Propast

Propast

Na zem dopadají kapky deště a pomalu stékají mezi kočičími hlavami. Vzduch je vlahý a tichý, tak jako vždycky, když Prahu přepadne náhlá noční bouřka a všechny její opozdilé obyvatele definitivně zažene do teplých a vřelých pokojů. Mě ale ne, mě nezažene. Naopak. Vítám jí a s neochvějnou jistotou kráčím po ulici. Pouliční lampy osvětlují mou tvář a obnošené tenisky pleskají o dláždění. Kapky mi stékají po obličeji a smáčí vlasy. Propůjčují jim tak ještě tmavší barvu. Nezastavím, spěchám. I když už bych měla být dávno spát ve své posteli. Mám trochu černé svědomí z figuríny nastrčené pod mou peřinu, jen tak pro jistotu, kdyby mě náhodou matka přišla zkontrolovat. Vzápětí na ten záchvěv svědomí zapomínám a naskakuju do jedné z posledních nočních tramvají, která mě veze k mému cíli. Posadím se na sedačku a mdlé žlutavé světlo tramvaje mě bodá do očí. Pár sedaček přede mnou sedí chlápek v dlouhém plášti a vypadá dost přiopile. O kus dál sedí druhý, tiskne si k hrudi tašku a kolena má spořádaně u sebe. Nejistě těká očima sem a tam. Sama pro sebe se usměju. Bůhví proč mi přijde ten výjev vtipný. Možná bych se měla bát, měla bych se brát, protože osmnáctiletá holka sama v půlnoční tramvaji se dvěma muži, to je jak začátek nějakého psychologického thrilleru. Jenomže já se nebojím, protože mám zbraň. Umím se bránit. Musím to umět.
Monotónní hlas řekne název zastávky, kde vystupuju. Chytím se kovového madla a vyskočím ven. Užívám si, jak mé podrážky plesknou o zem. Přejdu přes ulici, která je tichá a prázdná. Tramvaj zacinká a odjede. Sebejistým krokem vyrazím do tmy a vzdálím se od bytových jednotek. Přejdu přes říčku a kolem rugbiového klubu. Když se prodírám houštím nahoru, snažím se dělat co nejmenší rámus. Vždyť už jsem tudy šla tolikrát. Opatrně otevřu oprýskaná a zrezivělá vrata a proklouznu dovnitř. Nad hlavou se po obloze prohání blesky a svítí mi na cestu. Kolem vybydlených garáží, ve kterých se sem tam slézají feťáci a bezdomovci, popřípadě cikáni, projdu rychle a nezastavuju se. Celou dobu pevně svírám v ruce ocelovou tyč, kterou jsem sebrala u vrat. Už mnohokrát mi posloužila jako dobrá zbraň. Možná, že jsou na ní ještě stopy krve. Nechci to zjišťovat.
V duchu si opakuju všechny šermířské triky, které jsem se naučila na kroužku. Naposledy se rozhlédnu, než vstoupím do rozsáhlého komplexu haly, které se přezdívá tovární pohřebiště. Opravdu to tu tak vypadá. Střechou prosakuje voda a v pravidelných čůrcích stéká na vytrhanou podlahu. Okna jsou vymlácená a střepy se povalují kolem. Oprýskanou omítku zdobí sem tam nějaké grafity, ale tohle všechno už dobře znám. Hrůzu mi nenahání. Přemýšlím, kolik feťáků je dneska na výletě ve sklepě. Jeden? Dva?
Nepotřebuju baterku, znám to tu nazpaměť a nebylo by chytré přitahovat na sebe pozornost. Nikdy si nemůžeš být jistý, zda tě někdo nesleduje. Vyběhnu po schodech do druhého patra. V patře je rozlitá plechovka s barvou, která má odstín tak rudý, že by se klidně dala zaměnit s krví. Někoho by to mohlo vyděsit, ale mě ne. Já vím, že už je tu dlouho. A rádoby strašidelný nápis Soon in Tokio taky. Projdu chodbou mezi pokoji až do zadní části, ve které se nachází požární žebřík. Když procházím kolem obnažených a roztlemených pokojů bez dveří, šimrá mě v zádech a mám nepříjemný pocit. Chci utíkat, zdá se mi, že odevšad za chvíli někdo vyskočí a zabije mě. Zdusím v sobě strach společně s panikou. Je to jen vsugerovaný pocit, vyvolaný tmou a zvláštními zvuky všude kolem.
Když jdu k žebříku, musím se vyhnout spoustě koster malých živočichů, kteří se sem dostali, ale už odsud nikdy nevyšli. Nebo sem možná prostě přišli umřít. Netuším. Jsou jich tu stovky a pokoj zapáchá. Zahřmí a já se vyhoupnu na žebřík. Mírně se chvěje, když lezu nahoru a ruce mám za chvíli umazané od rzi. Vyšvihnu se dírou na římsu a projdu dalším pokojem. Tady je střecha méně děravá a voda tu neteče. Uslyším tichou ránu. Tyč tisknu v ruce tak silně, až mě bolí klouby. Napřáhnu se, jsem připravena zaútočit, kdyby mi hrozilo jakékoliv nebezpečí. Až příliš pozdě si uvědomím, že si nehlídám záda. Když se prudce otočím, narazím do teplého a velkého těla. Hbité prsty se mi šikovně ovinou kolem úst a zdusí výkřik, který se mi začal rodit v hrdle. Přitiskne se na mě celým tělem a já zády narazím do zdi, ze které se odrolí kusy omítky. Mezi prsty mi proklouzne železná tyč a s řinkotem dopadne na betonovou zem. Ani jeden z nás nedýchá. Doufám, že se ten hluk ztratil v hřmení bouřky.
,,Šach mat, slečno – Jsem strašně drsná,“ zašeptá a jeho strniště mě zašimrá na tváři. Směje se a dýchá mi do ucha.
,,Pusť mě Matyáši,“ poručím mu chladným hlasem a stojím klidně. Jeho rty mi přejedou po tváři a najdou si má ústa, jen jemně po nich přejede, nepolíbí je. Hraje si se mnou a já nedokážu potlačit šimrání, které se mi rozlévá celým tělem.
,,Co kdybys dneska vyměnila strany? Buď tu se mnou,“ šeptá horce a rukou mi přejíždí po promočené košili. Zvednu ruku a přejedu mu s ní od břicha až k hrudi. Laškovně se na něj podívám a vím, že mi vidí do tváře. Zrovna teď se zablýsklo. Skousnu si ret, a nakloním se k němu, stoupnu si na špičky, protože je výš než já.
,,Pusť mě, nebo tě kopnu,“ zašeptám a on se zasměje. Ve stejný okamžik mě pustí a odstoupí. Nenechá mě však být úplně, popadne mě za ruku a táhne temnou chodbou dál. Prolezeme dalším pokojem a dostaneme se do té nejzazší a nejsušší místnosti. V rohu je postavená svítilna a vedle ní matrace. Přejdu k ní a posadím se. Už za chůze si dávám vlasy do gumičky. Matyáš se sehne a vytáhne svou brašnu, ze které vyjme mě velice známý předmět.
,,Nechápu, co na tom pořád máš, není to skutečný, Ami, uvědom si to,“ řekne hořce a já se položím na matraci s rukama volně podél těla.
,,To nikdo neví jistě. Nezapomínej, žes to byl ty, kdo mě do toho zatáhl. Teď už není cesty zpět,“ slyším se, jak říkám, ale myšlenkama už jsem někde jinde. Klekne si ke mně a zezadu na krku mi připevní jednu z elektrod, která se mi téměř miniaturním hrotem zaryje do kůže. Tu bolest už znám, podstoupila jsem to snad stokrát. Rozepne mi košili a další elektrodu přichytí těsně nad srdce. Poslední na spánek. Všimnu si, jak se mírně usmívá, když mi rozepíná knoflíčky košile. Úsměv mu sluší a černé vlasy, které má slepené deštěm, se mu lesknou. Je hezký. Ale ne tak hezký, jako on.
,,Někdy bych si přál, abych ti tu košili sundával za jiných okolností,“ prohlásí a sám pro sebe se uchechtne. Nic na to neříkám. Matyáš se otočí a z brašny vyndá injekční stříkačku s připraveným roztokem. Jeho prsty jemně přejedou po mé odhalené kůži. Chvíli se zahledí na roztok, jako by si v duchu povzdechnul, poté však bez váhání napíchne mou žílu a já cítím, jak se mi hřejivá látka rozlévá tělem. Zavřu oči.
,,Sladký sny,“ popřeje mi a já se téměř v tom samém okamžiku propadnu do jiné reality. Do jiného teď.

Jsem na malé lesní mýtině. Všude kolem jsou stromy a nad hlavou mi žhne slunce. Zvednu se a chvíli mi zabere, než se opět sžiju se svým vlastním tělem. Opatrně zkouším všechny pohyby a protahuju se. Když jsem dostatečně synchronizovaná sama se sebou, spatřím to, na co jsem čekala už dlouho. Mezi stromy se vynoří postava a sebejistým krokem ke mně kráčí. Na rtech mi zacuká úsměv. Vidím, že se taky usmívá a blond vlasy se přitom lesknou v záři slunce. Vypadá jako anděl, který se zjevil odnikud. Přijde ke mně, chvíli mě jen sleduje velkýma modrýma očima a na rtech mu hraje úsměv. Dívám se na křivku jeho čelisti a malou pihu nad horním rtem. Tu pihu, kterou tolik miluju, a zároveň mě strašně rozčiluje.
,,Chyběl jsi mi,“ zašeptám a můj hlas zní jinak. Zvonivě, víc měkce. Místo slov mě políbí a už mě líbat nepřestane. Jeho ruce hladí mé tělo a já mu své prsty zarývám do nahých svalnatých zad. Obtočím kolem něj nohy a on mě donese doprostřed lesa. Položí mě na trávu, která je také jiná, jemnější a neřeže mě do obnažených zad. Laská mé tělo a já si vychutnávám každý okamžik, kdy jsem v jeho náručí. Cítím jeho tělo ve svých rukou a nemůžu se ho nabažit. Nemůžu si ho dostatečně vychutnat, protože mě v mysli začne hlodat vtíravá myšlenka, že za chvíli už bude zase po všem. Po všem na hodně dlouhou dobu.
