Bezedná kapsa 6/10

     Sevir nevěděl, jestli více času strávili na pochodu nebo na palubách lodí. Cesta trvala několik týdnů a za tu dobu ušli nebo upluli snad tisíc kilometrů. Na první loď se nalodili ještě v císařství. Ta je vezla kolik dní podél pobřeží na jihovýchod, až dopluli do přístavu v říši jménem Lantie.

     Odtud se vydali pěšky na jihozápad, přes nejužší část tamního poloostrova, až došli opět k moři. Lodí odpluli na jih, na největší z Roztříštěných ostrovů a do nového království.  Přesně jak jim ukazovaly staré mapy.

     Je zajímavé, kolik trpaslíků se stalo námořníky, pomyslel si Sevir a nebylo to zdaleka poprvé. Ti malí vousatí mužíci byli snad na každé lodi. A také aby ne. Jak je známo, trpaslík snadno unese těžká břemena a jejich touha po opačném pohlaví je mezi všemi druhy nejmenší. Ideální na dlouhé osamělé plavby.

     Sevir stál na širokém molu a všude kolem něj se povalovaly bedny a sudy. Konečně se po kolika dnech plavby vyloďovali v přístavu, jehož jméno vlastně ani neznal. Věci ohledně cesty už od Lantie zajišťovali Malar s Krucem, jelikož Sevir byl z celé výpravy velice rozrušen a nedokázal se udržet v klidu.

     Každý z čtveřice poprvé v životě viděl moře a také poprvé v životě plul na lodi. A někteří i poprvé – a pak znovu a znovu – zvraceli nahnutí přes palubu. Sevira tolik vody velice zneklidňovalo a většinu cesty strávil v podpalubí a na palubu vycházel jen zřídka. Přeci jen byl vychován v poušti. V té poušti, kterou mohl několik dní před přistáním v lantijském přístavu pozorovat v dáli na východě, jako mrtvé pobřeží zapadající za obzor, nad nímž se tetelil teplý vzduch. Ve střežené poušti, odkud nebylo úniku, pokud jste nebyli vybráni.  

     Nikdy se nepokoušel přijít na to, co strašlivého museli jeho předci udělat, aby si vysloužili takový trest - být uvězněni v zemi nekonečného písku, jenž je ohraničena neprostupnou bariérou. Bál se toho, co by mohl zjistit. Stačilo mu vědět, že opustili svého boha. A ten se jim pomstil.

     Loď dorazila do přístavu začátkem odpoledne, takže čtveřice měla spoustu času najít si hostinec, kde se ubytují na noc. Spánek bez pravidelného pohupování byl však neklidný.

     A tak se vydali znovu na cestu po souši. Brzy opustili kupecké cesty a zamířili na jih do divočiny. Cesta řídce obydlenou krajinou jim trvala další týden, až konečně stanuli na úpatí hor. Ty obešli po jižní straně a další dva dny pokračovali podél hor na sever. Celé poslední dva dny koukali Sevir s Malarem neustále do map a kontrolovali okolí, vzdálené vrcholky hor a dokonce i hvězdy a kameny na nebi.

     Třetího dne putování na sever se krajina začala měnit. Byla dále stejně nudná a zarostlá, avšak tu a tam vykukovaly ze země nebo svahu kusy trosek. Většinou jen pár na sebe poskládaných kamenů, jindy skoro metr dlouhá zídka. Blížili se.

     „Stálo tu kdysi město. Veliké, mocné, mnohem větší než Unda. A pak náhle, za velkého měnění světa, zmizelo a téměř se na něj zapomnělo,“ začal vyprávět Malar. Trosky byly vidět čím dál častěji a byly větší a ucelenější.

     „Zbyly po něm jen příběhy a pohádky, vyprávěné malým dětem,“ ušklíbl se na Sevira. Ten se jen fascinovaně rozhlížel kolem.

