Bezedná kapsa 8/10

     Zahučel plamen a chodbu ozářila žlutá záře tancující po kamenných vlhkých stěnách. Pochodeň byla zapálena a nervózní Kruc vstoupil do chodby. Pomalu pokračoval dál. Plamen tančil v průvanu a Kruc držel pochodeň v natažené ruce daleko před sebou. Jestli výhružně nebo jako štít proti případným obludám z nitra země, to přesně nevěděl ani on sám. Cesta, jak se zdálo, se neměnila a vedla stále rovně hlouběji do hory, daleko mimo dosah denního světla.

     Za ním šel Sevir. Na zádech mu visel batoh, v němž měl srolovaných pár pytlů. Malar,další v pořadí, si na svůj opasek zavěsil navíc jen pár váčků s rozličnými prášky a směsmi.

     Jako poslední šel, nebo se spíše přikrčeně sunul vpřed, Pahejl. V jedné ruce pochodeň, v druhé svůj kyj. Lépe by však udělal, kdyby kyj nechal v táboře a volnou rukou kontroloval strop, jelikož do něj každou chvíli narazil hlavou. Byl navíc moc široký a ramena mu co pár kroků odíraly stěny.

     Chodba se táhla přibližně šedesát kroků a poté se změnila. A změna to byla opravdu radikální. Stěny se od sebe vzdálily a strop se o několik metrů zvedl. Světlo pochodní dosahovalo sotva ke stěnám, strop mohla čtveřice jen tušit kdesi nad sebou.

     Podlaha byla vydlážděna bílým mramorem, malované desky na stěnách znázorňovaly přírodu - většinou nekonečné zelené pláně a modré nebe poseté mraky – města i významné bitvy. Od stropu visely ozdobné koberce a v pravidelných rozestupech vyčnívaly ze zdi držáky s hořícími pochodněmi. Blíže ke středu chodby, z každé strany širokého koberce táhnoucího se snad donekonečna, stála na podstavcích starodávná brnění mnoha druhů a z mnoha materiálů a u nich se nacházely příslušné zbraně. Ve slabém vánku se pohupovaly na dlouhých řetězech zavěšené mohutné lustry s mnoha svícemi a zaplavovaly prostor zlatou září.

     Tedy to by čtveřice spatřila, přišla li-by o pár století dříve.  Nyní spatřila jen zašpiněné zdi, podlahu posetou kusy dřeva, řetězů, zbrojí a cárů koberců, které se utrhaly od stropů. Široký koberec táhnoucí se do tmy již dávno ztratil svou původní barvu a pod nánosy prachu a špíny byl značně poničený.

     Kruc si všiml jako první, že kolem ústí tunelu, ze kterého právě vylezli, se povalují trámy a staré dřevěné desky. Skalní stěna, ve které se táhl tunel, byla kdysi dávno osekávána a prorážena.

     „Vypadá to, že chodbu nestačili dokončit,“ přerušil ticho Sevir, klečící u hromady starého lešení.

     Vydali se pomalu dál. Vzduchem poletoval zvířený prach a vůbec jim nepomohlo, když Sevir došel k jedné stěně a dlaní očistil jednu z malovaných desek. Po chvilkovém záchvatu kašle se podíval na očištěnou dlaždici. Byla na ní znázorněna část zelené pláně, z níž vyčnívaly jako staré kosti vybělené kameny a nad níž putoval po nebi mrak. Byl zespoda rovný, směrem nahoru vyboulený a z jeho středu se téměř až na zem snášely šedé provazy deště. Sevirovi připomínal jakéhosi mořského živočicha, kterého mohl několikrát zahlédnout na trzích.

     Prostorná chodba, nebo spíše hala, byla mnohem delší, nežli úzký tunel, který zanechali ve tmě daleko za sebou. Všichni se obdivně rozhlíželi po tom málu, co bylo ve světle loučí vidět.

     Ten bohatý král si nechal zbudovat pokladnici s kouzelnými zámky a dveřmi, aby do ní nikdo nepovolaný nemohl vstoupit. Náš hrdina však ve svitu měsíce nalezl tajný vchod do pokladny, proplížil se chodbami a stanul před dveřmi, jež hlídala kamenná stráž … přehrával si Sevir příběh z mládí v hlavě.

     Hala nakonec opravdu skončila. Ve stěně před nimi byla usazena dvě dřevěná dveřní křídla. Mezi nimi stály dva zdobené podstavce a na každém se tyčila socha válečníka. Oba válečníci svírali v rukách meče, jež mířily čepelí k zemi, a špičkou se dotýkaly podstavce. Byli oděni do plné plátové zbroje a hledí u přileb měli stažená. Dvě naprosto stejné sochy. Dvoje naprosto stejné dveře.

     Čtveřice došla nedaleko dveří a Malar pozvedl ruku: „Teď nikdo nesmí nic říct. Já a Sevir víme, co máme dělat.“ Oba si začali cosi šuškat. Kruc si podezíravě prohlížel obě sochy.

