Bezedná kapsa 7/10

     Oproti všem předpokladům spal Sevir v noci klidně a i hlídka mu uběhla celkem rychle. Celou dobu měl však nutkání zajít se podívat na skálu.

     Vzbudil se časně ráno, kdy se nebe na východě halilo do šarlatového hávu a po obloze líně plulo pár obláčků. Dlouze se protahoval, až nakonec vylezl z pod pokrývek a zašel do lesa k nedalekému stromu.

     Netrvalo moc dlouho a vracel se zpět do tábora. Jediný, kdo ještě spal, byl Kruc. Měl poslední noční hlídku a tak dospával. Pahejl byl zabalený v kůžích a staral se o ohniště. Malara nebylo nikde vidět.

     No jistě, čaroděj aby tam nebyl první, stěžoval si v duchu rovan a připravoval si snídani. Po půl hodině zavolal obr Malara a společnými silami vzbudili spícího tardena. Usedli k jídlu a krátce se pomodlili k Zábleskovi. Pahejl, jako strůjce snídaně, provedl úlitbu a všichni se dali do jídla.

     „Nebude lehké se přes ty stromy a keře dostat ke skále. Zabralo by to spoustu sekání a kácení. Ale možná jsem přišel na jiný způsob. Možná není jednodušší, ale je rychlejší,“ informoval přátele Malar mezi žvýkáním. „ Ještě si to budu muset promyslet, ale myslím, že to bude ono.“

     Po snídani znovu odešel ke skále a dlouho se ho nikdo neodvážil následovat. Když Malar přemýšlel, nebylo moudré ho rušit.

     Nakonec to už Sevir nevydržel a vydal se za ním. Čaroděj stál u skály, ruce svěšené podél těla. Stál nehybně a zrak upíral přímo do středu skalní plochy. Jediné, co se na něm hýbalo, byly prsty na levé ruce. Vždy, když byl Malar nervózní nebo když přemýšlel, bubnoval prsty o palec. Od malíčku k ukazováčku a zas zpět. Sevir si k neslyšnému ukazateli nervozity a přemýšlení podvědomě ke každému úderu přidával lehké tap.

     Tap tap tap tap tap tap tap tap … dělaly tardenovi prsty v rovanových uších.

     „Tak jak to vypadá?“ nevydržel to už Sevir.

     Tap tap tap…

     „Nechci tě vyrušovat. Klidně řekni a já odejdu.“

     Tap tap tap…

     Sevirovi se protočili oči v sloup.

     „Malare!“ zvýšil hlas.

     Tap!

     Čaroděj sebou cukl a natočil hlavu. „ Přineste vědro do půlky naplněné vodou, mojí dýku, můj pás s váčky a měšci a tu světlou mošnu, co nosím,“ požádal přes rameno a otočil se zpátky. Sevir odkráčel.

     Trvalo pár minut, než se rovan vrátil a v patách mu šli obr s tardenem. Položili požadované věci kolem Malara a ten se v nich začal přehrabovat. Na zemi před ním skončily v řadě tři malé černé kožené váčky, jeden větší hnědý, jeho dýka nalezená v útrobách mošny, zdobená krabička, vědro s vodou, hromádka klacíků, trávy a mechu, kterou si již čaroděj nasbíral předtím z keřů a stromů před skalní stěnou a jeden kámen.  

     Vědro bylo uprostřed řady a Malar si klekl před něj. Začal pracovat. Ruce mu běhaly po předmětech v řadě a ústa se mu pohybovala. V přesně určeném pořadí se váčky a skříňka otevíraly, vysypávaly a odkládaly zase stranou.  Nakonec nožíkem zamíchal zbarvenou vodu ve vědru a to postavil stranou. Na jeho původním místě po něm zbyl do hlíny vyrytý kruh. Popadl kámen a zarazil ho do země tak, aby přetínal rýhu po vědru. Plochá strana kamene směřovala do středu kruhu. Sáhl po hromádce nasbírané kolem a začal do kruhu zapichovat klacíky a listy, pokládat mech a rozsypávat trávu.

