Kluk a hvězda.

Na začátku byla hvězda. Velká zářiví hvězda.
Byla stejná jako všechny ostatní – až na jednu maličkost.
Té hvězdy si jedné krásné noci všiml malý chlapec jménem Robin. Když ji poprvé spatřil, nevěřil svým očím. Byla opravdu nádherná. Svítila nejjasněji na celém nebi. Možná dokonce i v celé galaxii. Zkrátka byla překrásná.
Chlapec jí sledoval každý večer a nic jiného nevnímal. Jen zamyšleně na ní hleděl a nepřál si nic jiného, než být s tou hvězdou blíže sobě. Aby ona mu svítila blíže jeho oken do pokoje a on aby ji mohl uchopit, někam jí zavřít a navždy si ji nechat. Bál se o ní. Víc jak o cokoli jiného.
Jednoho večera ale nemohl Robin svojí hvězdu nikde spatřit. Mohl si oči vykoukat, ale hvězda nikde. Robinovi se udělalo nevolno. Chytil se za bříško a opřel o zeď. Se slzami v očích koukal na nebe. Nikde nebyla a jemu bylo hůř a hůř.
Den po dnu se střídal a jemu bylo stále hůř. Nepřál si nic jiného, než vidět jeho hvězdu. Věřil, že tím se uzdraví. Že to ona má na něj tak silný vliv. Potřeboval spát. Skoro už nevěděl co je to spánek, protože celé dny i noci koukal z okna na nebe.
Po několika hodinách, co se mu podařilo usnout se probudil. Silná záře za jeho oknem mu nedovolila dále spát. Odkryl peřinu, slezl z postele a šel se podívat k oknu. Za oknem se vznášela dívka. Malá. Otevřel okno a uvědomil si, čemu čelí. Ta malá dívka byla jeho hvězda. Natahovala k němu ruce a něco šeptala. Nerozuměl jí, ale i tak se jí chtěl dotknout. Má tu nejlepší šanci, nesmí ji promeškat..
Natáhl ruce. Dotkl se jí.
V pokoji už nestál malý Robin v horečkách. Už nebyl nikde. Jeho postel zůstala opuštěná, okno otevřené a na nebi dvě jasné hvězdy.