Skyrim - Rudý Orel

Jako každou noc, krčma v Bílém Průsmyku tiše vřela životem.
Jakožto jediná opravdová hospoda tohoto města uprostřed Skyrimských polí, Opilá Klisna nikdy neměla málo štamgastů či cestovatelů. Byla to dvoupatrová, dřevěná budova, patra rozdělena jak pro místní pijáky, tak pro obyvatele této provincie, kteří se potřebovali prospat po dlouhém pochodu či jízdě.
Noční hodiny pluly jedna za druhou, ale proud lidí z města se pořád neměnil. Lidé přicházeli a odcházeli, a ti, kteří odešli, byli tak zpití, že málokdy dorazili ke svým domovům bez úhony, zatímco příchozí si sedli ke dřevěným stolům, jiní rychle hodili malý, kožený měšec hospodské, která ho rychle chytila a otevřela, aby spočítala počet septimů, zatímco hbití vrhači už byli na schodech k jejich pokojům.
Uprostřed stolů, jak dlouhých, tak krátkých, byl velký, otevřený krb, v němž teplý a osvětlující oheň hltavě olizoval a polykal dřevěná polínka, žhavé uhlíky pomáhaje tomuto živlu. Většinou u něho seděli vojáci a hlídky po svých službách s jejich kapitánem, kteří jedli svoji zaslouženou večeři, kterou zapíjeli dobrou medovinou či pivem.
Člověk tu mohl nalézt lidi s různými statusy či povoláními; kupci, ševci, kováři, žoldáci, vesničané, dokonce i kněží a mágové; zkrátka, jak bylo v Bílém Průsmyku známo, Opilá Klisna byla opravdu krčmou „pro všechny“.
A mezi těmito lidmi, zatímco živá a melodická hudba zněla od úst a uměleckých nástrojů bardů z pravého rohu místnosti, seděl u hospodské s jejím starým, zašlým pultem i Lucius Orminius.
Také znám jako Rudý Orel.
Seděl přímo před majitelkou hospody a vychutnával si svojí oblíbenou medovinu. Kdykoliv kdy tento cestovatel vešel do Opilé Klisny, všichni na pár sekund ztichli, strach a nejistota v jejich srdcích a myslích; věděli, kdo byl tento vysoký, statný, plešatý muž s opálenou, hrubou kůží, jehož hnědý plášť zakrýval vše, co majitel chtěl, aby bylo zakryté.
Jeho obličej však zakrytý nebyl, ale nikdo v jeho blízkosti se nedokázal podívat do jeho bystrých, pátravých očí, jejíž barva byla podobná nejhlubším jezerům Skyrimu. Ostré a výrazné lícní kosti mu dávaly noblesní a charismatický vzhled, a kdyby neměl vybudovanou reputaci, mnozí by ho ze vzhledu považovali za tuláckého knížete z jiné provincie.
Jediná Matylda, hrdá majitelka Opilé Klisny, ho respektovala a brala ho jako dalšího zákazníka. Podávala mu jeho alkohol bez jakýchkoliv námitek či obav; její dlouhý život jí zanechal mnoho zkušeností s mnohými lidmi, kteří vypadali tak zvláštně, že Lucius jim nedosáhl ani na kotníky.
Navíc, Orminius vždy dobře platil, a neměl žádné dluhy, a proto s ním nikdy neměla žádný problém.
I když to byl nejlepší vrah a zabiják banditů, vězeňských uprchlíků, a ničitel kriminálních kartelů.
V tom posledním byl Lucius jediný, který to dotáhl až do úplného konce.
Dlouze a zamračeně hleděl do svého skoro prázdného korbele, a nikoho si nevšímal. Už dva dny přemýšlel, že odjede z Bílého Průsmyku do Samoty či Jitřenky; tato dvě města měla vždy velké potíže s nepřáteli, které on tak skvěle likvidoval a byl proto známý. V tomto obchodním centru Skyrimu už vyhladil snad veškerou jeskyni a tábor, a ty celé dva dny nenašel ani jednu pořádnou zakázku.
Prohrábl si svoji černou bradku a přemýšlel v tom hluku pijících obyvatel. Možná by mohl odjet už dnes v noci. Moc toho nenapil, a ještě měl peníze na dobrého koně. Cesta k Jitřence byla vždy krátká, i když plná silného, mrazícího větru, a neustávajícího sněžení.
A až by vyřídil pár záležitostí v tom malém přístavu, mohl by prodat koně a zkusit se dostat k Samotě skrz bažiny Morthalu…
„Dnes nemáte chuť?“
Příjemný hlas Matyldy ho vytrhl z myšlenek. Lucius respektoval a měl tuto stárnoucí ženu v oblibě; její čestný, přívětivý pohled odzbrojil jakékoliv negativní smýšlení přicházejících hostů, a její férové řízení podniku bylo známé po celé državě Bílého Průsmyku.
„To ani ne,“ odpověděl jí tiše, zatímco si utírala mokré ruce do své špinavé, bílé zástěry.  „Myšlenky na budoucnost mě trápí,“ dokončil, a dopil poslední lok.
Matylda si zamyšleně upravila  své šednoucí, rudé vlasy, hledíc na tohoto zadumaného válečníka. „A neměla by ta vaše oblíbená medovina takové myšlenky zamlžit?“
„To u mě lék není,“ odpověděl jí s uchechtnutím. „Bohužel nemám tu schopnost vašich opilců se zpít do takové němoty, že ani nedokážu poté si vzpomenout na své jméno.“
„Takových už je tu málo,“ hospodská pokračovala bezstarostně, hbitě umývaje nádobí, do kterých poté čepovala různé alkoholické nápoje nebo podávala jídlo. „Jarl Balgruuf se teď stará, aby město nebylo plné takových zoufalců. Víte proč,“ řekla s gestikulací své levé ruky a povzdechem.
Lucius pomalu kývl hlavou. „Občanská válka hodně zpomaluje obchody v Bílém Průsmyku. Mnohé karavany mají problém se sem dostat, a Ulfric neustálé najímá dobré záškodníky.“
„A člověk by řekl, že vaše mordování lapků a vězňů městu pomůže,“ utrousila Matylda.
„Bandité už začínají být jenom dalším problémem pro Skyrim,“ odpověděl Orminius nesouhlasně. „Rebelové s Ulfricem jsou teď tím hlavním. A jelikož Tulius vede císařská vojska proti němu, aliance s Bílým Průsmykem by se mu hodila.“
Když majitelka Opilé Klisny nereagovala, Lucius pokračoval. „Balgruuf chce být neutrálním kvůli bezpečí jeho obchodu a prostoru, kterému vládne a vlastní. Na to, že je jeho oblast nejklidnější , musím říct, že váš Jarl musí mít docela velký talent pro vladaření.“
„Osobně, mě takové politikování nikdy nezajímalo,“ promluvila stárnoucí žena konečně s dalším vzdechem. „Pro mě je důležité má poslední léta a tento podnik. Ať už vládne okolo mě kdokoliv a stane se cokoliv, Opilá Klisna se stejně moc nezmění.“
Jejímu projevu se žoldák usmál. „Musíte asi být jediným bezstarostným podnikatelem. Jiní už jsou tak posraní strachem, že už ani nemají čas vyprat své kalhoty.“
„Natož vést svůj obchod tak, jak by měli,“ dokončil s apatickým mávnutím ruky.
Jeho odpovědi se Matylda hlasitě zasmála.  „Nechcete další várku?“ dodala rychle se zvýšením obočím a neustupujícím úsměvem.
Souhlasně přikývl s ušklíbnutím. „Dnes už ale poslední,“ dodal, kývaje hlavou jako znamení díku za podání další medoviny.
Nadechl se a pomalu se napil.
„Orminius?“
Oslovení Lucia překvapilo.  Zamračeně se pomalu otáčel k volajícímu, ale než ho mohl spatřit z dálky, už si ten neznámý člověk k němu sedal, neslyšně jako stín.
Oděn v šedé kápi, která ho zcela zakrývala, žoldákův nový společník se opřel svými zahalenými pažemi o pult a rychle pohlédl na Matyldu.
„Pivo,“ řekl tiše a s chováním člověka, jako kdyby nedělal nic neobvyklého. „Vaše nejlepší,“ rychle vyřkl.
„Málo lidí zná mé opravdové příjmení,“ řekl mu Lucius, zatímco mu hospodská podávala čerstvě umytý korbel, naplněn černým pivem, velmi známým a oblíbeným v Bílém Průsmyku. „Co po mě chcete?“ zeptal se opatrně, hledě na tohoto člověka, jak rychle upíjel.
Hned věděl, že to byl muž dle jeho hlasu, a v duchu musel uznat, že jeho plášť je velmi dobré kvality, a přesně v takovém rozměru, který ho dokázal zakrýt před všemi zvědavci.
