Druhá tvář světa I.

Kapitola 1. - Lovci

 

Muž utíkal noční ulicí osvětlenou pouze několika špatně svítícími a poblikávajícími pouličními lampami sklánějícími se nad jeho hlavou. Slabé osvětlení vytvářelo na špatně upravených zdech okolních budov prapodivné stíny a umocňovalo velikost jeho postavy. Několikrát se dokonce vylekal barevných grafitů na protější straně ulice, neboť mu připomínaly hrůzostrašné tvory, které, jak doufal, nikdy nespatří. 

Jeho tmavý plášť za ním vlál a černý klobouk, který tak rád nosíval, se mu potem lepil na čelo. Vlasy pod ním měl již celé mokré a zbytek jeho těla na tom nebyl o mnoho lépe. Noc byla chladná a tak se do ní teple oblékl. Nečekal, že bude muset vynaložit takové fyzické úsilí, při kterém by se zpotil jako při olympijském maratónu.

Dýchal velmi rychle a v plicích ho již začínalo pálit. Bylo zřejmé, že na takovýto běh není trénovaný. Avšak nehodlal zpomalit. Raději padnout únavou někde v bezpečí než být dopaden svými pronásledovateli.

Zběsile zatočil do uličky po své pravé straně, div že neporazil bezdomovce, který se zde v polospánku opíral o stěnu. Muž na to však nedbal a běžel dál i přes kletby, kterým nerozuměl a které za ním bezdomovec vrhal. Za sebou slyšel dopad lahve od nějaké pálenky, která se při dopadu rozbila na tisíc kousků. Žádný z nich ho netrefil, ale muž se přesto ze strachu přikrčil. Hluk, který bezdomovec způsobil, dozajista přiláká nechtěnou pozornost. Proto ihned při další příležitosti znovu zahnul doprava.

Několik úderů srdce poté uslyšel tlumený výstřel. Nechtěný svědek lovu v podobě bezdomovce již nebude dělat problémy. Policie tohoto města to sice bude chtít vyšetřovat, ale na nic nepřijdou. Lovce nikdy nechytí.

Jeho mysl byla plně zabraná do promýšlení dalších kroků. Musel se dostat do bezpečí. Kamkoliv. Jenže, kde bude v bezpečí před těmi, kteří ho loví? V tomhle zpropadeném městě se nedokázal orientovat. Byl tu poprvé v životě. Doufal, že když uteče hodně daleko, nepřátelé ho přestanou pronásledovat. Jak vidno, mýlil se. Nikdy nepřestali. Jak neúnavní honicí psi nadále pronásledovali svou kořist. Jeho.

Na další křižovatce se vrhl přímo do silnice a proběhl jí napříč až do ulice směřující nalevo. Dle cedulí snad do centra. Alespoň slovo centrum by mohlo v tomto jazyce znamenat to samé jako v angličtině. Doufal, že v centru bude více lidí, mezi kterými se bude moci lépe ztratit. A třeba také nějací strážníci, kteří by jeho pronásledovatele mohli alespoň zpomalit.

Celkově mu připadalo divné, že v tomto městě doposud nepotkal ani jednoho strážníka. Jakoby se i oni báli vyrazit do ulic. Či jsou na to prostě příliš líni. Neznal zvyky této země a ani nijak zvlášť je netoužil poznat. Sama o sobě ho už dosti iritovala.

Na protější straně ulice asi dvacet kroků před ním se z domu vynořila postava mladé ženy následovaná psem na vodítku. Od pohledu se jednalo o nějakého teriéra. Alespoň to byl mužův odhad. Pes neposedně poskakoval kolem nohou své paní a dožadoval se pozornosti. Nejspíš se již nemohl dočkat večerní procházky. Muž v běhu nevěřícně zakroutil hlavou. Tohle město musí být skutečně divné. Tam odkud pocházel, by si žádná rozumná holka nedovolila v noci opustit bezpečí domova. Ne, pokud nechtěla být při nejlepším jen okradena, znásilněna a zabita. A to ne nutně v tomto pořadí. Kdo ví, co s ní provedou lovci.

