Nedotknutelní - prolog

Další den uplynul. Je to rok, co jsme se přestěhovali a mě příjde, jako bych na tomto místě žila celý život. Když se ohlédnu za svou minulostí jen ztěží zadržím slzy. Nebyl to špatný život, ale ani dobrý. Možná by se všechno změnilo, kdybych nezjistila tolik věcí. Někdy je lepší nevědět.Kdybych to uměla a mohla vrátit čas, třeba bych konečně zjistila, co se to semnou v poslední době děje. 'Stres' tvrdí doktoři, ale já v tom cítím mnohem víc.
Před pár lety mě přepadli, když jsem se v noci vracela domů. Měla jsem štěstí. Nebo smůlu? Asi štěstí nic víc se nestalo, než jen že mě okradli. O rok později mě přepadli znovu. To byla chvíle, kdy jsem měla smůlu. Bodná rána v břiše. Doktoři měli sice jiný název, pro toto zranení ale věřte že v tu chvíli mi to bylo jedno. Snažila jsem se na to zapomenout. Noci jsem nespala, nejedla, hubla, měla jsem deprese. Tak jsem začala malovat a tak trochu utíkat do svého světa. Chtěla jsem co nejdál. Ve své fantazii jsem letěla daleko, byl to jen sen a já se probudila. Bohužel. Jen sen.
Léta ubíhala já šla na střední a začala trochu žít, teda jestli se to dá tak říct. Od jisté chvíle si dávám pozor na to, jak žiju. Vždy jse byla uzavřená a tak trochu snílek spojený s realistou. Přijde vám to jako hloupá kombinace? Mě tedy ano. Sny se neuskutečňovaly a deprese stoupala. Měla jsem vždycky něco, co mě dokázalo držet se dál od reality. Představy o lepším světě o mém lepším životě a mé budoucnosti. Poslední dobou se rozplynuly.
Ale co stojí za zmíňku jsou mé zážitky. A těch je opravdu hodně. Chci vám říci jeden příběh o tom, jak jsem se možná "dočista zbláznila". Chvíle kdy jsem potkala JE. Kdo jsou? Tak to se brzy dozvíte...