Scéan ó Dhún na nGall; část 1.

Mlha se táhla do daleka. Ceanagh se už dávno přestala rozhlížet, neboť stejně neviděla na krok. Plášť s kožešinou měla vlhký, boty zablácené a promáčené až na onuce, znaky na obličeji rozmazané. Hlavou se jí honily vzpomínky na sen.

Stejně jako Bhean’Aosta, vědma její vesnice, i ona si musela prorazit cestu skrz vlastní mysl a proniknout až do mysli Gaie, Matky Země, a najít v ní svůj osud; ubezpečit se, že dělá dobře, když se chce stát Bhean’Aosta. V noci svých devatenáctých narozenin konečně dostala šanci – pomalovaná tmavým barvivem vyšla do kopců, vedena mohylami praotců, nevěda, co má od této podivné noci očekávat. Tam, na malé náhorní plošině, stál Cloch Heinse, kamenný portál. Věděla, co musí udělat. Pod oltářem, nehluboko v zemi, byla ukryta hliněná nádobka a v ní malý měšec s bylinkami. Vzala si z něj špetku, promnula mezi prsty a vetřela do dásní. Sedla si na paty a začala zpívat, a přestože si opia nevzala mnoho, netrvalo dlouho a dostavil se sen. Vysoko, vysoko v kopcích Doneghalu stojí mohyla, větší a rozlehlejší než jakou kdy viděla. V té mohyle je srdce, možnost, jedna z cest osudu. V té mohyle leží budoucnost. Světlo, které se mihotá a prolíná v mnoha barvách, tančí po kamenech, starých mečích a nádobách. Vejde do té mohyly a projde tím světlem. Vejde do té mohyly a její pohled na svět už nikdy nebude stejný. To jediné jí utkvělo v paměti, když se probudila. Mohla jít zpět do vesnice a požádat o radu Bhean’Aostu, nejspíš by jí dala za pravdu a pomohla jí sbalit nějaké jídlo, možná by přemluvila Briana, jejich vůdce, aby jí půjčil koně. Ale ona byla netrpělivá. Nesešla z kopců, nepožádala o potraviny ani nic jiného a rovnou, ještě téže noci, vykročila k vrcholkům Cnoic Geallach.

Třásla se zimou. Slunce už muselo vyjít, protože vlhkou temnotu vystřídalo nehybné ošklivě šedivé světlo. Kráčela stále vpřed, jeden krok za druhým, ruce natažené před sebou. Začínala být naštvaná sama na sebe – proč musela být tak nedočkavá? V břiše jí kručelo a žaludek se bolestivě stahoval, kožešiny už dávno nehřály a nohy pod sukněmi měla zmáčené rosou. Levá, pravá. Okolo nebylo slyšet jediné zapípání, hvízdání, nebo jen prasknutí větvičky; nic nedávalo znát, že by tu žil jediný tvor. Levá, pravá. Ani jeden paprsek se neprobojoval skrz husté chuchvalce mlhy, a tak země zůstávala studená, div že se rosa na řídké trávě mezi kamením nezměnila v jinovatku. Levá, pravá, levá… jeden z obláčků mlhy se zdál tmavší než ostatní. Lehký vítr jej popohnal o něco blíž a Ceanagh z údivem zjistila, že to není mlha, ale kouř. Pravý, nefalšovaný kouř z ohně. Voněl palčivě, po spáleném dřevě a (možná to bylo jen jejím hladem) pečeným masem. Stočila své kroky za tím pachem a doufala, že najde dobrou duši, která jí dá najíst, když už ne masa, tak alespoň obilné placky. Po pouhých pár krocích vítr stěží protrhal pár cárů mlhy, stačilo to však, aby viděla jakousi prohlubeň ve skále, snad něco jako malou jeskyni. Vešla dovnitř a málem se přitom udeřila do čela o nízkou klenbu. Protáhla se dovnitř. Musela se trochu sklonit, aby se vešla, ale vůně pečeně se táhla z hloubky. Chvíli stála na místě, nervózní, jestli to není vábení bean-sídhe. Udělala krok zpět, ale pak ji stahující se útroby přemluvily, aby šla za vůní jídla. A tak se dostala do jeskyně, která byla jistě velmi rozlehlá, ale jelikož byla osvětlena pouze ohništěm, nemohla Ceanagh přesněji určit její velikost. Mezi větvemi plápolal oheň. Napadlo ji, kde dotyčný sebral větve, když cestou nepotkala žádné stromy – do žádného nevrazila, nezavadila o něj oděvem; snad byl poblíž nějaký lesík či ostrůvek křovin, který skrz mlhu nemohla spatřit. Nikde však neviděla nikoho, kdo by oheň založil. Pohlédla do tmy, ale nezahlédla ani žádný pohyb, ani nic, co by nasvědčovalo něčí přítomnosti. Byl tu však oheň a jistě se tu nevzal sám od sebe. Chudičká pečínka se skvěla na tyči nad plameny. „Tá aon duine anseo?!“ Je tu někdo? zakřičela. V odpověď jí přišla pouze ozvěna a jakési šplouchání, nad kterým se rozhodla příliš nepřemýšlet. „Tá ocras orm! Feicfidh mé a ghlacadh!“ Mám hlad! Vezmu si trochu jídla! Když se ani tentokrát neozval žádný zvuk (jen kdesi vzadu – šplouch, šplouch), usedla na studený kámen, vytáhla nůž a nakrojila maso. Vypadalo hotové, a tak si kousek ukrojila. Bylo neslané a neomaštěné, ale jejímu žaludku připadalo jako to nejlepší, co kdy jedla. Vedle na zemi našla brašnu, prohledala ji, našla však jen několik placek, čutoru s vodou a váček s opiem, voňavějším a nejspíš i kvalitnějším, než vlastnila ona. Vetřela si špetku mezi zuby a zajedla ještě kouskem placky. Účinek se dostavil téměř okamžitě.

