Pan Otakárek

Pan Karel Otakárek, častý návštěvník vinárny Pod Klenbou, vracel se páteční večer, již mírně navíněn, domů. Ač jistě pln síly a v dobrém rozmaru, cestu mu ztěžovaly kdejaké nevhodně umístěné přírodní překážky, jakožto rohy domů, skleněné lahve a plechové popelnice. I přes tyto terénní nerovnosti se však dařilo panu Otakárkovi zdárně snižovat onu nepatrnou vzdálenost, jež ho dělila od jeho milovaného doma, v němž tak rád trávil co nejméně času. Nechtěje si to přiznat, vrážel schválně do rohů a padal schválně na onu vlídnou a tvrdou zem, aby trošku oddálil to nelítostné překvapení, jež ho čeká za vraty jeho domova. Laskavá a chápající manželka, jež mu zajisté vyhoví ve všech jeho tužbách. Ach, jak smolné mu tedy muselo připadat, když se mu pod nohy zapletla zatoulaná kočka. Pan Otakárek vyděšením povyskočil a tak nešikovně umístil svou vyzáblou nožku, že uklouzl a upadl, snad šťasten, dozadu na záda. Vyjekl a ztratil vědomí.
Probudil se, Slunce i Měsíc stále ponořené za temným nebem. Byl bez jakýchkoliv dokladů, stále v dobré náladě, ochoten si to rozmyslet a vrátit se zpět do vinárny Pod Klenbou. Avšak jeho odhodlaný krok přerušil dámský výkřik. Lehký jako vánek avšak i tak pronikavý jako kladivo kováře. Pan Otakárek si lehce povzdechl a opřel se o zeď. V rychlém sledu náznaků přemýšlel, co vše můžu v tuto chvíli podniknout. Zdali jíti domů a mít klid, vrátit se zpátky za svými milujícími přáteli a nebo prozkoumat onen pomíjivý hlas tísně a nebezpečí. Na odpověď nemusel čekat moc dlouho. Jeho vrozená pohodlnost a samolibost mu napověděla. Obrátil se čelem ku západu a vyrazil ke své oblíbené vinárně.
Jaké to nemilé překvapení, když mu do náruče spadla drobná Princezna, se zlatavou korunkou a ve velkých, nadívaných šatech. Pan Otakárek ji opatrně, aby ji nijako neublížil, postavil před sebe a kritickým očkem si ji prohlédl. Nebyla ošklivá, měla dlouhé bělavé vlásky a smutný pohled. Pan Otakárek si ji oblíbil hned na první pohled. Chlácholivě ji pohladil po vlasech a tónem starostlivého otce se jí optal, zda-li nepotřebuje pomoci. Děvčátko tiše potáhlo a vděčně se zadívalo na svého chrabrého Zachránce. Chvíli otálelo, než otevřelo svou malou pusinku, ale pak, aniž by se pohnul jeden jediný její roztomilý vlásek, špitla Drak. Pan Otakárek se pojednou zastavil ve svém přemílání, odstoupil na dva, tři kroky od bělovlasé Sněženky a roztřepaným hlasem se ujistil, zda-li se opravdu jedná o Draka. Nyní, již usměvavá Princeznička, přikývla živě hlavou a dodala, že se jedná o tu nejstrašlivější a nejukrutnější bestii, o jaké kdy v životě slyšela. Pan Otakárek si nasucho odkašlal a hledal nějakou vhodnou výmluvu, jak se z této, pro něho zajisté nemilé situace, vykoulet. Ale vy jste přeci Rytíř, můj drahý pane, Vy musíte přeci bojovat s tou Stvůrou, pane! Se slzou na krajíčku odvětila na páně Otakárkovu větu, že musí jít domů, uslzená Pomněnka. Pan Otakárek suverénně zavrtěl hlavou a chtěl poukázat na svůj prostý civilní šat, že takhle rytíři nevypadají. Och, jaký to byl úlek pro páně Otakárka, když místo svých obvyklých plátěných zelených kalhot a hřejivého tmavězeleného kabátu, měl na sobě zářivou plechovou zbroj s nejméně metr a půl dlouhým mečem při pasu. Pan Otakárek se rozkoktal a ztratil jakoukoliv jistotu pod nohama. Tak já jsem rytíř? Podivil se a celý se pro jistotu ohmatal. Nebylo o tom sebemenších pochyb, zbroj byla studená a pevná. Inu tak v tom případě se nedá nic jinýho dělat, Slečinko. Chápavě pokýval hlavou a pohladil ji opět po zářivé hlavince. Když je tady zlý Drak, musíme se ho zbavit. Maličká Princezna uronila poslední slzy a radostně se přitiskla na hruď chrabrého ochránce. I přes ty silné a tuhé pláty pan Otakárek cítil, onu spokojenost a radost malého děvčete, jež našlo svého patrona.