,,Nemohl jsem se dočkat,“ řekne, když se překulí vedle mě a prstem přitom opisuje všechny mé křivky. Usměju se a mlčím. Dívám se na jeho tvář a vrývám si ji hluboko do paměti. Dnes mi přijde jasnější, ne jako jindy. Dřív byla jakoby zahalená v mlze. Byl to obraz, který jsem nemohla pořádně zachytit a přesto, pokaždé když jsem se probrala, měla jsem ho před očima.
Nemluvili jsme. Na rozmlouvání bylo příliš málo času, který utíkal pryč s každou sekundou. Milovali jsme se znovu. Když se na mě tentokrát podíval, jeho tvář získala naléhavý výraz.
,,Zachraň mě!“ vyhrknul z nenadání. Vstal a chytil se za hlavu. ,,Tohle nejsem já! Zachraň mě!“ říkal a já se také zvedla. Ne, ještě ne, tohle ještě nemohl být konec, bylo to příliš brzy.
,,Petře!“ vykřikla jsem a chytila ho za paže. Jeho výraz byl drásavý a já cítila, jak přestávám ovládat své vlastní tělo. Chtěla jsem ho pohladit po tváři a vyhnat všechnu to bolest z jeho obličeje, ale prsty mě neposlouchaly. Ani nohy mě neposlouchaly a já si připadala jako z rosolu.
,,Petře, to místo! Řekni mi to místo!“ vykřikla jsem, ale můj hlas zněl vzdáleně a já netušila, jestli vůbec slyší. Díval se, jak mizím a já se za chvíli propadla do hluboké temnoty a všechno kolem se rozplynulo.

Procitla jsem a zalapala po dechu. Svět se se mnou točil a v ústech jsem měla nepříjemnou kovovou pachuť, která tam byla pokaždé, když jsem procitla.
,,Proboha Ami!“ křičel mi do tváře Matyáš a já si až nyní uvědomila, že mě drží za ramena a silně se mnou třese. Hlava se mi klimbala sem a tam. Snažila jsem se na něj zaostřit, ale obraz se mi před očima míhal.
,,Mat..“ řekla jsem, ale jazyk mě neposlouchal. Jakmile jsem otevřela ústa, dovnitř se mi vlila horká tekutina a já si uvědomila, odkud pochází ta kovová pachuť. Zakašlala jsem a převalila se na bok. Do krku se mi hnala žluč, z té kovové chuti krve se mi dělalo na zvracení. Matyáš mě popadl, zvrátil mi hlavu a do úst nalil zvláštní, hřejivou tekutinu, která se jen ztěžka dala polknout.
,,Spolkni to, dělej!“ vyjel na mě nesmlouvavě a já to poslušně spolkla. Jakmile mi sklouzla do žaludku, udělalo se mi líp. Opřela jsem se rukama o matraci a ztěžka oddechovala.
,,Už to skoro bylo! Musíme znovu!“ vyhrkla jsem, ale můj krk byl v jednom ohni. Matyáš se na mě nechápavě díval svýma tmavýma očima.
,,Tak na to zapomeň, málem jsi mi tu umřela před očima. Končim, už ti s tim nebudu dál pomáhat a tohle všechno si beru s sebou. Zašlo to už moc daleko,“ řekl a hlas se mu chvěl rozčilením.
,,Ne!“ vyhrkla jsem a popadla ho za ruku. Zachvátila mě hrůza, při pomyšlení, že bych ho už nikdy neměla vidět. ,,Prosím, Matyáši, nedělej to, potřebuju tě,“ přemlouvala jsem ho. Vytrhl svou ruku z mé a všechny přístroje naházel do brašny. Zvedl se a nasupeně odcházel. Rychle jsem za ním vyběhla a chytila se lemu jeho trika. Otočila jsem ho k sobě. Hruď se mu prudce dmula a já přemýšlela, že takhle naštvaného a vystrašeného, jsem ho ještě nikdy neviděla.
,,Prosím,“ zašeptala jsem a on se díval kamsi za mě. Prudce se na mě podíval a z očí mu sršely blesky.
,,Zahráváš si, v tomhle už prostě nemůžu pokračovat. Propadla si tomu a já nebudu sledovat, jak se ničíš.“
,,Neničím,“ šeptla jsem a setřela si ze rtů krev, která mi ještě stále trochu vytékala z nosu. Zvrátil hlavu a zasmál se. Upustil na zem svou brašnu a popadl mě za ramena.
,,Neničíš? Před chvílí ses začala třást tak silně, že sis málem ukousla jazyk a začala ti stříkat krev z nosu jako gejzír, měla ses vidět, byl na tebe strašný pohled. Navíc jsem tě ani nedokázal probudit, bylo to, jako by tě tam něco připoutalo, jak dlouho myslíš, že bude trvat, než se odtamtud nebudeš moct vrátit?“ vychrlil na mě a jeho ruce se chvěly. Přejížděl mi dlaní po vlasech a já věděla, že je tak naštvaný, protože o mě měl strašný strach. Konejšivě jsem položila svou dlaň na jeho tvář a dívala se mu do očí. Věděla jsem, že teď jde o všechno. Musím ho přesvědčit, aby mi dál pomáhal, jinak je vše ztracené.
,,Budu dostatečně silná, vrátím se. Prosím. Už to skoro bylo, udělejme to ještě jednou. Naposledy. Potom slibuju, že už to po tobě nikdy nebudu chtít. Ten přístroj zničíme a hodíme ho do řeky.“ Zarazil se a díval se na mě upřeným pohledem. Přemýšlel.
,,Stojí ti to za to? Jednou měsíčně se scházet ve svym mozku s klukem, který ani není skutečný a přitom riskovat svůj život? Proč si nemůžeš najít normálního, reálnýho přítele, Am? Proč musíš mít vždycky něco extra?“ ptal se a v očích se mu přitom leskla beznaděj.
,,On je skutečný, vím to. Cítím to, Mate,“ řekla jsem a znělo to definitivně. On musel být skutečný, prostě musel. Tohle nebyl sen, nebyl to jen výplod mého přetíženého mozku, tohle byla jiná realita. Svět mezi nebem a zemí. Matyáš se na mě díval.
,,A co když to nedokážeš?“ zeptal se naléhavě. Srdce mi bušilo. Bála jsem se, ne že ne, moc dobře jsem věděla, že ta možnost je velice reálná, ne-li velice pravděpodobná. Kdybych se odtamtud nedokázala vrátit, upadla bych do kómatu a uvízla v tom snovém světě.
,,Budu silná, dokážu to. A ty mi pomůžeš,“ řekla jsem pevně. Zakroutil hlavou.
,,Proč já blbec ti vždycky dávám další šanci, aby ses mohla sebeničit?“ Byla to spíš řečnická otázka, ale já ho vzala za ruku a cítila, jak se napjal.
,,Protože jsi můj nejlepší kamarád,“ řekla jsem. Uchechtl se.
,,Jo, jasně. To přesně jsem.“
Viděla jsem, jak se díval všemožně jinam, jen ne na mě. Jeho srdce bilo rychleji než to moje a já byla smutná, protože jsem věděla pravý důvod, proč tohle všechno dělal. A bylo mi ho líto.
Objala jsem ho a schovala se do jeho náruče.
,,Mám tě ráda,“ zašeptala jsem mu do ještě trochu vlhkého trika. Napjal se, ale nepustil mě.
,,Ty víš, že já tebe víc,“ zašeptal stejně tiše. Stáli jsme tam dlouho, dokud mě nepustil. Chytil mě za ruku, přes rameno si přehodil svou brašnu s aparaturou a společně jsme se vraceli potemnělou a zchátralou halou Pragy ven.
,,Jak už je to dlouho, co tohle děláme? Rok?“ zeptal se a z hlasu mu ještě stále čpěla hořkost.
,,Čtrnáct měsíců,“ opravila jsem ho. Čtrnáct měsíců, každý měsíc jedna cesta do toho světa mezi světy. Pamatuji si, kdy jsme to zkusili poprvé. Byl to Matyášův nápad, vyzkoušet přístroj, který našel u svého dědečka na půdě a který opravil. Nastudoval si o tom všechno a taky z toho přístroje dokázal udělat něco mnohem lepšího, než čím dříve býval. Díky séru, které vymyslel. Obdivovala jsem ho, protože byl tak chytrý a ve svých jednadvaceti letech byl jedním z nejlepších myslitelů v celé republice. On to jednou dotáhne daleko, tím jsem si byla jistá.
,,Dost dlouhá doba, pořád ještě nevím, jestli to sérum nemá nežádoucí účinky, tedy kromě toho, že vyvolává domnělou představu, že všechno co díky jeho působení zažíváš, je skutečné.“
,,Ono to je opravdu skutečné, Mate,“ odporovala jsem mu tiše. On to nezkusil. On nevěděl.
,,Jasně. No, až toho svýho vysněnýho prince najdeš, možná, že ti uvěřim a omluvim se ti, ale do tý doby je to pro mě jen droga, která tě ničí a kterou jsem já idiot vymyslel.“ Tiše jsem protočila oči v sloup a nechala ho mrmlat. Vyšli jsme z tovární haly a vraceli se zpět k domovu. Odložila jsem kovovou tyč na obvyklé místo a před očima měla okamžik, kdy jsem s ní rozbíjela lebku velkého hlídacího psa, který se na mě vrhnul, když jsem přelézala plot jedné z hlídaných budov. Tehdy, když jsme s Matyášem hledali místo, kde bychom své experimenty mohli provádět.
Ještě dnes se občas budím s nočními můrami o tom vzteklém psu, který se na mě řítí a z rozšklebené tlamy mu odlítávají sliny. Tehdy jsem věděla, že mám jedinou možnost. Neutekla bych mu, byl příliš blízko a ani bych se nedokázala nikam schovat, vyčenichal by mě. Prostě jsem se rozkročila, zaujala pevný postoj basebalového hráče a sebrala ze země tu kovovou tyč, která mi posloužila jako basebalová pálka. Míčkem byla psova hlava. Když tyč udeřila o jeho lebku, ozvalo se křupnutí a pes zaskučel. Vrhnul se po mě znovu, ale já se opět napřáhla a přerazila mu hřbet. Sesunul se k zemi a z nosu i tlamy mu vytékala krev společně s provazci odporných slin. Padla jsem vedle něho, když jsem si uvědomila, že jsem právě zabila zvíře, rozplakala jsem se a hladila to ještě teplé, měkké a naprosto bezvládné tělo. Mrtvý vypadal tak mírumilovně. Našel mě Matyáš, a kdyby mě odtamtud neodnesl, možná, že bych ještě teď seděla u jeho kostry a litovala ho.
