Sica Serpens I.

Přikrčila se do stínu. Bedny poskládané do komínků skýtaly pouze pramalý úkryt, ona se však ve skutečnosti ani schovat netoužila. Jen měla ráda na své straně výhodu. Nebylo snadné se plížit s taseným kordem; přestože si mohla vzít svou novou BlooodyLight, dávala přednost boji zblízka. Znamenalo to alespoň nějaký kontakt.

Zaslechla dupnutí, napravo. A přísahala by, že také pláč. Slzy vzteku? Ne… zní spíše odevzdaně. Zvláštní, pomyslela si, slíbil, že mi to nikterak neulehčí.

• • •

„Ublížila jsi mi, zničila jsi mě!“

„Ty mě taky,“ špitla. Její slzy tiše dopadaly do vody pod nimi. „Ale pak nechápu, proč jsi souhlasil jít se mnou ven. Jestli z lítosti, tak o to nestojím!“

„Nelituju tě. Ty si to zasloužíš!“

„Je ti jasné, že tě nemůžu nechat žít…“ podívala se na něj. Uhnul pohledem, jako by se na ni samým znechucením ani nemohl dívat. Viděla slzy, nebo si to jen představovala?

„Nemysli si, že ti to usnadním!“ řekl jen a odešel. Dívala se za ním a uvědomila si, že tohle je naposledy. Příště až ho uvidí, budou oba někým úplně jiným.

• • •

Snažila se postupovat co nejtišeji. Zkontrolovala vrhací hvězdice na stehenním pásu. Stůjte při mně, modlila se ke svým andělům. I při něm.

Šelest, dupot. Stín se odrazil od bedny nad její hlavou. Silueta předvedla docela ladný skok a dopadla na protější hradbu beden. Ztuhla. Přímý pohled do očí nečekala tak brzy. Nebyla na něj ještě připravená. Křivě se usmál. V kombinaci s jeho temnýma očima to rozhodně nebyl hezký úsměv. V prachem pokrytém obličeji byly patrné cestičky po slzách. Postavila se do střehu.

„Jsi naivní,“ prohlásil nevesele, když ji z podřepu sledoval. Neodpověděla. „Musím to udělat. Tu cestu jsem si zvolil dávno a tohle k ní patří. Omlouvat se nehodlám.“

„To ani nečekám,“ hlesla. Byla to ta poslední věc v celičkém vesmíru, kterou toužila udělat, ale i tak se odrazila, skočila do výšky a sekla. Hrot kordu prosvištěl tam, kde ještě před zlomkem vteřiny byla jeho paže. Kolem skráně jí prosvištěl shuriken, ucítila horkou vlhkost. Sakra! Provedla rychlý obrat a bodla. Tentokrát to bylo těsnější – minula jen o pár milimetrů. Takhle to bývalo vždy; přestože na to nevypadal, byl rychlý a mrštný. A silný.

• • •

Slunce ji příjemně pálilo na těle. Užívala si krásného dne, klidné atmosféry, ticha a – do prdele! Ledová voda! Kdo to, sakra- ?! Rozběhla se za ním. Stále ještě se smíchem třímal hadici. Chtěla ho praštit, ale minula. A znovu. A zase. Její rány pomalu ztrácely na rychlosti i intenzitě, ale teď už ho určitě- au! Chytil ji za zápěstí. Sykla, ale jinak ani nepípla. Do očí se jí vedraly slzy. Přestal se smát. „Promiň,“ hlesl a nechal ji samotnou stát na dvoře.

• • •

Další hvězdice a v závěsu za ní druhá! První odrazila, druhou už ne. Nepodívala se na ránu, už tak se jí před očima roztančily rudé tečky. Vytrhla shuriken ze stehna a pokusila se zaútočit znovu. Škrábla ho přes hřbet dlaně, ale jen proto, že se právě soustředil na nově vytasenou zbraň. Pamatovala si ji. Už když ji viděla poprvé, věděla, že mu ji musí koupit…

• • •

„Neměla jsi mi nic dávat.“

„Neměla,“ usmála se, ale on jí úsměv neoplatil. Už dávno ho neviděla se usmívat.

Opatrně rozlepil papír a sňal jej z krabičky. Když ji otevřel, nepatrně mu poklesla čelist. Obdivně zkoumal jílec zdobený hadími těly a překrásnou, tenoučkou čepel, prokládanou filigránově jemnými ornamenty. Dala za tu dýku všechny své peníze, ale za tenhle pohled to rozhodně stálo. Podíval se na ni, přímo se vpil do jejích zornic. Nebylo potřeba cokoli dalšího říkat. Tohle bylo víc než poděkování.