Scéan ó Dhún na nGall; část 2.

Když se probudila, ležela nahá na Dagově plédu, přes sebe přehozený svůl vlastní plášť. Oheň hořel slabým plamínkem. Dagr ležel vedle ní a díval se na ni svýma zvláštníma, nepřirozeně světlýma očima. „Vera alltaf til staddar. Ég valdi thig,“ řekl. Vždycky budu s tebou. Vybral jsem si tě. „Tú er Ljósidd.“ Ty jsi teď Světlo. Ani se nepodivila, že mu rozumí. Věděla, cítila to, jak se v ní něco zlomilo a pohnulo. Jako by měla ještě třetí oko, kterým viděla z jiné perspektivy. „Lugh Samildanach,“ usmála se, protože teď už věděla, kdo to je. Dagr Dellingson bylo jen jeho jiné jméno. Lugh, syn rodu Tuatha de Dánann, dětí bohyně Dany. Znovu roztáhla koutky v úsměvu. „Tú ag fágail.“ Odcházíš. „Já, elska.“ Ano, lásko. Lásko, pomyslela si Ceanagh. Jednou se se mnou vyspíš a už jsem tvoje láska. Ani nezůstaneš nějaký čas… „Sem ég. Fyrir mig í augum fólks síns.“ Musím. Hledej mé oči v očích tvého lidu. Ani se příliš nepodivila, že jí čte myšlenky. Přikývla, pochopila, co má na mysli. „Leita fyrir mig.“ Hledej mě. „Beidh mé.“ Budu. Zavřela oči. Nechtěla ho vidět odcházet.

Bhean’Aosta se zamračila. „Tuatha de Dánann. Álf,“ vyplivla to slovo jako něco odporného. „Přinesl mi světlo. Nebuď taková, máistir.“ „Světlo? Hovno! Vyspal se s tebou a nechal tě, stejně jako to dělají jeho lidští bratři. Sasové, Thuaidhe a jim podobní.“ „A co Niall?“ „Uzdravila jsi ho díky tomu, co ses naučila!“ „Uzdravila jsem ho tím, že jsem se ho dotkla, máistir! Byla jsi tam! Viděla jsi to!“ Přece to viděla, pomyslela si Ceanagh. Proč to nedokáže pochopit? „Neviděla jsem nic,“ prohlásila Bhean’Aosta zatvrzele tónem, který nepřipouštěl další námitky.