,,Na co myslíš?“ vytrhl mě ze vzpomínek jeho hlas. Jeho ruku jsem ještě stále svírala ve své dlani a bylo mi to příjemné.
,,Vzpomínám, na ten den, kdy jsi mě odnesl od toho psa. Jak si mě vzal do náručí a nesl přes celé město. Byla jsem tak mimo, že jsem si to vůbec neuvědomila.“
Usmál se, jen tak sám pro sebe. Nejspíš ho ta myšlenka pobavila.
,,Celej já, vždycky tě zachraňuju z beznadějných chvil a situací.“
,,ze situací, od kterých mě nejdřív sám dostaneš,“ připomněla jsem mu.
Stiskla jsem jeho ruku pevněji. Opětoval můj stisk a nepustil mě, dokud jsme nedorazili k nám před dům. Když jsem konečně zalezla do postele a založila si ruce za hlavu, vzpomínala jsem, jak jsme se s Matyášem potkali prvně. Byly to už věky. Možná miliardy let. Znala jsem ho snad odjakživa, a přesto to není tak dávno, teprve pár let, co jsme se potkali. Tenkrát, na autobusové zastávce, když jsem čekala na poslední autobus, který mě odveze domů. Vracela jsem se ze svého prvního koncertu. Matyáš stál o kousek dál a ležérně se opíral o zábradlí. Zapálil si cigaretu a labužnicky vydechoval kouř. Nevím, proč mě to naštvalo. Prostě jsem k němu přišla, postavila se před něj a řekla.
,,Na zastávkách se nekouří.“
Pomalu se na mě podíval, chvíli si mě měřil pohledem, potom stejně pomalým, téměř líným gestem vytáhl cigaretu z úst, odhodil jí na silnici před sebou, kam nedopalek dopadl a nepřestával doutnat. Zvedl jedno obočí, jako by říkal – Stačí? A pak se usmál tak moc rošťáckým úsměvem, při kterém jsem okamžitě pochopila, že my dva jsme stejní. Ještě bych měla zmínit, že od té chvíle už si ani jednou nezapálil. Bylo mi patnáct, když jsem ho potkala a přesto mezi námi nikdy nebylo víc, než ryzí přátelství. S myšlenkami na Matyáše a naše první setkání, jsem se propadla do spánku, ve kterém mě opět pronásledovala Petrova tvář. Scénář byl stále stejný a opakoval se. Pokaždé jsme byli spolu a dělali všechno možné. Jen jeho obličej se nedal polapit a zachytit. A právě proto jsem si byla jistá, že stav, do kterého se dostávám díky Matyášovu přístroji není jen sen, ale realita. Neznámá a nehmatatelná paralela našeho života, ale přesto realita. Musela jsem to dokázat. Musela.

O měsíc později, když Matyáš usoudil, že jsem se zotavila dostatečně na to, abych mohla své tělo a svou mysl vystavit dalšímu náporu drog, jsme se opět sešli na našem místě. Venku svítilo slunce a byl teplý letní den. Prošli jsme zdevastovanými zdmi tovární haly číslo 19, až k našemu pokoji. Šli jsme mlčky a já se nevím proč snažila do paměti vrýt všechny detaily tohoto místa. Bylo to naše místo, moje a Matyášovo a taky Petrovo. Na tomhle místě se děly ty nejpodivuhodnější věci. Vylezli jsme na žebřík v kobce mrtvých zvířat a došli až k tomu zastrčenému pokojíku úplně vzadu. Skrz kovovou střechu a velkými prosklenými okny sem vnikal sluneční svit. Posadila jsem se na matraci a otevřela si plechovku s pitím. Napila se a Matyáš beze slova připravil aparaturu. Sepnula jsem si vlasy do culíku a zadívala se na něj. Zastavil se a díval se mi do očí. Hleděla jsem do té vřelé tváře s ostrými rysy a hřejivýma hnědýma očima, nyní plnýma nejistoty. Otevřel pusu a chtěl něco říct, potom však jen zahrabal v tašce a vytáhl elektrody, které mi připevnil na tělo. Dýchala jsem přerývavě a nebylo to jen teplem, které panovalo v místnosti. Poprvé v životě mě před tímto zákrokem chytila za pačesy nejistota. Přeci jen to byl velký risk, hlavně po minulém pokusu, kdy mé tělo na snový stav zareagovalo šokem. Matyáš mi nabodl elektrodu do šíje, ale dlaň nestáhl. Nechal ji položenou na elektrodě. Díval se mi zblízka do tváře.
,,Co když to nevyjde? Budu mít na rukou tvojí krev,“ řekl šeptem a já viděla, jak nejistě polkl. Pokusila jsem se o úsměv.
,,Přivedeš mě zpátky,“ ujistila jsem ho. Zarytě se mi díval do očí. Z nenadání se ke mně naklonil a jeho rty se přitiskly na mé. Zalapala jsem po dechu a vdechla vzduch, který vycházel z jeho plic. Jeho vzduch, byl i mým vzduchem. Křečovitě zavíral oči a já je taky nechala zavřené. Tělem mi proudily záchvěvy, které neměly se strachem vůbec nic společného. Nikdy jsme se nepolíbili. Nikdy. Odtrhnul své rty od mých a naléhavě se mi zadíval do očí.
,,Jen pro jistotu,“ šeptl. ,,Tohle je realita.“ Sledovala jsem ho a přikývla. Nic jsem neříkala, jen se položila na matraci a zahleděla do stropu, z něhož se olupovala omítka. Matyáš něžně přejel prsty po jizvičkách, které se vytvořili na žíle a já cítila, jak mi na rukou vyskakuje husí kůže a dech se mi zrychluje. Poprvé za celou dobu jsem zapochybovala, jestli to, co bude následovat je skutečné. Všechny ty doteky na druhé straně, každé spojení našich těl jsem cítila, ale nebylo to takové, jako teď, před chvílí s Matiasem. Zavřela jsem oči a cítila, jak se mi hrot jehly zabořil do kůže a látka začala putovat krevním oběhem. Hřála a rozpouštěla moje tělo do jiných světů. Rozplynula jsem se, abych se mohla objevit někde jinde.

Opět ta stejná louka, stále stejné a krásné počasí. Nebe bez mráčku. Vstanu a tělo je opět lehké a vláčné, jsem myšlenka, stejně tak rychlá a tvárná. Jsem nic a přitom všechno. Otočím se a vidím Petra, která se prodírá skrz stromy, za kterými je temnota.
Jakmile ke mně dojde, Popadne mě do náručí a líbá. Opětuju jeho polibky, ale tentokrát část mé mysli zalétá jinam. Nevím kam, ten svět je velice vzdálený, až příliš vzdálený. Je tohle realita? Vždyť sem patřím, ne? Nebyla jsem tu už dávno předtím, nenarodila jsem se snad v chalupě, kterou tuším za těmi lesy?
Najednou jsem ztracená. Nejsem si jistá, kdo jsem a odkud jsem. Petr mě miluje a já miluju jeho. Naše nehmotná těla se proplétají do sebe a slévají do jednoho, jako bychom byli jedno tělo a nikdy se neměli rozpojit.
Ležíme spolu v trávě a on se na mě usmívá a já mám najednou pocit, že tohle je skutečnější svět, než ten, ze kterého jsem přišla. Najednou mi to dojde. Dojde mi něco, na co jsem téměř zapomněla. Myšlenka, která odplula pryč, někam do temnějších koutů mé mysli. Odstrčím ho od sebe a chytím jeho obličej do dlaní. Svit jeho pomněnkově modrých očí se na mě upírá, vpíjí se do mě.
,,Ne, Petře. Musíš mi říct tu informaci. Musíš mi prozradit, jak tě mám zachránit,“ naléhám na něj a v jeho očích se zaleskne pochopení. Políbí mě a odtrhne se ode mě.
,,Vzpomněla sis, ano, musím ti to říct. Najdi mě, zjisti, kdo jsem, já to nevím, jsem ztracený. Jen ty mě dokážeš zachránit. Krátí se čas, Ami, musíš si pospíšit. Zapamatuj si tuhle adresu, na té se dozvíš víc.“
Jen co to řekne, sdělí mi adresu a své celé jméno a já se snažím si jej vrýt hluboko do paměti. Doufám, že si jej dokážu zapamatovat a vrýt dostatečně hluboko na to, abych až se probudím, mohla vykonat co musím. Najít ho. Najít Petra. Svého anděla a svou lásku. I když už si nejsem tak jistá, zda po něm toužím celým srdcem, stejně jako minulý měsíc. Něco mě táhne pryč. Musím jít pryč. Nemůžu tu zůstat s ním, i když bych chtěla.
,,Pomůžu ti,“ slibuju mu a on kývá hlavou. Usmívá se. Věří mi. Moje tělo je opět vláčné, mizí a já nad ním ztrácím vládu. Záškub celého těla, jako bych padala z obrubníku. Propadám se a tentokrát je dopad tvrdý.

Zalapám po dechu a mé ruce se bolestivě zarývají do promočené matrace pode mnou. Nehty mě bolí, nejspíš jsem si jich několik zlomila. Celé tělo mám v křeči a Matyáš nade mnou sedí a čelo mi smáčí mokrým hadrem. Lapám po dechu, nutím se nadechnout, ale přijde mi, jako by byl vzduch kolem příliš řídký. Okolo se opět vznáší pach krve a bolesti. Zakřičím, protože si uvědomím, že má pravá noha je vytyčená v nepřirozeném úhlu.
,,Tiše, ššš, uklidni se Am!“ klidní mě Matyáš a narovnává mou pokroucenou nohu. Zaječím znovu, protože kosti křupnou, ale ucítím úlevu. Bolest už není tak nesnesitelná, mění se v tupou, kterou lze ignorovat. Matyáš mě drží v náručí.
,,Vím kde ho najít, vím to!“ šeptám horečnatě a cítím studený pot, který mi stéká po zádech. Matyáš mi starostlivýma očima pátrá v obličeji.
,,Musíš do nemocnice, tohle už je moc,“ řekne, snaží se mě zvednout do náruče, ale chytím se jeho trika a přitáhnu ho k sobě blíž.