Najednou se vznášela uprostřed světla, které vycházelo zdánlivě odnikud. Všude kolem se kumulovala pára, jako nad kotlem polévky. Před obličejem se jí cosi míhalo. Pochopila, že se otáčí kolem své osy. To něco byla větev, holá, bez listí nebo jehličí, a na ní vrána. Černá jak noc, s očima žhnoucíma jasným světlem, stejným, jaké zářilo a hřálo všude okolo. Ceanagh se přestala točit, najednou stála přímo před ptákem. Ten se jí podíval hluboko do očí, až do duše. Ceanagh před očima začaly přeskakovat pouhé obrazy beze smyslu. Vrána. Oheň. Voda. Pot a mokré vlasy. A pocity, zmatení, strach, a pak vřelost, radost a smích z té radosti… nálet ptáků, vrány ji klovají. Do obličeje, do rukou – na zápěstí i konečky prstů. Ne! Dost! Zobáky jsou ostré. Nic nevidím! Nevidím! Bolest, bolest… prosím! Dost! DOST!

Trhnutím se probudila. Ležela na tom samém místě. Zprudka se posadila. Za celý svůj život nikdy neměla tak zvláštní vidinu, nikdy se jí nezdálo nic tak… děsivého. Oheň stále hořel jasným plamenem, takže nebyla mimo dlouho, ale i tak byla zalitá potem a byla jí zima. Ucítila však něco horkého na předloktí. Podívala se a… krev! Musela se poškrábat, když snila. Rychle vstala a vykročila směrem, o kterém si myslela, že odtamtud slyšela šplouchání. Musí si ránu vymýt, a jestli je ve vodě něco nebezpečného, inu, bude si s tím muset poradit. Opatrně nakračovala až tam, kde už bylo stěží vidět, co leží před ní. Sunula se opatrně krůček za krůčkem, až si smočila nohu ve vodě. Ta protekla už tak zmáčenou botou a zahřála ji na kůži. Ponořila do vody ruku, rychle. Ale nic ji nekouslo, dokonce se o ni ani neotřelo, a voda byla příjemně teplá, skoro horká. Omyla si zápěstí a zjistila, že škrábance nejsou nikterak hluboké, pouze si sedřela kůži. Rozhlédla se ještě jednou, zda se neobjeví původce ohně a chudého oběda, ale marně – kolkolem vládla tma tmoucí. Vysvlékla se z doposud vlhkých, studených šatů a jemně vklouzla do teplé vody.