Dál se nad tím však nerozmýšlel. Jeho život pro něj byl přeci jen důležitější, než život nějaké neznámé ženské. Proběhl kolem ní bez dalších myšlenek a zamířil do další ulice, ve které jeho pozornost upoutala hospoda, ve které se i přes brzkou ranní hodinu stále svítilo.

 

V tu chvíli se před ním z jednoho baru vypotácela parta mladíků. Nemohlo jich být víc jak sedm, ale hluční byli jako celý prapor. Někteří z nich měli v rukou lahve s chlastem, jiní si na chladném nočním vzduchu zapalovali cigarety. Nejspíš doufali, že se alespoň trochu zahřejí. Bylo zřejmé, že jsou všichni pořádně naložení a někteří z nich to dávali dostatečně najevo svou neschopností rovně jít. Hulákali po sobě a smáli se jak tlupa bláznů. Typičtí opilci. Ti jsou ve všech městech světa stejní.

Pochyboval, že by mu mohli být nějak zvlášť ku pomoci. S opilci je ten problém, že jsou sami o sobě problémem. Ale přesto se rozhodl to risknout. Snad pronásledovatele zdrží alespoň na pár chvil.

Za běhu tedy vytáhl z kapsy krabičku cigaret, kvalitních amerických malborek, a jak kolem nich probíhal, rozsypal je všude okolo po zemi.

Plán zafungoval na jedničku. Opilci nejdříve tupě zírali za mužem, který kolem nich ve sprintu proběhl, ale hned na to se vrhli po cigaretách, jako divoká zvířata. Na svých opileckých nohách se shýbali a někteří z nich se dokonce zhroutili, či se jim podařilo se srazit navzájem. Celkově se jim úspěšně podařilo zablokovat část ulice v honičce za cigaretami. Ukázalo se, že cigarety zadarmo jsou skutečně dobrým lákadlem.

A i jeho pronásledovatelé si dvakrát rozmyslí, než postřílí sedm dalších lidí.  Ne proto, že by se báli zákona, či svého svědomí, ale čistě proto, že jejich šéfové mají raději čistou práci. Papírování na víc je vždy problém. Nemluvě o tom, že by to vyvolalo mediální reakci a tu nikdo nechce. Alespoň v to muž doufal.

                Sám se musel svému nápadu zasmát. Ti opilci pro něj nakonec možná budou i záchranou. Možná. Alespoň to doufal.

 

                Zahnul za další roh a srdce se mu v záchvatu zděšení zastavilo. Asi sto kroků před ním, na konci ulice, postávaly dvě osoby zahalené v černých pláštích. Byli k němu otočeni zády a prozatím si ho nevšimli. V něm by se však krve nedořezal. Stál jak přimražen a v krku mu úplně vyschlo. Jsou to lovci? Či nějací místní? Zatraceně, co teď?

                Uvažovat musel velmi rychle, neboť pronásledovatelé, kteří běželi za ním, ho nakonec i přes zdržení u hospody doženou. Rychle se tedy rozhlédl po okolí doufaje, že najde nějakou další ulici, do které by zapadl a ve které by se mohl ztratit. Bohužel, ulice, na které se nacházel, nic takového neposkytovala. Všiml si však pootevřených vrat do průchodu na pravé straně ulice několik kroků před ním. Rozhodl se to risknout. Mohl to být sice slepý konec, ze kterého nebude úniku, ale v tu chvíli nad tím nepřemýšlel. Lepší to, než riskovat, že ti dva budou lovci a on jim vběhne přímo do náruče.

                Jak jen nejtišeji mohl, přeběhl ulici na druhou stranu, přímo k místu s vraty do průchodu. Levým okem neustále kontroloval osoby na konci ulice a všiml si, že u nohou jedné z nich seděl nějaký tvor. Více nad nimi však nerozmýšlel a zapadl do pomyslného bezpečí uličky dříve, než si ho všimnou.

 Ulička svým vzhledem připomínala černě omítnutý tunel osvětlený pouze jedním bodovým světlem. Světlo bylo pokryté hustou vrstvou připáleného prachu a jeho svítivost se tak rovnala téměř nule.

