Prolog - Přes písky času

Celým hradem se rozléhal křik. Lidé utíkali na všechny strany, snažili se uhýbat ozbrojeným vojákům. Povětšinou však marně. Nejeden hlas té noci zazněl naposledy. Kolik jen životů může zmařit chtíč moci a území jednoho jediného muže. Ten teď kráčel hlavní chodbou ke královské lóži. V ruce svíral ozdobný meč, který teď směřoval čepelí k zemi. Jeho oči byly tmavé jako sama nejhlubší propast, ale stále v nich něco žhnulo. Jeden by to nazval plamenem pomsty, jiný prachobyčejným chtíčem. V patách mu kráčela dvojice jeho nejbližších, oba s vytasenými meči připravenými k boji. Míjeli obrazy královské rodiny, jejich předků, několik výjevů z nejrůznějších lovů i erby s meči, bez povšimnutí. Znali je, vždyť zde v podstatě prožili celý svůj život.
Když došli k velkým dveřím z masového dřeva, neváhali ani sekundu a vrazili dovnitř. Zde stál vyděšený hnědovlasý muž ustupující dozadu před dalšími dvěma lidmi. Nábytek byl rozbit nebo rozházen po celém pokoji. I tento muž v ruce svíral meč a snažil se s ním mermomocí ohánět. Když spatřil onu výpravu, která právě vstoupila do místnosti, zarazil se.
„Ty..!“ zašeptal skoro nevěřícně a jeho ostražitost byla ta tam. „Tušil jsem, že za tím stojíš ty! Ale jak jsi mohl, Tamriele!“ rozmáchl muž v bílé noční košili volnou rukou a svůj zrak stále upíral na černovlasého Tamriela.
„Tušil jsi, ale stále jsi nic neudělal. Nevěřil si. Jak naivní jsi, králi.“ začal mluvit Tamriel. Jeho výraz i slova byla zcela bez emocí, tak chladná, že s toho i samotnému králi, který ho znal celý život, běhal mráz po zádech. Pomalými kroky postupoval k muži. Tomu v další z jeho chvílí nepozornosti zbylí muži vyškubli meč z ruky a chytili ho za silné paže, podkopli mu nohy a tak král klečel na dřevěné podlaze bez možnosti úniku. Svůj zrak stále bezděčně upíral na Tamriela.
„Věříš nepravým. Snažíš se být tak hodný, milostivý a spravedlivý až na to sám doplatíš.“ přešel černovlasý muž již za krále a sehnul se k němu. Jeho rty mu teď cosi šeptaly do ucha.
„Těch málo, co ti zůstali věrní jsou mrtví. Smetli jsme je jak kobylky. Kdo by o mě pochyboval. Mám vše, co ty ne.“ bezemočně a potichu šeptal dál. Mezitím si zandal svůj meč do kožené pochvy a vytáhl malou loveckou dýku.
„Znám tě celý svůj život. Proč to děláš?“ Byl král stále jak u vytržení. Krev mu rychle pulzovala po těle, dech se zrychloval. Za svůj život věřil pár vyvoleným lidem. Teď většina z nich ležela v kalužích vlastní krve a sám nejvyšší rádce mu pomalu předložil dýku před obličej. Na malý okamžik se v ní viděl. Krev mu stékala z úst, zorničky byly strachem zmenšeny na pouhou tečku, ve které se mu promítal celý jeho život. Jeho krátký život. Jak nesnášel veškeré povinnosti, co s sebou jen to být z královského rodu vyžadovalo. Utíkával do podhradí za zdejšími dětmi a vše nechával na svých starších dvou bratrech a otci. Nikdy se nechtěl stát jimi. Bezpáteřními slizouny prahnoucí jen po rozšíření území a moci. Nejčastěji trávil čas mimo hrad. Na lovech dokonce i někdy na vesnicích, kde se dokonce zamiloval. Když jeho starší bratři zemřeli ve válce a otec ve spánku na infarkt, byl jediným dědicem trůnu. Na trůnu už byl necelých 13 let. Vzal si i přes nesrovnalosti všech nádhernou dívku z podhradí, která zasedla po jeho boku. Před třemi lety se jim konečně narodila dcera, která by měla být dalším následníkem trůnu. Zde se nehledělo na to, zda jsi žena či muž. Vládnout s opačným pohlavím po boku mohl kdokoliv. Lidé ho měli rádi, nesnášel zbytečné boje, neměl v základních pudech za každou cenu brát. Takto dobře se už království nevedlo dlouho.