Plavala na zádech, každou chvíli se ujišťujíce, že stále vidí oheň. Užívala si horkost, jež se rozlévala po jejích promrzlých končetinách. Něco jí zavadilo o konečky prstů! Jen ryba, řekla si, ale pro jistotu se otočila a plavala zpět, naváděna světlem plamenů. Znova! Je tu víc ryb, to je přeci normální, nikdy není jen jedna… Zase! Tentokrát cítila, jako by se jí mezi prsty mihly velice jemné řasy. Hned v další chvíli však zjistila, že se mýlí. Jakmile doplavala více k okraji, kde už dosáhla na dno, stoupla si na špičky a místo aby plavala, opatrně nakračovala pod vodou. Sotva stihla vylézt na břeh, oslnilo ji světlo. Vyzařovala je postava, jež se zde objevila zničehonic. Světlo bylo tak ostré, že Ceanagh zcela oslepilo a ona spadla zpět do vody a pořezala si už tak rozškrábané zápěstí o ostrý kámen. Zachytily ji silné ruce a vyzdvihly nahoru, za tím světlem a za kyslíkem, který jí unikl, když se nalokala vody. Ruce ji vytáhly z vody. Světlo, ostré světlo a barevné jiskry. Tma.

Probrala se, ostrá bolest jí prudce vystřelovala ze zápěstí do celé paže. Otevřela oči, opatrně, bojíce se toho, co by mohla spatřit. Jediné co viděla, byl však mladý muž, který seděl u ohně a obíral maso z kostí. Nevydával žádné světlo a nebyl ani příliš krásný, bylo na něm však něco zvláštního. V jeho světlých očích, které byly upřeny do plamenů, se zračilo cosi podivného, jako by byly mnohem starší než zbytek těla. Bohatou kštici mokrých světlých vlasů měl svázanou do dlouhého copu. Byl podsaditý a při sezení se trochu hrbil, nos měl trošku zahnutý, ale nečekaně vzbudil v Ceanagh vlnu vzrušení. Možná to bylo tím, že naposledy byla s hochem před začátkem svého učení, před více než půl rokem, možná tím, že i přes své nedokonalosti byl pořád o dost pohlednější než většina mladíků z její vesnice, anebo snad tím, že na sobě krom plédu nic neměl.

Tiše zakašlala, aby mu dala vědět, že je vzhůru. Podíval se na ni, ale neřekl nic. „Ghabháil,“ řekla. Děkuji. Neodpověděl, jen na ni dál hleděl svýma podivnýma očima. Až teď si uvědomila, že přes sebe má pouze přehozený svůj plášť, ale nijak obzvlášť ji to nevyvedlo z míry, byla zvyklá se koupat v přítomnosti mužů. Dokud po ní nic nechtějí, ať se klidně dívají. Ukázal na její zápěstí, uměle obvázané tenkým bílým plátnem, které vyhrabal kdoví odkud. „An labhráíonn tú Gaelige?“ Mluvíš ponašem? Hleděl na ni a očividně nechápal, co po něm chce.“Ég skil ekki,“ zašeptal a zavrtěl hlavou. Jeho řeč zněla drsně. Podívala se na něho, tak odlišného od jejích vlastních lidí, se světlými vlasy místo rudých jako měla ona či tmavě hnědých jako měli její bratři. „Tú dathúil.“ Líbíš se mi, pronesla do ticha, přestože věděla, že jí nemůže rozumět. „Thu ert falleg,“ řekl svým drsným jazykem. Zajímalo by mě, co mělo znamenat to světlo, pomyslela si, ale zároveň se rozhodla nad tím teď nepřemýšlet. Bhean’Aosta vždy říkala, že je dobré užívat radosti a štěstí, než se zabývat věcmi, které nemůže vyřešit.