                Ihned po vstupu zaklel, neboť část jeho mysli přeci jen doufala, že by na druhé straně uličky mohl být východ. Bohužel, i v tomto potemnělém osvětlení viděl pouze temnou stěnu na konci tunelu. Slepá ulička.

„Zatraceně,“ tiše zaklel. Myslí mu prolítl obraz mužů v pláštích a rozhodl se, že to přeci jen raději to zkusí s těma dvěma na konci ulice. Pořád lepší, než se nechat chytit zde, odkud není úniku. A třeba to nakonec vůbec lovci nejsou. Nic ještě nemusí být ztraceno. Zůstat tady však nemohl. To by byla jasná smrt.

Koutkem oka si v tu chvíli všiml něčeho na konci tunelu. Poprvé to nezaregistroval, jelikož to bylo příliš nezřetelné a matné. V této tmě měl i nyní co dělat, aby si všiml rámu černých dveří, které se nacházeli na pravé straně tunelu, ihned vedle jeho konce. Málokdo by je tak dokázal najít, pokud by nevěděl, co hledá, či pokud by neměl zatraceně velké štěstí.

Uvědomil si, jaká je to náhoda, že si jich všiml. I za denního světla, či s baterkou, by měl co dělat, aby je našel. Rám skutečně příliš dobře splýval s okolními stěnami a absence jakékoliv kliky, či jakéhokoliv jiného výstupku, je dělala téměř neviditelnými.

Více neváhal. Ihned se k nim vydal a zatlačil do nich dlaní pravice doufaje, že nebudou zamčené. Nechtěl nadělat příliš hluku s jejich vyrážením, ale pokud by to bylo nutné, byl ochoten i to risknout. V boji o život si starosti s poškozením cizího majetku neděláte.

Naštěstí se dveře otevřely úplně bez problémů. Bez jakéhokoliv skřípotu, či vrzání. Museli být skutečně dobře zasazené a skvěle namazané. Nevydaly vůbec žádný zvuk. A i přesto, že byly posazeny těsně nad podlahu, nedrhly o ní. Muž se tím však v danou chvíli nezdržoval. Jeho oči si začaly přivykat okolnímu světlu a prozkoumávat okolí. Všiml si, že stojí na vrcholku schodiště, které sestupuje kamsi do spodních prostor, odkud se linulo světlo a také tlumená hudba.

 

Prošel dveřmi a pomalu začal sestupovat po schodech. Ani si neuvědomil, že dveře se za ním neslyšně zavřely a zaujaly znovu svou neviditelnou pozici na konci tunelu. 

Schody byly, stejně jako dveře, velmi kvalitní a i přesto, že vypadaly dosti prastaře, nevydávaly při dopadu jeho polobotek žádný zvuk. To mu celkem vyhovovalo, neboť netušil, co ho dole čeká a tak se snažil schody sejít co nejtišeji a následně nahlédnout za roh do místnosti.

To, co viděl, mu vyrazilo dech. Byl to bar. I když pravda, tenhle vypadal dosti neobvykle a stejně neobvyklé bylo i jeho osazenstvo.

Od schodů k barovému pultu na konci místnosti to mohlo být dobrých deset metrů a na šířku mohla být stejně tak dlouhá. Gotický klenutý strop podpírala čtveřice zmenšenin antických sloupů, které byly skutečně precizně zpracovány a to až do nejmenších detailů. Mezi nimi byly po místnosti chaoticky roztroušeny kulaté dřevěné stoly, u nichž stály většinou čtyři židle. V pravé stěně baru byl zasazen starodávný krb s plápolajícím ohněm a s kotlíkem ve kterém bublalo něco, co by možná při troše dobré vůle mohlo připomínat čaj.