     „Tak,“ pochválil se, když skončil a oprašoval si ruce. Před ním stála malá napodobenina části lesa, který měli před sebou.

     „Zatím to moc kouzelně nevypadá,“ špitl Kruc Sevirovi do ucha. Tři postavy neobdařené čarodějnými schopnostmi stály dvacet kroků za čarodějem a potichu ho pozorovaly.

     Malar sáhl po vědru, přisunul ho blíž a pomalu do něj ponořil ruce spojené v nádobku. Opatrně je vyndal a vodu v nich zachycenou nechal v malých čůrcích stéct a skapat do rýhy. To opakoval, dokud nebyla rýha po celé délce vlhká. Ruce osušil a znovu si klekl na obě kolena. Zhluboka se nadechl. Rty začaly drmolit a Malarovi ruce pomalu klesali k zemi.

     Tu náhle zabořil prsty do vlhké rýhy a tlačil je do země, co nejvíce to šlo. To udělal třikrát kolem celého miniaturního lesíka. Poté zanořil prsty do země naposledy. Zajely tam celé a po nich následoval zbytek rukou až po zápěstí. Kruh zeminy se pohupoval, jak se pod ním provrtávaly prsty, a za sílícího drmolení se nadzvedl. Malar ho držel v dlaních a pomalu ho přenesl nad vědro. A začal spouštět.

     Nejprve se dotkly hladiny špinavé prsty a poté spodek pět centimetrů tlustého zemitého kola. V lese před čarodějem to zahučelo. Čím více se kruh s miniaturním lesíkem nořil do vody, tím více hukot sílil. Když první vlnky neklidné hladiny olízly kraj travnatého koberce, v lese to zapraskalo. Kolem celého prostoru před skálou se v kruhu začala bez příčiny udusávat zem. Když vlnky pronikly dále od kraje, udusaná země se znovu pozvedla. Avšak pokračovala stále výš a výš. Jak si hladina razila cestu přes trávu, mech a klacíky, země před skálou se v těch samých místech začala vznášet. Nejprve jen kousek nad zemí, poté čím dál výš. K levitujícím klacíkům a popadaným jehličkám se za praskotu přidaly nejprve keře a poté byly ze země vytrhnuty i stromy.

     Celý koláč země ve vědru se potopil pod hladinu. Celá země před vědrem se rozdrolená vznášela ve vzduchu. Zanechala pod sebou jen rozrytou hlínu a trčící přetržené kořeny.

 Kus země ve vědru se však nepotopil až na dno, ale zůstal plovat a pomalu se drolil. Žádná jeho část nepadla ke dnu a žádná část nevyplula nad hladinu.

     Malar přestal drmolit a celá čtveřice se v němém úžasu dívala na vznášející se chomáče hlíny, samostatně poletující stromy a keře a na ostrůvky létající země.  Listí, jehličí a větve vznášejících se stromů a keřů se vlnily a otáčely přesně podle neklidné vody ve vědru.

     Trojice přistoupila k čaroději.

     „Tak tohle už kouzelně vypadá,“ pronesl Kruc tónem plným úžasu, poplácal bratra po rameni a prošel kolem něj.

     „Můžu?“ zeptal se.

     Lehce zadýchaný Malar kývl. Kruc natáhl ruku a chytil klacík letící kousek nad jeho hlavou. Ve vodě to slabě zabublalo. Tarden s klacíkem v ruce došel zpátky k bratrovi a upustil klacík na zem.

     „Na tohle si dávejte pozor. Jakmile se dotknete čehokoliv očarovaného, je to v pořádku, ale když se to ocitne mimo kruh, okamžitě se to odčaruje a padne na zem. Ve vědru dopluje jeho malý protějšek ke stěně a snese se na dno,“ upozorňoval čaroděj.

     „Tak, kdo jde první?“ otočil se na zbytek. „To jsem si mohl myslet,“ ušklíbl se a vyrazil. Došel k okraji prohlubně a skočil do ní. Byla asi metr hluboká, vlhká a rozrytá. Ostatní ho následovali. Velice opatrně se prodírali mezi poletující florou. Sevir si všiml, že mu kolem hlavy proplul brouk kmitající všemi nožkami. Nebylo mu to však nic platné a dál se nekontrolovatelně řítil prostorem. Pahejl musel sem tam postrčit nevhodně se vznášející strom nebo shluk hlíny.

