Šachy osudu

Místnost.
Chladná, temná…zbavená času a svým způsobem snad i prostoru, neb nemá žádných viditelných ohraničení…. ani dveří… ani stěn.
Jediné skutečně hmotné jsou tu, v samém jejím středu, stůl a dvě židle… a možná ještě ty šachy – šachová deska s rozehranou partií.
Hra je tu jedinou věcí z níž vychází nějaké světlo, ačkoliv jen mdlé.
Pravda, pak tu ještě trochu světla vychází z těch pavučin, co jsou tady kolem, ale to jen proto, že do nich pavouci zapředli pěšce, věže a krále z předešlých, promarněných, her.
U stolu také sedí dvě postavy.
Hráči… jestli se to tak dá vůbec nazvat.
Jeden je ještě mladík. Je nervózní.
Druhá postava, zahalená do kápě, vypadá klidněji, očividně se hrou baví.
Další hra o další osud, hm?
Černobílé figurky na černobílém poli se, v sérii váhavých tahů, dávají se svou osudovostí do pohybu.
Přihlížím.
Vítěz je jasný předem - tahle hra měla vždycky jen jednoho jediného favorita, a ten ještě nikdy neprohrál. Ale co o tom může ten roztřesený mladíček na protější straně od něj vůbec vědět?
Co ho to popadlo vyzvat ke hře Smrt?
Mám tady být, jako rozhodčí… ne že by S, jak mu tu semtam říkají, někdy nedržel své slovo.
Vlastně nemám páru, proč tu jsem, stejně přece není naděje.
Ale co, jako někoho, kdo už není nějaký čas člověk, se mě něco takového stejně nedotýká.
Jednou, jen jednou byla tahle hra uhrána do patu, a dívka, která tak zahrála, si tím vysloužila nesmrtelnost… ne, to, oč chtěla hrát původně, jí dáno nebylo, ať už to bylo cokoliv.
Hráč v kápi se po mě ohlédne a usměje se na mě.
Byla jsem výborná šachistka… možná proto si mě tu, ve světě všeho bez ničeho, tak oblíbil, a drží blízko sebe… nebo možná…
Přejdu až k němu a pohlédnu mu přes rameno. Zatím toho kluka nechává ještě jakžtakž dýchat, ale už teď ho svým způsobem válcuje, a mladíčkovi, jemuž pomalu dochází, o co tady běží, stéká po čele i tvářích v čůrcích pot.
„Deremis, neobsloužíš nás?“ podívá se na mě Smrť opět nečekaně, proti všem zvyklostem, a já povytáhnu obočí.
Přesto však poslechnu, on dělá přece jen zřídkakdy něco bez pádného důvodu… pokud vůbec.
Sáhnu příč bezčasovosí, a vytáhnu odtamtud tác se džbánem a dvěma poháry.
„Neboj se, jenom voda,“ zazubím se na to lidské nedochůdče, když před mnou nabízeným drinkem s leknutím ucukne: „Tady nemáme zapotřebí někoho opíjet, natož ho pak trávit.“
To ho přiměje pohár nedůvěřivě příjmout.
Lidé.
A stejně mi právě tenhle příjde něčím výjimečný… že by Smrt věděl něco, co já ne?
Zariskuji a ještě jednou to ptáče oslovím: „Co je vůbec tentokrát v banku?“ ukážu na figurky na hracím poli.
Věnuje mi vyjukaný pohled: „No přece můj…“
„Nemyslím, cos vsadil, svůj život tu sázejí všichni, myslím, o co ty žádáš jeho,“ zabloudím očima na Smrtě, a zase zpátky k němu: „Je to věčné mládí? Poznání? …nesmrtelnost? Co je ti tak cenné, že pro to riskuješ předčasný konec svého bytí?“
„Ehm… vlastně… já… měl jsem dvě sestry. Ta mladší umřela, a když jsme o ni přišli… tak starší se pokusila hrát, a…“
„Rozumím, chceš je získat zpátky.“
Přikývne, a jeho nervózní pohled se přesune zpět na hrací plochu.