     V podvečer došli na malou louku uprostřed lesa. Stromy a keře rostly hustě všude kolem.  Chvíli se rozhlíželi. Byli na správném místě. Hora nad nimi, štíty hor daleko na severu, vše vypadalo, jak mělo a bylo tam, kde potřebovali.  

     Byl to čaroděj, který si všiml skály, vyrážející ze země necelých sto metrů od kraje louky.

     Tam to je, zaradoval se v duchu. Všichni čtyři si šli skálu prohlédnout.  Vyčnívala ze svahu táhnoucího se vlevo i vpravo a podobných kamenných výčnělků bylo z místa, kde skupinka stála, vidět asi půl tuctu. Na svahu byly tu a tam poznat i kusy starodávných zdí. Skála, která se tyčila před nimi, však nebyla ta, kterou hledali. Rozdělili se tedy a šli si prohlédnout ostatní skály.

     Pahejlův dunivá hlas je sehnal znovu dohromady. Tentokrát již stáli před tou správnou skalní stěnou. Byla vysoká, široká, se svislou hladkou stěnou vpředu. Průchod ke skalnímu masivu byl však blokován malými stromky a košatými keři. Sevir na skálu dychtivě zíral a oči se mu leskly očekáváním.

     „My jsme to doopravdy našli,“ zaradoval se náhle do ticha.

     „Uvidíme. Zítra to prozkoumáme,“ odpověděl mu Malar a dal se na odchod.

     „Až zítra? Proč?“ divil se Sevir.

     „Stmívá se. Musíme rozvinout tábor a připravit se na večer. Zítra, Sevire. Ta skála nám nikam neuteče.“

     Všichni se vrátili na louku a začali hloubit ohniště a připravovat jídlo a nocleh. Kruc se vydal s lukem do lesa a za necelou půlhodinu se vrátil s úlovky. Zajíci byli příjemné zpestření jejich jídelníčku.

     Sevir ležel na své kožešině a ve světle plápolajícího ohně si prohlížel mapy. Jedna znázorňovala krajinu před několika staletími a byla to zdařile překreslená několikátá kopie dávno ztraceného originálu. Roztříštěné ostrovy na rozmazané mapě nebyly zakresleny, jednoduše proto, že ještě neexistovaly. O katastrofě, která způsobila odlomení takové části pevniny toho ani Malar mnoho nevěděl. Ale na úpatí hory, pod kterou se nyní nacházeli, tam byla nakreslena malá tečka a u ní drobným rozmazaným písmem napsáno La k a r.

     Na novější mapě byly již Roztříštěné ostrovy zakresleny, avšak po městě tam nebyla ani zmínka. Když se Sevir pořádně zadíval, na ostrově Keros, kde se právě nacházeli, byla v horách zakreslena stejně tvarovaná hora, jaká byla zakreslena i na staré mapě, a pod kterou se dnes chystali přespat. Všiml si také dalších tří osobitě tvarovaných nákresů hor, které se tyčily na severu. Ještě za světla odhadoval jejich vzdálenost a ta souhlasila. Nakonec opatrně sroloval obě mapy a vložil je do pouzdra k ostatním svitkům.

     Překulil se na záda a zahleděl se na noční nebe. Od severu se táhl třpytící se Zábleskův prst, prstenec obrovských kamenů, začínající kdesi za severním obzorem a končící asi v polovině oblohy. Tři největší kusy skal, které se pravidelně otáčely, sloužily k měření času po celém světě. U nich doma končil Prst trošku dál na jih, pokud si Sevir dobře pamatoval.  Více na jihovýchod na nebi zářila Stará, nejjasnější hvězda na nočním nebi.

     Překulil se obličejem k ohni. Byl tak nervózní, že nevěděl, jestli vůbec usne. A i když netušil, kdy si pro něj spánek přišel, pamatoval si, že poslední, co viděl, byl shrbený Pahejl, šťourající dlouhým klackem v ohništi.