Stěny byly pokryty obrazy a malbami korespondujícími snad se všemi styly a uměleckými epochami, co jich jen bylo. Od egyptských fresek, kreslených zásadně z profilu, přes renesanční nahaté andílky a kubistické výtvory až po moderní nic neříkající cákance barev. Uvědomil si, že některé z těchto kousků mohou být ve skutečnosti dosti vzácné. V některých kubistických dílech rozhodně poznával Picassův styl. Tomu se však dalo jen velmi těžko uvěřit. Kde by se taky v tomhle zapadlém baru vzal Picasso.

Barový pult sám o sobě nebyl nic víc než výčep na pivo, který v téhle zemi pomalu považovali téměř za svatost, a holá dřevěná, nejspíš ani neohoblovaná, deska táhnoucí se z jedné strany místnosti až na druhou. Žádné misky s brambůrkami, či s arašídy a také žádné popelníky. Na policích za barem byly rozestaveny desítky lahví nejrůznějšího alkoholu a také několik skleněných nádob, ve kterých byly naloženy věci, o kterých nechtěl muž ani přemýšlet. A jako by to nebylo málo, na pozadí toho všeho hrála tlumená hudba. Ale jaká! Muž v tom teprve nyní rozpoznal Mozarta. Tohle místo bylo více než jen zvláštní.

Jeho oči sklouzly pohledem na barmana, který byl oblečen v něčem, co kdysi dávno mohlo být pokládáno za béžové sako, nyní však bylo plné děr a pokryté špínou snad všeho druhu.

Na jeho mohutném, téměř obřím, těle navíc vypadala béžová dosti nepatřičně. Jeho obličej byl zarostlý huňatým černým vousem a stejně tak hustým obočím. Čelo mu zakrývaly kudrnaté vlasy spadající až na ramena.  Z toho všeho mu vykukoval jen špičatý nos s piercingem. ++To vše z něho dělalo skutečně děsivou osobu, u které si objednat chce velkou dávku odvahy.

Zbytek osazenstva prolétl pohledem jen zběžně a uvědomil si, že světlo krbu je v místnosti, mimo svíčky na výčepu, jediným osvětlením. Pokud by měli zdejší štamgasti vypadat podobně jako hostinský, bylo možná jen dobře, že je nikdo nevidí. Rozhodně neměl v úmyslu se s nikým z nich blíže seznamovat.

 

Muži chvíli trvalo, než znovu popadl dech a uklidnil rozbušené srdce. Uvědomil si, že přítmí hostince a anonymita jednotlivých hostů by mohly být jeho spásou. Rozhodl se tedy zahrát si na jednoho ze zdejších zákazníků s tím, že bude doufat v nejlepší. Snad si jeho pronásledovatelé nevšimnou oněch černých dveří, a pokud ano, snad je samotná šílenost tohoto baru odradí od vstupu. Nic jiného mu ani nezbývalo. Musel doufat.

Upravil si tedy plášť a vázanku svého saka a klidným krokem se vydal směrem k baru. Prošel kolem několika stolků neohlížeje se a neprohlížejíc si nic a nikoho. Pro spásu svého duševního zdraví nechtěl raději riskovat zhlédnutí většího počtu anormalit, než bylo nutné.

U baru se posadil na jednu ze stoliček a barman před něj bez jakéhokoliv vyzvání postavil půllitr s pivem. A i přesto, že raději dával přednost skotské, pokývl mu s díky, neboť nechtěl vypadat jako někdo, kdo nezapadá. Naštěstí pro něj, nikdo se za ním neotáčel a ani hostinský si ho dál nevšímal.

Pro jistotu se však sklonil nad svým pivem a stáhl si klobouk hluboko do čela. Napodobil tím některé z dalších pijanů a navíc se mu tak podařilo úspěšně skrýt svou tvář, která by jinak mohla přitahovat pozornost. V rámci své nenápadnosti se však snažil dávat co největší pozor a bedlivě poslouchat případný rozruch, který by mohli lovci vyvolat.

 

                Uběhlo několik minut, když se za ním ozvaly kroky nejméně dvou osob jdoucích k baru. Jedna z nich zamířila nalevo a druhá napravo od něj. Muž vzápětí tiše zaúpěl. Poznal černé pláště a klobouky lovců. Na útěk nemohlo být ani pomyšlení. Byli příliš rychlí, příliš schopní. Když už jednou dohnali svou kořist, byla předem odsouzená k smrti. Taková byla jejich reputace.

