. Jen občas propadlo dírkou spojující obě nádobky zrnko písku. A bylo mu jedno, že padá klidně i nahoru. A Sevir náhle pochopil - hodiny  odpočítávali čas, co mu ještě zbývá do zaplacení dluhu. Chvíli na ně upřeně zíral a pak vzhlédl. Opustili město a před nimi se rozprostřely široké pláně Erigesu.