Nenápadně se otočil k hostům Opilé Klisny. Jenom málo zákazníků se po novém příchozím otočilo, a když viděli, ke komu kráčí, okamžitě se sklonili ke svému pití.
„Nemyslím si, že volat na vás ‚Rudý Orle ‘ je zrovna ta slušná věc,“ konečně odpověděla ta tajemná osoba. „Muž jako vy si zaslouží víc respektu za to, co děláte pro Skyrim, a co jste hlavně vykonal pro Balgruufovu državu.“
„Respekt a souzení od ostatních mě nezajímá,“ reagoval rychle Lucius. „Lidé si budou myslet o vás cokoliv, ať už je to reálné, nebo ne, negativní, nebo pozitivní. Už léta vím, co dokážou být ‚čestní měšťané‘,“ dokončil s opovržlivým ušklíbnutím.
„Opravdu?“ otázal se ho muž. „Možná děláte chybu. Ani nevíte, co se můžete dozvědět o ostatních.“
„O těch, kterým způsobujete zkázu za zkázou,“ dodal temně a s jistotou.
Lucius na něj rychle pohlédl se zvednutým obočím. „Koho tím myslíte?“
„Ale vy víte koho,“ řekl mu tajný společník s uchechtnutím. „Lidi, které lovíte už snad dekádu. Někteří ‚slavní‘ vůdci lapků a ničemů už hodně lezete krkem, a jiní se vás tak bojí, že se radši zakopávají ve svých hradech a jeskyních, doufaje, že si pro ně nepřijdete.“
„Jenomže je tu jeden, který zoufale, ale opravdu zoufale,“ povídal dál muž barvitě a sebevědomě, „který by vás s veškerou radostí odstranil.“
„A to by byl kdo?“ otázal se ho Orminius zvědavě.
Na dlouhou chvíli bylo ticho, ale pak vyslovil jméno, které žoldákovi rozproudilo krev.
„Osvald Akrenius,“ zašeptal mu muž v kápi, přitom se pomalu k němu sehnul.
„Vy víte kdo to je, ne?“ pokračoval dál. „Už tak dlouho ho lovíte a ničíte jeho kartely, gangy, a všelijaké pomocníky, že už to ani nejde spočítat. Vím, jako ostatní další mého postu, že tento muž je vám trnem v oku víc, než ostatní banditští kapitáni.“
„A vy víte kde je?“ zeptal se ho známý zabiják s očekáváním.
„Jestli myslíte jeho opravdovou základnu, tak ne,“ odpověděl mu s povzdechem muž. „Ale vím kde je jeho… zaměstnanec, řekněme,“ povídal dál s mávnutím ruky. „Jeho lepší seržant, abych byl přesnější.“
„Mí informátoři se dozvěděli od jeho chycených společníků, že má získat velkou zásobu železa a oceli pro malé kartely na východě. A jelikož Bílý Průsmyk otevřel tři nové doly pro takovou těžbu, Osvaldův tajný gang se tu rychle umístil a je připraven jednat.“
„Tajný?“ vyslovil to vyslyšené slovo nahlas žoldák. „Abych o tom já nevěděl?“
„Přesně tak,“ přitakal zahalený host. „Osvald ví, že už ztratil tisíce septimů kvůli vaší práci. Také ví, že když toho ztratí ještě víc, jeho kompetentní nepřátelé začnou být příliš sebevědomí a můžou mu způsobit opravdu nekalé potíže.“
„A proto,“ dokončoval, zatímco něco hledal ve svém plášti, „mám pro vás dvě užitečné věci. Berte to jako poslední zakázku před vaším odjezdem.“
Než se mohl Lucius zeptat na to, jak ví, co měl v plánu, položil jeho pijící společník velký, tlustý měšec a malý, zažloutlý svitek.
„Jednejte rychle, než se přesunou,“ řekl mu konečně a s malou naléhavostí. „Je to vaše velká šance.“
A s těmito slovy vstal, zaplatil Matyldě, a odešel z Opilé Klisny, tak tiše, že si toho nikdo nevšiml.
Orminius dlouho hleděl na ty dva nové získané předměty. Neslyšně polkl a zvedl svitek, na němž byla oficiální pečeť této državy a jejího města.
To ho okamžitě zastavilo. Bílá koňská hlava na žlutém poli. To byla jarlova samotná pečeť. Že by špión z jeho řad? Rychle symbol rozlomil a začal ze svitku číst.
„Jako na ujištěnou vám posíláme tisíc septimů jako odměnu za vaší práci,“ četl rychle a se zvědavostí, pátraje po jakémkoliv kódu či tajném mínění. „Bandité se usídlili v jeskyni na kopci poblíž východního mostu, místo, které jistě znáte.“
Na tu větu přitakal kývnutím hlavy. Znal tu jeskyni, byla dobrým obranným sídlem pro všechny, kdo se tam dostali. Lapkové to místo milovali, neboť to bylo tak blízko silnice k tomuto městu, že stačilo jenom na cestující skočit, rychle podříznout a vyplenit, a okamžitě zmizet z dohledu.
Pokračoval ve čtení. „Jejich vůdce se jmenuje Bjorn Ultis, který je známý na celém východě pro své zlodějiny a kriminalitu. Je to Osvaldův oblíbenec. Má informace o jeho nejdůležitější lokaci ve Skyrimu.“
Najděte ho a zlikvidujte ho. Jarl Balgruuf a já sám vám budeme vděční, a vy dostanete konečně to, co chete.“
Talos s vámi.“
Pod poslední větou byl podpis, který mu málem vyrazil dech. Jméno Proventus Avenicci mu bylo známé, tak jako všem obyvatelům okolo něj, ať už měli jakékoliv zaměstnání.
Nikdy by si nemyslel, že ten starý, úzký stevard jarla by byl tak tichý, nenápadný, a zároveň tak mocný co se týče informací a špiónů.
Po přečtení svitek složil a vložil ho do jedné ze svých kapes v černých kalhotách, a měšec připnul k jeho velkému opasku.
Vstal, věda, že nemůže ztrácet čas. Položil na pult třicet septimů a otočil se k východu.
„Vždyť jste to ani nedopil!“ křičela za ním hospodská, když viděla Lucia odcházet.
Ale žoldák neodpověděl, a jediné, co jí zanechal jako odpověď, byly doširoka otevřené vstupní dveře.

O půl hodiny později, s rychlostí zkušeného lovce, Rudý Orel stál uprostřed velkého kamenného mostu, přímo před cestou, která se jako had kroutila do dáli k dalším územím Skyrimu.
Dlouho hleděl na černý masív před ním, který měl skrytou cestičku k  jeskynnímu otvoru vysoko nad ním. I když byla tma a půlnoc, s pár hvězdami na nebesích, Lucius toto místo znal jako své boty. Mohl se k nepřátelům připlížit, aniž by o něm věděli i za takové černoty.
Se zamračením rychle přešel most a poklekl před vyvýšeninou, přesně vedle malé, prašné cestičky.  Trochu odhrnul svůj plášť, aby vytáhl své dvě zbraně, které používal už léta – malou, dřevěnou kuš s ocelovými šipkami, a dlouhý meč z trpasličího materiálu, který zlatavě zářil. Na čepeli byli modré a fialové žilky, které svítili živými, jasnými barvami. Nechal si tuto zbraň očarovat mrazem a elektrickým napětím, aby mohl nepřátelům vysát energii k magii a vytrvalost při souboji.
Jeho zbroj byla čistý a pevný ebonit, jeden z nejlepších kovů ve Skyrimu s barvou noci se stříbrnými, vyrytými symboly. I ona byla očarována magií, která mu zlepšovala bojové schopnosti.
Toto nářadí už používal léta, a nikdy s ním nepoznal selhání.
Když si zkontroloval své zbraně, vzal meč do pravé ruky a kuš do levé, a pomalu stoupal nahoru k jeskyni, jejíž cesta se také kroutila zleva doprava.
Plížil se pokrčeně, neboť věděl, že kdyby někdo stál na kraji vyvýšeniny, bylo by ho perfektně vidět, ale zatím buď Bjorn neměl hlídky, nebo byly obzvlášť neopatrné.
V půli cesty, kdy za plného světla mohl zahlédnout rysy malé plošiny před otvorem, kterou bandité používali jako posed pro hlídky, už začal slyšet hlasy. S nocí toho málo viděl, a proto doufal, že za chvíli se přizpůsobí tomu temnému světlu.
„Kde myslíš, že jsou ty doly?“ vyptával se jeden hlas, který byl k němu nejblíže.
„Asi tak tři míle odsud,“ odpověděl mu kdosi silným, hrubým hlasem. Z toho Lucius usoudil, že jeden z nich musí být ork.
