Ztracena ve stínech

Povídka je zveřejněna i na stránkách online komixu http://www.svetbezjmena.net/

 

(Děj se odehrává několik let před událostmi Deníku vraha)

 

Čekala už několik hodin. Skryta, nikým nezpozorována, seděla přikrčená za komínem. Měla odtud výhled na celou ulici pod sebou. A přesně to potřebovala. Její kořist, velmi vlivný císařský rádce, měla přijít každou chvíli. Jak si sama zjistila, každý den ve stejnou dobu se chodil bavit s děvkami do nevěstince kousek odtud. A tohle byla nejkratší cesta. To, že byla jako stvořená pro přepadení, si zřejmě vůbec neuvědomoval. Chodíval sem po deváté hodině, někdy později, nikdy ne po půlnoci. A půlnoc se kvapem blížila, ale Merrin věděla, že přijde. Plně věřila svým instinktům.

Ulicí se začal nést klapot bot a ona věděla, že nadešla její chvíle. Jistými, lehkými pohyby se přesunula na okraj střechy, kde měla k trámu přivázané lano. Nakoukla dolů do ulice, jen aby se ujistila, že v dohledu není nikdo další. Správně by měl mít v závěsu strážce, ale Merrin zařídila, aby nedorazili včas. Přeci jen, kdo by za pár mincí nezatarasil povozem ulici. Byla by hloupost nepřijmout nabízené peníze vlastně jen za přeparkování. Doufala, že to stihli včas, nechtěla se utkat s císařskými strážci sama, zabralo by to moc času a ona už chtěla mít svůj úkol splněný. Ne, že by se bála, jen na to prostě neměla náladu.

Muž se pohyboval pomalu, ležérně, neočekávaje žádné nebezpečí. Proto ho velmi vyděsilo, když se před ním z nenadání objevila štíhlá žena celá v černém. Ani nestihl vykřiknout, když ho Merrin povalila na zem a přitiskla mu nůž na hrdlo. Přiblížila své rty k jeho uchu a pošeptala mu pár slov. Pár posledních slov, které šeptá vrah vrahovi před smrtí. Poslední slova, která uslyší předtím, než odejde do pekel.

„Pozdravuj ode mě Ničitele,“ v očích muže se objevil strach, čirá hrůza z pochopení, že to není jen krutý žert, ale že doopravdy přichází jeho poslední chvilka.

Merrin rychlým pohybem odtáhla dýku od mužova hrdla a zabodla mu ji hluboko do hrudi, přímo do srdce. Takovou rychlou smrt si nezasloužil žádný z císařských vojáků a rozhodně ne tenhle rádce, ale klient požadoval rychlou a čistou práci. Tak ji tedy má.

Ženiny instinkty začaly bít na poplach. Stráž se už blížila. Rychle muže prošacovala, a jediné, co našla, byl nadutý měšec plný peněz. Alespoň malý přivýdělek. Za práci dostane tak třikrát tolik.

Zvedla se a rychle vyběhla po naskládaných barelech, odrazila se od zdi a chytila se lana, které tam volně nechala viset. Rozhoupala se, jak nejvíc to šlo, a skočila. Druhý dům byl nižší, než ten, na kterém visela, přesto se jen tak tak zachytila okraje střechy. S obtížemi se vytáhla nahoru. Dostala se tam zrovna ve chvíli, kdy do uličky vběhl první strážný.

Nehodlala zůstat déle, než bylo nezbytně nutné, úkol měla hotový. Teď už jen musela podat hlášení a vyzvednout si odměnu. Což byla dlouhá cesta a nebýt vysoké odměny, nikdy by se tam znovu nevrátila. Nikdo, kdo navštívil Askelatu, se do ní dobrovolně nevracel. A co hůř, pokud v ní musel studovat…

Merrin to město prostě nesnášela. Vždy, když se tam vrátila, se jí něco přihodilo, a ne zrovna dobrého. Jediným dalším světlým bodem cesty do Askelaty byl Radmier. Její milovaný zabiják č. 1. Měl by se vracet ve stejnou dobu, jako ona, a to ji těšilo. Mohli by mít zase nějaký společný úkol, tak jako posledně… Ve víru milování jim jejich kořist málem unikla. Málem.

Když na to při cestě přes střechy domů myslela, hned se jí zlepšila nálada a do Askelaty se jí chtělo o trochu víc. Ale jen o trošku.

