Bezedná kapsa 9/10

     „Zlato!“ zaradoval se Kruc a všichni se rozeběhli tím směrem.

     „Vybalte pytle, budou z nás boháči. Boháči! Tak přece jen,“ těšil se Kruc. Doběhli na místo, odkud se objevovala zlatá záře.

     Kruc  si klekl na jedno koleno a vzal do roztřesených rukou minci, která ležela na studené dlažbě. Začal se třást ještě více a dýchání se mu měnilo v hlasité funění.

     „Tohle je všechno?!“ vykřikl zlostně do temnoty. Ruka svírající velikou zlatou minci se pozvedla.

     „Ne!“ vykřikli Malar a Sevir zároveň a vrhli se na Kruce. Po krátkém přetahování se jim podařilo vyrvat minci z tardenova  sevření.

     „Nesmíš ji přeci zahodit, víš, jak dlouho bychom jí zas hledali?!“ napomenul bratra čaroděj.

     „To přece nemůže být pravda,“ otáčel Sevir zklamaně minci v dlani. Postupně prošla rukama všech. Byla ušmudlaná, kulatá, z jednoho kusu a v průměru měřila skoro dva palce. Na jejím líci byl kdysi vyobrazen profil určitě mocné hlavy. Ta byla nyní ohlazena skoro dohladka.

     Zvláštní mince. Erigezské císařství – i většina ostatních království - používali již staletí za platidla srpky a jiskry. Srpky se vlastně skládali ze dvou jisker, větší a menší, které se k sobě přiložili a tajemnými přírodními silami se k sobě přicvakli. Stačilo pak jen zabrat a srpek se opět rozdělil. Srpky i jiskry měli tvar měsíce, jenž měl ještě mnoho dní do úplňku. Bylo to velice staré přirovnání. O to zvláštnější, že posledních pár tisíc let na obloze žádný měsíc nekroužil. Zmínky o měsíci se vyskytovaly jen v těch nejstarších knihách. I jeho jméno bylo dávno zapomenuto.

     Avšak měsíc byl považován za protiklad slunce. Proto není divu, že se po něm pojmenoval nejvražednější rytířský řád pronásledující uctívače slunečního boha. Dva zlaté srpky měsíce – jeden větší než druhý - otočené prohlubněmi k sobě, navzájem se dotýkající a uprostřed střežící stříbrnou hvězdu, to vše na modrém pozadí, se stalo jejich znakem.

     Malar jako jediný nepropadl zklamání a vyslal světélka prozkoumat okolí. Ta se rozletěla do tří stran a kolem čtveřice začala opisovat zvětšující se kruh. Všechna snaha byla však marná. V celé pokladnici, ať už byla sebevětší, se nacházela jen jediná zlatá mince. Ve světle loučí vrhala zlatý lesk a oslňovala své nálezce. Proto si ani jeden z nich nevšiml, že se k nim cosi blíží. Tiše to doťapkalo až k nim.

     „Ta mince je má. Kolikrát vám to mám ještě opakovat?! Sundejte z ní ty vaše špinavé pařáty!“ zaskřehotalo zlostně cosi Sevirovi těsně za zády a narazilo do něj tělo. Padl dopředu a strhl sebou i oba bratry. Všichni tři se svalili na zem, jen Pahejl zůstal na nohou.  Mince Sevirovi vypadla z rukou a zacinkala na podlaze. Vyplašeně se zvedali a otáčeli po malé bledé postavě, která si tiskla ukořistěnou minci k hrudníku, což bylo divné, protože se pro minci vůbec nesehnula a ta se navíc odkutálela na opačnou stranu. Cosi si pro sebe šuškala. Jich si očividně více nevšímala.

     „Kdo jste?“ otázal se Malar shrbené postavičky. Světélka se zatím sletěla a celou scénu dokonale osvětlila.  Postava byl muž. Starý, velice starý nebo tak alespoň na první pohled působil. Shrbený, téměř bez šatů, pokrytý jen cáry kdysi honosného oblečení. Řídké dlouhé vlasy se mu stříbrně leskly a tu a tam v nich bylo možno zahlédnout i pár černých praménků. Byl bos a zašpiněný. Zajímavé bylo, že neměl vousy, jen řídké krátké strniště.

