Pach krve - 1.kapitola část první

Vítra příjemně foukal. Po únavném dni to bylo povzbuzující, že vůbec něco je schopné i toho nejmenšího pohybu. Seděl jsem na vrchu Ges'mon a pozoroval třpytící se jezero podemnou. Byla to jedna z nejnádhernějších věcí, jakou jsem kdy viděl. Jemné světlo měsíce se odráželo na vlnící se vodní ploše a hvězdy si v něm prohlížely svoji krásu. Záviděl jsem jim, že jejich jediná práce je vyjít v noci na obloze a ráno zase zmizet. Nestarali se o to, kdo jsou, nestarali se o budoucnost – tichá závist, kterou jsem k nim měl byla sobecká.
Byly tři hodiny ráno a moje mysl byla nabuzená stejně jako ve tři hodiny odpoledne. Spát jsem nemohl. I když jsem usnul, tak jen na pár minut. Stále mě dokola budily dvě ustrašené čokoládové oči, velké jako studny orámované hustými černými řasami. I teď se na mně dívali, ale byly méně reálné. Měl jsem dojem, jakoby mě pořád odněkud sledovaly. Byl jsem z toho občas nervózní. Stýskalo se mi po nich, stejně jako po měkkém zvonivém hlase. Po té malé, nádherné krásce. Byla malá, sotva mi sahala po prsa, ale když se na vás podívala měli jste dojem, že je stokrát vyšší než vy. Ten inteligentní pohled, který měla, byl neuvěřitelný. Zatřásl jsem hlavou. Věděl jsem, že na ni nesmím myslet. Pořád tu jsou ti, kteří jsou schopní toho zneužít během zlomku vteřiny. Musel jsem ji chránit. Láska k ní byla ta nejspalující věc, kterou jsem kdy poznal. Ačkoli byla o tolik mladší než já. Zůstal jsem mladíkem vypadajícím na dvacet, ale moje zkušenosti se rovnaly devadesátiletému starci. Věděl jsem, že až ji znovu uvidíme, všechno bude jiné. Její paměť se možná změní, začne nový život, anebo mi neodpustí to, co jsem jí udělal. Upřímně té druhé možnosti se bojím omnoho více.
Poslední vzpomínka na ni je ta, jak ji pevně držím v náruči jednou rukou, druhou jí tvrdě mačkám spánek. Tečou jí slzy, jak se bojí. Poslední svoji energii soustřeďuji do ní. Koutkem mysli cítím, že se blíží. Přibližují se nadpozemskou rychlostí. Takovou, jaké by člověk nikdy nebyl schopný docílit ani přes ty nejvyspělejší technologie. Z řady pěti mužů schovaných pod kápí vystoupí prostřed a něco mi říká. Já mu ale nerozumím, šum v mých uších je příliš silný. Před očima se mi začíná mírně černat a já začínám šílet. Pořád s sebou háže, nemůžu ji přinutit poddat se. Vím, že jeslti teď do toho nedám vše, tak všechno ztratím. Včetně jí. Vztek, který do mě najednou vjede, je ohromující. Cítím, jak se mi ruce zahřívají čím dál víc, jak moje energie do ní proudí. A pak jakoby se všechno otočilo vzhůru nohama. Slyším, jak lapá po dechu, začíná křičet. Její jekot musí být slyšet přes lesy až do vesnice. A pak se konečně přestává hýbat. Na poslední chvíli se mi ještě rozostří pohled, do kterého se mi vpálí její oči naplněné panickým strachem. Pak se její víčka ztěžka zavřou a ona usne věčným spánkem. Slyším, jak na mě ten v černém znovu řve. Ten řev je plný vzteku a touze ublížit. Poslední věc, kteoru jsem cítil byla její hebká kůže a další dvě ruce, které mi ji vytáhli z náruče. ,,Běž,“ zašeptal jsem. ,,Prosím.“ Řekl jsem z poslední sil a ponořil se do temnoty.

,,Leo,“ Ozve se nademnou. Ačkoli jsem na ten hlas za poslední chvíli tolik zvyklý, zase mě vyděsil.
Otočím hlavu a po tváři se mi automaticky rozlije úsměv. ,,Bernie, nemůžeš být opatrnější?“ Pokárám ji s komickým přízvukem.
,,Už tak jsem opatrná dost, Leo. Co víc po mně chceš?“ Zavrčí a její oči dostanou naoranžovělý nádech. Pokrčím rameny a otočím se zpět k jezeru.
,,Jak si mně našla?“ Ptám se a na každé slovo kladu důraz.