     Pahejl rychlým pohledem přelétl stěnu a s nezájmem se otočil. Zalíbila se mu totiž jedna ze zbrojí, kterou minuli cestou a zvídavě si ji prohlížel. Hlavně helma ho zaujala. Byla z lesklého stříbřitého kovu, kulatá a směrem nahoru se zužovala. Kolem dokola ji lemoval zlatý pásek, z něhož vybíhaly další čtyři, které se spojovaly na vrchu helmice. Helmice měla ještě po stranách zavěšené lícnice a vpředu nánosník. I po tolika desetiletích, možná i staletích, vypadala helma jako nová a čerstvě naleštěná.

     Obr pozvedl kyj a zadíval se na jeho konec. Tvar skoro odpovídal. Už dlouho chtěl na svůj kyj přidělat ozdobu. Měl rád svůj kyj. Položil zbraň něžně na zem a sáhl po helmě.

     „Víš přesně, co máš říct?“ ujišťoval se naposledy Malar. Nyní to nesměli pokazit a měli jen jednu šanci. Sevir se na přítele zahleděl a v očích mu plálo soustředění a očekávání.

     Tak stanul před dvěma strážci, z nichž jeden mluvil vždy pravdu a druhý vždy lhal. A hrdina nevěděl, který je který. Měl však jen jednu otázku, s jejíž pomocí by zjistil, které dveře vedou do pokladnice, a které na jistou smrt. Po dlouhém přemýšlení se nakonec rozveselil a nahlas pravil …  Sevir si jasně vzpomínal na každé slovo příběhu.

     „Nikdy jsem si nebyl jistější,“ usmál se na Malara a postoupil kupředu. Stoupl si naproti jedné sochy. Malar a Kruc si stoupli asi dva metry za něj a napjatě čekali. I Pahejl se k nim přidal a pozvedl svůj nově vyzdobený kyj, kdyby se náhodou něco zvrtlo.

     Sevir se mírně rozkročil, ruce svěsil podél těla a zahleděl se soše do kamenných očí.

     „Strážce!“ zvolal hlasitě a ozvěna se rozeběhla halou za nimi. „Chceme projít do pokladnice. Kterými dveřmi by nás poslal tvůj druh?“

     Zajiskření v očích, oslepující světlo, hromový dunivý hlas a možná i pohyb meče. To všechno Sevir očekával. To naprosté nic co se stalo, ho dokonale vyvedlo z míry. Poplašeně se ohlédl na své přátele. Malar už se zuřivě prohrabával v pergamenech a papírech.

     Dalo jim tolik práce najít správné učence a správné knihy. Vyhledat ve starých sklepeních ty správné mapy, pročíst se starými kronikami a oddělit historická fakta od více či méně pracující kronikářovi fantazie. Tolik peněz, co putovalo z jejich dlaní do cizích kapes výměnou za tajné informace. Všechna ta malá tajemství, která museli rozluštit, a která se ukázala jako naprosto správná, aby nakonec jejich cesta ztroskotala na té jediné věci, která jim byla jasná už od samého začátku. Vždyť tuhle pohádku znalo snad každé dítě v chudinské čtvrti. Zeptáte se jednoho ze dvou strážců, z nichž jeden mluví pravdu a druhý lže, kterými dveřmi by vás poslal ten druhý a půjdete přesně těmi opačnými. Tak proč to nefungovalo!

     „Co bude teď?“ zajímal se Kruc.

     „Buď laskavě zticha!“ okřikl ho Malar, jenž seděl na zemi v hromadě listin a zuřivě četl. Sevir zatím opakoval otázku pořád dokola.

     „Já opravdu nevím!“ vyhodil nakonec Malar naštvaně štos papírů do vzduchu a stoupl si. Papírové sněžení přestalo a haly se zmocnilo ticho.

     „Nemůžeme dál. Nevíme, které dveře jsou ty pravé. Mohli bychom otevřít špatné dveře a …“ hlas se mu vytratil. Vlastně ani nevěděl, co by se stalo. Věděl jen, že by to bylo něco strašlivého. A jak už to tak bývá, všichni se začali hádat. Vzduchem létali nadávky, obviňování, zklamání, nedůvěra, fráze jako „ já vám to říkal“ a „ byl to od začátku špatný nápad.“

     Nakonec to už Pahejl nevydržel, rozpřáhl se a vší silou udeřil kyjem o zem. Zazvonilo to a zadunělo. Helmice nasazená na špičce kyje se prohnula. Obr vztekle zařval a začal mohutnět. Trvalo to jen pár vteřin a Pahejlovo hubené tělo se změnilo v hmotu masa a svalů. Znovu zařval a rozeběhl se k levým dveřím. Malar se Sevirem na něj zděšeně křičeli, avšak obr na jejich výkřiky nedbal a vší silou narazil ramenem do dřeva. Zapraštělo to, dřevo a třísky se rozletěly na všechny strany a mohutné tělo zmizelo ve tmě za dveřmi. Všichni tři zbývající členové výpravy civěli na díru po dveřích s otevřenými ústy.