„Už abychom něco našli,“ zahlaholil třetí, poslední hlas, který byl nejdále ze všech, patrně hned u vstupu do hlubin. „Začíná mě to tu nudit.“
Breton, řekl si Orminius v duchu. Pokud uslyší něco víc od prvního hlasu, mohl by identifikovat i jeho.
Věděl, že všichni tři byli muži, a také to, že se neopovažovali použít pochodně či nějaký táborák. Proventus měl tedy pravdu – byli tu tajně, a zmínili nově otevřené doly. Zatím byl v tomhle stevard Bílého Průsmyku bezchybný.
Více než půlhodinu pod měsíčním světlem, Lucius už dokázal rozeznávat kolem sebe terén. Byl přikrčen u velkého, šedého kamene, od kterého mohl pozorovat malou, zaprášenou plochu před jeskyní, na které byli tři lapkové. Mezi nimi byl malý, dřevěný stůl, na kterém byli naházeny různé věci. Po delším prozkoumání žoldák usoudil, že to museli být zbraně nebo munice.
Ork, největší z nich, byl u něho nejblíž, zatímco breton stál opřen o sloup za nimi.
„Souhlasím s tebou,“ odpověděl mu první hlas, muž střední velikosti, který se otočil proti Luciovi. Na jeho zádech měl připevněný luk. „Týden bez děvky pro mě začíná být osinou v prdeli.“
„Jako kdyby to někoho zajímalo,“ zavrčel na něj orsimer zatímco se lukostřelec posadil na stůl. „Naše mise by měla být pro tebe tím hlavním.“
„Taky že je,“ přitakal jeho společník, „ale jako muž mám své potřeby,“ dokončil unaveně.
„Elfové,“ zamručel si pro sebe vysoký bojovník, zatímco udělal dva kroky k nedetekovanému Luciovi.
Ukrytý žoldák věděl, že teď má nejlepší možnost k útoku.
Rychle se zvedl, a ustoupil z kamene, který byl jeho štítem proti očím banditů.
Okamžitě se ork zastavil a Lucius viděl jeho doširoka otevřené oči, plné překvapení.
Než mohl vytáhnout svoji zbraň, kterou se snažil vzít do svých rukou ze zad, Rudý Orel už byl dávno v útoku.
Rychle namířil svojí kuš na střelce a vypálil. Šipka s tichým zadrnčením vystřelila k elfovi, a propíchla mu šílenou rychlostí hrdlo. Zatímco se zasažený bandita držel za zraněnou část těla a chrčel od kašle, jak se mu hrnula krev v ústech, Lucius jako šelma skočil po jeho nejbližším protivníkovi.
S varovným výkřikem se před ním silný oponent postavil, ale nemohl se vyrovnat rychlosti, kterou měl Orminius. Během dvou sekund, zatímco se lukostřelec mrtvě skácel ze stolu, přičemž s sebou vzal několik předmětů, překonal vzdálenost mezi ním a novým nepřítelem, a nemilosrdně bodl.
Jeho začarovaný meč prorazil pokovanou koženou zbroj, maso a kosti. Magické energie prskaly na čepeli a projeli nepřítelovým tělem.
Orsimer zavřískl bolestí a upustil svoje dvouruční válečné kladivo, zoufale chytaje Luciův meč se snahou ho vytrhnout ze svého břicha. Díval se na svoji smrt s hrůzou a šokem.
Bez ztráty času Lucius vytrhl svoji zbraň a uťal orkovi hlavu.
Jako stín smrti neslyšně skočil po malém bretonovi, který měl v rukou dýky. Prvnímu seku se vyhnul, a jako odpověď ťal se svojí čepelí, a křivě se usmál potěšením při banditově šokovaném zaječení po useknutí celé jeho pravé paže.
Než dopadla na zem, Lucius probodl jeho hruď dvakrát, a pak ho s prudkostí odkopl.
S tichým zaduněním poslední mrtvý z hlídkující trojice spadl na zem s konečným, bolestivým vzdechem.
Každý, kdo by viděl tento souboj, by byl dávno přesvědčen o profesionalitě a nebezpečnosti Orminia. Konflikt netrval ani půl minuty, a všechny dokázal efektivně zlikvidovat, aniž by se pořádně unavil.
Prohlédl rychle bojiště. Pod mrtvými se rychle zvětšovaly kaluže temné krve, jejich zbraně vedle nich, nepoužité. Všichni měli stejnou zbroj z tvrdé, stabilní kůže, jediný ork ji měl pokovanou.
Konečně si mohl prohlédnout objekty na stole. Byly to dvě nezapálené louče, tři prázdné kožené toulce, a několik šípů s krátkým, železným mečem. Přesně, jak předpokládal.
Zahleděl se do jeskyně a naslouchal, jestli ho někdo slyšel. Když po minutě nikdo nevycházel, kývl si pro sebe hlavou. Útok vyšel, nikdo nebyl zburcován. Mohl pokračovat dál.
Než vkročil do hlubin jeskyně, prošacoval všechny tři lapky pro zlato či munice. Když vzal to, co potřeboval, rychle vešel skrz neširoký prostor.

Zamrkal očima, když ho přivítalo světlo z nově zapálených loučí.
Vstupní místnůstka v jeskyni byla plná sudů a dřevěných, velkých krabic, v níž byly, jak Lucius už znal ze zkušeností, potravinové zásoby. Někdy se v nich našli i drahokamy, ale to bylo velmi vzácné.
Objektů si nevšímal a pomalu vykročil k postavě, která seděla před ním.
Jediná věc která ho bránila jít kupředu byl starý stůl, u kterého seděl lapka se vzhledem člověka, jehož léta boje měl už dávno za sebou. Šedé vlasy na hlavě už skoro neměl, a jeho stará, železná, zašlá zbroj na něm visela jako na uboze zkonstruovaném nosiči zbroje.
Neměl žádnou zbraň, a po krátké chvíli si Orminius všiml, že byl úplně slepý, jeho zornice zakryté silným šedým zákalem.
Postoupil o dva kroky dopředu, a postavil se před ním, tři metry od něho, když ustrnul a mrtvě se zahleděl tam, kde byl otvor.
„Kdo tam?“ zavrčel prastarý válečník. Pomalu se začal kývat dopředu a dozadu se zamračeným obočím.
„To seš ty, Irfine?“ pokračoval dál pátravě s nádechem paranoi.
Rudý Orel věděl, že pokud se na starce vrhne, zvolá poplach mezi ostatními, což by vedlo k jejich přesile a jeho skonu.
„Ne,“ rychle odpověděl. „Jsem nový, poslal mě Akrenius.“
„Akrenius?“ zvolal překvapeně stařík. „Nedělej si ze mě prdel, chlapečku. Nikdo z nás se k němu nemůže dostat, ani náš šéf.“
Jeho kývání zesílilo a nejistě položil svojí seschlou levou paži na stůl. „Začínáš mě být podezřelý. Řekneš ještě jednou něco špatně a seš v koncích.“
Orminius se zamyslel s krátkým, neslyšným povzdechem. Starý nebo ne, ten senilní lapka věděl, jak má hlídat vchody.
„Znám Bjorna Ultise,“ pokračoval, snaže se zahalit svoji nejistotu. „Byl jsem poslán z východního Riftu, abych vám pomohl. Vím další lokaci nového, tajného dolu.“
„Oni jsou čtyři?“ otázal se ho hlídač.
„Ano,“ přitakal rychle Orel. „Na západním konci državy, s velkou zásobou železa. Mám mu to říci a dát se k vám.“
Nějakou dobu si pro sebe slepý hlídkující mručel, ale pak se narovnal a pohlédl na stůl.
„Dobrá, můžeš jít. Bjorn to bude chtít slyšet. Vítej mezi námi,“ dokončil.
Úleva zaplavila celé jeho tělo, ale hned se z toho okamžitě vzpamatoval. Měl před sebou nebezpečný a důležitý úkol, a takové emoce ho nesměly ovládnout.
Přešel starce a jeho stůl, ale pak se zastavil a pomalu se k němu otočil.
Stařík nebo ne, byl to pořád bandita.
Než mohl slepec něco říci, rychle k němu přikročil a zabodl svůj meč do jeho zad skrz krk, protínaje celou jeho páteř.
„Talos s tebou,“ zašeptal, když se probodnutý muž šokovaně narovnal a jeho končetiny trhaně zaškubaly.
Vytrhl svoji smrtelnou zbraň z jeho těla, a odešel od skoleného hlídače, který se pomalu sesul k prašné zemi.
Vešel do druhé komory, která byla širší s větším počtem výživových zásob, těsně na sebe naskládané a uvnitř jednoduchého přepravního nábytku. Cesta dál byla vedena krátkými, tlustými schody, jež vedly nahoru k dalšímu otvoru nalevo od nich.