,,Ne! Matyáši, budu v pořádku, jen mě nech odpočinout. Budu v pořádku,“ chrlím ze sebe a on se zarazí. Poté mě nechá klesnout zpět na matraci a odejde k prosklenému oknu. Opře si hlavu o rozpálený kovový rám a dívá se ven. Ramena se mu chvějí a já ztěžka dýchám. S každým dalším nadechnutím cítím úlevu a je mi líp. Nakonec se jen dívám do stropu a čekám, než promluví. Nakonec se otočí a sleduje mě.
,,Víš jak dlouho jsi byla mimo? Hodinu. Tak dlouho se to ještě nikdy nestalo. Měl jsem strach, že už se nevrátíš. Že tam navždycky zůstaneš,“ promluví vážně.
,,Jednu chvíli jsem nevěděla, kdo vlastně jsem, ale pak jsem si vzpomněla na tebe a věděla, že se musím vrátit, že realita tam, není můj svět,“ slyším se šeptat. Přijde ke mně a chytí mou ruku do své, přičemž se posadí na kraj matrace.
,,Přece jsem tě přinutil vrátit se zpátky ke mně,“ říká a já se musím usmát. Slastně zavřu oči a soustředím se na tepavou tupou bolest v kotníku.
,,Co se stalo, když jsem byla v limbu?“ ptám se ho. Chvíli je z ticha, už chci otevřít oči a vyzývavě se na něho podívat, když promluví.
,,Nejdřív šlo všechno podle plánu, ale potom ses dostala do šoku. Bylo to jiný, než minule. Myslím, že tentokrát, sis opravdu zahrávala se smrtí. Na chvíli ti přestalo bít srdce a já už myslel, že si umřela. Bylo to, jako by se tvoje já vznášelo někde pryč. Přivolal jsem ho zpátky. Donutil jsem tvoje srdce znovu bít a vrátit se sem.“ Mám co dělat, abych nelapala po dechu. Byla jsem chvíli mrtvá. Tak proto ten pocit, že patřím víc tam, než sem.
,,Proč mě bolí celé tělo?“ ptám se ho. Tentokrát se trochu uchechtne a už je to zase ten starý Matyáš.
,,Prodělala si zástavu srdce, opravdu chceš ještě větší vysvětlení?“ Pohladím ho po ruce.
,,A ten kotník?“
,,Pokud bych opravdu počítal s teorií astrálního cestování, pak je to stejná reakce, jako když usínáš, odpoutáváš se od těla, ale náhle se něčeho zalekneš, třeba se ti zdá, že jdeš po obrubníku a zvrtne se ti noha. Uděláš stejný pohyb ze snu. Tohle bylo jen mnohokrát zesílené.“ Mlčím a přemýšlím o tom. Začínám si vybavovat tu adresu. Podívám se na Mata.
,,Vím kde je. Musíme za ním. Mám pocit, že mu dochází čas,“ řeknu tiše a Matyáš se na mě podívá. On ví, že mě nepřesvědčí. Jsem až příliš tvrdohlavá.
,,Fajn, ale nejdřív vypiješ tohle a necháš mě, abych tě tam odvezl.“ Není tu nic k polemizování. On mi to nenabízí, přikazuje mi to. Poslechnu ho a poslušně vypiju ten driák, který mi dává. Kde bych teď bez něj a jeho tajemných koktejlů byla. V hrobě, nejspíš. Anebo bych žila poklidný život někde na venkově a nehonila se za představou.
Vyjdeme ven do teplého odpoledne a já nasedám do opodál zaparkovaného auta. Připoutám se, abych ho ještě víc neštvala, a on vyrazí.
,,Takže kam?“ ptá se.
,,Na Vinohrady, potom tě navedu.“
Jedeme mlčky a já sleduju lidi, kteří se prochází po ulicích. Vidím páry, které se drží za ruku a lížou zmrzlinu, nebo se prostě jen tak užívají navzájem. Trochu mě z toho pohledu bodne u srdce. Možná, že za chvíli už to bude i moje realita. Možná, že za chvíli se setkám s člověkem, kterého jsem potkala ve snech. Opět se zamyslím a vrátím se do doby, kdy jsem se s ním setkala poprvé.
Probrala jsem se na té louce a nevěděla, co se děje. Přišel ke mně on, posadil se vedle a díval se směrem, kterým já.
,,Jsi tu prvně,“ konstatoval a ta věta byla tak divná, že jsem se nezmohla na slovo.
,,Jo, asi jo. S kamarádem jsme něco zkoušeli. Tohle je sen? Ty jsi sen?“ zeptala jsem se ho a moje myšlenky byly roztěkané, jako bych je nemohla sehnat dohromady a pořádně zformulovat. Zasmál se. Zvonivě a mile.
,,Já nevím, co jsem a kde to jsem, snažím se na to přijít už dlouho, ale jmenuji se Petr.“ Podal mi ruku a krásně se smál. Povídali jsme si, opravdu dlouho, a když jsem se tam vrátila podruhé a potřetí, bylo to pořád stejné. Pokaždé jsme spolu dlouho mluvili, procházeli se, nebo poznávali okolí.
,,Budeme se tu scházet pravidelně, ano? Slib mi to, Ami, jsem tu tak sám,“ řekl mi jednoho dne. Myslím, že to bylo při pátém setkání.
,,Slibuju, jeden den v měsíci, bude patřit jenom nám,“ řekla jsem a od té chvíle ten slib nemohla porušit. Naše schůzky se změnily a já si uvědomila, že jsem se do něj zamilovala. Pokaždé, když jsem byla s ním, mě to trochu změnilo a čas plynul rychleji. Když jsem byla ve své realitě a čekala na další schůzku, neskutečně se vlekl a já cítila, že mě to táhne víc tam, než na zem do reálného světa. Začala jsem tím být posedlá, chtěla jsem ho přivézt zpátky. Čím blíž jsme si byli, tím rychleji čas ve snu utíkal, až nakonec letěl jako splašený. Přemlouvala jsem Matyáše, abychom s tím nepřestávali a on vždy po chvíli přemlouvání svolil pokaždé se stejnými slovy.
,,Ale už naposled, ano?“ A stejnou odpovědí.
,,Jasně, už jen jednou jedinkrát.“
Z přemýšlení a bloudění v myšlenkách mě probral jeho hlas.
,,Kam teď?“ ptá se. Rozhlédnu se a zalovím v paměti tu adresu. Sděluju mu ji a on jen kroutí hlavou. Když za deset minut zastaví před vysokým činžovním domem a vypne motor, podívá se na mě.
,,Tady to je, mám jít s tebou?“ Zavrtím hlavou. Srdce mi bije zrychleně a já jsem plná očekávání. Už chci vyskočit z auta, když mě chytí za paži.
,,Ami, počkej.“ Zarazím se a otočím se na něj. Nejistě polknu. ,,Já, chtěl jsem ti jen říct, že nesmíš být zklamaná, když nenajdeš, co hledáš. Alespoň budeš vědět, že za tvé stavy mohly pouze drogy a nebyla to pravda. Že jediná skutečnost, je tady a teď.“ Dívám se na něj a posléze přikývnu. Na víc se nezmůžu. Pustí mou paži, možná trochu zklamaně a já vyskočím z auta. Kotník mě při každém kroku bolí, ale dojdu až ke dveřím a podívám se na zvonek. Na jednom z šesti tlačítek, je napsáno velkými písmenky Krásovi. Bingo. Zvednu prst a zmáčknu zvonek. Ozve se tiché zabzučení a potom zašumění, po kterém následuje ženský hlas.
,,Krásovi, prosim?“
,,Eh, dobrý den, já hledám Petra Krásu, je doma?“ ptám se trochu nejistě. Chvíli je na druhém konci ticho, skoro myslím, že ta žena zavěsila, když se znovu ozve.
,,Kdo ho hledá?“ ptá se a zní to nedůvěřivě.
,,Jeho stará kamarádka,“ odpovídám bez zaváhání a snažím se znít uvolněně, tak jak by zněl někdo, kdo svého starého známého dlouho neviděl, protože cestoval po světě.
,,Počkejte dole, půjdu za vámi,“ ozve se žena po chvilkové odmlce a s prasknutím se mikrofon odmlčí. Podívám se na Mata, který mě z auta sleduje ostřížím zrakem. Pokrčím rameny. Za malou chvilku se otevřou dveře a v nich stojí žena středního věku s krátkými, blond vlasy a letními šaty. Zkoumavě si mě prohlíží.
,,Kdo jste, vůbec vás nepoznávám,“ řekne a trochu se mračí.
,,To ani nemůžete, jsem jeho kamarádka ze školy, myslím, že se o mně nikdy nezmiňoval, přestěhovali jsme se s rodiči do Francie a pár let tam zůstali, teď jsme se, ovšem vrátili zpátky a tak bych ráda pozdravila starého kamaráda,“ vychrlím ze sebe tuhle lež a její ostražitý výraz trochu povolí. Vystřídá ho smutný výraz. Chytí mě za rameno v přátelském gestu.
,,Mrzí mě, co ti teď musím říct, nejspíš jste byli dobrými přáteli, když jsi ho i po tak dlouhé době vyhledala. Petr měl před dvěma lety autonehodu, jeli s kamarádem ze zábavy a ten kamarád nezvládl řízení a nabourali do stromu. Jeho spolužák zemřel a Petr je od té doby v kómatu,“ řekne a já vidím, jak se jí oči zalijí slzami. Nevím co dělat, proto té neznámé ženě pouze položím ruku na paži.
,,To jsem netušila, promiňte,“ omlouvám se a ani nevím za co. Žena zavzlyká a popadne mě do náručí. Skrz její záda se podívám k autu, kde sedí Matyáš a nechápavě na nás dvě zírá, jedno obočí má zvednuté nahoru a pusu mírně pootevřenou. Grimasou mu naznačím, že jsem z toho stejně mimo jako on. Uchechtne se.
,,Ty se za nic neomlouvej, nemohla jsi to vědět,“ říká žena, když mě od sebe odtrhne a zadívá se mi do obličeje. Chvíli je ticho.
,,Asi, asi bych se na něj nemohla jít podívat i přesto?“ zeptám se jí opatrně a vidím, jak jí slzy opět vyhrkly do očí. Otírá si je a přitom se mírně usmívá.
