Dobrá rada nad zlato

Všude, kam oko dohlédlo, se rozprostírala zelená planina. Právě začínalo jaro, vzduchem poletovali motýli a celá příroda se radovala z krásného počasí. Uprostřed všeho toho hemžení se pomalu procházel černý špičatý klobouk. A pod ním důstojně kráčel stříbrovousý kouzelník Stříbrovous. Zrovna sbíral bylinky pro své všemocné lektvary. S tichým broukáním na rtech se sehnul, utrhl jednu květinu, pak druhou, třetí ho kousla do prstu, a tak ji zahodil.
„Sakra práce, zase jedna masožravka!“ vykřikl vztekle, přičemž začal ve svém naditém vaku hledat hojivou mast. Chvíli se v něm přehraboval, vypadlo mu odtamtud několik slimáků a jiných čarodějných pomůcek, ale nakonec svou mast přece jen našel. S úlevným úsměvem vyndal krabičku, otevřel ji, avšak náhle mu vypadla z ruky. Důvodem této události byl jakýsi mladík, který tak pospíchal, aby kouzelníka našel, že ho přehlédl a vrazil do něj.
Stříbrovous se nasupeně otočil, připraven útočníka proklít alespoň do desátého kolena. Pak si ale uvědomil, že před ním stojí jeho učedník Čulibrk.
„Co chceš?“ otázal se Stříbrovous nevrle.
„Pa-pane, máme problém,“ zakoktal se mladík. „Ta žena, co k nám minulý týden přišla žádat o radu, je zpátky.“
„A co je na tom tak hrozného?“ podivil se čaroděj.
„Pojďte, uvidíte sám.“
Oba kouzelníci se dali do běhu ke svému domovu. Po několika metrech se ale Stříbrovous zastavil, plácl se do čela, hvízdl a už před ním plachtil létající koberec. Stařec se usmál: „Není nad to, mít přátele v Orientu.“
Čarodějové tedy nasedli a odletěli. Vlétli přímo do nejvyššího patra své věže, kde se jim koberec uklonil a zmizel. Nestihli mu ani poděkovat, protože v místnosti už na ně čekala žena, o které Čulibrk mluvil. Tedy, ne tak docela žena. Spíše dosti velká a dosti bradavičnatá ropucha. Jakmile je uviděla, začala ječet: „Podívejte se, co jste se mnou udělali, to si říkáte kouzelníci?“
Stříbrovous ji však se svým obvyklým klidem přerušil: „Madam, a jste si jistá, že jste dělala vše podle našich pokynů. Nepřišla jste do styku s nějakou kletbou, temným mágem či snad zkaženým lektvarem?“
„Tak zkažený lektvar jsem mohla dostat jedině u vás,“ rozkřikla se znovu ropucha.
„Prosím, uklidněte se, podíváme se na to,“ řekl kouzelník a vrhl po ní takový pohled, že se raději opravdu uklidnila, a Stříbrovous mohl nahlédnout do svého zápisníku. „Takže, vy jste Matylda Sedláková a přišla jste žádat o lektvar na vyřešení problémů… Ach, promiňte, já zapomněl,“ uvědomil si svou chybu a rychlým mávnutím ruky přeměnil Matyldu zpět do lidské podoby.
„Abych to dopověděl: přišla jste žádat o radu, a tak jsem vám prodal lektvar Moudrá sova, který vám měl pomoci. Ingrediencí není příliš mnoho, ale raději se podíváme na záznam z přípravy. Víte, já si všechno zdejší dění nahrávám do své křišťálové koule.“
Stříbrovous, Matylda i Čulibrk se sklonili nad podstavcem s koulí a sledovali pořízený záznam. Lektvar připravoval Stříbrovous. Protože věděl, kde jsou které přísady, ani si nečetl popisky na sklenicích. Přisypal do kotle trochu sovího peří, hrst muřích noh, pár listů z vraního oka a pak sáhl do krabičky pro zvláštní směs bylin zvanou Dobrá rada. Ale ta tam nebyla. Místo ní se na polici vyjímala sklenice s názvem Ropuší výtažek.
Stříbrovous zrudl.
„Kdo naposled rovnal přísady do lektvarů?“ Čulibrk se zachvěl pod starcovým zlobným pohledem a bázlivě zašeptal: „Já.“
„A kolikrát ti mám říkat, že Dobrá rada patří do police nad zlato, ne pod něj, ty osle,“ zařval. „Za tak trestuhodnou nedbalost mi budeš měsíc sloužit jako těžítko na papíry!“ Křikl na něj a přeměnil ho ve skleněnou pyramidu.
Pak se otočil na paní Sedlákovou: „Madam, naštěstí jsem včera připravoval lektvary do zásoby, tady máte jednu Moudrou sovu zdarma a k tomu lektvar pro věčné mládí s mými nejhlubšími poklonami.“
Matylda Sedláková, spokojena s vývojem událostí, se odebrala domů. Stříbrovous si konečně namazal bolavý prst a vrátil se na louku ke svým bylinkám. A motýli dál nerušeně poletovali.