Dračí slza

Všichni známe ten náš svět a myslíme si, že víme, co je možné a co ne. A přitom nejsme jediní a ani náš svět není jediný. Existuje mnoho, mnoho světů. Některé jsou podobné jako naše, jiné úplně jiné. A já vám chci vyprávět příběh, který se stal v jednom z nich.

Tento svět - říkejte mu třeba Arkie - je skoro stejný jako byl náš dříve, řekněme tak v dobách středověku. Ale přece se od našeho liší - tamější lidé sdílí svůj svět s různými bytostmi - obry, draky a jinými zvláštními tvory. A ač to nikdo neví, životy jedněch závisí na životě druhých...

 

Mladá dračice několikrát mohutně zamávala křídly a vzápětí se odlepila od země. Letěla vysoko nad zemí a sledovala ubíhající lesy, říčky a malé ostrůvky lidských vesniček. Nic z toho jí však nezajímalo. To co teď hledala byla potrava, potrava pro ni a její mládě. Žlutýma očima sledovala krajinu, až našla co hledala. Byl to skalní výběžek nad rozlehlým údolím, dost velký, aby na něm pohodlně přistála. Snesla se níže, chvíli kroužila nad výběžkem a pak konečně usedla na kámen a složila křídla. Všechny ty pohyby způsobily mrak prachu, který se teď kolem ní vznášel, až byla jen těžko vidět. A také se po poryvy větru vyvrátilo pár mladých stromků, nebyly však první ani poslední. Rozhlédla se po údolí. Tráva tam byla vysoká, i přs to, že byla na některých místech spasená. Potravy tady bylo očividně dost pro mnoho zvířat, stejně jako vody z jezírka uprostřed. Také se tam všemožné zvěři líbilo. Pásli se tam býložravci podobní našim koním a srnám, jenom byli robustnější a zdálo se, že i mírumilvonější. Po ldiské ruce nebylo v údolí ani stopy a tak to všem vyhovovalo, zvířata ohrožovali jenom velcí masožravci, jako byla dračice. Vyhlédla si jednu osamocenou samici a zaútočila. Zvířata se dala na útěk, ale bylo příliš pozdě. Samice stihla uběhnout jenom kousek než se do ní zabořily dračí zuby. Dračice chytila tělo do tlamy a znovu se vznesla. Tentokrát však mířila domů a vyděšené stádo nechala za sebou, stejně jako jinak poklidné údolí.

Dráčátko už na ní čekalo. Vesele poskakovalo, skoro jako každé jiné dítě. až na to, že tohle mládě mělo ostré zuby, dlouhý šupinatý ocas a pohybovalo se velmi neohrabaně, takže to působilo, jako by bylo mladý slon. Přivítalo dračici zvláštním zachrčením a čekalo, než se snesla před skálu a podivnou kobylu pustila na zem. Jemně na něj zachrčela a strčila tlamou do těla. Mládě se na něj hned vrhlo a spokojeně se krmilo. Dračice potom dojedla zbytek a kosti ocasem smetla dolů ze srázu. Potom si lehla a mládě se stočilo k ní.

Mami? mluvilo s ní myšlenkami dráčátko.

Ano drahoušku? Upřela na něj svoje velké, žluté oči.

Proč nemůžu létat s tebou? Z hrdla dračice se ozvalo zvláštní zachrčení, možná by nahrazovalo náš smích.

Protože jsi ještě malý. Odpověděla mu myšlenkami s mateřskou shovívavostí.

Ale já už nejsem malý, křídla mě přece unesou! Zamávalo dráčátko křídly a zavrčelo.

Ale neumíš s nimi zacházet. Dál na něj laskavě promlouvala v myšlenkách.

A když už mě to naučíš?

Brzy maličký, brzy...

 

Minulo mnoho dní, mnoho lovů dračice, než přišla ta chvíle prvního letu malého dráčka.

 

Mamííí, tak už můžu? Netrpělivě sebou šilo a toužebně hledělo na nebe.

Trpělivost, ještě jsem ti všechno nepověděla. Mírnila dračice jeho nadšení.

Ale já už chci létat jako ty! Dál jí posílalo nedočkavé myšlenky.

Nic se nanučíš přes noc. Jemně do něj drcla nosem a dráčátko se zatvářilo skoro uraženě.

Ale já se to naučím!!!

Dračice se opět zasmála dle svého dračího způsobu. Zamávala křídly, vznesla se a poslala mu myšlenku.

 

Tak leť.

 

Dráčátko začalo okamžitě s neskrývaným nadšením mávat křídly. Vzneslo se kousek nad zem, ale na pořádný let to nestačilo. Zklamané mládě mávalo víc a víc, až se mu podařilo vzlétnout ještě o kousek. A pak máchalo a máchalo křídly a snažilo se tentokrát letět dopředu. Dračice mu zatím radila jak má mávat křídly, jak zatáčet, zastavovat a podobné užitečné věci. Nejdříve jí dráče moc neposlouchalo, ale nakonec uznalo, že by maminku mělo poslouchat.

 

Tak se učilo létat několik týdnu a brzy už jej dračice pouštěla samotné. Bylo čím dál větší a tak se o něj příliš nebála. Jenom jedno mu kladla na srdce: Vyhýbej se lidem.

 

A proč? Ptalo se pak zvědavé mládě.

Protože jsou nebezpeční, mohli by ti ublížit.

 

A jak, vždyť já jsem tak velký a oni tak malincí!

Ale je jich hodně a mají podivné drápy a zuby, které však drží v prackách. Zabíjí nás.

 

Ale proč? Vždyť jim nic neděláme.

To nevím zlatíčko, to nevím...