                Snažil se tvářit co nejméně zaujat jejich příchodem a dál hleděl do piva. Naivně doufal, že prostě odejdou. Že si ho nevšimnou, či ho budou mít jen za dalšího násosku zdejšího pajzlu. Musela být přece nějaká naděje. Vždyť jim utíkal už dobrých pět let. Z kontinentu na kontinent, ze státu do státu a z města do města. Vždycky krok před nimi. Dokud neudělal tu chybu, že zamířil do tohohle proklatého města, do téhle zpropadené země. Pak to šlo ráz na ráz. Následovalo několik dalších chybných kroků, které ho dostaly až ke zběsilému sprintu, který dnešní noci absolvoval. A nakonec až do tohoto baru. Do snad nejšílenějšího baru na celém světě.

                Chtěl věřit. Musel věřit. Vždycky je naděje, říkával jeho otec. Bohužel, nyní žádnou neviděl. Nyní si připadal jako moucha v pavoučí síti. Mohl se jen zmítat, ale na jeho osudu se tím už nic nemění. Osud mouchy se mu rozhodně nelíbil. Musí tu být nějaké východisko!

                „Utíkal si dobře, vážně,“ promluvil tiše muž stojící vlevo.

                „Ale už jsi na konci. Jak sám vidíš,“ dodal druhý stojící vpravo. Všechny myšlenky na naději, které mohl mít, tím vzaly za své a on znovu zaúpěl. Tentokráte již nedokázal potlačit zasténání úplně.

                „Nemusíš mít strach. Nebude to bolet.“

                „Za bolest nám nezaplatili…jen to trochu štípne a pak konec.“

                Muž je poslouchal jen na jedno ucho. Nedokázal se na to soustředit. Všechno mu to přišlo tak zbytečné. Všechny ty roky na útěku. A pro co? Proto, aby ho zabili v nějaké cizí zemi v nějakém zapadlém baru? To přece nemůže být pravda.

                „Žádné další starosti.“

                „Jen věčný klid.“

                „Na klid se specializujeme.“

                „Tvůj bratr ho chce mít od tebe.“

                „Navždy.“

                V tu chvíli si muž uvědomil, že v baru je něco divného. Plápolání ohně bylo sice slyšet nadále a lovci dál stáli po jeho boku šeptajíce mu do uší, ale něco se změnilo. Něco bylo jinak. Ano! Mozart! Tlumené zvuky Mozarta, kterých si předtím stěží všímal, nyní vystřídalo něco mnohem tvrdšího. Pokud se nepletl, bylo to něco od Nirvany. Bylo divné, že si toho všiml nyní, když mu vrazi do uší šeptali poslední slova předtím, než ho zabijí. Proč na to vlastně myslí? Proč ho to tak zaujalo? Měl by se klepat strachy a ne tu přemýšlet o hudbě v baru. Sakra!

                „Nechceme tu dělat nepořádek.“

                „Buď tedy hodný chlapec a pojď s námi.“

                „Na ulici budeme mít klid.“

                „Však víš. Klid je naše značka.“

                V tu chvíli se muž odhodlal k něčemu, co doposud nepovažoval vůbec za reálné, rozhodně ne v situaci v jaké se nacházel. Netušil, kde se v něm vzalo to odhodlání, ta vůle. Snad to bylo atmosférou šíleného baru, celé té absurdní situace, či tou akční hudbou. Nevěděl proč, ale zvedl hlavu a podíval se nejdříve na lovce vlevo a pak na toho vpravo. Na tváři mu hrál melancholický úsměv člověka, který již nemá co ztratit a celkově vyzařoval něco, co ani jeden z lovců nečekal. Uspokojení.