     Sevir leknutím až vykřikl, když se v díře objevila Pahejlova hlava.

     „Tohle musíte vidět,“ zazubila se a opět zmizela.

     Kruc se Sevirem udělali pár nejistých kroků vpřed a Malar zatím roloval listiny zpět do pouzdra. Nakonec však i oni prošli dveřmi. A před nimi se rozprostřela temnota. Ale temnota toho druhu, která dávala tušit, že se před vámi rozléhá ohromný volný prostor. Byli v pokladnici. Němě zírali do dáli. Pahejl se natáhl, vytrhl Sevirovi z ruky pochodeň a hodil jí, co nejdál mohl. Plamen opsal křivku prostorem a začal se snášet k zemi. Všichni doufali, že dopadne na hromadu zlata nebo jiného drahocenného pokladu. Dřevo však zaklapalo na kamenech. Plamen to skoro uhasilo.

     „Chce to víc světla,“ zabrumlal si Malar a prsty prohraboval sáčky. „ Snad to bude fungovat, není tu moc teplo. Divím se, že nám nejde pára od pusy,“ zformoval prsty tři červené kuličky. Natáhl ruku před sebe a nahoru. Kuličku držel ve dvou prstech a nakonec ji pustil. Ta místo pádu zůstala viset ve vzduchu. Zbylé dvě kuličky zavěsil stejným způsobem kolem sebe.

     „Z tepla světlo,“ zvolal a kuličky začaly zářit. Zezačátku slabě a poté čím dál víc. Vzduch kolem tří levitujících tělísek se začal ochlazovat.

     Brzy bylo poznat, že stojí na terase, která je přinejmenším deset metrů nad dnem pokladnice.

     „Byla to strašná pitomost, Pahejle!“ káral přítele Sevir, který se probral z prvotního šoku. „ Mohl jsi nás všechny zabít!“

     „Ale nezabil,“konstatoval suše obr. „ Táta vždycky říkal, že když si nevíš rady, tak do něčeho prašť a ono se to už nějak vyřeší.“

     „Jistě, proto je tvůj otec jedním z radních města. Ne, počkej, není, vlastně dělá na jatkách, kde nosí mrtvý krávy!“ rozčiloval se mladík.

     Kruc se zatím odpojil od skupinky. Všiml si dalších dveří a důkladně je prozkoumal.

     „Myslím, že to s tím umíráním není tak zlý. Podívejte,“ zavolal na přátele. Ti se k němu seběhli, doprovázeni levitujícími světélky.

     Kruc otočil starým zrezivělým klíčem, který byl zasunut v zámku dveří, cvaklo to, vzal za kliku a dveře otevřel. Do místnosti za dveřmi vletělo jedno světélko. Byla to dlouhá hala. Právě ta, kterou přišli. Napravo ode dveří stály obě sochy a za nimi zela ve zdi díra.

     „Ale, ale…“ nemohl uvěřit Sevir. „Takhle to být nemělo, tohle je přeci špatně!“ nevěřícně kroutil hlavou. Cítil se dotčeně a zmateně. Za sebou zaslechl slabý smích. Malar se hihňal a zubil od ucha k uchu.

     „No jistě! Celou dobu si ověřujeme každý centimetr cesty a každou minutu z historie, ale nikdy nás nenapadlo si zjistit, jestli i ta nejdůležitější věc na celé výpravě je pravda nebo jen další výmysl.“

     „Co ale uděláme teď?“ otočil se na čaroděje Pahejl.  Ten se naposledy rozhlédl po vstupní hale a vyšel na terasu. „Vypadá to, že poklad, alespoň tak jak jsme si ho představovali, tu není. Měli bychom pokladnici prozkoumat. Třeba něco najdeme.“

     Scházeli po širokém schodišti, kdysi pokrytém koberci, který končil na posledním schodě. Podlaha pokladnice byla z kamene. Vydali se pomalu za světlem louče. Tři světelné kuličky letěly s nimi a vzduch kolem nich se pomalu ochlazoval. Kuličky se díky absorbovanému teplu začali pomalu rozpouštět a měknout. Cestou zahlédli ve tmě obrysy širokých sloupů. Avšak žádné zlato.

     Došli až k louči, Kruc ji zvedl a pokračovali dál. Dvě světélka se na Malarův příkaz rozletěla do temnoty. Prostor na několik desítek metrů před nimi se od místa, kde stáli, vůbec nelišil. Jen prázdnota protínaná sloupy.

     „Támhle!“ vyhrkl Sevir a ukázal do tmy. „ Řekni tomu světlu, ať se o několik metrů vrátí!“ halekal na Malara. Ten udělal co po něm Sevir žádal. Světélko se začalo pomalu vracet. A nyní si toho všimli všichni čtyři. Na okraji osvětleného prostoru se zlatě zalesklo.