 

Šedé hory vrhaly na Askelatu dlouhé stíny a snažily se město udělat ještě ponuřejší, než byly ony samy. Město, kdysi přetékající barvami a žijící obchodem, nyní zelo prázdnotou a jediní, kdo se potulovali ulicemi, byli chudáci, kteří neměli kam jinam jít, a vrazi. Poté, co město přestalo prosperovat kvůli Arglinově temné magii, ovládl město Cech vrahů, a těm se nikdo neodvážil postavit. A kdo ano, skončil velmi brzo pod drnem. Jít proti cechu prostě nebylo zrovna moudré.

A co teprve ti, co tam studují? Jsou to snad větší blázni než ti, kteří jdou proti cechu? Kolikrát ano. Ale stejně jako Merrin i mnoho dalších zvládlo vystudovat Akademii, přežít a zachovat si zdravý rozum. Samozřejmě se našli i výjimky, ale pokud působili potíže, byli odstraněni.

A přesně sem Merrin znovu mířila. Projížděla temnými ulicemi a vzpomínala, kolikrát se tudy jako učednice proháněla za plněním nějakého nesmyslného úkolu. Už tehdy to tu nenáviděla.

Otevřela se před ní veliká dubová brána a žena vjela na pozemky Cechu vrahů, do Akademie. Jakmile se za ní zabouchla těžká vrata, přišla si jako v pasti, ze které není úniku. Její kůň neklidně zastříhal ušima, zřejmě cítil zkaženost tohoto místa, stejně jako ona. Napadlo ji, jestli je opravdu o tolik lepší než oni, jestli není také tak zkažená.

Rychle tyhle myšlenky zapudila a pobídla koně do kroku. Teď měla na práci jiné věci. Jako třeba zajít za Pánem Cechu a sdělit mu dobré zprávy o misi. Pak už jen najde Radmiera a zase odtud rychle vypadne. Tohle místo ji přivádělo k divným myšlenkám.

 

Když Merrin vstoupila do pracovny Pána Cechu Alamira, měl zrovna návštěvu. Hnědovlasého muže s pronikavým ledovým pohledem, kterému mohlo táhnout tak na pětatřicet a postaršího zabijáka, kterého Merrin znala až příliš dobře. Alderon. Muž, který učil studenty boji muže na muže, známý svými krvavými zkouškami, při kterých mnoho studentů přišlo i o život. Merrin si jednou takovou zkouškou prošla a naprostým zázrakem ji přežila. Vysloužila si tak dočasnou úctu u ostatních studentů.

I když si nyní jako hrdinka moc nepřišla, prošla místností s hlavou hrdě vztyčenou, dokazujíc tak, že v ní muži nevzbuzují žádný strach. V Alderonově přítomnosti se tak chovala vždycky.

„Ach, Merrin. Vždy tak pyšná a sebejistá. Děvče, ty jednou tím svým povýšeným chováním někoho tak namíchneš, že…“ ale Merrin ho to nenechala dokončit.

„Že skončíš s dýkou v zádech. A já ti pak přijdu zneuctít hrob,“ zasmála se. „Drahý Alderone, začínáte být senilní, čím dál tím víc se opakujete,“ tvář se mu stáhla vzteky a bylo vidět, že se jen stěží ovládá. Ale před Pánem Cechu se mu zřejmě nechtělo ještě více znemožňovat. Raději se sebral a nakvašeně odešel z místnosti.

„1:0 pro mě,“ řekla Merrin tiše, i když věděla, že ji oba zbylí muži určitě uslyší.

Otočila se zpět k Alamirovi, druhého muže ignorovala.

„Úkol splněn na jedničku, Pane,“ a podala mu zapečetěný dopis s hlášením z mise. Dopis si od ní vzal, ale aniž by ho otevřel, odložil ho vedle na stůl.

„Já vím, ty to vždycky zvládneš perfektně,“ to Merrin překvapilo. Alamir ji chválí? Už se skoro chtěla zeptat, kdo to je, a co udělal s pravým Pánem Cechu, ale včas se zarazila. Přeci jen byl její rozum někdy rychlejší než jazyk, i když to byla jen výjimka. Uvědomila si, že na něj zírá s otevřenou pusou, tak ji hned zase zavřela a rozpačitě si začala hrát s pramenem jako uhel černých vlasů.