                „Víte, nějak se mi dneska umřít nechce,“ prohodil konverzačně a vůbec se při tom nesnažil tišit hlas, „takže, co kdybyste se otočili a vypadli odtud? Hm?“

                Lovci se nevěřícně podívali na sebe a pak na muže. Ruce jim přitom zajely do záhybů plášťů. Pravděpodobně hmataly po zbraních, kterými by to skončili rovnou teď a tady. Na takový typ vzdoru nebyli zvyklý. Jedna věc je honit masového vraha, který po nich celou dobu střílí a odmítá umřít. Druhá věc je však honit zbabělce, který se těsně před smrtí rozhodne stát hrdinou.

                „To bych být vámi nedělal,“ ozval se z ničeho nic hostinský zpoza výčepu a přitom dál točil nezaujatě pivo do půllitrů, jako kdyby se nic nedělo.

                „Do toho ti nic není,“ prohodil lovec nalevo tónem, po kterém by většina lidí zmizela urychleně ze scény. Lovcům nikdo neodporuje. Ti, kdo tak učiní, končí většinou v poloze ležmo a pod několika sáhy hlíny.

                „No jak myslíte,“ odvětil úplně klidný hostinský.

Jak se zdá, je buď dosti odvážný, či úplně šílený, pomyslel si muž. Vzhledem k povaze tohoto baru sázel spíše na to druhé. Lovci ho zpražili pohledem, který na něj ale neměl žádný vliv. Oči lovců žhnuli tlumeným hněvem a bylo zřejmé, že jen co skoncují s ním, hostinský bude na řadě. Vždy je dobré zjednat si respekt. Je to dobré pro pověst.

Něco v hlase hostinského však muži dodalo další dávku odvahy, jako kdyby tu přeci jen byla nějaká naděje.  A nejspíš proto se také nesesypal, když oba dva lovci vytáhli pistole opatřené tlumiči a zamířili je přímo na jeho hruď.

                „Nějaká poslední slova?“ prohodil lovec.

                „Naser si,“ zněla prostá odpověď. Na tvářích lovců se objevil úsměv a oba dva zároveň zmáčkli spouště svých zbraní, načež se jejich úsměv změnil v překvapení, neboť se nestalo vůbec nic. Žádný výstřel. Oba dva urychleně zmáčkli spoušť ještě několikrát. Výsledek byl však pokaždé stejný. Žádný výstřel.

                Nebýt totální absurdnosti této situace, muž by se nejspíš rozesmál. Tohle bylo opravdu, ale opravdu nečekané. Čekal hodně. Od bolestivé pomalé smrti, po okamžitou smrt. Ale tohle vážně ne.

                Výrazy lovců se měnili z překvapených, na velmi rozhněvané. Někdy jinde a někde jinde by možná začali řešit, proč se jim zbraně zasekli oběma zároveň, nyní je to však nezajímalo. Měli práci a tu hodlali dokončit. Detaily se budou zaobírat později. Přesněji, po jeho smrti.

 Oba dva tedy, jako správní profesionálové, schovali svoje bouchačky a vytáhly dlouhé bojové nože. Chladná ocel je jistota. Ta neselhává.

                „Takové velké nože,“ zhodnotil cizí hlas situaci zpoza zad lovců a vzápětí dodal, „copak si tím kompenzujete, pánové?“

                Lovci se otočili jako jeden muž připraveni čelit jakémukoliv vyzyvateli, který je přerušil v jejich práci. Vrazi mívají málokdy styl. Tito dva však povýšili vraždu na umění a vážně neradi přerušovali svou smrtící hru. O to méně raději se nechávali přerušit třetí osobou.

                To co spatřili, ale nečekali. Před nimi stála mladá dívka, které nemohlo být víc jak dva a dvacet. Oblečená ve stylu gothic se vším, co k tomu patří. Okované kanady, punčocháče, sukně a halenka, vše v černém provedení a k tomu všemu stylový tmavě černý plášť. Měla dlouhé vlasy spadající jí až do půli zad a obarvené do tmavě fialova. Samozřejmostí byla též řada piercingů. Hned tři měla v nose, jeden na horním rtu a další dokonce na víčkách černě podmalovaných očí. V puse měla žvýkačku, kterou dosti okázale dožvýkávala. Levou ruku měla opřenou v pase a v pravé držela vodítko táhnoucí se až k obojku pitbulteriéra, který ji poslušně postával u pravé nohy. Vskutku impozantní pohled.