     Malar zopakoval svou otázku. Stařík se na něj otočil a zadíval se způsobem, jako by si ho všiml poprvé.

     „Jděte pryč. Huš! Vím, že nejste skuteční, jako ti před vámi a ti před nimi a tak dále. Jen halucinace, přeludy co se mi vkrádají do hlavy, duchové starých časů a obrazy ze vzpomínek. Běžte, vraťte se do mé hlavy, kam patříte. Myslíte si, že mě zmatete, že? Ale to jste se spletli. Celá staletí se o to pokoušeli ti před vámi. A vy si myslíte, že se tu zničeho nic zhmotníte, čtyři postavy, úplně nové - no jistě, znám už nazpaměť tváře těch věčně se opakujících přeludů - a že mě zmatete? Máte se ještě mnoho co učit. A to vy vlastně nemůžete, protože neexistujete,“ drmolil stařík a rozhazoval při tom rukama. Znovu se otočil a kráčel pryč.

     Pahejl udělal pár rychlých kroků a chytil staříka za rameno. Ten se vyděšeně otočil a třeštil oči na obra.

     „Co to, co to? Tohle nesmíte, jste přeludy, nesmíte se mne dotýkat! Žádný před vámi se mne ještě nedotkl. To nejde, co si o sobě myslíte?!“ blekotal a snažil se obrovu ruku setřást.

     „Ujišťuji vás, pane, že jsem skutečný a mí přátelé také. Pokud mi nevěříte, mohu vás na důkaz přetáhnout tady kyjem po hlavě. Přišli jsme si sem pro poklad. Kde ho máte?!“ zkusil to obr. „ A kdo vlastně jste?“

     „Tak vy jste výplody mé hlavy a ani nevíte, kdo jsem. Kdo já jsem? Kolikrát a kolika jsem to již opakoval a budu ještě opakovat? Vy mě snad zkoušíte!“ Stařík se viditelně napřímil a snad i vypnul hruď. „Jsem první rádce císaře Elkara z Aronoru a jeho dalších pěti následovníků, nejvyšší kníže z plání Rottranu, pravá ruka vládce obrů z Rachu, velekněz Faltiské říše, první jezdec Salerie, dočasný vládce Ragasu po velkém zmizení královské flotily, sedmadvacet let jsem byl císařem Erigesu a nakonec jsem se stal vládcem Laskaratu. Nazývají mne První kopí, Postrach ardů, Pokořitel Rodů, Ničitel skřetích věží, Vodní drak, Velký kopáč -“

     „Vy jste Lahut,“ skočil mu do řeči Malar a nevěřícně na něj zíral. I Sevir zbystřil.

     „Co si to dovoluješ skákat mi do řeči?! Jak je vůbec možné, že moje mysl vyplodí takové nezdvořilé přízraky? Ano jsem to já. Lahut. Druhé jméno nemám. Narodil jsem se v časech, kdy každému stačilo jméno pouze jedno. Jak je vůbec možné, že neví, kdo jsem, když jsou vlastně já. Ale nějaké mé mladší a drzé já.“

     „Ale to není možné! Všechny ty tituly co ten stařík vyjmenoval, ta království a říše. Všechno opravdu existuje. Všichni nositelé těchto titulů se opravdu jmenovali Lahut nebo podobným jménem, zkomoleným tamním nářečím nebo historiky. Avšak nikde se nepíše o tom, že by to byl jen jeden rovam. Vždyť ty postavy jsou zaznamenány v rozmezí přibližně čtyř set let! A to nám neřekl všechno. To není možné, “ vysvětloval čaroděj. Všichni si staříka podezíravě prohlíželi.