„Od té doby, co jsi opustila Akademii, jsi už mnohokrát dokázala, jak jsi schopná a inteligentní. I když jsi zatím mladá a trochu prostořeká, tvé schopnosti jsou nedocenitelné. Uvolnilo se místo mezi představenými Cechu a já bych tam rád viděl tebe,“ jestli byla Merrin předtím překvapená z Alamirovy pochvaly, tak tohle jí úplně zarazilo. Ona a představená Cechu? Žena nebyla mezi představenými už pěkně dlouho, natož pak tak mladá jako ona. Zakoktala se, vůbec netušila, co říct.

Hnědovlasý muž najednou uhodil pěstmi do Alamirova stolu, až se komínky mincí, které tam měl vyskládané, sesypaly. Až do teď na něj Merrin úplně zapomněla.

„Pane Alamire! Říkal jste, že dáte to místo mě. Mám pro to skvělé předpoklady. Nemůžete přece…“

„Nebudeš mi říkat, co můžu a co ne, Detherone! Já tu rozhoduji, ne ty,“ pak pokračoval klidnějším hlasem. „Merrin, dej si den volna, pozítří ti ukážeme, jak to chodí mezi představenými, co budeš dělat a všechny ty věci kolem,“ promnul si oči, jako by byl velmi unavený.

„Teď oba vypadněte, musím ještě dodělat spoustu věcí,“ jak Merrin tak Detheron se otočili a vyrazili ke dveřím, ale Merrin si najednou uvědomila, že na něco zapomněla.

„A co Radmier, už se vrátil?“ vychrlila za sebe ta slova tak rychle, že je musela zopakovat, aby jí Alamir rozuměl. Kývnul a Merrin radostí takřka vykřikla.

„Ale už odjel. Dostal úkol. Musel vyrazit okamžitě,“ Merrin nemohla uvěřit vlastním uším. On odjel? Už se neviděli tak dlouho a teď je zase v čudu. Najednou Merrin dostala nápad.

„Kam jel? Pojedu za ním, ve dvou se úkol rychleji zvládne a hned jak se vrátíme, začnu se svými povinnostmi představené Cechu,“ Merrinina tvář úplně zářila radostí, jak to hezky vymyslela. Ale Alamir ji zvednutou rukou zastavil.

„Už propašovat jednoho na Saelnarin je dost náročné a nebezpečné, natož pak dva. Tvoje povinnosti jsou nyní tady a…“

„Na Saelnarin?! Do Císařství?! To je hotová sebevražda. Jak jste ho tam mohl poslat? To jste ho rovnou mohl zabít tady a nedělat si starosti s jeho přepravou. Jak jste mohl…“ Merrin byla rudá vzteky, neovládala se a nebýt Detherona, který ji pevně chytil, vrhla by se na Alamira.

Z Alamirovy tváře se stala zamračená grimasa, když viděl, jak se Merrin vzpírá a chce se na něj vrhnout a zaškrtit ho. Tohle nebyly správné emoce pro zabijáka. Zřejmě ještě pečlivě promyslí její přijetí mezi představené Cechu. Přestal je sledovat až ve chvíli, kdy ji Detheron doslova prohodil skrz otevřené dveře pracovny.

Merrin dopadla tvrdě na zadek a bezmocí se rozplakala.Detheron ji chvíli pozoroval, pak úklonou k Pánovi Cechu zavřel dveře a odešel. Merrin zůstala úplně sama, jen se svým smutkem.

 

Když Detheron procházel chodbami Akademie, myšlenky mu vířily hlavou jako o závod. Jak mohl Alamir zvolit mezi představené Merrin a ne jeho? Takový mládě a ještě k tomu žena. Ale po Merrinině výbuchu se mu začal v hlavě rodit plán. Už věděl, jak tohle všechno napravit. A hned zítra k tomu bude perfektní příležitost. Ano, tohle vyjde a všechno bude tak, jak má. Na tváři se mu objevil zlý úsměv, až student, který šel po chodbě proti němu, vyděšeně uskočil, očekávaje nějaký zrádný útok. Když žádný nepřišel a Detheron ho bez povšimnutí minul, zřetelně si oddechl. Tady jeden nikdy neví.

 

Druhý den večer se Merrin procházela po střechách ztracená v myšlenkách. Radmiera pravděpodobně už nikdy neuvidí. Dostat se na Saelnarin je stejně těžké, jako z něj utéct. A co teprve tam přežít? Radmier byl zručný vrah, schopný se skrývat celé měsíce, ale císařští vojáci bývali cvičeni k chytání právě takových zabijáků. Měla o něj strach.