Muž se na ni dál díval a podal jí kost s trochou masa. Natáhla se pro ni a zavadila přitom o prsty. Projela jí elektrická vlna a oba od sebe ucukli. Muž se zasmál a jeho smích zněl mnohem jemněji než jeho řeč. „Leita haug,“ hledám mohylu, řekla. Mluvila a nezáleželo jí na tom, zda jí mladík rozumí či ne. „Éadrom. Gcéanna leatsa.“ A světlo. Stejné jako tvoje, zašeptala. Jen se na ni dál díval, poslouchal, očividně zaujat jejím hlasem. „Eg er kominn til thes add lýsa,“ řekl a podal jí čutoru s vodou. Zahodila okousanou kost a vzala si od něj nádobu. Zaklonila hlavu a zhluboka se napila. Plášť jí přitom sklouznul z ramene a odhalil jedno ňadro, Ceanagh však pila dál. Snad to bylo tím, že voda chutnala po medu a létě, ani ne jako voda, snad tím, že chtěla, aby ji viděl, ještě jednou. Podala mu vodu zpátky a plášť nechala jak je. „Mé teacht o Dhún na nGall.“ Pocházím z Doneghalu, prohlásila. „Tá mé Ceanagh iníon Brígid.“ Jmenuji se Ceanagh, dcera Brigity, řekla a ukázala na sebe prstem. „Ceanagh.“ „Ceanagh,“ opakoval a přikývl. Díval se jí do očí, nikoli na zpola odkrytý dekolt, což ji zklamalo. Třeba se mu nelíbí… Nechala tedy sklouznout plášť i z druhého ramene tím, že se opět natáhla pro vodu. „Dagr Dellingson,“ udeřil se do hrudi. „Lugh Samildanach,“ doplnil. Lugh Samildanach, to už jsem někde slyšela. Něčí jméno. Nejspíš ho hledá. „Níl a fhios.“ Nevím, pokrčila rameny. Pak zašeptala. „Dagr.“ Zasmál se a pokýval hlavou, tentokrát však viděla, jak mu pohled zaletěl k jejímu hrudníku. To jí stačilo a opět si plášť upravila jakoby nic. Znovu se napila a podívala zpět na něj. Cítila se trochu jako po pivu, maličko se jí motala hlava. Zasmála se a on s ní. Zvedl se a poodešel, něco zvedl ze země a vrátil se zpět. Nesl její šaty. Ve stoje bylo krásně vidět jeho rýsující se svaly. Odešla do tmy a neviděna si oblékla spodnici a opět přes sebe přehodila plášť. U ohně jí bylo teplo, a tak se rozhodla obléct si šaty, jen pokud jí bude zima.

Vrátila se k teplu ohniště a přisedla si tentokrát blíž Dagovi. Připadal jí ještě přitažlivější než před chvílí, nejspíš to bylo tím medovým pitím. Vzal váček, ze kterého si předtím nabrala opium a podal jí ho. Zaváhala, ale nakonec si od něj vzala, Už už si chtěla drcené bylinky vetřít do dásní, když ji dotykem ruky zastavil. On sám rozmělnil mizivé množství opia konečky prstů a dal si je pod jazyk, zapil sladkým pitím. Ceanagh to udělala jako on. Byl to zvláštní pocit. Všechno bylo trošku rozmazané, ale okolní prostor, nasvícen ohněm, dostal zvláštní odstín. Svět se proti ní jakoby vypoukl a přestože seděla, trochu se točil. Chvilku nebyla schopna vnímat nic než jako kouzlem zesílený praskot ohně, až pak si uvědomila, že ji Dagr hladí po vlasech. Nevadilo jí to. Přejel jí konečky prstů přes obočí a tvář až ke rtům. Díval se na ni, zdálo se jí, že dlouhé hodiny, než ji konečně políbil a ona pocítila chtíč jako už dlouho ne. Nevěděla jak, ale rozpustila mu vlasy. Teplo v klíně, jemnost jeho vlasů, záblesky ve světlých očích, vřelost jeho těla. Uvědomila si, že už na sobě nic nemá a stejně tak ani on. Líbal ji úplně všude. Všechno se utápělo v dotycích. Líbal ji na krku a v ní to probouzelo silné pocity, ještě povzbuzené drogou. Zajel rukou do klína. Vzdechy se odrážely v ozvěně. „Ék elska thig,“ zašeptal jí do ucha. „Gefa ther ljos nú…“ „Ghlacadh dom,“ zahuhlala. Miluj mě. Miloval ji; miloval ji jako nikdo jiný předtím ani potom. Miloval ji, a když společně přišli k vrcholu, Ceanagh viděla před očima cosi jako vrány topící se ve světle.