     „Správně, správně,“ uchechtl se starý rovan. „ Už jsem to všechno skoro zapomněl. Ta dobrodružství, bitvy, hostiny, ženy. Ach, kolik jen chodí po světě mých potomků. Toto je tak osvěžující, vzpomenout si na věci, o kterých jsem si myslel, že jsou dávno ztracené. Po těch staletích zavřených zde je to velice příjemné. Začínáš se mi líbit, přelude.“

     „Ale jak to?“ zeptal se Sevir. „ To už tu musíte být zavřený přes půl tisíciletí. A kde je všechen poklad? To jste tu byl uvězněn při zničení města?“

     „Počkat počkat,“ vyděsil se Lahut. „ Zničení? Laskarat už nestojí? To jsem nevěděl! Jak to, že vy to víte?! Co to tu se mnou hraje moje mysl za hry? Pokouší se mě znovu zmást? Chce, abych zešílel. Úplně zešílel. Chci sám sebe připravit o rozum. To ne, to ne!“ rozčiloval se stařík a rozeběhl se do tmy. Čtveřice ho následovala. Nic jiného jim také nezbývalo.

     Lahut kývavým krokem procházel mezi sloupy a neustále něco říkal. Většinou hrozil sám sobě a tu a tam pozdravil nějakou halucinaci. Z jeho slov se však dalo usoudit, že o zničení města opravdu nic neví. Sám se totiž zavřel do pokladnice dávno před jeho zničením. Stalo se to náhle a mnoho let před plánovaným doděláním. Vyhnal tehdy všechny řemeslníky pracující na dokončení pokladnice a zavřel za sebou vchod. A již nikdy nevyšel. Po pár desetiletích se jeho příběh vyprávěním změnil a Lahut v něm prostě odešel z města a nikdy se nevrátil. Až nakonec vymizel z paměti všech a zbylo po něm pouze pár řádků v kronikách a podpisy v úředních listinách.

     Sevir si brzy uvědomil, že vůbec netuší, kde je vlastně východ. Museli dojít hodně daleko. Ze stropu tu v tenkých praméncích vybíhaly světelné paprsky a vál tu lehký vánek. Okolní temnota se pomalu vytrácela a bylo vidět na několik desítek metrů. Okolí se však nezměnilo. Sloupy a sloupy na mírně zvlněné dlažbě. Nic jiného.

     Lahut je dovedl do rohu dvou zdí. Nedaleko na podlahu dopadaly paprsky světla, takže zde bylo i trochu vidět. Na zemi v rohu ležela hromada blíže neurčitých látek a pár předmětů - Lahutův brloh. Rovan si sedl, chvíli si prohlížel minci, položil ji na zem vedle sebe a vzhlédl. „Vy jste tu ještě? Co pořád chcete?“

     „Co se stalo s pokladem, kde je zlato?“ dožadoval se odpovědi Kruc.

     „Ach zlato. Chceš mě snad mučit, přelude? Jako bys to nevěděl sám. Hlupák, hlupák jsem byl. Tak. Myslel jsem si: Zlata tolik, že naplní celou horu. To stojí za jeden podpis. Za jednu smlouvičku. Jak jsem byl bláhový. Utrácel jsem bez rozmyslu, za krámy, rozhazoval jsem peníze za cetky. Podplácel a kupoval si tituly a postavení. A pak, jednoho dne sáhnu do kapsy, abych zaplatil obchodníkovi za cetku, na kterou si již nevzpomínám a v ní poslední mince! Támhleta. Prohrabal jsem celou kapsu, naruby ji obracel, ale nic. Nic než vzduch. Všechno zlato pryč. Celý poklad, který naplňoval tyto prostory od kamenné podlahy až k nejvyššímu stropu, byl pryč.

     Proč mě mučíš? Trestáš mě snad? Vytahovat tak dávné a chmurné vzpomínky. Chceš mi snad připomenout, jaký jsem byl hlupák? Jaký jsem hlupák? Nezbylo mi nic než ta mince a kapsa, ze které ji mohu vytáhnout. I sto dnů jízdy na koni může být mezi námi vzdálenost, ale pokaždé, když sáhnu do kapsy, nahmatám minci. Jako by tam spala celou tu dobu a čekala, až po ní zatoužím.“ Stařík minci zlostně zahodil do šera. Ta párkrát zacinkala a poté nastalo ticho. Náhle si uvědomil, co provedl, otráveně zabručel, sáhl do kapsy a vytaženou minci položil na zem před sebe. Rozplakal se.