     Nakonec všichni čtyři stanuli před skálou. Kruc k ní přistoupil a přiložil na ní opatrně dlaň.

     „Normální skála,“ poznamenal a dál přejížděl rukou po povrchu.

     Tap tap tap … všiml si Sevir Malarových prstů.

     Tentokrát se čaroděj vzpamatoval rychleji. „ Nůž, pás, mošnu, krabičku, štětec, sadu kalíšků -“ pokračoval v sestavování seznamu potřebných věcí.

     „Aha, to pro to asi máme dojít,“ utrousil po nehybné chvíli do ticha Pahejl. Trojlístek se otočil a vydal se zpátky do tábora.

     „Si myslí, že když je čaroděj, tak nemusí nic dělat, mít ruce v kapsách a všechno za něj oddřou druhý,“ stěžoval si Kruc na bratra a nevybíravě odstrkoval vše, co mu přišlo do cesty. Ve vědru to divoce bublalo a vířilo.

     Vraceli se s plnými náručemi věcí a poskládali je na hromadu. Malar rozestavil kalíšky, do každého z nich vysypal trochu z útrob jednotlivých pytlíků, vylovených v mošně, zalil je vodou, jen aby hromádky trochu zvlhly, dosypal další prášky a přísady a znovu zalil. Malou lžičkou všechny kalíšky důkladně zamíchal a lžičku utřel do hadříku. Z pouzdra s pergameny vytáhl jeden, na němž byly nakresleny jakési dveře, dlouze si ho prohlédl, sroloval a zandal.

     Vzal do ruky štěteček a chvíli si ho prohlížel. Nakonec si pro sebe něco zabrumlal a štěteček zmizel v mošně. Vzal do ruky druhý kalíšek zleva, stoupl si a namočil do něj dva prsty. Ty přiložil na skálu a udělal svislou čáru. Tu prodlužoval, dokud neobarvil skálu až k zemi. Vrátil se tam, kde začal a pokračoval nahoru. Oči u toho měl zavřené, ústa drmolila slova a prsty hladily skálu a nořily se do měnících se nádobek.

     Sevir to celé pozoroval a najednou zjistil, že Malar nakreslil hrubý náčrt kamenného ostění. Nejspíše dveří. A jak čaroděj pokračoval, začaly se před nimi na skále objevovat těžké kamenné dveře, posázené ozdobami a historickými výjevy.

     Čaroděj skončil a dva kroky ustoupil. Jako by tam byly odjakživa, ve skalní stěně stály dveře. Měly kolem sebe ostění a klenbu z poskládaných kamenů a na pravé straně madlo tvaru zakrouceného rohu.

     Čaroděj přejel přísným okem svůj výtvor. Pokýval hlavou na znamení uspokojení a znovu se začal prohrabovat ve váčcích a mošně. Namíchal novou barvu a začal malovat přes již nakreslené dveře. Avšak kudy projel namočeným prstem, tam se jen slabě zalesklo, vylétlo pár zlatých jiskřiček a povrch zůstal stejný. Žádná nová čára nebyla vidět. Pokračoval ve svém neviditelném malování a prsty mu neomylně přejížděly po skále.

     „Tak, kdo chce otevřít dveře?“ otázal se, jakmile si otřel prsty a zabalil většinu pomůcek.

     „Sevir!“ vyjekl rychle Kruc. „Ten si to vymyslel, tak ať se taky snaží,“ zazubil se na přítele a o krok ustoupil.

     Sevir opatrnými kroky došel ke skále.

     „Zavři oči. Nebudeš z toho tolik mimo, až se to stane a pocity z toho, co uděláš, budou přirozenější,“ radil mu Malar.