Lucius tenhle jeskynní komplex znal jako své boty. Věděl, že celá jeskyně stoupá výš a výš jako věž, a všechny komnaty, jež projde, nelze minout či obejít; navíc, kromě dvou přízemních, v nichž se nacházel, jsou veškeré ostatní arey malé s nevelkou šancí pro manévrování a dobrého ukrytí.
Jeskyně taky nebyla nic speciálního či s výraznými, zapamatovatelnými rysy; stěny byly černé či pokryté tmavozeleným mechem, a strop byl stejné, havraní barvy.
Měl tyto informace ve své mysli tak propracované, že ani nepřemýšlel o dalším pohybu. Hbitě a neslyšně se plížil po písčité, nerovné ploše, vyšel schody, a zahnul doleva, vždy připraven na jakéhokoliv nepřítele.
Veden loučemi jakožto jediné osvětlení v tomto systému, Orminius prošel následující průrvou, po níž se nacházel ve třetí komnatě. Byla rozdělena na dvě části, rozděleny širokým, jeskynním sloupem, který také zakrýval strmý, úzký, stoupající můstek.
Hrubé, jednoduché stoly lemovaly přízemní část, na kterých byly kusy nedodělaných zbraní a oblečení společně s měšci a kovářskými nástroji. Vedle sloupu stála jednoduchá postel, na níž byly nastlány kůže jako pokrývka a polštář dohromady.
Hned jak vešel, uviděl před sebou dva členy banditské skupiny, jak sestupují dolů.
„Měla by se už vyměnit hlídka,“ řekl první sestupující, mající krátkou postavu s popelavě bílou kůži a plešatou hlavou, na níž byly ještě zbytky černých vlasů. Oděn v primitivním koženém rouchu, člověk by ho mohl považovat za neškodného tuláka.
Ale Lucius ze zkušeností věděl, že takto byli oděni mágové, a pokud mezi lapky se našli takoví, bylo okamžitě jasné, že úkol těchto zločinců měl velkou důležitost v jakémkoliv území Skyrimu.
S obličejem jako orel, Orminia si nevšiml a pokračoval v sestupu, ruce zahalené v dlouhých rukávech.
„Od kdy tady dáváš rozkazy, Alistaine?“ odpověděl mu hlas za ním, postava člověka pořád zakryta sloupem.
„Řekl jsem měla by, Enrimo,“ odpověděl Alistain s otočením k můstku s mírným rozčilením. „To je rozdíl,“ dodal, zatímco se jeho společník vynořil ze stínů.
Byla to žena s kávovou kůží a s krátkým mečem v ruce, dřevěný štít na jejích zádech. Zkušený žoldák věděl, dle jejího vzhledu, že pocházela z Hammerfellu, její černé dredy skoro nerozpoznatelné díky její pokožce.
„A nechtěl bys je nahradit ty? Gumbrul už je tam nejdéle,“ odpověděla mu Enrima, její zbraň lesknoucí se pod světlem loučí.
„Ten ork si tam může tvrdnout jak chce,“ zabručel čarodějný kriminálník s opovržlivým uchechtnutím. „Všichni tam můžou tvrdnout, ale jenom podotýkám, že čerstvá hlídka by nemusela být špatnou věcí.“
„Tak jdi s tím za Bjornem.“
„Opravdu vtipná,“ dokončil Alistain s očima v sloup, a pomalu vykročil k nejbližšímu stolu, na němž jako na jediném byly kusy kamenů.
Sekundy po ukončení této konverzace a rozdělení dvojice dostal zabiják lapků nepříjemný, mrazící pocit, jako kdyby ho někdo sledoval.
Opřen o pravou zeď, pohlédl nahoru, a nemýlil se.
S šokovaným výrazem se na něho dívala druhá žena na kraji vyšší části komory, její blonďaté vlasy spletené do jednoho velkého bojového copu. Obyčejný luk v rukou a s válečným tetováním na tváři, působila dojmem nemilosrdného válečníka.
Její šok trval jenom pár vteřin, po nichž zaječela, „Nepřítel!“ a namířila svoji zbraň na Lucia.
Mrazivý pocit proběhl jeho páteří, ale jen na chvíli. Než ho mohla zasáhnout, vystřelil ze svého úkrytu, a mlčky zaútočil na rozcházející se dvojici.
Dřevěný šíp neslyšně zasáhl písek za Rudým Orlem, zatímco samotný lovec banditů bleskově namířil kuš proti nepřátelskému mágovi, který se rozrušeně a zmateně k němu ohlédl. Koutkem oka pozoroval Enrimu jak nejistě bere do ruky svůj štít.
Věděl, že pro plně smrtelný zásah musel přesněji mířit, a proto šipku vystřelil jen pro zpomalení čaroděje.
Se zadrnčením vylétla z kuše a zasáhla jeho břicho. Alistain se svalil na zem s bolestným zavytím, ale Orminius ho okamžitě vypustil z hlavy a plně se zaměřil na ženu z Hammerfellu, která po něm zlostně sekla. Rychle útok vykryl a bodl nízko, její štít jako odpověď na jeho protiútok, magické energie ozařujíce plochu dřevěného, obranného objektu.
Oba kolem sebe nějakou chvíli kroužili a sekali po sobě. Lucius to chtěl rychle ukončit, ale uvědomoval si, že Enrima je mnohem zkušenější a nebezpečnější, než vypadala. Její rychlost a obratnost ho překvapovala.
Druhý šíp proťal těžký a dusný vzduch jeskyně, a tentokrát toho Lucius krutě využil. S překvapivým manévrem pravou, obrněnou nohou kopl, míře na její levou končetinu. Silný kop jí přinutil vydechnout bolestí a upadnout na jedno koleno, zatímco se jí zasažená noha bolestivě roztřásla.
A to bylo její fatální chybou.
Šíp druhé bojovnice, namířen na jeho břicho, se nemilosrdně zavrtal do jejího pravého boku. S vystrašeným zavřeštěním sebou zasažená válečnice škubla a upustila svůj meč, s rychlou determinací munici vytrhnout z jejího těla.
Lucius jí nedal šanci, a s krátkým rykem jí rozsekl hlavu.
Krev a části mozku se rozprskly na jeho brnění a zašpinily zem. Orel si toho nevšímal a nechal Enrimu sesout k zemi s posledními, mrtvolnými záškuby.
Měl v plánu rychle přejít můstek a vrhnout se proti lučištnici, ale ta, po pozorování smrti její spolubojovnice, vzteky zavyla a odhodila svoji střelnou zbraň stranou.
S rychlostí kočky vyskočila z horní části místnosti a dopadla přímo před ním, a bez ztráty času vytáhla obouruční, ocelový meč z jejích zad.
Se zamračením upustil svoji kuši a uchopil svoji trpasličí zbraň oběma rukama, a švihl s ní jak nejlépe mohl.
Seveřanka švih snadno vykryla a opsala půlkruh nad hlavou, Orminiova tak-tak načasovaná blokace jako odpověď. Ustoupil o dva kroky z náhlé nerovnováhy způsobené jejím sekem.
S ledovým klidem a zavrčením nepřítel vzdálenost rychle uťal, s dalším půlkruhem, tentokrát opsán níže. Lucius se znovu střetl s její čepelí, ale také z jiného úhlu.
Koutkem oka zpozoroval, jak se tělo mága začalo pohybovat se zasténáním. Pokud to tak nechá, může způsobit nepříjemné komplikace.
Zvýšil svoji agresivitu a nepředvídatelnost, vida pot a zapálenost na obličeji banditky.
Jejich duel pokračoval další půl minutu, a Lucius se musel v duchu usmát. Měl jí přesně,
kde ji chtěl – přímo před očima Alistaina.
S ušklíbnutím provedla široký sek zleva doprava, doufaje v její sílu, která by Rudého Orla odzbrojila.
Orminius v to taky doufal, neboť si pamatoval, že takový atak může vést k drtivě brutálnímu ukončení šermování – jediné co potřeboval, byla menší neznalost od jeho soupeřky.
Rychle ustoupil jednou nohou zpátky, zatímco nechal její meč svištět vzduchem. Sotva centimetr od jeho neustupujícího pravého boku rychle sekl v protisměru ocelové čepele.
Dal do rychlosti a překvapivosti všechno, co mohl. Meče se setkaly s hlasitým zařinčením, a Lucius pocítil bolestivé zabrnění v celé jeho pravé paži.
I přes bolest však dosáhl pozitivního výsledku v podobě překvapeného výdechu od seveřanky, když viděla ostrý konec meče zabodnutého v zemi.
Než mohla svoji zbraň vytrhnout z tvrdé zeminy, její žoldácký protivník neváhal. Pravým kolenem jí udeřil do pevného břicha, vyrážeje z protivnice dech. S rychlostí blesku potom chňapl po jejím koženém nákrčníku, a vší prudkostí a silou použil svoji hlavu jako další šokové náčiní.