Ceanagh už jsi už za ten rok, co byla Bhean’Óige, zvykla na opovržlivé pohledy. Zvykla si i na to, že jí málokdo z vesnice odpověděl na pozdrav, nikdy si však nezvykla na nepřetržitou snahu jejího otce co nejvýhodněji ji provdat. Díky Gaie, že do toho pokaždé vstoupila matka, která nehodlala připustit, aby se její jediná dcera provdala za starého odpuzujícího dědka. Přesto jednou večer, Ceanagh zrovna pletla koš, přivedl její otec domů dalšího muže. „Tohoto jsem potkal v Gaoth Dobhair. Řekl jsem mu o tobě a měl by zájem tě poznat,“ prohlásil otec, jen co vešel do dveří. Ceanagh ani nezvedla oči od rozpleteného koše. „Tož, snad se aspoň ukážeš a pozdravíš s naším hostem!“ Ceanagh se zvedla z lavice a prohlédla si příchozího. Byl to vysoký muž, očividně Sas, či alespoň z poloviny Seveřan. Upravené vlasy mu splývaly přes kožešinový plášť až na prsa, stejně jako světlé vousy spletené do copánků. „Jsem Ceanagh dcera Brigity, Seveřane.“ Její otec hlasitě mlaskl a zaškaredil se. „Neměl jsem v úmyslu tě pohoršit nebo urazit,“ řekl cizinec lámanou Gaelštinou. „Opravdu jsem chtěl poznat tu nejkrásnější dívku v Doneghalu. Myslím, že tvůj otec ani v nejmenším nepřeháněl. Jsem Snorri Olafson. A ano, jsem Nor z Icelandu, pokud to pro tebe má nějaký význam. Asi ne positivní, jak jsem pochopil.“ Ceanagh se podívala na otce a jeho rozzlobený výraz. „Omlouvám se. Jistě jsi po cestě unavený a máš žízeň. Posaď se k našemu stolu. Dostaneš najíst i napít.“ Přinesla na stůl sušené maso, ovoce, pečené ryby, chléb a obilné placky. Celou dobu na sobě cítila Islanďanův pohled. Musela sama sobě přiznat, že po tak dlouhé době, kdy jí většina lidí opovrhovala, bylo příjemné vědět, že někoho přitahuje, i když je to jen obyčejný Seveřan. I tak ale neměla v úmyslu nechat se vtáhnout do svatby s kýmkoli, i když má pěkné světlé vlasy, příjemný hlas a je přinejmenším o dvacet let mladší a třikrát bohatší než ostatní její nápadníci.
Popadla misky a vzala od matky džbán s pivem. Byla rozhodnuta neudělat své matce ostudu, přestože byla připravena Islanďana odmítnout. Rozlila pivo do dvou misek, jednu pro otce a druhou pro Snorriho. Schovala pivo zpět do chladné díry v zemi mezi ostatní džbány a nesla misky mužům. Podala pivo otci. Otočila se a podávala druhé Seveřanovi. Na kratičký okamžik k ní zvedl zrak a podíval se jí do očí. Upustila misku. Pivo se rozlilo po podlaze. Hliněná miska se s třesknutím rozbila, střepy se rozletěly po místnosti. Snorri se jí ještě chvíli díval do očí. „Stalo se něco?“ zeptal se. „Dagu…“ hlesla. „Co?“ „Ale nic,“ zašeptala a začala sbírat střepy a utírat rozlité pivo. Odnesla střepy ven. Zahleděla se na noční oblohu zataženou mraky. Nikde ani hvězdička, ani měsíc. Po tvářích jí stékaly slzy. Jsou to jeho oči, míhalo se jí hlavou. Ale on si mě nepamatuje. Nepamatuje… nadechla se a vydechla, utřela si slzy a vešla dovnitř.
Kdovíjak přečkala celý večer. Snorri se bavil převážně s otcem o obchodech. Přestože mu nemohlo být víc než osmadvacet, dobře se vyznal v hospodářství celého Eire. Párkrát se pokusil navázat rozhovor s Ceanagh. Neúspěšně. Několikrát ho přistihla, jak se na ni dívá, obdivuje její postavu, ale vždycky, když se na něj podívala taky, na okamžik se zatvářil zmateně a pak odvrátil tvář. Otec nakonec vyhlásil čas jít spát a nechal svou ženu uložit hosta vedle pece, kde většinou spávala Ceanagh, protože tam bylo celou noc teplo. Nejspíš doufal, že půjde spát za ním.
Ceanagh však nešla spát vůbec. Vyšla před dům, stála tam a pozorovala, jak se měsíc střídavě schovává za oblaka a zase vykukuje, jen aby opět unikl jejímu zraku. Mohla tam stát dobré čtyři hodiny, nedělajíce nic než je sledování oblohy. Nepřemýšlela, nevzpomínala, jen se nechala zaplavit zklamáním a smutkem. Neplakala, slzy jí pouze stékaly po tvářích až do dekoltu. Byla hluchá vůči všem nočním zvukům; neslyšela sovy ani vzdálené vytí vlka, plačící dítě, ani vrznutí dveří za jejími zády. „Já vím, kdo jsi,“ řekl hlas tiše hrubým přízvukem. „Vzpomněl jsem si na sen. Před rokem se mi zdálo… o tobě, elska. Zdálo se mi… něco jsem ti dal, něco krásného. Jako světlo,“ hlesl, ale zůstal stát, jako by sám nevěděl, co má udělat nebo jak se zachovat. Nakonec přišel k ní a opatrně jí položil velkou ruku na rameno. „Byl to krásný sen,“ zašeptal. „To nebyl sen,“ prohlásila mezi vzlyky. „Ne nebyl,“ přitakal. Ég fann thig.“ Našel jsem tě. Otočil si ji k sobě. Schovávala obličej v dlaních. Jemně si ji přitiskl k mohutné hrudi. „Ég fann thig. Ég fann thig…“ Podívala se na něj uplakanýma očima. Musela zaklonit hlavu, byl víc než o hlavu vyšší. Setřel jí slzy drsnými dlaněmi, vzal do nich její obličej a políbil ji, jemně, ale intenzivně. Nejdřív byla vyvedená z míry a chtěla se odtrhnout, ale nakonec mu polibek oplatila. „Er hérna, elska.“ Jsem tady, lásko. Jsem tady. Vzala ho za ruku a vedla nahoru do kopce, nad vesnici a nad všechny přízemní, obyčejné, nedůležité věci. Sundal si plášť a rozložil ho na chladné zemi. Pomohla mu vysvléci si zbytek a on na oplátku pomohl jí. Dlouho se líbali a hladili; tak dlouho, že než skončili, mezi kopci tančily první paprsky slunce.