Proč mi ten pohled na něj vhání do srdce smutek? …a proč bych toho zoufalce nejraději objala?
Troubo, vždyť tvá sestra hrála šachy přece líp, jak ty, a… tak co se tu tím teď snažíš dokázat? Slyším uvnitř sebe, a nemám ponětí, jak to mohu vědět… vždyť, co jsem nesmrtelná, se mě už nic nedotýká, na nic nevzpomínám, a všechno kolem mě jen prochází.
No jo, vlastně ty už teď vůbec nikoho nemáš, měl jsi jenom je, šeptá má duše zarmouceně. Co to se mnou je?
Jen další duše na černém seznamu, a stejně… nemůžu od něj odtrhnout oči.
Jako bych měla nějakou vnitřní povinnost chránit ho.
„Takhle netáhni!“ plísním ho dřív, než si uvědomuju, co to vlastně dělám.
„Ale…“
„Ne, věř mi, takhle táhnout nechceš… obětovat pěcha.“
„Ale, když ho neobětuju…“
„Troubo, přestaň už na tu hru koukat jen jako na šachy! Copak tohle je obyčejná hra? Tohle je tvůj život, tak ho podle toho hraj, a ne obětovat pěšáka, kvůli nějakému střelci, nebo věži. Tak to funguje jenom mezi hráči. V reálném životě nám nejvíc pomáhají ti, kdo jsou v očích nevzdělaných jen pouzí pěšáci… a občas taky koně. Nikoliv střelcové a věže… a ani dámy, když na to příjde, ani králové.“
„Ale když příjdu o krále…“
„Pravda, o krále nepřicházej, králem jsi pro teď ty. Ani tak ale neupřednostňuj žádnou figurku před tou nejobyčejnější.“
Tiše na mě zírá. Nejspíš přemýšlí, jestli si může dovolit mojí radě věřit.
Nakonec svou ruku z pěcha sundá a táhne raději koněm, což ho v závěru stojí střelce. Hodnej kluk.
Teprve potom si uvědomím, že do té doby klidný a téměř znuděný Smrť si mě – vlastně nás oba – zvláštně, zaujatě prohlíží.
Saka, ještě nikdy jsem do žádné z her osudu takhle nevstupovala.
Omlouvám se mu, ale nezdá se, že by mu to tak moc vadilo. Možná i on potřebuje čas od času nějakou změnu, drobné vzrušení…
Ještě pár tahů, a pak… velký pán smrti, pán zásvětí, udělá něco, co si nepamatuji, že by kdy, někdy předtím, udělal – rozesměje se.
„Vidím, že jsi už pochopil, o čem že je život, myslím, že hrát dál by teď už bylo zbytečné“ oznámí mladíkovi vřele, dotkne se vlastního krále, a ten se pod jeho kostnatým prstem rozpadne na popel a prach.
Mladík zalape po dechu a otočí se na mě.
„No, na mě nekoukej, mě to došlo až tehdá, když jsem už neměla jak vyhrát,“ pronesu k němu důležitě. „Vyhrál jsi,“ zašeptám mu, když mu to ještě hodnou chvíli nedochází a pocuchám ho ve vlasech.
V tu chvíli začne nadšeně křepčet.
„Správně, vyhrál si,“ utiší ho až Smrt svým tíživě umírňujícím hlasem: „A jako takový máš právo na předem smluvenou odměnu. Můžeš projít mým podsvětím, můžeš z něj kdykoliv odejít, a můžeš sebou vzít i své dvě sestry… pokud je tu najdeš.“
Starý dobrý Smrť… není zlý, ale když chce, ví, jak připravit rty člověka o řeč i úsměv.
