Sica Serpens II.

Čepel se zablýskla kousek od její hrudi. A znovu. A ještě jednou. Už stěží dýchala. Neustálé uhýbání, výpady a parády, otočky, půlobraty a odskoky ji vyčerpávaly, nemluvě o zraněních. A pak se najednou propadl do stínů. Kam, sakra- ?! Exploze!

Třísky z beden a hřebíky letěly přímo proti ní. Hluk, hukot v uších. Bolest, bolest a zase jen bolest.

„Když tě tu takhle mám,“ řekl hlas ze tmy (přes bzukot v uších jej téměř neslyšela) skoro, jako by ho to bolelo víc než ji, „ musím ti říct, že jsem nečekal, že se dostaneš tak daleko. Vážně, doufal jsem, že to bude krátké, že se toho konečně zbavím. Toho, jak mě mučíš, i když ani nejsi se mnou. Chtěl jsem si vyříznout srdce a hodit ti ho k nohám, dokázat ti, že o něj nestojím. Bohužel se bez něj neobejdu. Proč tě z něj nemůžu vymazat?“

„Prokaž mi službu a přestaň o tom pořád blábolit. Tvoje srdce mě nezajímá,“ štěkla.

„Ano, vím. Tebe zajímá moje duše… Její očištění. Nechej si to pro někoho, kdo o něj stojí, já ti na něj seru!“

„Ale ne na mě,“ zasmála se a znělo to skoro šíleně. Neodpověděl.

Otočil se. Ne, že by si byl tak jistý svými schopnostmi a její bezbranností. Bylo to spíše těmi slzami v jeho očích.

„Nenávidím tě,“ šeptl.

Usmála se. Myslel tím přesně pravý opak. Nebo ne?

• • •

„Ty to vážně uděláš?“

„Ono se to už… udělalo samo. Nikdo se mě neptal, jestli souhlasím.“

„Aha.“

Jeho dětská tvář se zakabonila. „Ty nemáš ráda Tmu? Myslel jsem, že miluješ upíry a tak.“

„Tohle je jiné. Opravdové.“

„Proč máš takový problém s tím, co jsem? To stejně nemůžu změnit!“ téměř křičel. Bylo jí to tak líto…

„Musím to zkusit. Říkají, že to musím zkusit.“

„Ale já nechci!“

„Když nechceš, tak ti nemůžu pomoct…“

„Pomoct? S čím? Mám moc předělat celý svět!“

„Ale k horšímu!“ Už skoro plakala.

„Zaslouží si to. Všichni. Jsou špatní a někdo jim to musí připomenout!“

„Teď mluvíš jako dospělý.“

„No a?“

„Přece jsme si slíbili, že nikdy nebudeme jako oni, že všem dospělým ukážeme, že to jde!“

„Jednou musíš dospět.“

„Ne,“ usmála se smutně. „Já nemusím!“ Netušila, jak moc se mýlí.

„Ale já musím. Chci.“

„Jestli tohle chceš, tak tě nenávidím!“ prohlásila hněvivě. Přitom ale věděla, že jeho se nikdy nenávidět nenaučí. A že je to oboustranné.

• • •

Vyprostila se zpod trosek, svůj kord ale z jejich zajetí vymanit nedokázala. Sáhla po hvězdici. Zahlédl ji a chtěl se stáhnout. Udělal několik kroků dozadu, než si uvědomil, že díky vysokým sloupcům dalších beden a lesklé černé zdi za ním nemá kam uniknout.

„Slíbil jsi, že mi to neusnadníš.“

„Už mě ta fraška nebaví. Chci ji dohrát a jít domů.“

Uvědomila si, že je bezbranný a odhodila shuriken na zem.

„Co to děláš?!“

„Ani mě ta fraška nebaví,“ sykla. Usmál se, poprvé upřímně; tak, že odhalil, co je v něm nejlepší (nebo nejméně špatné). Podal jí dýku.

„Jak jsem řekl. Už chci jít domů.“ Vzala si ji. Hadí oči si ji prohlížely zkoumavým, bodajícím pohledem. Nesmíš zradit, říkaly. Opřel se o zeď a zavřel oči. Zasmál se takovým způsobem, až to znělo nepatřičně, děsivě. Bez zaváhání, hlesnutí, nebo snad náznaku lítosti ji popadl za zápěstí a vrazil si čepel až po jílec do plíce. Byla tak blízko u něj, že cítila pach jeho potu a temnoty, pro ni však vždy jaksi přitažlivý. Objal ji, nebo se možná jen zachytil, aby neupadl.

 „Budu čekat v pekle,“ zachrčel. Z úst mu při těch slovech vychrstla sprška slin a krve.

„Nedočkáš se,“ řekla naprosto bez emocí.

Usmál se jako nikdy. „To doufám.“ Sebral poslední síly, aby si ji přitáhl a vtiskl jí krvavý polibek. Uhnula a vytrhla se mu. Svezl se na zem a z jeho skelných očí bylo jasné, že je mrtvý.

Tak je konec, pomyslela si. Zaplavila ji obrovská úleva. Odházela třísky a rozmlácené bočnice beden a vzala si zpět svůj kord. Vykročila k východu. Otevřela železná vrata a zalilo ji bledé, mdlé světlo úsvitu. Přestože to byla povinnost, přestože to musela a chtěla udělat, přestože toužila po tom, aby se konečně mohla osvobodit a přes všechen odpor, který cítila k jeho osobě a podstatě se zhroutila na zem a téměř nelidsky zařvala. Naplnilo ji zoufalství a pocit nekonečné prázdnoty. Sáhla do kapsy. Vytáhla z ní malou ohmatanou krabičku. Přestože přes záplavu horkých slz nic neviděla, věděla, že je v ní malá pilulka, sytě rudá, skoro jako čerstvá krev na jejím oblečení. Nezaváhala. Splnila svůj úkol a teď si zaslouží odměnu. Polkla a téměř ihned ji zaplavila únava a jakási vnitřní otupělost. Za chvilku už přestala vzlykat a nedlouho potom i dýchat. Srdce se zastavilo a myšlenky jí naplnilo měkké světlo, do kterého se cele ponořila. A nakonec zapomněla na všechny jeho křivdy, útoky, chyby a na veškeré zlo, které k němu patřilo, zapomněla na nenávist, na lásku, na boj i na odvěké přátelství, na spříznění jejich duší, na něho celého, na svět i na sebe samotnou, když ji začali obklopovat andělé.