,,To je od tebe tak hezké. Od té doby co se to stalo, už za ním žádný z kamarádů nepřišel. Zkoušeli jsme všechno, jestli by se mohl z kómatu probrat, mluvit na něj, pouštět mu hudbu, ale na nic nereagoval. Lékaři tvrdí, že je to beznadějné a už jsme se s nimi domluvili, že ho odpojíme. Bylo by ovšem hezké, kdyby za ním ještě naposled přišel někdo z jeho přátel, Petr by si to tak určitě přál,“ řekne a děkovně se na mě dívá. Zalapám po dechu. Chtějí ho odpojit, protože nevěří, že se ještě někdy probere? Ale to nemůžou, on tam někde je! Žádá mě o pomoc. Bloudí v jiném světě a neví, jak se vrátit zpět. Z náhlého popudu tu ženštinu popadnu za ramena a možná trochu hrubě s ní zatřesu.
,,Nemůžete ho odpojit. On žije, vím to,“ řeknu jí a ona se na mě nevěřícně dívá. Musí si myslet, že jsem blázen. Shovívavě se na mě usmívá.
,,V to doufáme i my všichni,“ šeptne, ale je vidět, že tomu sama nevěří. Doufá, ale nevěří, že tam je.
,,Můžete mi prosím říct, kde je, abych se za ním mohla zajít podívat?“ zeptám se jí.
,,Jistě,“ řekne a sdělí mi potřebné informace. ,,Byla bych ráda, kdyby ses mi ozvala, až od něj odejdeš,“ dodá. Rozloučím se s ní a skočím k Matyášovi do auta, který čeká na podrobnosti.
Všechno mu řeknu.
,,Už to chápu, Matyáši, proto mě žádal o pomoc. Místo kam jsem se dostala, je něco jako přechodná fáze mezi životem a smrtí. On tam bloudí, nemůže najít cestu zpět do svého těla, musím mu pomoct, jinak ho odpojí a on zemře,“ vychrlím na něj a on zabubnuje prsty o volant.
,,Kdybych ten stroj sám nevymyslel a neviděl to všechno na vlastní oči, myslel bych si, že jsi blázen. Tohle nikomu jinému prosím nevykládej, protože by tě odvezli rovnou do Bohnic,“ prohlásí sarkasticky a otočí klíčky v zámku. Radostně se k němu nakloním a políbím ho na tvář.
,,Děkuju!“ křiknu a on sám pro sebe zavrtí hlavou.
,,Jo, za tohle mi to asi stojí,“ utrousí.
Vyrazili jsme a celou cestu až do Motola, jsem přemýšlela nad tím, co udělám, až u něj budu. Jak ho dostanu zpátky? Jak jen to mám proboha udělat?
Dorazili jsme a Matyáš zaparkuje.
,,Tak co, mám jít s tebou?“ zeptá se a prohlíží si mě.
,,Jo, tentokrát poď,“ vyzvu ho a on za sebou zabouchne dveře. Dojdeme až na kliniku a sestra nás nasměruje správným směrem. Za tu dobu se však dvakrát musíme kolemjdoucích zeptat na cestu, protože vyznat se v tomhle rozsáhlém komplexu budov, je opravdu oříšek. Když dorazíme k cíli, téměř nedýchám. Doktor nás po pár otázkách zavede na pokoj, kde je na spoustu hadiček a dýchací přístroje napojený kluk, se kterým jsem se vídala pouze ve svých snech a představách. Nedýchám až do chvíle, kdy přistoupím k jeho posteli a vidím to klidné a nehybné tělo s neuměle ostříhanými blond vlasy ležet na nemocničních polštářích. Nehýbe se, v pokoji je slyšet pouze tiché pípání přístrojů. Přijdu blíž a podívám se na jeho obličej zblízka. Ta piha nad pravým koutkem horního rtu tam je. Nevymyslela jsem si ji. Je tam. Otočím se na Matyáše, který stojí u nohou postele.
,,Je to on, Mate,“ zašeptám překvapeně, jako bych tomu sama nechtěla uvěřit. Usměje se, ale v jeho tváři se odráží pochyby a také hořkost.
,,Co je?“ zeptám se a mírně se mračím.
,,Nic, gratuluju, našla si svýho vysněnýho prince.“
Ironicky se uchechtne a dívá se raději z okna. Přijdu k němu blíž.
,,Proč ta hořkost?“
Smutně se pousměje.
,,Víš, já tomu tak trochu nechtěl věřit. Myslel jsem, si že to dělal jen ten oblbovák, ale teď vím, že všechno to co jsem dělal, byla pravda. I když jsem vlastně vynalezl vynález století, nemám z toho žádnou radost, protože kdybych to na tobě nevyzkoušel, možná by teď bylo všechno jinak. Možná bych tě neztratil,“ řekne tiše a tón jeho hlasu mi ježí chloupky na zátylku. Je tak vážný.
,,Co to říkáš? Vždyť mě neztrácíš,“ namítnu a on se na mě otočí. Oči mu žhnou. Zachechtá se. Téměř zle.
,,Ale ano, ztrácím. Pomohl jsem ti najít tvou vysněnou lásku, se kterou za pár chvil odejdeš do západu slunce a já se na to celé budu dívat. Hrdina, co ti dopomohl k vytouženému. Kdyby to byl jen účinek drog, za pár chvil by ses z toho dostala, ale takhle? Tohle už nebude jen sen, bude to skutečnost. Realita.“
,,Dost blbej vtip, vidíš, že je v kómatu, s nim asi daleko nedojdu,“ namítnu nabroušeně, ale srdce mám až v krku. Zakroutí hlavou, jako by rezignoval.
,,Takhle jsem to nemyslel. Ale, jak to vlastně chceš udělat? Dostat ho zpátky?“ zeptá se a zamyšleně se zadívá na nehybné tělo. Zamyslím se nad tím a najednou mě vůbec nic nenapadá. Přejdu k němu, posadím se na židli a stisknu jeho ruku, která je skutečná, z masa a kostí. Není stejná jako ve snu a mě překvapuje, že i když jsem měla radost z toho, že jsem ho našla, nějak mě k tomu tělu nataženému na nemocničním lůžku nic netáhne. Ještě stále bylo to, po čem jsem toužila někde jinde. Hladím ho po ruce a mluvím na něj. Matyas se mezitím posadí na parapet a sleduje mě. I když se na něj nepodívám, vím, že mě sleduje.
,,Miluju tě, Amélie,“ řekne do ticha přerušovaného jen pípáním přístrojů. Zavřu oči a na chvíli zůstanu strnule sedět. Něco na tom, jak to pronesl, mi nedovoluje se ani pohnout. Bylo to smutné, plné nenaplnitelné touhy a neskonale upřímné. Otevřu oči a podívám se na něj, v ruce ještě stále držím Petrovy chladné prsty. Matyáš se na mě dívá těma hnědýma vřelýma očima a na rtech se mu objeví smutný úsměv.
,,Ne, nemusíš na to nic říkat. Jen jsem chtěl, abys to věděla. Nic po tobě nechci. Jen abys byla šťastná,“ řekne a zadívá se na špičky svých ošoupaných tenisek. Najednou mi to dojde. Ta myšlenka přijde z nenadání a narazí do mě takovou silou, že málem vykřiknu.
,,Mate! Musíme to udělat znovu, musíš mě zase připojit!“ řeknu a vyskočím ze židle. Nechápavě se na mě dívá, pak mu to dojde. Začne vrtět hlavou.
,,Ne, ne, ne, ne. V žádném případě,“ odmítá to přijmout.
,,Je to jediný způsob, jak ho přivést zpátky, prosím, Maty,“ řeknu a přijdu k němu blíž. Sleduje mě a sarkasticky se pousměje.
,,A kde to chceš udělat? Přímo tady?“ zeptá se kousavě. Zamrkám. Je to zjevné.
,,Jo.“
Zírá na mě a jazykem si přejíždí po rtech. Nakonec se rozchechtá a seskočí z parapetu.
,,Víš, že mě to vlastně ani nepřekvapuje? Jsi tak šílená, že to ani snad víc nejde.“ Přechází po pokoji sem a tam.
,,Uděláš to pro mě?“ Zastaví se v půlce kroku.
,,Aby ses zabila? Nikdo nemůže přežít dvě cesty za den, natož po zástavě srdce,“ vyprskne a nyní je rozzlobený.
,,Budu v nemocnici, můžu dostat okamžitě první pomoc, budu v dobrých rukou. Tady je tlačítko, které přivolá záchranu,“ argumentuje mu. Stojí tam a já vím, že mám vyhráno. Nemá na mé přesvědčování co říct. Opět mám navrch.
,,Prosím, pak budu šťastná,“ dodám. Zamračí se. Uvědomuju si, že je to manipulace, ale je mi to jedno.
,,Nebo mrtvá,“ utrousí. Měříme si jeden druhého pohledem. Nakonec jím uhne on.
,,Když to neuděláš ty, udělám to sama. Prostě ti ten přístroj šlohnu.“
,,To neuděláš, zničim ho dřív, než se k němu dostaneš.“
,,Zvládnu to.“
,,Nezvládneš.“
,,Udělám to stejně.“ Zamračí se na mě. ,,Lepší s tvou asistencí, než bez ní.“
Chvíli si mě ještě měří, ale pak jen rozhodí rukama.
,,Fajn, jak chceš. Je mi to fuk. Jdu do auta pro přístroj, ty se zatím můžeš snažit probudit tu svojí šípkovou Růženku normální cestou,“ vyprskne a žene se ke dveřím.
,,Počkej, vrátíš se, žejo?“ zeptám se nejistě, ale on neodpovídá. Pouze nasupeně práskne dveřmi a to mi jako dostatečná odpověď stačí. Posadím se vedle Petra a hladím ho po ruce. Přemýšlím, jak je možné, že člověk, jehož duše - říkejme tomu jakkoliv-, bloudí někde pryč je tak nezajímavý. Je to jen kus masa a kostí napojený na přístrojích. Moje srdce ani tělo na něj nereaguje. Ale to se změní, až bude zpátky. Myšlenky mi zalétnou zpět k Matyášovi a jeho slovům. Věděla jsem to, už dávno, ale teď, když byla ta slova vyřčená, kolem mě poletovala, jako hejno motýlů. Zvláštně mě hřálo u srdce. Hřeje mě u srdce.