 

Jenomže dráčátko bylo stejně jako ostatní mláďata příliš neposlušné. Čím víc ho maminka nabádala k opatrnosti, tím více byl zvědavý na ty podivné tvory se zuby v tlapách. A tak se kradl blíž a blíž k lidským obydlím a lidi pozoroval. Připadali mu hrozně slabí a obyčejní. Vydávali divné zvuky, které připomínaly chechot ptáků a jindy zase jemnější vrčení. Byla to tak zvláštní směsice zvuků, že z toho šla dráčátku hlava kolem. Nechápal často co dělají. Běhali sem a tam, žádné drápy nenosili, nosili jenom věci z místa na místo. A pak večer stvořili takové červené světlo a seděli kolem něj. A pořád vydávali ty divné zvuky. Vyptával se tedy na ně maminky ještě víc.

 

Jak se dorozumívají?

Co jedí?

Jak dlouho žijí?

 

Otázek bylo čím dál víc a dračice často nevěděla, jak zvídavému dráčátku odpovědět. Bylo jí divné, že se tolik zajímá o ty divné tvory a chce vědět věci, o které se ona vůbec nestarala. Proč se jí radši neptá na dračí zvyky, na to, jak by mělo lovit a chrlit oheň? Byla z toho zmatená, ale o svých tajných návštěvách lidí jí dráče neřeklo. Když s ním chtěla mluvit, obvykle předstíralo, že spí nebo si hlídalo myšlenky. A ona nevěděla, co má dělat.

 

Jednoho dne se ale stalo, co se muselo stát. Když zase leželo schované meři keři a stromy, vyšel z vesnice člověk. Byl docela maličký, ještě menší, než byl zvyklý vídat. Šel směrem k němu, ale když ho uviděl, zastavil se a zíral na dráčátko. Dráček zase koukal na človíčka, nechápal, co se děje a tak na něj přátelsky zachrčel. Človíček se najednou dal na útěk a hrozně pištěl. Nevěděl, jestli je to nějaký jejich pozdrav. Ale vzpoměl si na jeden ze základních dračích instinktů - pronásledování kořisti. Připadalo mu to strašně jednoduché. Jenom se kousek natáhl a slupl človíčka jako malinu. Nebyla to žádná pochoutka. Byl nějaký tvrdý, pořád to křupalo a chuť masa skoro žádná. Zklamaně se podívalo na vesničku a všimlo si, že se všichni človíčci shromáždili na jednom místě a pokřikují na něj. Mávali s něčím dlouhým a špičatým.

Drápy. Pomyslelo si dráče.

Najednou dostalo strach, otočilo se a neohrabaně se vzneslo. A co mu síly stačily, uhánělo domů za maminkou.

 

Ten večer bylo dráče ještě zamlklejší než obvykle. Nevšímalo si maminky, jenom smutně leželo a koukalo do dáli. Dračice byla neklidná - takové většinou nebývalo. Muselo se mu něco stát, ale nechtělo jí nic prozradit. Až druhý den konečně promluvilo.

 

Mami, udělal jsem něco moc špatného. Začalo smutně a kajícně.

Co jsi provedl? Zeptala se ho matka napůl zděšeně, napůl rozzlobeně.

Já jsem sledoval ty človíčky...

Dračice si uvnitř oddechla. Bála se něčeho mnohem horšího.

To je v pořádku. Klidně mu řekla.

No, a jednoho jsem snědl a oni se na mě rozběhli s drápy.

Dračice prudce zvedla hlavu a oči se jí rozšířily strachem.

Kdy se to stalo?

Včera...

Musíme honem pryč!

Dračice začala mávat křídly a vyděšené dráčátko jí napodobilo. Ale už bylo pozdě. Po skalních cestičkách se k nim hnal zástup lidí. Lidí s vidlemi, kopími i meči.

Rozprostřeli se kolem draků, máchali zbraňmi a křičeli.

"Stvůry! Bestie! Zabijme je všechny do jednoho! Sežral mi dceru!"

Poplašené dráčátko se sneslo zase zpátky a dívalo se na maminku, jako by snad čekalo nějaké rady. Ta však měla sama příliš práce. Máchala ocasem aby lidi smetla, vypouštěla z chřtánu oheň a chňapla zuby po každém, kdo se přiblížil moc blízko.

Uleť! poslala mu myšlenku a hlasitě zařvala. Lidí však bylo příliš. Dráče se snažilo mávat křídly, ale brzy ucítilo v křídle ostrou bolest, když mu do něj někdo zabodl ostrý oštěp. Ohnalo se po něm, ale nemělo šanci. Oštěp brzy následovaly další.

Lidé vítězně křičeli a s novou chutí se pustili do dračice. Ta když uviděla co se stalo jejímu synovi také dostala novou sílu. S ještě větší zuřivostí útočila na lidi, až usoudili, že to pro dnešek stačilo a dali se na zběsilý úprk. Poslala za nimi plamen, který jich ještě pár sežehl. A pak sklonila hlavu k umírajícímu mláděti.

 

Maličký... poslala mu zoufalou myšlenku a ke své radosti ucítila slabou odezvu.

Mami...

To bude dobré... pomyslela si, ale nevěřila tomu. Dráče bylo příliš zraněné.

Mami? vyslalo znovu tichoučkou myšlenku.

Copak drahoušku?

Proč jsou lidé tak zlí?

To nevím miláčku, to nevím... odpověděla mu zoufale. Naposledy, v jeho krátkém životě.

 

Sledovala jak její mládě naposledy vydechlo a ukápla jí jediná slza. Když dopadla na zem, hlasitě, srdceryvně zařvala. A celou tuto noc se její pláč nesl široko daleko. Pláč, který byl předzvěstí dlouhé nenávisti mezi draky a lidmi...