     Sevir ho uposlechl. Víčka mu klesla a pomalu začal natahovat ruku. Pocítil, že se prostředníčkem čehosi dotkl. Srdce mu bušilo čím dál rychleji. Následoval prsteníček a ukazováček. Ruka se stále posouvala vpřed. Sevir uchopil do ruky cosi zakrouceného, válcovitého a směrem nahoru zužujícího se.

     „Zatlač!“

     Sevir uposlechl ten naléhavý tón a zatlačil. Nemusel ani použít tolik síly, kolik si myslel. Ruka se mu natahovala a táhlo jí to lehce vlevo. Ozvalo se zaskřípání a na obličeji ucítil závan vzduchu. Těžkého a zatuchlého. Pustil se. Zůstal slepě stát na místě. Srdce mu bušilo a nikdo opět nic neříkal. S jeho vlasy si pohrával lehký vánek.

      „Tak tohle, tohle už jsou pravé čáry!“ vydechl užaslý Kruc.

     Sevir otevřel pomalu oči. Místo nakreslených kamenných dveří se ve skále před ním objevila daleko se táhnoucí díra. Spíše než chodba by se hodilo nazvat to puklinou nebo jeskyní, směřující do nitra hory a ztrácející se v temnotě. Dveře s madlem byly pootevřené a slabě se kývaly.

     „Ale jak…“ vytratila se slova z rovanových úst.

     „Nejdůležitější je vědět, jak ty dveře vypadaly. Musíš si to umět představit. Jak vypadaly zavřené a jak otevřené. Pak stačí jen trocha čarování, kreslení a trpělivosti. Je to jedno z mích oblíbených kouzel,“ usmíval se čaroděj.

     No jistě, jeho oblíbená kouzla. Poslední větu pronášel skoro po každém povedenějším kouzlu.  Ze začátku to bylo i vtipné. Nyní, po několika letech, se tato poznámka stala nesnesitelnou.

     Sevir si dále nevěřícně prohlížel konečky prstů a výjev před sebou.

     „Je zajímavý, že takovej kořala, jako je můj bratr, dokáže něco tak neuvěřitelnýho,“ utrousil užasle Kruc.

     Pahejl došel až na kraj pukliny a zadíval se do tmy.

     „Bude to chtít louče a hodně opatrnosti. Podlaha ani stěny nejsou rovné. Vy se tam vejdete bez větších problémů, ale já to budu mít jen taktak,“ plánoval obr. „ Chudák Moula, ten bude muset zůstat venku sám. I se všemi věcmi.“

     „Jinak to bohužel nejde. Abych se přiznal, čekal jsem něco trochu většího. A honosnějšího,“ odpověděl mu Malar.

     Čaroděj si hodil mošnu přes rameno. Ostatní mu pomohli se zbytkem věcí a opatrně se vydali skrz levitující porost k táboru. Malar jen spěšně zkontroloval vědro, jestli z něj neutíká voda a pokračoval dál.

     „Mula Moula, haha, to mě podržte!“ brumlal si vesele Pahejl pro sebe a na tváři se mu rozprostřel pobavený výraz.

     Čím jsou větší, tím míň jim stačí k radosti, pomyslel si Sevir, pozorujíc Pahejla dusajícího před ním. Na jméno Moula přišel obr ještě před odplutím na ostrovy. Oproti prvotním výbuchům smíchu bylo jeho momentální pousmání jen jako jemné pohlazení peříčkem proti bouři rozzuřených pěstí. Donedávna si neuměl představit, že by se někdo mohl smát po dobu skoro půl otočení.

     Než začali balit věci v táboře, snědli oběd a pomodlili se. Mít Zábleskovu přízeň na své straně stálo za malou oběť.

     Moula stál uvázaný u stromu na kraji lesa a kolem kmene byly poskládané batohy, vaky a mošny. Ohniště bylo uhašeno a do zbytků vlhkého chladnoucího popela byl úhledně zahrabán kus opečeného masa. Oběť pro Zábleska. Pokud bůh vyslyšel jejich modlitby za dobrý průběh cesty v podzemí, bude popel v ohništi po návratu prázdný.  Pokud ne, nemuseli by se to už ani dovědět.