Ulice byly temnější a více strašidelnější, než si je pan Otakárek pamatoval ze svých mladistvých let. Tyto ulice navštěvoval jako mladistvý výrostek se svými stejně starými kumpány a provozovali zde nejednu záškoláckou činnost. Bohužel s přibývajícím věkem byl nucen svou drahocennou partičku opustit a prodírat se životem sám. Jako teď. Držel před sebou zářivý meč a ruce se mu nepatrně chvěly. Přál si teď být na tisíce jiných místech, avšak slib jedné malé dívce ho vázal k tomuto činu. Věřili by jste, kolik dobroty se může ještě skrývat v člověku, jako je pan Otakárek? Sir Otakárek ne. Věřil, že lidé se nemění a se svým charakterem se už rodí. Vždy se pamatoval, jako statečný rytíř, který se ničeho nezalekl. I když strach je lidský. Krok za krokem se sir Otakárek prodíral špinavou uličkou města Prahy a čím dál tím více cítil smrdutý pach té Bestie, která se stala jeho výzvou. Tiše našlapoval, aby dělal co nejmenší hluk a občas si potěžkal meč v ruce, aby správně chytil odhad.
Kdyby se byl nejméně před hodinou rozhodl jinak, mohl teď spokojeně oddechovat ve své voňavé posteli a nemusel by svůj život dávat takhle všanc náhodě. Bohužel teď stál před skoro pěti metrovou obludou s šupinatým tělem a protáhlou hlavou. Sir Otakárek musel sebrat svou poslední vůli, aby z bojiště nevycouval. Hrdost byla přece jenom silnější než zbabělost. Pozvedl meč nad hlavu a zahulákal na nepřítele. Drak se na něho zaměřil svým jediným blanitým okem a zuřivě roztáhl svou tlamu. Snad se smál, snad se bál, siru Otakárkovi to bylo vskutku jedno. Jeho jediným cílem bylo vypořádat se s tímto dílem zla. Zakroužil mečem a vyrazil kupředu. Drak se povytáhl ještě nejméně o další tři metry a uhnul smrtelnému výpadu našeho drahého Rytíře. Následovala další rána mířená na hlavu, ale Drak se jí bez sebemenších problémů vyhnul. Tohle asi nepůjde tak snadno, poznamenal sir Otakárek ke svému meči a pokusil se svého nepřítele překvapit zboku. Bohužel i zde se setkal s nevelkým úspěchem své mistrovské taktiky. Další zoufalý výpad ku Drakově hrudi skončil opět bez náznaku sebemenšího úspěchu. Sira Otakárka popadl stín zoufalství, který mu dopomohl k dalšímu útoku, který se ovšem opět minul účinkem. Snad jen přivodil siru Otakárkovi tržné zranění na levém rameni. Krev mu pomaličku začala barvit loket. Rána nalevo, rána napravo. Sir Otakárek se snažil aspoň zasáhnout pařát jednohlavé bestie, ale i to se mu nedařilo. Zoufalost a nejistota se pomalu měnily zuřivost. Sir Otakárek, hnán nezdarem a touhou vrátit se zpět ke svému civilnímu životu, opět vyrazil a snažil se netvorovi useknout hadovitou hlavu. Ač příšeru na krku škrábl, moc citelně ji nezranil. Onen krvácející škrábanec hadovce jen více rozlítil, takže sir Otakárek musel přejít ze spanilého útoku na vyčerpávající obranu. Sir Otakárek byl sice docela zručný šermíř a oblíbený vypravěč půlnočních historek, avšak přesile, jež čítala ozubenou hlavu, ostré drápy a mrštný ocas, po krátkém souboji podlehl.
Pan Otakárek se rozzuřeně probudil. Mával kolem sebe rukama, jako by ho brali do pekla a vykřikoval mnoho nevkusných slov. Poté, co si uvědomil, že leží na schodech pod svým domem, se uklidnil. Pokřikem zaplašil jednookého pouličního psa, co si mu pochutnával na jeho botě, a oprášil se. Naproti přes ulici se na něho usmívala bělovlasá holčička. Pan Otakárek se na ni zamračil a rukou se ji snažil odehnat, i když byla bezpečně za oknem. Vykřikl, prudce se zvedl a plnou silou vrazil do svých domovních dveřích. Teprve až za ním dveře s hlasitým bouchnutím zapadly, oddechl si a slíbil si, že už se nikdy neopije.