Uslyšel zvuk zlomeného nosu, a seveřanka bolestně a krátce zakřičela. Její reflex jí přiměl upustit jílec dvouručního meče a chytit se za zasaženou, zkrvavenou část těla, věc, která naznačila jediné; neomluvitelnou hloupost.
Lucius byl ale za celý duel ledově chladný. S koncentrovaným zamračením probodl banditce hruď. Krev prýštila z rány, a než se mohla dusící se žena vzchopit k čemukoliv, její usmrcující oponent zkroutil ostrou čepel v jejích orgánech, společně s následným rozseknutím jejího dlouhého krku.
Krvavá čára proťala vzduch před Luciem, jakoby vedena neviditelným malířem.
Umírající bojovnice byla zasažena s takovou mocí, že se doslova prudce otočila o 180 stupňů a tvrdě dopadla na zem.
V klidu se na tělo zabiják pár sekund díval, ale pak rychle a analyticky pohlédl na mága, který se ze všech sil snažil vstát, jeho kožené roucho nyní rudé od velké ztráty krve.
Zoufale na Rudého Orla pohlédl, chabé, modré světlo obklopujíc obě ruce.
Pomalu je na duelistu namířil, magické světlo nyní silnější a barevnější.
Jako odpověď Lucius rychle sáhl pro svůj další hmotný repertoár v jeho arzenálu, který používal proti vzdáleným čarodějům; stříbrnou vrhací dýku.
S šílenou rychlostí a s přesným namířením prosvištěla vzduchem z jeho levé ruky. Alistain se zoufale snažil shýbnout, ale jeho zranění mu v tom zabránilo.
Dlouhý nůž se zavrtal do jeho levého oka. Zasažený kouzelník, díky prudkosti a tlaku vrhu, odlétl od místa, kde stál; jeho hlava tvrdě narazila o jeskynní zeď. Probodnutý mrtvý napřed dopadl na kolena a pak se s celým tělem skácel k zemi, krvavý kruh za ním jako označené místo jeho nárazu.
Mrtvolné a klaustrofobické ticho obklopilo místnost a Orminia zatímco kaluže krve se tvořily pod těly lapků. Rychle provedl to, co před hlavním vchodem; prošacoval je pro jakékoliv potřebnosti, a pak rychle uchopil svoji kuši, a s opatrností do ní dával novou munici.
Než ale však mohl dojít k poslednímu padlému a vytrhnout z jeho hlavy dýku, znovu ho přemohl ten těžký, úpěnlivý pocit.
Ohlédl se po místě, kde na něj mířila lučištnice; v otvoru za rozdvojenou komnatou stál dunmer, elf s černou kůží a rudýma očima.
Tyto rubínové oči teď na něho hleděly s nenávistí a prohnaností.
Lucius se snažil zamířit, ale byl příliš pomalý. Hbitý zvěd se rozběhl do hlubin jeskyně, zanechávaje za sebou nic než rozvířený prach.
Orminius neztrácel čas a rozběhl se po elfovi z Morrowindu. Přeběhl most a sprintoval k úzké chodbě, přičemž si nevšímal  jakýchkoliv věcí na vyvýšené části arey, která měla víc postelí a nábytku, předmětů, jež byli klasické a obvyklé ve skupinách kriminálníků.
Když byl jenom pár kroků od místa, kde před pár vteřinami stál dunmer, záhy na něho vyskočila silueta člověka s brutálními, rychlými seky. Jenom instinkt a dlouholetá praxe ho zachránila před silným poškozením zbroje či zásahu slabin.
Rychlým bodáním přinutil bleskového útočníka ustoupit, jehož malá postava mu dodávala výhodu ve formě těžšího cíle.
Najednou se skrz jeskyni rozlehl táhlý, bojový řev. Druhý lapka svižně zaútočil na Lucia, tentokrát druhý ork se dvěma krátkými, orsimerskými meči s šedavě zelenou barvou. Tetování pokrývalo celé jeho tělo, na němž měl jenom dlouhé, špatně ušité kalhoty.
Jeho dlouhé, spletené vlasy vlály za ním při svištícím útoku proti Rudému Orlu.
S rychlými šermíři, a s kuší v jedné ruce, si věděl rady, i když mu dávali pěkně zabrat. Kroužili kolem něho a obkličovali ho tak, aby nemohl zasáhnout oba najednou.
Ork se ve vzduchu protočil a nelítostně bušil do žoldákovi pravé paže. Jeho banditský společník toho využil a okamžitě začal bodat do jeho boku, s doufáním v zasažení slabiny.
Orminius děkoval všem bohům za výbornou ochranu ebonitu, stříbrné šrámy jako důkaz lapkova zákeřného útoku.
Využil překvapení menšího člověka, na němž si až teď všiml, že musí pocházet ze Cyrodiilu, hlavní provincie Císařství. Ramenem do něho vrazil, a hbitě kopl do orkova břicha.
Cyrodiilian se zapotácel a orsimer spadl na zem, jejich moment přeťat. Lucius rychle přiskočil k menšímu, stojícímu zločinci, a z levého stehna vypálil šipku.
Vystřelila a s plnou parou prorazila čelisti a mozek, zastavena silnou lebeční kostí. Se silným škubáním imperiál padl, ale to už se Lucius soustředil na orka.
Jako lovící šelma se na orsimera vrhl a třikrát probodl jeho hruď, než se ležící oponent  mohl vztáhnout ke svým zbraním.
S každým bodnutím ležící oponent hněvivě zařval, ale to mu nepomohlo. Lucius přesně mířil na plíce a srdce, tak, aby byl co nejrychleji mrtev.
Trvalo jenom chvíli k banditově bolestnému vydechnutí a ztuhnutí.
Bez vydechnutí se Orminius otočil k dalšímu muži, který se vyřítil z temnoty. Za ním tiše stál temný elf, v jeho rukou krásně dekorovaný dlouhý luk z jasanu.
Jeho útočící spolučlen proti Luciovi byl aldmer, elf s očima jako tekuté zlato se světle žlutavou kůží. Dle viditelných jizev na tváři a šrámů na zbroji Orel rozpoznal zkušenosti a vzhled veterána. Společně s jeho temným společníkem na jejich nepřítele zaútočili.
S dlouhým, elfím mečem aldmer distanci proťal s kočkovitou rychlostí, následovanou rychlými a přesnými seky proti Luciovi. Žoldák je rychle vykryl, zatímco bleskově namířil na dunmera, který se proti němu připravoval se svým lukem.
Po vystřelení šipky kuš nechal spadnout na zem, a po dalším výkrytu vzal svůj meč obouruč, na krátkou chvíli si všímaje temného elfa a jeho rychlé shýbnutí před rychle namířenou municí. S krátkým zadrnčením zasáhla jeskynní zeď.
Takový moment pro něj stačil, aby se mohl vypořádat s novým protivníkem a jeho profesionálními útoky. Lapka si uvědomoval, že Orminiova zbroj je velmi mocná a dobrou ochranou, a proto se ho snažil unavit tak, aby mohl zasáhnout jakoukoliv slabinu či skulinu.
Před tím, než se temný elf konečně znovu postavil,  Luciův protivník proťal vzduch širokým sekem seshora.
Rudý Orel blokoval úder jen pravou rukou, přičemž se zaklestil do aldmerovi zelenavé zbraně, protkanou zlatými runami. Viděl na oponentovi pot a nemilosrdný, determinovaný úšklebek.
Lucius se pousmál nad jeho snahou.
S rychlostí blesku udeřil jeho tvář levačkou jen centimetr nad čepelemi.  Elf překvapeně zakřičel a odpotácel se od Lucia. Tak-tak udržel svoji zbraň v pravé ruce.
Snažil se zareagovat defenzivním švihem, ale Orminius se mírně přikrčil a s násilnou mrštností mu prosekl hrdlo.
Tmavá krev se rozstříkla na obličeji a nákrčníku žoldáka, proud rychle zastaven rukou smrtelně zasaženého bandity.  Rána byla ale tak ošklivá, že nezmohl nic, jeho pád na zkrvavenou podlahu a upuštění svého meče poslední věc, kterou udělal.
Aldmerův spolubojovník zasyčel kletbu na Orminia, a rychle po něm vystřelil šíp, rudé oči plné hněvu a nemilosrdnosti.
Lucius se jeho výstřelu snadno vyhnul, a po minutí rychle vyrazil proti Dunmerovi, který se rozběhl do hlubin spirálovité jeskyně.
Následoval ho krátkou, stoupající úzkou chodbou. Běžel jak nejrychleji mohl za neslyšným lučištníkem, který ani nerozvířil prach po svých stopách.
S neosvětleným prostorem se snažil být Lucius opatrnější pro jakákoliv přepadení, a nejednou mu prolétla hlavou chyba, že nesebral a nenabil svoji kuš. I když by trvalo do ní vložit munici a pak vypálit, alespoň by měl šanci tohoto lapku skolit před varováním ostatních o jeho přítomnosti.