,,Vím, kde tě najít, když máš svoje období.“ Zašeptala a posadila se vedle mě. ,,Musím ti něco říct.“
,,Poslouchám.“ Kývnu na ní hlavou, aby mluvila. Po těle mi naběhne nepříjemná husí kůže, na čele mi vyskočí krůpěje potu.
,,Jde o Isabelu. Probudili ji.“
Před očima se mi začerní. Snažím se na sobě nedát nic zdát, ale vím, že Bernie neoklamu. Je pro mě něco jako dvojče. Někdo, kdo mi může rozumně i beze slov. Chci aby pokračovalal, ale bojím se další slov, které uslyším. ,,Dnes za mnou přišel Noah.“ Koutkem oka zachytím její nejistý pohled, když vysloví ,,Noah“.
Teď už se neudržím a vyskočím na nohy. ,,Noah?! Kdy se vrátil?!“ Zařvu z plných plic, můj hlas se odráží od hor.
,,Vrátil se s jejím návratem.“
,,Máš o ní nějaké informace?“ Teď nechci slyšet o Noahovi a jeho nechutné přítomnosti nic slyšet.
,,Po fyzické stránce je pořád stejná,“ Zamumlá Bernie tiše. Podívá se na mě, oči zalité slzami. ,,Všechno zapomněla, Leo. Úplně všechno.“ Poslední dvě slova zašeptá tiše, že i sotva já je uslyším.
,,To není možné!“ Zavrčím a znovu si sedmu. ,,Proč?“ Zeptal jsem se tiše.
,,Na to ti nedokážu odpovědět, moc dobře to víš.“
,,Kde je?“
,,Na střední v San' Marth. Našli ji hned po probuzení a odvezli ji do nemocnice. Nikdo o ní nic nevěděl, dali jí jméno Ema, její věk odhadují na šestnáct. Rodina, která si ji vzala, ji zapsala na školu.“
,,Máš jejich složku?“ Skáču jí do životopisu Isabely.
,,Ne, měla bych?“
Otočím se na ni. ,,Myslíš, že to nepotřebuji?“ Ptám se jí ledovým tónem.
,,Seženu ti ji, ale mám pro tebe ještě něco mnohem, mnohem lepšího.“
,,Mluv,“
Vytáhne průhlednou tvrdou složku s kusem papíru a oči jí u toho jiskří. ,,Máš novou práci,“ Usměje se a podá mi ji. ,,Určitě jsi chtěl být vždycky pedagog, nebo ne?“
Vytřeštím na ni oči a pak je přesunu na papír. Střední škola San'Marth mi v životě nezněla líp. I když to město z celého srdce nenávidím a vím, že se v něm budu cítit jak ryba lapená v pouštním písku, moje srdce poskočí. Teď je otázka jen pár dní, než Isabelu zase spatřím. Pousmál jsem se a položil smlouvu vedle sebe. ,,Děkuji, Bernie,“ Řekl jsem a objal ji. Byla tím gestem překvapená, protože na chvíli ztuhla jako kus kamenu. Pak mně ale objala kolem krku a poplácala po zádech.
,,Vím, co pro tebe znamená.“ Chvilku jsme spočinuli v obětí. Byli jsme dobří přátelé. Jediní dva lidé celého našeho druhu, kteří si mohli důvěřovat naplno. Po tom, co jsem se přeměnil, jsem byl sám v temnotě plné nenávist. Ale pak přišla ona a pomohla mi. Vytáhla mně z té odporné věci zpět na světlo. Navzdory tomu, kdo jsem, vím, že jsem jediný, kdo se nepřeměnil úplně. Ubránil jsem se tomu jen z jediného důvodu. Pro ni.
Po několika minutách mě Bernie pustila. ,,Víš, jedu s tebou.“ Její pohled s těmi slovy získal podivnou nejistotu.
,,Jedeš se mnou? Copak můžeš?“
,,Vzala jsem to.. pracovně.“
,,Pracovně?“
Bernie neznatelně přikývla. ,,Ano, musíme.. udělat několik věcí.“
,,A to.. ?“ Odmlčel jsem se. Po těle mi znovu naskákala husí kůže. Bál jsem se její odpovědi navzdoru tomu, že jsem ji očekával.
,,Jde o jeden spolek v tom městě. Můžeme tam zůstat jak dlouho budeme chtít, ale ani jednou nesmí uskutečnit obřad pro obětování.“
,,Pro obětování?“ Z úst mi uteče smích. ,,Obětování?“ Teď se smeju na celé kolo.