Matyáš se vrátí se svou brašnou a opět okatě práskne dveřmi. Chtěla jsem ho napomenout, že jsou kolem nemocní, ale jeho naštvaný, téměř vražedný výraz mě zastaví. Začne vybalovat aparaturu bez jediného slova a já od něj bůhví proč nedokážu odtrhnout zrak. Srdce mi buší tak zběsile, že mi každou chvíli může prorazit díru ve hrudi. Kdyby něco řekl, cokoliv, bylo by to lepší, než tohle mlčení. Když je přichystaný, otočí se ke mně.
,,Jdeš, nebo sis to rozmyslela?“ zeptá se a plive přitom jed. Zvednu se ze židle a mlčky se položím na volné lůžku, u kterého stojí ten přístroj. Sama si na sebe připíchnu elektrody a položím se. Matyáš mezitím připraví sérum. Když se s ním blíží k mé ruce, zastavím ho.
,,Počkej, musíš mi dát dvojitou dávku.“ Zírá na mě jako na totálního idiota.
,,Zabije tě to,“ konstatuje tvrdě. Polknu.
,,Udělej to. Nedokážu se tam udržet dostatečně dlouho, abych ho dostala zpátky, vždycky ten čas strašně letí, potřebuju víc času.“ Chvíli si mě měří, ale poté nasaje do injekční stříkačky ještě jednu dávku. Přitiskne hrot k mé žíle, ale ještě dřív, než vstříkne sérum do těla, řekne.
,,Vrať se.“
,,Přiveď mě zpátky,“ opáčím a opět ucítím to známé bodnutí a šimravý pocit v celém těle, jak po něm má krev roznášela sérum. Zavřu oči a rozplynu se Matyášovi pod rukama.

Tentokrát jsem se neprobudila pozvolna a lehce, jako obvykle. Dopadla jsem tvrdě na trávu a celé mé nehmotné tělo mě bolelo. Otevřela jsem oči a měla zrychlený dech. Obloha nad mou hlavou byla opět bez mráčku, ale já cítila v celém těle zvláštní brnění, pocit, který má člověk těsně před bouřkou. Petr ležel natažený vedle mě, a když jsem se objevila, nejistě se na usmál.
,,Přišla jsi! Našla si mě?“ ptal se a třásl se mnou. V jeho očích byl fanatický lesk.
,,Ano.“
Jeho ústa se roztáhla v úsměvu a on mě políbil. Vroucně a tak, jako ještě nikdy. V tom polibku bylo vzrušení a já opět cítila, jak se s ním prolínám a vpíjím se do něj. Byli jsme jen dvě myšlenky, které se mohly spojit v jednu. Cítila jsem na co myslí a on věděl, na co myslím já.
,,Musíme pryč, není času nazbyt.“
Odtrhla jsem ho od sebe a postavila se. Všimla jsem si, jak se nám nad hlavou začínají kupit mraky. Jako tmavočerný baldachýn, který tě obalí ze všech stran.
,,Co to povídáš, kam máme jít?“ ptal se nechápavě, jako by v mžiku zapomněl, co po mě chtěl a proč jsem tady. V jediné chvíli mě to trklo.
,,Musíme najít tebe. Tohle není pravý svět, je to něco mezi životem a smrtí, ve skutečnosti ležíš v nemocnici, už jsi dva roky v kómatu, Petře,“ snažila jsem se mu vysvětlit. Zíral na mě a poté si chytil hlavu do dlaní.
,,Kdo jsem, kdo jsem?“ ptal se sám sebe a točil se dokolečka. Když přestal, viděla jsem v jeho očích záblesk pochopení.
,,Celou tu dlouhou dobu hledám sám sebe, hledám cestu zpátky a vím, že se mi krátí čas, ale nevím jak. Nevím kudy a kam, se mám vrátit. Je mi tady tak dobře, ale zároveň jsem tu tak sám!“
,,Pojď, někde tady bude určitě cesta, jak zpátky.“ Popadla jsem ho za ruku a táhla pryč lesem. Nevěděla jsem, jak vím, že jdu správným směrem, prostě mě tam něco táhlo. Něco, co říkalo, že jdu správně. Prodírali jsme se skrz stromy, které jako by houstly a nechtěly nás pustit dál. Jako by celý tento svět ohraničovaly a tvořily neprostupnou zeď. Pocit, že to, co hledáme je za nimi, zesílil. Petr za mnou zaostával a stromy ho svými větvemi chytaly a zdržovaly. Vrátila jsem se pro něj a táhla ho dál.
,,No tak, už jenom kousek. Musíme dál,“ pobízela jsem ho a slyšela, jak za mnou supěl.
,,Mám pocit, jako by moje nohy vážily snad tunu, nebo mě nějaká neviditelná síla tlačila zpět,“ zaskřehotal a já si pomyslela, jak je divné, že nemůže popadnout dech. V těle bez plic. Zabrala jsem za nás za oba a táhla ho dál. Tuhle neviditelnou sílu jsem necítila, jen stromy mě stále a znovu nutili nabírat zpětný chod. Nakonec, když tvořily téměř neprostupnou vrstvu, jsem mezi jejich větvemi zahlédla světlo.
,,Už tam skoro jsme, Petře!“ vykřikla jsem a ohlédla se. Petr se opíral o kmen stromu a vypadal ztrhaně, jako by ušel spoustu mil a nedostal přitom ani napít ani najíst.
,,Co kdybychom zůstali tady, je to jednoduší, než se prodírat mezi těmi stromy,“ navrhnul a v ten okamžik se mnou rozlil hluboký pocit zklamání. Chtěl po mně, abych to všechno vzdala. Riskovala jsem svůj život pro to, abych ho odsud dostala a on by to chtěl teď, téměř před koncem vzdát, protože se mu cesta sama k sobě zdá příliš těžká.
,,Nebuď takový slaboch a pojď!“ vykřikla jsem, popadla ho za ruku a celým tělem se opřela do spletence větví. Stromy vzdorovaly, tlačily proti mně, ale nakonec se ozvalo zapraskání a větve povolily. Propadli jsme na druhou stranu. Les zmizel, zbylo jen betonové dláždění a v jeho prostředku svítící lampa, o kterou bylo cosi opřené. Petr tiše klopýtal blíž a já šla za ním. Nad hlavami se nám vytvořily neprostupné, nachové mraky a bylo slyšet ohlušující hřmění, které se stále blížilo. Dostala jsem strach.
Doklopýtala jsem k Petrovi, který se díval do toho oválného předmětu opřeného o lampu. Když mě u sebe ucítil, otočil na mě svou tvář plnou poznání.
,,Měl jsem autonehodu. Tohle jsem já!“ vykřikl, aby přehlušil burácení větru a bouřky.
,,Myslím, že musíš skrz! Našel jsi sám sebe!“ křičela jsem na něj zpátky a on se opět podíval do zrcadla, které odráželo jeho obraz. Natáhl ruku a dotkl se té chladné vrstvy. Zavlnila se. Byla jako blána, která jen a jen čeká, až jí někdo projde. Podíval se na mě.
,,A co ty?“
,,Já budu hned za tebou!“ Ujistila jsem ho. Nečekal. Zprvu trochu váhavě vztáhl k zrcadlu ruku, ale když ji do něj ponořil, rychle vstoupil a prošel skrz. Připravila jsem se na skok, ale jakmile jím prošel, zrcadlo puklo a na zem se vysypala sprška střepů. Padla jsem na kolena a ohmatávala místo, kde ještě před chvílí zel průchod.
,,Ne! Co mám teď sakra dělat!?“ vykřikla jsem. Nevěděla jsem, kudy se dostat zpět do svého těla a nad hlavou mi supěla bouře. Blesky dopadaly kolem mě a rozrývaly betonové kvádry i les kolem. Ničily tento svět, který nebyl můj a jehož tvůrce se právě vrátil do reality. Byla jsem tu uvězněná. A čím blíž ty blesky byly, tím větší jsem měla pocit, že kdybych se rozhodla tu zůstat, bylo by mi lépe. Co by na tom bylo? Prostě bych zde zůstala a žila poklidný život. Vytvořila si vlastní svět.
Ale bez něj. Bez Petra a i bez Matyáše. Matyáš? To jméno mi je povědomé, ale nedokážu mu přiřadit tvář.
Blesk udeřil těsně vedle mě a já viděla, jak se v místě, kde dopadl, vznáší jemná pára, v níž se míhají různorodé obrazy. Zdálo se mi, jako by se tam vytvořilo světlo, které mě lákalo svou vřelostí a hřejivou silou, svým klidem a mírem. Už jsem k tomu místu chtěla přistoupit a bez rozmýšlení se nechat pohltit, když mě jakási neviditelná síla popadla a přikovala na místě.
Byla mi zima a třásla jsem se od hlavy až k patě. Chtěla jsem do toho světa před sebou, který byl na dosah ruky. Chtěla jsem, aby všechna bolest zmizela.
,,Vrať se,“ zněl mi v hlavě neznámý hlas. Trhla jsem sebou a najednou cítila, že do toho světla jít nemůžu, ještě ne. Ale jak se mám dostat pryč odsud?
Odklopýtala jsem dál do betonového středu a rozpřáhla ruce. Blesk vyšlehl a olízl mi konečky prstů. Celé srdce mi vybuchlo a tělem projela vlna, která mě měla rozmetat na tisíce kousků. Místo toho mi však přišlo, jako bych roztávala, pomalu odkapávala na beton pod mýma nohama a mizela pryč. V hlavě mi zněl hlomoz různých lidí, duší, které mě volaly.
,,Nechoď pryč! Nenechávej mě tu samotnou! Nenechávej mě tu samotného! Je mi zima a mám strach! Zachraň mě! Vezmi mě s sebou, nevím, kdo jsem!“ Zavřela jsem oči a tiše mizela pryč.
,,Vrátím se,“ řekla jsem tiše ústy, která už jsem neměla, ale věděla, že oni to slyší. V ten samý okamžik jsem se rozplynula.

,,No tak se prober! Neumírej mi!“ slyšela jsem známý hlas, ale jako by ke mně přicházel z dálky. Něčí silné ruce se mnou třásly a já cítila mokro a chlad, který mi stékal po tváři a po krku. Chtěla jsem něco říct, ujistit ho, že jsem tady a slyším ho, ale nemohla jsem najít ústa. Místo toho jsem sebou nechala házet a střídavě se propadala do chladné mlhy a zase se z ní vynořovala. Uviděla jsem záblesk světla, jak mi někdo svítil do očí. Chtěla jsem křičet, zhasněte to! Vždyť mi vypálíte oči! Ale nikdo mě neslyšel. Necítila jsem samu sebe, neodkázala jsem pohnout prsty. Propadla jsem se do tmy a už se z ní nevynořila.