„Ale dohoda…“ pokusil se kluk něco namítnout, proti autoritě pána úmrtí však neměl samozřejmě šanci: „Dohoda zněla tak, že si je budeš moci odvést, nikoliv, že ti je předám osobně. A kromě toho, není to snad dost fér, vzhledem k tomu, jak velké ti bylo dáno pomoci? Jiní na tvém místě neměli ani zdaleka takové štěstí. Nebo proti tomu něco namítáš?“ obrátil se Smrť, pro změnu, na mě.
„Podle mě je to velice fér,“ kývla jsem uváženě.
Kluk vzdychne, ale ani on už nemůže nic dále namítat. Hádat se se Smrtí a nesmrtelnou, hned po té, co vám ušetřili život… to by nebylo zrovna nejlepší z nápadů.
„Poslouchej, teď je nejdůležitější, abys našel a odvedl svou mladší sestru,“ radím mu co nejvlídněji.
„Sestry,“opraví mě příkřeji, než jsem od něj čekala: „Chci vyvést obě.“
„Ach, jistě, obě. Tu mladší, i starší… zapomněla jsem,“ zalžu. Tou dobou si už konečně vzpomínám, o co, že jsem to tenkrát hrála já… a taky proč ten pocit, že musím toho naivního blázínka chránit… ne, že by si to uvědomoval on. Zavrtí nade mnou hlavou, a rozeběhne se z místnosti přímo do nitra podsvětí… ne, že by věděl, kde má malou Erin hledat…
„Víš, kdykoliv jindy bych to bral, jako podvod,“ pokládá mi Smrt ruku na rameno: „Ale v tomto případě jsem to mohl považovat za běžné.“
„Říká se tomu sesterská rada,“ vezmu do dlaně figurku, která představovala bratříčkova krále: „Protože starší sestry se o své mladší sourozence prostě starají… musí, je to jejich práce, jejich dar, jejich úděl.“
„Vím, řekla jsi mi to, kdyžs mě přišla o svou sestru vyzvat. Nikdy se té role nevzdáš, viď?“
„Ne, ale to neznamená, že můžu být s nimi. Už nejsem živá – nesmrelná není totéž, jako živá, a tudiž bych neměla ve světě smrtelných co dělat.“
„Co teď tedy hodláš vlastně provést?“ naklonil hlavu na stranu.
„Přece to jediné, co můžu, splním svou povinnost starší sestry, pomůžu tomu ťulpasovi najít naši sestřičku, povím jim, čím jsem, vyvedu je na povrch a pak se k tobě vrátím. Teď je na něm, aby byl starším bratrem.“
Musím se usmát. Vážně jsem na ně málem zapomněla, a přitom je v tom vztahu tolik kouzla. Vezměte si, jedině sourozenci dokážou někoho nazvat ťulpasem, a myslet to, jako ten nejláskyplnější výraz.
„Vážně se ke mně vrátíš?“ ujišťuje se smrt, a já přikyvuji, ať už tomu věřím, nebo ne. dřív, nebo později se k němu vrátím určitě, koneckonců, od chvíle, co mi dal ten pat, jsme se stali jeden pro druhého tak trochu jeho součástí… a kromě toho, co by někdo, jako já, mezi smrtelnými dělal?
Propouští mě, a já doháním svého, tou dobou dávno ztraceného, bratra.
„Seš blbej? Takhle tady bloudit? Nevíš, že podsvětí je nekonečně dlouhé?! Moh bys tu bloudit celý roky, ty šašku.“
„Ale…“
„Neodmlouvej, jestli chceš najít Erin, tak následuj mou zběhlou maličkost, … a ještě něco, neohlížej se.“
„Héj! Jak víš, že je její jméno Erin? A vůbec… někoho mi připomínáš.“
To je taky dost.
„Vážně? A chceš vědět i koho? Až vyzvednem Er, budeme si muset promluvit. A nezírej na mě tak, neboj, Erin se tu tolik nezměnila… tak pojď! Dělej, nebo už nemůžeš?"