                Muž si byl stoprocentně jist, že ji již někde viděl. Avšak nemohl si za boha vzpomenout kde. Každopádně do baru vzhledem rozhodně zapadala. Nejspíš jedna ze zdejších stolovnic. Avšak na tom by nebylo nic divného, alespoň tedy v tuto chvíli a za daných okolností.

                Co bylo divné, byla její ochota postavit se do cesty lovcům a riskovat tak svůj život. Když jednají lovci, lidé se většinou klidí do pozadí a skrývají se, jak jen nejlépe mohou. Jistě, zdejší hostinský ukázal odvahu již tím, že na ně promluvil. Ale ten byl již od pohledu cvok. A i přesto, že dívka vypadala, jako kdyby přišla z nějakého metalového festu, nezdála se šílená. Ne víc, než je většina lidí žijící stylem gothic. O to víc ho zaujala.

                 A nejen jeho. Lovci se nejdříve podívali po sobě, jako kdyby se nejdříve chtěli shodnout na tom, co vidí a co se právě stalo a vzápětí se již vzduchem mihlo ostří jednoho z nožů mířících na dívčino hrdlo. Vše se událo během mžiku oka. Muž nemohl nic dělat, i kdyby chtěl. Jednoduše by nestihl zareagovat.  

                Naštěstí ani nemusel. A to ho šokovalo mnohem víc, než dívčina odvaha. Nůž, kterým muž zaútočil, se zastavil několik palců od dívčina krku. Lovec se snažil na něj zatlačit a dostat se tak k jejímu hrdlu. Nůž se však nehnul ani o píď. Údiv na jeho tváři a na tváři jeho druha byl už dosti znatelný. Profesionalita však znovu zvítězila. Lovec nůž stáhl a bleskově jím několikrát udeřil do dívčiny nijak nechráněné hrudi. K jejímu břichu a ani k jejímu vyvinutému poprsí se však nedostal blíž, než na vzdálenost několika palců.

Jako kdybys chránilo nějaké silové pole, pomyslel si muž. Měl sto chutí se té myšlence zasmát, bohužel, právě viděl, co viděl. Dívka tu stála dál. Živá, zdravá a s úsměvem na tváři. A to měla být již doslova rozkrájena na kousky.

„S vámi je vážně sranda, kluci. Škoda jen, že jste si vybrali špatný bar,“ zasmála se hraným postesknutím. Zvedla levou ruku a jednoduše luskla prsty.  Na místě, kde stály lovci, nyní zůstaly jen hromádky prachu.

To, co právě viděl, nešlo nijak logicky vysvětlit. Na to prostě ani vysvětlení neexistovalo. V jednu chvíli tu byly smrtelně nebezpeční lovci, se kterými by si nikdo se špetkou pudu sebezáchovy nedovolil zahrávat, a v následujícím okamžiku tu byly jen dvě malé hromádky prachu.

Musel několikrát zamžikat a pro jistotu se štípnout, neboť tomu prostě nemohl, nechtěl, uvěřit. Jasně, bylo úžasné, že lovci jsou pryč. Ale jak? A za jakou cenu?

Dívka se na muže nenuceně usmála a posadila se na nyní uvolněnou barovou stoličku po jeho levici. Hostinský na ní kývl a donesl ji sklenici s temně rudou, krev připomínající, tekutinou, kterou do sebe dívka s chutí obrátila.

Muž na ni jen dál nevěřícně zíral. Zděšení zkombinované s překvapením a nevírou bylo v jeho tváři vepsané dosti hluboko a nemohlo dívčině pozornosti uniknout.

„Vím, že jsi teď v šoku, ale až se uklidníš, můžeš mi poděkovat tím, že mi objednáš další. A já se ti pak pokusím vysvětlit, co si vlastně viděl. Co ty na to?“

Jen lehce pokývl hlavou a posadil se. Hlavu měl plnou myšlenek a otázek. Tohle byla skutečně nejzvláštnější noc jeho života.