     „Vždycky se po ní rozeběhnou hvězdičky, zmizí a objeví se mi v ruce. Krásné zlaté hvězdičky,“ sténal a pohupoval se vpřed a vzad. „Krásné hvězdičky.“

     Čtveřice zírala na zlomenou, poblázněnou postavu.

     „Divím se, že v něm zůstalo ještě trocha rozumu. Půl tisíciletí být zavřený sám ve tmě, jen se svými myšlenkami, být svázaný se životem kletbou a vědět, že jedna malá mince je to, co mě chrání před smrtí. Očividně nemůže zemřít ani hladem a žízní. Zajímalo by mě, jestli může zemřít v bitvě.

     Jak asi funguje hlava, když se muž dožije tisíce let? Jak si může vůbec pamatovat cokoli, co se stalo před pár staletími. S jakým démonem musel uzavřít takovou smlouvu?“ Malar si staříka lítostivě prohlížel.

     „Mohl bych mu pomoci,“ nabídl se Pahejl a sklopil oči ke své zbrani.

     „To přece nemůžeš!“ zhrozil se Sevir. „Nemůžeš ho jen tak zabít! Je to živá bytost!“

     „To byl jen návrh. Ale podívej se na něj. Živá bytost? Spíš nešťastná troska. Myslíš, že chce dál žít? Proč tedy nevyšel ven? Podívej se na něj. Lpí na životě, ale přitom nežije. Jak dlouho tu ještě bude? Sto let? Tisíc?“

     „Musí to jít i jinak!“ Sevirovi se hnusila představa, že staříka zabijí. I když viděl, co se z něj stalo. Ale musí to jít i jinak.

     Hlavou mu však běhala myšlenka. Nenáviděl se za to, že na něco takového myslel, ale ta mince je jeho jediná záchrana. Drlat bude chtít své peníze zpět. Má na to schopné muže a účinné metody. A ta mince by mu zaplatila velkou část dluhu. Skoro celý, řekl by. Ale zabít kvůli tomu někoho? Zabít ho tady a teď a sprostě ho okrást? Nikdy!  

     „Nikdo nikoho zabíjet nebude. Nejsme vrazi, jsme zloději,“ rozhodl. „ Já jsem vůdce výpravy a já se rozhodl. Zkusíme ho vzít s sebou a uvidíme, co pro něj budeme moct udělat.“

     Sevir se naklonil k rovanovi a jemně ho chytl za vyhublou ruku. „Vstávejte, Lahute. Odvedeme vás odsud ven.“

     Stařík se vysmekl z mladíkova sevření, vyskočil na nohy, začal mávat rukama v ochranných gestech, přitiskl se zády ke zdi a klel.

     „Nikdy, nikdy! Chcete mě zmást, napálit a ošidit. Už zase. Nejste první co to zkoušeli. Pojď s námi, nic se ti nestane, říkali. Ano pojď s námi. Na kraj hluboké propasti, nad jámu plnou ostrých bodců, jen tak si stoupnout na zábradlí u vstupní terasy nebo zkusit jestli jsou čepele mečů a špičky kopí v hale ještě stále ostrá. Nejlépe je vyzkoušet na vlastním břichu. Ne! Běžte pryč. Odejděte! Odejděte!“ schoulil se do rohu, chytl se dlaněmi za temeno hlavy a opakoval své rozkazy, nebo snad prosby, pořád dokola.

     Kruce se ho zželelo, zahrabal v Sevirovu batohu a vyndal jeden z hrubých pytlů. Položil ho vedle něj.

     „Kdybyste se chtěl převléknout. Bude to lepší než ty potrhané hadry.“

     Sevir se na Lahuta chvíli díval a zápasil se svými vnitřními démony. Nakonec se rozhodl.

     „Dobrá, zachováme se jako zloději, kterými jsme a vypadneme odsud,“ sehnul se k Lahutovi, sebral jeho minci a rychle ji strčil do kapsy. Otočil se a kráčel pryč.