Chodba končila malou místnůstkou, přeplněnou dalším ukradeným nábytkem, ale tam Dunmer neskončil se svým úprkem. Mrštně mezi nimi prolétl, a hbitým pohybem pravačky shodil malý sud, stojící na stole před koncem komory.
Rudý Orel si povšiml jeho snahy ho zastavit, a snažil se co nejlépe snížit rychlost svého běhu, ale s ebonitovou zbrojí neměl šanci.
Přesně po pádu soudku o něj zakopl a svalil se na zem, meč létaje z jeho ruky. Při letu se pokoušel skulit do kotoulu, aby zmírnil pád.
Podařilo se mu dopadnout na jedno koleno po tvrdém nárazu do zad, ale to ho nezastavilo. Se zavrčením rychle popadl svůj meč, ležící poblíž jeho levačky, a pokračoval v pronásledování.
Z dáli slyšel varovné výkřiky, znamení, že selhal v zastavení Dunmera. Se zaklením a opatrnými kroky dorazil do poslední arey jeskyně před jejím nejvyšším bodem, který byl otevřený Skyrimskému nebi, a také sloužil jako druhý posed pro obyvatele těchto hlubin.
Pod vyvýšeninou, jejíž poslední chodba vedla k druhému posedu, zel prostor, na jehož pravé straně se kroutila a stoupala cesta, vedoucí k Orminiově cíli.
Na ní i v přízemní části na Rudého Orla čekala poslední skupina banditů.
Dvě železné, rezavé, staré klece stály před Luciem, nyní doširoka otevřené pákou, která byla zabudovaná přímo vedle nich. Před nimi, s naježenou srstí, vrčeli dva vlci, jejich žluté, zlé oči plně koncentrované na žoldáka. Šedé srsti se jim zvláštně leskly pod světlem loučí a osvětlených částí jeskynní zdi.
Za nimi, na malinkatém výběžku nad klecemi, stál Dunmer s namířeným lukem, vítězoslavný a namyšlený úsměv jako tichá odpověď Orminiovi a jeho pronásledování.
Mezi ním a vlky stál dvoumetrový Nord, opřen o ocelovou, dvouruční sekeru, blýskající se z čerstvého naostření, jeho obrovské svaly napjaté nedočkavostí, podpořenou zelenýma očima jako hněvivé blesky. Hustý, hnědý plnovous zakrýval jeho novou, pečlivě opatrovanou železnou zbroj. Na hlavě měl rohatou, ocelovou helmu, dodávaje mu ještě hrozivější vzhled.
Na kraji cesty stál malý Breton, zahalen v šedé kápi, jež zakrývala i části jeho kožené zbroje. Dva dlouhé meče z magického skla se mu třpytily v rukou. Expertně si s nimi pohrával a protáčel ve vzduchu s čekáním na rozkaz k útoku.
Pět kroků za ním stála vysoká žena s pletí a vlasy jako její spolubojovnice Enrima, jíž před pár minutami Lucius zabil. Oděna v rudém hávu a s čelním řetízkem ze zlata, v pravé ruce jí měkce zářila černá hůl s runami a modrým krystalem na špici.
Všichni se na něj dívali nemilosrdně a s chutí do boje, připraveni Rudého Orla skolit, ale pořád neslyšně čekali.
Hlas, který se rozlehl místností, prozradil, na koho.
„Tak se konečně setkáváme.“ Silný a charismatický hlas projel Luciovým tělem a zdmi arey. Instinktivně pohlédl nahoru, kde se uzounká cesta pořád kroutila nad celou skupinou.
A na té části stál jeho cíl.
„Zabiják lapků,“ promluvil muž tiše a se zvídavým úsměvem. Celá šíře jeho bílé tváře byla pokryta dvěma silnými, zelenými čarami. Jeho rudé vlasy byly spleteny do tlustých, bohatých copánků.
Hnědé, prohnané oči se zavrtávaly do zkušeného žoldáka, zatímco on sám si Bjorna pozorně prohlížel.
Co se týkalo vybavení, Ultis vypadal ze všech nejlépe. Měl tu nejkvalitnější ocelovou zbroj s runovými dekoracemi, společně s novým, orčím válečným kladivem, o níž se opíral jednou rukou, zatímco druhou si masíroval svoji bradu.
„Víš,“ pokračoval dál lehkovážně, „vždycky sem si přál tě vidět v tváří tvář, nebo alespoň tě zahlédnout. Chtěl jsem pocítit to charisma a tu moc od samotného Lucia Orminia, muže, vinen za tolik mrtvých lapků.“
„Ale,“ povídal se skeptickým pohledem na prašnou zem, „zatím studuji starého, zašlého muže, s myšlenkami, že mě dokáže porazit, i s takovou přesilou!“, dokončil vítězoslavně, roztahuje ruce nad svojí skupinou.
Lucius jenom zavrtěl hlavou. „Výborně,“ odpovídal mu znuděně a otráveně. „Tohle už provádím dvacet let, a potkávám ty samé vůdce každý den. Egoistické pacholky, kteří si myslí, že svět je pro ně samotné, a jsou nesmrtelní.“
Uchopil svůj meč obouruč a zaujal bojové postavení. „Až tohle skončí, budeš skučet nad svojí blbostí, že ses přidal k Akreinovi,“ zavrčel konečně. „Všichni, kdo se k němu přidávají, všichni, kdo s ním spolčují a obchodují, všichni, kdo chtějí s ním něco mít… skončí podseknutí…
… mojí rukou,“ dokončil s ledovým úsměvem pod svojí helmou.
Bjorn se jeho odpovědi nahlas zasmál. „Všichni,“ začal jeho slovem výsměšně, „ví, že Akrenius je nejmocnější muž ve Skyrimu, a nikdo se ho nemůže dotknout. To, že neustále, a úspěšně zabíjíš ty, kteří mají za úkol odstranit tebe, neznamená vůbec nic. Akrenius má pořád moc, má pořád septimy, má pořád Skyrim. Zatímco ty,“ finišoval s prstem, bodajícím na Orminia, „máš jenom stařeckou chuť pro pomstu a vykoupení.
Nebudu však dále pokračovat,“ řekl s povzdechem. „Mám toho spoustu k přípravě, a zabil si nechutně mnoho mých lidí, což také musím nahradit. Ať tak nebo onak, budu se rád dívat na tvůj skon.
Pomodli se k bohům, Orle,“ dořekl s hlasitým tlesknutím.
Po něm se strhla poslední bitva.
Nordský válečník zahalekal a uchopil svoji zbraň obouruč, zatímco jeho vlčí společníci skočili po Luciovi s ohromnou rychlostí a krvelačným zavrčením. Breton chránil čarodějku, která se dotkla své hole.  Zazářila ještě více modrým plamenem, její šepot neslyšný skrz barbarovo zařvání.
Rudý Orel provedl krok vpřed, a svižně sekl se svým mečem. Jako horký nuž máslem, usekl prvnímu skákajícímu vlkovi hlavu, krev jako rudá stopa po jejím tichém letu k nejbližší části zdi.
Druhé zvíře ignorovalo smrt svého druha, její srstnaté tělo tvrdě narážeje na Orminiův ebonit.
Orel rychle popadl predátorův krk a se vší silou probodl jeho břicho. Bestie zakňučela a jejím tělem projely mrtvolné záškuby s krví, stékající na útočníkovu zbroj.
Lucius padlou kreaturu odhodil vedle uťaté hlavy, právě ve chvíli, kdy sekerník provedl brutální sek po žoldákově hlavě.
Tak-tak uhnul prudkému ataku. Z náhlé nerovnováhy dopadl na jedno koleno, ale nespouštěl oči ze svého protivníka.
„Málokdy jsem viděl Thorima minout,“ zakřičel na něj Ultis. „Nezklam mě, Norde! Chci ho vidět tuhého během minuty,“ dokřičel s hlasitým smíchem.
Tyčící se bandita jenom otráveně zavrčel a znovu máchl se svojí zbraní. Jeho rty nakrátko odkryly zažloutlé zuby.
Lucius se pokusil rychle vyskočit a probodnout oponentovu odhalenou hruď, avšak v jeho náhlém pohybu byl zastaven magickou energií.
Hůl čarodějky problikla s modrým plamenem, následovaný tenkým, ale prudkým bleskem, jenž se zavrtal do Orlovi hrudi.
Člověka by to odhodilo a provedlo velké zranění, ale magická zbroj žoldáka ochránila. Lucius se zapotácel pod tlakem blesku, ale zachoval klid a brzy našel zpátky svoji rovnováhu.
Všichni byli překvapeni tímto momentem. Samotná kouzelnice jenom zírala na Rudého Orla s otevřenou pusou.