Moje tělo bolelo. To byl první poznatek, který jsem zjistila, když jsem nabyla vědomí. Neotevřela jsem oči, jen jsem tiše ležela a snažila se pohnout prsty u nohou. Povedlo se a jejich špičky křísly o naškrobené prostěradlo. Když jsem po chvíli otevřela oči, nic kolem mi nepřipadalo známé a povědomé. Snad jen ztrhaná, opálená tvář s tmavýma očima a to neupravené strniště, které se nade mnou sklánělo, a já cítila dotek na dlani. Otočila jsem k němu hlavu a pokusila se o úsměv.
,,Mate, já žiju,“ řekla jsem, ale můj hlas zněl cize. V očích se mu zablesklo radostí, vrhnul se ke mně a nepřestával mě hladit po tváři.
,,Ami, ty ses probrala! Probrala ses!“ šeptal horoucně a políbil mě na čelo. Hlas se mu třásl radostí.
,,Přece bych si jen tak neodešla,“ prohlásila jsem a on se zasmál.
,,Proboha, mám takovou radost!“
Rozhlédla jsem se po pokoji a zjistila, že ležím na téměř stejném nemocničním lůžku, na kterém byl dříve i Petr. Najednou jsem si to všechno uvědomila a došlo mi, proč tu vlastně jsem.
,,Jak dlouho jsem byla mimo? A co se stalo?“ ptala jsem se Matyáše a marně očima hledala Petra, který by měl být v pořádku. Matyášova tvář se stáhla do zachmuřeného šklebu.
,,Už jsem si myslel, že se neprobereš. Byl to týden, co jsi byla pryč. Lékaři se tě snažili všemožně probrat, i já se o to pokoušel, celou dobu jsem na tebe mluvil. Byla tu tvoje rodina a věř mi, že vysvětlovat, co se ti to vlastně stalo, byl opravdu oříšek.“
,,Jak to probíhalo? Byla jsem ve tmě, nemohla jsem se z ní vynořit, bylo to, jako být kousek pod hladinou, chceš se nadechnout, tvoje plíce už po tom neskonale touží, ale ty nemáš dost sil, abys ji prorazil.“ Díval se na mě a stále mě držel za ruku.
,,Když jsem tě připojil na elektrody a přístroj začal snímat tvou mozkovou aktivitu, všechno se nejprve zdálo být v pořádku. Potom však došlo k přetížení a tys upadla znovu do šoku. Byl to však jeden z nejsilnějších šoků, které jsi zatím prodělala. Nemohl jsem tě uklidnit. Ani protilék, na sérum, které jsem ti aplikoval, nepomáhal. Bylo to, jako by už nezáleželo na tom, co se stane s tvým tělem, protože tvá mysl byla někde jinde a nic ji nemohlo přivézt zpátky. Kontroloval jsem střídavě tebe a Petra, který se z nenadání pohnul. Nejdřív mu zacukaly prsty a potom se jeho obličej zkřivil. Když otevřel oči, ty ses jako naráz přestala třást a tvé tělo bylo nehybné. Bez života. Bez tepu a dechu. Snažil jsem se tě všemožně přivézt zpátky, ale nakonec jsem byl nucen zavolat lékaře. Neptali se, prostě se tě pokoušeli oživit stejně jako já. Až potom, co jsi měla znovu hmatatelný puls, se mě začali vyptávat. Musel jsem s pravdou ven, ale neřekl jsem jim to celé. Jen o tom séru, ne o tom, co jsme tu dělali. Takže, teď mě asi bude policie vyšetřovat kvůli neznámým látkám, které aplikuji lidem kolem sebe.“ Při poslední větě se sám pro sebe uchechtl.
,,Co Petr? Žije? Povedlo se to?“ vyptávala jsem se. Zamračil se.
,,Jo, ten žije. Budou ho pouštět z nemocnice stejně jako tebe. Má nějaký rehabilitace, nebo co,“ utrousil nevrle a opět to byl ten starý, zapšklý Matyáš.
,,No, já budu muset jít. Doma mám ještě nějaký povinnosti,“ řekl nakonec a popleskal mě po ruce. Odcházel.
,,Matyáši?“ řekla jsem a on se zastavil. Otočil se na mě.
,,Hm?“
,,Děkuju, že jsi mě přivedl zpátky.“ Odměnou mi byl jeho jemný úsměv a přikývnutí. Odešel pryč a já opět usnula. Přemýšlela jsem, jestli se může poranit duše a došla k názoru, že nejspíš ano. Nedokázala jsem si jinak vysvětlit, proč mě tolik bolí každá myšlenka.

Když nastal čas ochodu z nemocnice, počkala jsem u dveří, za kterými byl Petr. Mělo to být poprvé, co jsme se měli vidět. Dveře se otevřely a on vyšel ven. Sám. Pouze v jedné ruce držel hůl, o kterou se opíral. Když mě spatřil, jeho ústa se roztáhla v úsměvu.
,,Ahoj,“ řekl a jeho hlas byl medový, vláčný jako karamel.
,,Ahoj,“ odpověděla jsem a taky se usmála. Pokynul na lavičky, ze kterých jsem právě vstala.
,,Neposadíme se, na chvíli?“ zeptal se a já souhlasila. Seděli jsme vedle sebe a mlčeli.
,,Děkuju, že jsi pro mě přišla, bez tebe bych to nezvládl,“ promluvil po chvíli.
,,Proč já? Jak je možné, že jsem tě přivedla zpátky já? Nějak to pořád nechápu.“
,,To jsme na tom stejně. Navíc, myslím, že o tomhle nemůžeme nikomu říct, stejně by nám nevěřili a poslali nás leda tak do blázince. Vyřešili bychom otázku, kterou si pokládají všichni už několik staletí. Co se děje, když je tělo v kómatu? Jak vypadá propast, mezi životem a smrtí?“
,,Máš pravdu, nikomu to nesmíme říct.“
,,Když jsem tam bloudil, byl jsem strašně osamělý. Byl to můj svět, do kterého jsem se dostal a mohl si v něm dělat, co jsem chtěl, ale stále jsem nevěděl, kdo jsem a odkud jsem tam přišel. Můj svět byl zahalený nocí. Vládla tam nekončící noc a já si říkal, kdy už skončí a pak, z ničeho nic, jsem zahlédl záblesky úsvitu. Svítalo a nastal nekončící den. Věděl jsem, že se v mém světě něco změnilo. Že se v něm objevilo něco, co do něj nepatří. Něco živého, myslícího. Šel jsem za tím pocitem a našel tebe. Byl to dar. Už jsem nebyl sám a při každé další schůzce jsem si začal uvědomovat, že tohle není opravdový svět, i když jsem si to myslel. Čím déle jsme se vídali, tím víc jsem si začal uvědomovat, že odtamtud musím pryč a ty mi v tom můžeš pomoci. Jsi statečná, že jsi pro mě riskovala svůj život a nadosmrti ti za to budu vděčný.“ Zakončil svůj dlouhý monolog a chvíli jsme opět seděli v tichu. Dívala jsem se na něj a on se nejistě usmíval. Snažila jsem se na něm najít něco známého, to, co mě na něm v mé mysli tolik přitahovalo. To, co jsem na něm milovala, ale nemohla jsem to najít. Díval se na mě stejným způsobem, poté se naklonil a políbil mě. Jeho rty byly měkké a teplé, stejně jako v tom jiném světě, ale nemohly se do těch mých vpíjet a nepřinesly mi kýžený výsledek. Vůbec nic jsem necítila, když se mi jeho ruka zapletla do vlasů.
Po chvíli jsme se od sebe odtáhli, podívali se jeden na druhého a oba se začali pochechtávat.
,,Není to ono, viď?“ zeptal se mezi smíchem. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Víš, je to zvláštní, s někým se vídáš ve snech, dokonce se tam s ním miluješ, ale když se probereš do reality, zjistíš, že je to vlastně úplně jiné.“
,,Jo, máš recht. Nevím, čím to je. Tam to bylo úplně jiné. Měl jsem takovou radost a těšil se na tvou přítomnost, ale teď, jako bych nedokázal zachytit tvoje pocity. Vůbec nevím, co si myslíš a na co myslíš a taky, po čem toužíš.“ Díval se na mě a obočí se mu trochu stáhlo k sobě.
,,To je v pořádku, myslím, že to tak nejspíš má být. Nelam si s tím hlavu.“ Pohladil mě po paži a objal mě. Když se odtáhl, lišácky se usmál.
,,No, ale kdybys to náhodou chtěla porovnat, vyzkoušet, jaký to je se mnou v realitě a ne jen ve snech tak…“ nechal větu nedokončenou. Začala jsem se smát a vstala.
,,Díky za tvou nabídku, kdo ví, třeba ji jednou využiju, ale teď už musím jít. Měj se hezky Petře,“ řekla jsem ještě stále s úsměvem na rtech. Oplácel mi ho.
,,Zavolám ti,“ řekl a já přikývla. Své číslo už jsem mu dala dávno. Otočila jsem se a vyšla z nemocnice.
V zaparkovaném, tmavě modrém autě tam na mě čekal Matyáš. Měl puštěnou hudbu, a když jsem se posadila vedle něj, na tváři měl kamenný výraz.
,,Už jste si to se svým princem vyříkali?“ zeptal se kousavě. Otočila jsem se na druhou stranu, abych skryla úsměv.
,,Jojo.“
Zařadil rychlost a rozjel se směrem k mému domu. Mlčeli jsme celou cestu.
,,Vezmi to do Pragy, ještě se mi nechce domů,“ řekla jsem těsně před odbočkou, která vedla k tovární hale. Podíval se na mě, ale nic neříkal, jen zvedl obočí. Zatočil, a když jsme prolezli polorozpadlou bránou a přešli přes betonové nádvoří, mezi kterým se draly na světlo různé rostliny a plevel, cítila jsem v celém těle zvláštní chvění. Dnes poprvé sem jdu za jiným účelem, než za kterým jsem sem chodila celý rok. Mlčky jsme po požárním žebříku vylezli na střechu a posadili se na kovový rám, dostatečně velký a silný na to, aby nás udržel. Dívali jsme se na slunce, které se klonilo k západu.