„Měl jsi být víc jako tvůj otec. Sbohem, králi. Teď zde nastoupí jiný řád.“ vydechl Tamriel a zvedl dýku už aby vykonal smrtelnou ránu, ale najednou se zarazil.
„Byl jsi tu sám… kde jsou?“ zatnul zuby a pevně sevřel rukojeť dýky. Král nasucho polkl a neodpověděl.
„Tak kde jsou?!“ byla konečně v Tamrielově hlasu cítit nějaká emoce. Král opět neodpověděl a pootočil svou hlavu, aby viděl Tamrielovi do tváře a ušklíbl se, což černookého muže vytočilo ještě více. Zorničky se mu rozšířily a oddechoval jako zuřivý býk. Po chvíli se ale zklidnil.
„Před námi neutečou, to se neboj. Brzy pošlu tvou dceru za tebou.“ Řekl černovlasý muž tvrdě a znovu pozvedl dýku. Král ještě zašeptal něco ve smyslu, ať jí prosím neubližuje, že je to ještě malé dítě… Tamriel se nad tím jen bezděčně ušklíbl. Poté jedním máchnutím podřízl králi hrdlo. Královo nebohé tělo padlo k zemi, oči mu však zůstaly otevřené.
Tamriel se zvedl, jako by toto bylo na jeho denním pořádku a vložil mrtvému králi dýku do dlaně.
„Najděte je.“ Promluvil nakonec tvrdě a vydal se pryč z královských komnat.
* * *
Žena běžela seč jí nohy stačily a v náručí tiskla dítě.
„Šššš, ššš, to bude dobré…“ hladila jí po vláskách a snažila se jak dcerku tak sebe uklidnit. Bílý noční šat se jí neustále zamotával do větviček a křoví v lese a byl už značně potrhaný. Bosé nohy měla zkrvavené, ale nepřestávala běžet. Síly jí docházely, tak se po chvíli opřela k jednomu ze silnějších stromů a její tělo sjelo podél něj k zemi.
„Musíš být hrozně statečná holčička, slyšíš mě? A musíš běžet. Já vím, že to dokážeš broučku.“ Řekla žena rozklepaným hlasem a postavila holčičkou na tvrdou zem.
„Já se bojím.“ špitla holčička přešlapujíc na jednom místě. Očka jí tikala všude možně a pozorovala svou matku, jak se celá třese. Když to žena uslyšela, snažila se nasadit co nejklidnější masku a dívenku silně objala. Brzy obě uslyšely z dálky hlasy.
„Všechno dobře dopadne, zlatíčko. Pamatuješ, jak sis dnes s chůvou hrála na honěnou? Zahrajeme si tu hru teď, dobře? Dám ti náskok. Ale jsem rychlá, pozor na mě!“ zašeptala žena a snažila se usmívat. Holčička jako lusknutím prstů ožila a začala se usmívat a uchechtávat.
„Ale musíš běžet támhle, přímo za nosem. Do toho údolíčka, dobře?“ cvrnkla jí do nosu a znovu jí pořádně objala. Hlasy se přibližovaly.
„Mám tě moc ráda, Rou.“ zašeptala v dalším objetí žena.
„Já tebe víc, maminko.“ usmála se naplno děvenka. Hned po tom jí žena popohnala, ať už co nejrychleji běží, jinak ten náskok bude menší a menší. Dívenka se zasmála a už utíkala seč jí nožky stačily. Žena za ní hleděla a pak se sama dobrovolně vydala za hlasy. To bylo naposledy, co se viděly.
* * *
Ještě toho dne byla po celém království vyhlášena novina: Všem poddaným na vědomost se dává, že této noci tragédie se stala. Náš milostivý panovník smrti se oddal předčasně, s sebou svou dceru si vzal.
Z krále byl Tamrielem stvořen pomatenec a blázen, který v jednom ze svých záchvatů zabil svou nebohou malou dcerku. Když zjistil, co udělal, prý si sáhl na život také. Nikdo o této noci nesměl už více mluvit.
Královna byla zpět odvlečena na hrad a nedobrovolně stanula po boku Tamriela III., který se stal dosavadním panovníkem celé země. Princezničku však nikdy nenašli. Doufali, že jí roztrhala divá zvěř... mezi poddané ale bylo udáno, že je mrtvá. Ani kapka naděje nesměla zbýti. Avšak královna věřila, že její dcera přežila a doufala, že se spolu opět shledají. Vše je pro ni lepší než smrt jeho rukou. Každý rok v den jejich narozenin chodívala pod dohledem k nedaleké říčce, kde si spolu dříve hrávaly a pletly z lučního kvítí věnečky do vlasů. Házela věnečky do vody a doufala.