„Dodělej ho, Thorime!“, zařval na Norda Bjorn naštvaně.
Šíp zadrnčel z tětivy Dunmera ve stejnou chvíli kdy vousatý bandita znovu začal v útoku.  Lucius s rychlostí šelmy přešel k Nordově pravé straně a bodl po něm.
Po minutí temný elf s úšklebkem znovu namířil, čekaje na správný moment. Když žoldák při šermování s barbarem trochu odhalil svůj levý bok, okamžitě vystřelil.
A zasáhl.
Orminius cítil, jak se Dunmerův šíp zabodl do velmi kvalitní zbroje, a děkoval bohům, že zastavila střelu před proražením břišních svalů.
I přesto se přetvářil, jakoby byl plně zasažen, a vydal ze sebe bolestivý výkřik s pomalým ohnutím k zemi.
Barbarský lapka bez pochyby uvěřil tomu, že jeho společník trefil Lucia tam, kde potřeboval, a ťal se sekerou zezdola.
Koutkem oka si všiml, jak čarodějnice nabíjela svoji hůl, modrý krystal překypující energií. Nečekaným pohybem se smrtelnému zásahu vyhnul, nechávaje Thorima s překvapeným vydechnutím a otevřenýma očima, dvouruční sekera nad jeho helmou.
S chladnou vypočítavostí probodl banditův pravý bok, chráněn jen koženými pásy. Jeho protivník zaječel z tak těžké rány, a okamžitě svoji zbraň se zaduněním upustil.
Než se však mohl dotknout Luciova meče, zabiják čepel vytrhl z jeho těla, a chňapl po Thorimově zkrvavené hrudi. S úspěchem vzal za nákrčník, a přitiskl ho ke svému tělu.
Věděl, že oba střelci se připravovali ke společnému útoku. V okamžiku, kdy měl zraněného protivníka u sebe, cítě jeho dech, plný piva, šíp s bleskem udělali své.
Dunmerova střela proťala Thorimovu páteř, zatímco ženština se svojí magickou střelou zasáhla banditův krk.
Krev vystříkla z úst skoro padlého oponenta, a Orminius je následoval  milosrdným probodnutím jeho srdce svým zlatým mečem. Magie ledu a blesku probila nehybné tělo jako šermířský finiš.
Bez známky emocí padlého Thorima odkopl, s připraveností na dalšího duelanta.
„Na co čekáte?“ zakřičel na zbývající bojovníky jejich velitel. „Zničte ho! Zabijte ho! Nebo to všechno musím dělat sám?“
S těmito slovy nenápadně zmizel ze svého stanoviště.
Lucius nechal Bjorna utéci, a plně se zaměřil na Bretona, útočícího jako naštvaný had. Skelné meče bodaly a sekaly po zabijákovi, kalné, šedé oči studující oponenta a jeho každý pohyb.
Rudý Orel rychle a těsně blokoval agresivní taktiku s uvědoměním si nepřítomnosti Dunmerových šípů.
Instinktivně a neočekávaně sekl s mečem doleva, cinknutí zásahu čepele čepelí jako důkaz, že se nemýlil.
Bylo evidentní, že frustrace a vztek temného elfa přeťaly jeho klid, ebonitová, tenká dýka ve formě těchto negativních emocí. Společně s Bretonovou obratností tlačili Lucia zpátky ke vchodu místnosti, rychlost a prudkost věcmi, kteréžto Orminius přestával zdolávat.
Samotný lovec lapků věděl, že brzy jejich šermování podlehne, proto se rozhodl provést riskantní taktiku. Čekal, až temný elf znovu protne vzduch svojí zbraní.
Když to uskutečnil, rychle po něm sekl tak, aby mohl sotva blokovat úder. Dunmer pod útokem zasyčel a klopýtl o krok zpět, vše, co Lucius potřeboval.
S vehementností a silou vyrazil proti Bretonovi jako rozzuřený býk. Natolik ho překvapil, že nebylo problémem rychlého šermíře převálcovat a odhodit mezi těly zvířat.
Orminius však ve svém střemhlavém postupu nezpomaloval. Aniž by sledoval pronásledování obou banditů, svižně přetrhával distanci mezi ním a čarodějkou.
Když si mladá kouzelnice uvědomila, co se děje, zoufale namířila krystal hole na Luciovu hlavu.
S hrůzou se jí rozšířili zornice při zjištění, že je pro ni příliš pozdě.
Rudý Orel nemilosrdně ťal svojí zbraní. Jekot ženy se rozléhal jeskynní komorou.
Magická hůl s její useknutou rukou neslyšně dopadla na zem, a než její ochránci k ní mohli doběhnout, jejich oponent popadl těžce zraněnou ženu za vlasy, a prořízl jí hrdlo.
Nechal nepřítelkyni s dusivým kašlem sesout k zemi, a pomalu se otočil ke zbývajícím duelantům.
I když viděli smrt čarodějky, bez strachu postupovali proti žoldákovi.  První, kdo k němu dorazil, byl Dunmer, jehož oči, kdyby byli meče, by rozsekali Lucia na tisíc malých kousků.
Když  se snažil bodnout Rudého Orla, zkušený šermíř neprovedl nic se svojí zbraní; jenom se nad útokem ušklíbl, a kopl vší prudkostí do temného elfa.
Takový pohyb nečekal, a proto byl obratný lukostřelec plně zasažen do hrudi. Odlétl od svého protivníka a skutálel se po prašné zemi, zatímco Breton se s Orlem střetl.
Na úzké, stoupající cestě bylo těžké expertně a šikovně šermovat. Oba muži se museli spokojit s hrubými, pomalými seky a body, jestliže doufali v úspěch.
Naneštěstí, pro zahaleného válečníka, Rudý Orel nebyl člověk bez zkušeností.
Lucius vrazil ramenem do jeho hrudi, když se jeho oponent pokusil o dvojí švihnutí meči seshora.
Jelikož bandita stál před Orminiem, okamžitě pocítil ztrátu své rovnováhy. Snažil se jí udržet zuby nehty, paže doširoka roztažené.
Pohled na Rudého Orla, a jeho svištící, trpasličí meč bylo to poslední, co kdy viděl.
Zbraň projela jeho kápí a koženou zbrojí, zasekávajíc se o klíční kost. Šedý plášť se brzo zbarvil do ruda. Nepřítelovo oči se převraceli v sloup z takového fatálního zásahu.
Lucius protočil čepel v Bretonově těle a svůj meč upustil. Rychle se shýbl, zatímco šokovaný lapka před ním vrávoral, uchopil skelné, vražedné nástroje, a jedním z nich probodl jeho srdce.
Jeskynní areou se rozlehlo bolestné zakřičení a zvuk meče, probodávající maso a kosti. Orminius rychle vzal za jílec trpasličí zbraně, a vyrval jí z nepřítelova chabého těla.
Nechal Bretona spadnout před nim a pomalu se sesout ze stoupající cestičky, jeho oči plně upřené na posledního protivníka.
Dunmer za celou dobu nebral v potaz pobití svých společníků. S lehkostí přehodil dýku z levé ruky do pravé, a vyrazil znovu proti Orminiovi.
Ale tentokrát ho Rudý Orel nenechal.
S šikovnou precizností a rychlostí vyhodil skelný meč do vzduchu, a znovu ho chytl jako pírko, ale tak, aby mohl s mečem co nejlépe vrhnout.
Se zamračením udělal krok vzad a vrhl zbraň jako oštěp.
Temný elf se snažil vykřiknout a uhnout, ale byl příliš pomalý. Náraz a proražení jeho těla bylo tak silné, že odlétl od Lucia, a s tvrdým dopadem přistál poblíž Thorima.
Temný elf zaskučel nad svojí smrtelnou ránou, jeho šedá kůže ještě popelavější. Se vší energií a vůlí zařval, a pomalu se postavil, zoufale drže meč ve svých zkrvavených rukou.
„Ne,“ zašeptal si pro sebe. Pot crčel z jeho plešaté hlavy a rubínové oči plně probodávaly Lucia.
Zavrtěl pomalu hlavou. „Ne… takhle …ne …skončím.“
Popošel o tři kroky k Orminiovi, ale ztráta krve a probodnutý orgán vzali za své. Po dalším kroku dopadnul na obě kolena, a naposledy se zahleděl na žoldáka.
„Chytrý… bastarde…“ vydechl a sesul se konečně k zemi.
Rudý Orel ještě nějakou chvíli sledoval lukostřelcovo ztuhlé tělo, a pak se kolem sebe rozhlédl. Krvavá spoušť a mrtví bandité byli akcentováni mrtvolným tichem jeskynních prostor, světla loučí dodávající ještě temnější vizáž této bitvy.
Naposledy prohlédl každé tělo, a bezmyšlenkovitě začal stoupat nahoru. Nechal za sebou vše z krvavé šarvátky, neboť nechtěl ztrácet čas, když měl cíl svého úkolu tak blízko.