,,Takže, co tu děláme?“ zeptal se po chvíli Matyáš a ještě stále mu z hlasu čišel chlad, který nedokázal zakrýt ani ledabylým tónem.
,,Sedíme a užíváme si slunečné odpoledne,“ konstatovala jsem a dívala se, jak si vítr pohrává s vrcholky stromů. Povzdechl si.
,,Matyáši, polib mě,“ řekla jsem tak tiše, že to mohl snadno přeslechnout.
,,Cože?“ zeptal se zmateně. Podívala jsem se na něj.
,,Polib mě,“ zopakovala jsem a viděla, jak váhá. Opatrně se ke mně naklonil a svými rty se dotknul mých. Cítila jsem, jak mi na zádech vyskakuje husí kůže. Měla jsem chuť se smát. Trochu se ode mě odtáhl, ale já se k němu naklonila a přitáhla ho k sobě. Nyní jsem ho líbala já, ale on mi polibky oplácel. Nejprve zdráhavě, potom se vší skrývanou touhou. Propletla jsem si své prsty s jeho hustými vlasy a přitáhla ho blíž. Cítila jsem jeho silnou ruku, která mi přejížděla po zádech a nedovolovala mi, se od něj ani o jediný kousíček vzdálit.
Když mě konečně pustil, odtáhla jsem se a s úsměvem se mu dívala do překvapené tváře.
,,Tohle je realita, žejo?“ ptala jsem se a ještě stále na svém těle cítila doznívající známky jeho blízkosti a polibku. Zmateně se usmál.
,,Jo, myslim, že se nám to nezdá, i když si nejsem jistej, možná, že tohle je jenom můj pomatenej sen, dávalo by to větší smysl.“ Zakřenila jsem se na něj a znovu ho políbila, tentokrát jen letmo a klidně.
,,Je to skutečnost a je lepší než sen,“ konstatovala jsem a on se mírně zamračil.
,,Co to má znamenat?“ zeptal se a bylo vidět, že vůbec nic nechápe a štve ho to. Dívala jsem se do toho zamyšleného obličeje a bylo mi do smíchu.
,,Uvědomila jsem si, že to, co bylo v tom druhém světě, nebylo reálné. Bylo to skutečné, ale ne reálné. Někdy to, co se odehrává v naší mysli, nemusí být jen přelud, může se to stát a je to skutečné, ale jen do chvíle, než musíš žít opět realitou. Každý dotek, každý polibek, byl znásobený mou myslí. Bylo to úžasné, ale nebyla to pravda. Každý měsíc jsem utíkala do toho světa a myslela si, že to, co cítím je opravdové, ale nebylo. Teď, když je Petr zpátky v našem světě, jsem si to uvědomila. On mě nepřitahuje. Všechno, co jsem k němu cítila, jako by náhle zmizelo a odplulo pryč.“
Nechápavě kroutil hlavou. Pokračovala jsem.
,,Milovala jsem myšlenku na něj, vzpomínku, kterou jsem v sobě každý měsíc živila, ale už tehdy, kdy jsme vešli do jeho pokoje a on tam ležel, naprosto reálný, jsem věděla, že mě k němu nic netáhne. Táhlo mě to jinam.“
,,Teď mi ještě řekni, že tě to táhlo ke mně,“ zasmál se. Výmluvně jsem se na něj dívala. Jeho oči zněžněly a vytratil se z nich sarkasmus.
,,Je to bláznivý, žejo?“ zeptala jsem se, ale nečekala na odpověď.
,,Ty jsi bláznivá. Jak by mohl být normální někdo, kdo má čtrnáct měsíců imaginárního přítele,“ podotkl a zasmál se. Drkla jsem do něj ramenem.
,,On existoval, ale v jinym světě.“ Udělal na mě gesto, které jasně říkalo, co si o tom myslí. I když věděl, jak to bylo, ještě stále s tím bojoval. Mlčeli jsme, a když jsme se přestali pošťuchovat, přivinul mě k sobě a zezadu objal. Položil si svou hlavu na mé rameno.
,,Matyáši?“ zeptala jsem se po chvíli.
Zamručel. Nadechla jsem se a připravila k tomu, co mu nyní musím říct.
,,Musím se tam vrátit,“ konstatovala jsem a čekala, že se napne a vmete mi do tváře, že jsem blázen a v žádném případě. Místo toho si jen povzdechl.
,,Víš, že jsem něco takového čekal?“ zeptal se klidně.
,,Vážně?“
,,Jo, bylo mi to jasný, protože to bys snad ani nebyla ty.“ Zasmála jsem se.
,,Konečně mám pocit, že vím, co je mým životním posláním. Vždycky jsem ve svém životě tápala, ale teď má můj život směr. Je jich tam spousta. Slyšela jsem je a cítila, jak potřebují pomoc. Musím se tam vrátit.“
,,Jo,“ řekl jen a mě přišlo, jako by měl zavřené oči a odpovídal v polospánku.
,,Jo?“ zeptala jsem se nechápavě a cítila, jak se jeho tělo otřáslo tichým smíchem.
,,Jo,“ zopakoval.
,,Takže mi pomůžeš?“ naléhala jsem a snažila se z něj vydolovat nějakou odpověď.
,,Mhm,“ zamumlal a jeho paže se kolem mě ovinuly ještě pevněji.
,,Myslím to vážně!“ rozzlobila jsem se na něj a nevěděla, jestli to myslí vážně, nebo mě jen škádlí.
,,Já taky. Teď na to ale přestaň myslet, ano? Buď tady jenom se mnou. Tuhle chvíli si musím náležitě užít.“ Teď jsem pochopila, co mi chtěl říct. Uvolnila jsem se a opřela svou hlavu o jeho hruď. Dívala jsem se na západ slunce a bylo mi dobře. Jeho tichý dech mě uklidňoval. Políbil mě do vlasů a já přestala myslet úplně na všechno. Kromě jeho.




O pár let později

Seděla jsem v plné posluchárně a upřeně se dívala na hlediště. Byla jsem snad ještě víc nervózní, než byl on. Matyáš prošel dveřmi a v chůzi si rychle zapínal sako. Padlo mu dokonale a nepřestávalo mě překvapovat, jak moc mu to v něm sluší.
,,Dobré odpoledne, dámy a pánové, poprosil bych vás o klid a byl bych rád, kdyby se vaše pozornost upírala výhradně na mě,“ prohlásil a sál okamžitě zmlknul. Matyáš stisknul ovladač a za ním se na plátně objevila prezentace. Zatajila jsem dech.
,,Takže abych se představil, jmenuji se Matyáš Linhart a rád bych vás seznámil s tím, kvůli čemu jste všichni přišli. Musím vás na začátku upozornit, že náš program není vhodný pro každého a byl bych rád, kdybyste si po skončení a vyhodnocení testů nechodili stěžovat, že je to nespravedlivé. Je nutné dodržovat pečlivě připravené předpisy, které tu nejsou pro nic za nic a uvědomte si prosím, že tím dáváte v sázku svůj život, nebo duševní zdraví. Proto prosím předem podepište papíry se souhlasem, že víte, k čemu se odevzdáváte a můžete začít vyplňovat vaše psychotesty. Ještě předtím vás však seznámím s naším zařízením a řeknu vám pár informací z jeho historie…“ Zaposlouchala jsem se do jeho působivé řeči a myslela si, že tohle je přesně on. Přirozená autorita. Všichni na něj upírali svůj pohled, nikdo nepromluvil, byli fascinovaní. Aby taky ne, před nimi na stole, ležel největší vynález 21. století. Nejen že se potvrdila existence světu mezi, ale také bylo možné jej navštívit.
Poté, co Matyáš získal dotace od státu na svůj vynález, zdokonalil sérum, aby nemělo tak drtivé účinky na lidský organismus a taktéž vylepšil svůj přístroj. Už nyní bylo jeho jméno známé ve světě a já věděla, že jeho sláva ještě poroste. Jak mi tenkrát na střeše slíbil, tak také udělal. Musela jsem však souhlasit s tím, že další cestu nepodniknu do té doby, než vynalezne lepší sérum a nezdokonalí ho. A tak jsem čekala. A taky se podílela na jeho práci. Všechno jsme dělali společně, a pokud se mluvilo o něm, mluvilo se i o mě. On byl ten skvělý vynálezce, já byla první člověk, který jeho přístroj vyzkoušel, a tudíž jsem poskytovala všechny informace médiím z první ruky. Když někdo řekl mé jméno, okamžitá asociace na něj bylo Matyášovo a obráceně.
Tohle byla naše první veřejná prezentace, která měla za úkol, najít dobrovolníky, kteří by se chtěli zapojit do programu. Zájemců bylo mnoho, ale bylo nutné z nich vybrat silné a duševně stabilní jedince. Proto jsme je museli podrobit spoustě důležitých a zátěžových testů. Tohle byl jen začátek. Vyplnění dotazníku. Oni přesně nevěděli, co je čeká, brali to jako senzaci. Zapojit se do výzkumu, který může jednou změnit chod lidstva.
Připravit je na to, co je čeká, jsem měla na starost já a zatímco Matyáš vykládal, pozorně jsem sledovala lidi kolem a snažila se odhadnout, který z nich by byl dobrým kandidátem. Trochu jsem se v duchu pousmála, když jsem si vzpomněla na naše začátky. Rozhodně jsme společně nezkoumali, jestli jsem, nebo nejsem vhodná, pro tento pokus. Možná, že jsem ani nebyla a testy by mě nyní vyhodnotily, jako nevyhovující.
Matyášovy oči zabloudily ke mně a on mi věnoval letmý úsměv. Oplatila jsem mu ho a myslela přitom na kroužek na mém prstu, který mi včera večer dal. Prý ať je to definitivní. Navždy. Byli jsme partneři, nejen pracovní a já chápala, jak moc se liší realita od snů, ve kterých jsem se pohybovala. Byla lepší. Hmatatelnější a živočišnější.
Sledovala jsem ty lidi kolem sebe a myslela si, že oni nevědí, do čeho jdou. Ani netuší nic o propasti, která dělí tu tenkou hranici mezi životem a smrtí. Nemají ani páru a neví, že právě v nevědomosti, je ta krása.