Po dlouhém stoupání konečně dorazil před východem do druhého posedu, kde ho očekával banditský vůdce. Zakroutil krkem a protáhl své paže pro poslední duel, a vykročil ven.

Čerstvý, noční vzduch Lucia příjemně překvapil.  Opatrně vyšel z východu, zatímco měsíc zářil nad masívem, o něhož byl posed prakticky opřen.
Plocha byla pokryta dřevěnými prkny, stůl s židlemi na kraji posedu. Blízko nich stála velká, dřevěná truhla s masivním, železným zámkem.
Na jedné z židlí seděl Bjorn Ultis, jeho orčí, válečné kladivo na jeho nohách.
Zle pohlédl do Luciových očí, sám žoldák plně připraven k boji.
„Nesnáším, když se zmýlím,“ řekl mu banditský vůdce nevrle a trpce. „Zvlášť když je v sázce celý můj tým,“ dodal rychle.
„Zabiji tě, jak nejrychleji mohu, pokud mi řekneš, co chci,“ řekl mu Lucius.
Ultis se jeho odpovědi suše zasmál. „A co chceš, Orle?“ zeptal se ho výsměšně. „Informace? Lokace? Akreniovo lidi?“
Ať už bych ti pověděl cokoliv a jakkoliv, stejnak ho nezastavíš,“ odpovídal mu dál lapka. „Je příliš mocný, a každý to ví. Má spojitost s tolika věcmi, že celý kontinent je v jeho rukou. Ani Tulius, Ulfric, či další figurant v této provincii ho nemohou zastavit.“
Ani ty,“ dokončil sebevědomě.
Orminius jeho proslov ignoroval. Tato slova slyšel už nesčetněkrát, a i když sám věděl, že Osvald Akrenius je skutečně velmi mocný člověk, věřil v tezi, která říkala jedno; všichni můžou být v jednu chvíli smrtelní.
„Nabízím ti-„
„Nebudeš mi nabízet vůbec nic!“ zařval Nordský kriminálník a hrubě vstal, kladivo v obou rukách.
„Umři, svině!“
S tímto výkřikem vyrazil proti Luciovi. Rudý Orel vyčkal, dokud vůdce nezaútočí.
Pokud chtěl umřít bolestnou smrtí, s radostí mu ji dopřeje.
Hlava kladiva prolétla vzduchem, mířena na žoldákovu hlavu. Orminius se rychle přikrčil, a když zbraň nad ním prosvištěla, brutálně máchl se svým mečem.
Bjorn měl dobrou zbroj, která by možná ustála i sek od trpasličí zbraně; ale jeho nohy byly chráněny jen koženými řemeny a tenkými pláty, jež byly zoufalé proti Luciovi a jeho čepeli.
Zlatá zbraň nemilosrdně usekala nohy lídra.
Krev dvěma prudkými proudy se rozmazala po celém žoldákova torsu. Jeho oponent se rozječel nad způsobenou agónií a dopadl na dřevěná prkna, sníh na nich rudě zbarvený. Zoufale hleděl na zkrvavené pahýly, přičemž se pomalu dostával do bezvědomí.
Rudý Orel ho však nenechal. Popadl ho za krk, a táhl ho k okraji posedu, nechávaje za sebou dvě červené stopy. Uchopený Bjorn instinktivně škubal pahýly, aby Lucia zastavil, což jenom zhoršilo jeho zranění, otevřené rány nyní plné mrazivého sněhu a třísek.
Žoldák stál na kameni před hlubokou propastí, a s mocným máchnutím škubl s Ultisem. Nyní ho držel ve vzduchu jednou rukou, zatímco v druhé držel svůj umazaný meč.
„Takže,“ zavrčel skrz helmu k němu suše, jakoby se nic nedělo. „Řeknu ti to ještě jednou,“ pokračoval, zatímco zraněný lapka pořád křičel bolestí.
„Můžu ti podříznout hrdlo a dát ti rychlou smrt, pokud mi řekneš všechno, co víš. Jestli budeš pořád odporovat, tak se koukni dolů. Teď hned.“
Bjotn, vykašlávaje krev, se vystrašeně ohlédl po propasti, zahalenou tmou a temnými skalisky, a polkl, sotva sekundy před bezvědomím, ale Luciův stisk a hlas ho zastavoval před takovým momentem.
„Tam dole, za nějakou minutu, se začnou potulovat vlci,“ pokračoval Lucius tiše. „Jsou většinou hladoví, a hledají potravu.  Hodím tě tam, a oni tě sežerou, a jelikož krvácíš, a máš dobrý nákrčník, nezardousí tě. Pomalu tě budou pojídat.
Napřed ti budou okusovat tvoje rány, a pak se pustí do tvých rukou. Protože milují krev, půjdou nejprve po ní.
Naposledy se tě ptám; co všechno víš?“
Bjorn plačtivě zaskučel.
„Nejsem nic speciálního,“ zakvílel. „Jsem jenom část velké operace. Její cíl je vykrást všechny doly a poslat ukradené zboží na místo poblíž Jitřenky, kde elitní oddíl mého šéfa to převezme do jeho ústředny.“
„Kde přesně je to místo?“
„Nevím to přesně, je to nějaký nejsevernější hrad poblíž toho přístavu,“ odpovídal mu dál Bjorn.
„Kolik je vás v této operaci celkem?“
„Další dva tábory jsou na perimetrech Bílého Průsmyku. Nevím přesně, kde jsou, ale mají stejný úkol. Myslím, že jedním z nich je jenom tábor, ale i tak mají stejný počet, jako měl můj tým.“
Po této odpovědi se Orminius krátce zamyslel. Tušil, kde takové lokace mohou být. Musel prozkoumat oblast za oblastí, ale věděl, že zbylé dva oddíly může najít, a možná se i dozvědět, co je ten elitní oddíl Akreniova impéria.
„Ještě něco? Cítím, že jsi mi neřekl všechno,“ zavrčel, škubaje rukou jako varovný signál.
Poraněný vůdce se rozkřičel nad Orlovým pohybem. „Na stole je klíč k truhle, je tam zpráva od Akrenia a jeho úkoly, ale jinak tam nic není. Opravdu, přísahám všem bohům, že to je všechno co vím!
Milost,“ zaplakal uštvaně Ultis s nadějí.
Lucius jenom zavrtěl hlavou. „Pamatuješ si, co jsem ti prve řekl?“
Po chvilce mlčení Orminius pokračoval. „Tohle dělám dvacet let, a potkal jsem tolik žebráků, jako ty, že mi nestojíš za nic.
Milost? Dobrý vtip.“
Lapka s hrůzou sledoval, jak žoldák položil svůj meč na zem, a vytrhl z jeho opasku dýku. „Abych ti to moc neusnadnil,“ vysvětlil mu.
„Užij si let,“ řekl mu konečně, a Bjorna upustil.
Obrátil se od kraje propasti, a vykročil ke stolu, jekot padajícího lapky a nárazy jeho těla o kameny rozléhající se za ním. Popadl velký klíč na kraji stolu, a otočil se k truhle.
Poklekl před ní a vsunul klíč do zámku. Po odemčení truhly nadzvedl těžké víko, a pohlédl dovnitř.
Málem byl oslepen změtí zlata, šperků, a ingotů různých materiálů.
Zamrkal očima, aby přivykl křiklavému světlu, a začal zkoumat obsah nábytku. Našel mezi septimy i měšce, plné dalších mincí či drahých kamenů.
Mezi dvěma měšci, opřené o zadní část truhly, vyčuhoval svitek, věc, kterou hledal.
Okamžitě jej popadl, a pohlédl na pečeť. Byl černá, bez jakéhokoliv symbolu, či znamení, což znamenalo jediné – byl to dopis od samotného Osvalda Akrenia.
Byla již rozlomená, proto jenom svitek roztáhl. Pomalu četl obsah, hledaje jakoukoliv informaci, v němž se mohla nabízet.
Po přečtení vstal a dlouze se na svitek zahleděl. Kývl si pro sebe hlavou a zasunul papír do opasku.
Spokojeně si vydechl. Práce byla vykonána, tým byl zničen, a věděl, že Proventus brzy pošle zvědy, zda-li svůj úkol splnil.
Také věděl, že se dlouho v samotném městě neobjeví. Po přečtení takové důležité korespondence tušil, že dny, možná i měsíce, se bude potulovat  v divočině, různé skupiny banditů jeho cílem.
Než znovu vešel do jeskyně, vyraboval truhlu pro vše, co potřeboval. Poté se vydal ke vchodu do jeskyně, aby si mohl vzít zpátky své zbraně, jež tam zanechal.
Konečně po dvaceti letech našel to, co mu umožní jedinou věc.
Zabít svoji nemesis.