A vůbec si nedokázala představit, že by pracovala s Alamirem, s mužem, který poslal jejího milence na jistou smrt. Jenže taková práce se neodmítá, to by se rovnou mohla napíchnout na vlastní meč. A vlastně proč ne? Nebylo by to tak snadnější? Smrt si pro ni stejně jednou přijde, tak na co čekat?

Ale na to by neměla odvahu a příčilo by se to všemu, v co vždy věřila. Sebevražda nic nevyřeší, ale činy, které konáme, tak ty už něco zmůžou. Rozhodla se. Ještě dnes v noci uteče, přepraví se do Saelnarinu a najde Radmiera. Nic jí nedokáže zastavit.

Vydala se směrem k hostinci, tam by měli mít nějaké koně, které by se daly ukrást. Jakoby jí myšlenky na shledání s Radmierem dávaly sílu, zrychlovala, až běžela jako vítr. Přeskakovala z jedné střechy na druhou, až to vypadalo, že lítá.

Už byla skoro u hostince, když kolem ní proletěla první šipka. Jen vybroušené instinkty ji donutily zastavit a šipka jí proletěla těsně vedle nosu. Druhá letěla příliš vysoko, než aby ji zasáhla, přesto se přikrčila a pátrala po útočníkovi. Obě přiletěly ze stejného směru, když tedy přiletěla i třetí, hravě ji odklonila plochou hranou své dýky. Teď už věděla přesně, odkud střílí. O dva domy dál stál malý polorozpadlý stánek a za ním se skrýval střelec v zeleném plášti. Pozoroval ji, musel vidět, že ho Merrin zpozorovala, přesto neutíkal. Čekal na ni. Byla to výzva a Merrin ji přijala.

Hravě seskočila za střechy a rozeběhla se ke stánku. Ale když už byla blízko, střelec se rozeběhl pryč, jakoby se jí lekl nebo si souboj rozmyslel. Takhle to ale Merrin nechtěla nechat. Nikdo, kdo si po ní dovolil vystřelit, neodejde bez trestu. Rozeběhla se za ním.

Byl rychlý a v Askelatě se zřejmě dobře vyznal, ale Merrin věřila, že ho nakonec chytí. I přesto, že ona sama město znala, několikrát ho málem ztratila. Nebýt jeho dlouhého vlajícího pláště, zmizel by jí po několika zatáčkách. Už ho skoro měla, když najednou zmizel. Jakoby se propadl do země, žádný vlnící se zelený plášť, žádná ozvěna kroků, prostě nic.

Merrin sevřela ruce v pěst, nenechá ho jen tak uniknout. Rozeběhla se proti zdi a v poslední chvíli skočila, odrazila se nejdřív od okenního parapetu a následně od protilehlé zdi a zachytila se střechy. Díky tomu, že ze zdi trčelo několik trámů, se na střechu dostala rychle a snadno. Vyšplhala, co nejvýš to šlo, a rozhlédla se do všech stran.

Mraky a měsíc zrovna stály na její straně, oblaka se protrhala a Askelatu ozářily stříbřité paprsky a odhalily jí dvě postavy na náměstí. Jednu v červeném plášti, druhou v jasně zeleném. To byl její střelec. Byla si tím naprosto jistá.

Neměla u sebe kuši, nebyla to zrovna její oblíbená zbraň, ale měla sadu vrhacích nožů, s čepelemi dlouhými tak, aby mrzačily, nikoliv zabíjely. Uchopila jeden mezi ukazovák a prostředník, tak se jí nejlépe mířilo, propočítala si vzdálenost a výšku muže. Vítr naštěstí nefoukal, o to bylo snazší zasáhnout cíl.

Rozpřáhla se a hodila. Chvilku před tím, než dýka zasáhla cíl, Merrin zapískala na prsty tak silně, aby to slyšel i hluchý. Ve chvíli, kdy se muž s trhnutím otočil za zvukem, se mu do levého oka zabodla dýky. Nebýt toho, že Merrin poznala, o koho jde, měla by radost nad tak dobrou ránou.

Ale zjištění, že právě vypíchla oko Pánovi Cechu Alamirovi, ji dost uzemnilo.

Alamir se skácel k zemi, druhý muž si pomalu strhl kápi a odhalil křivý úsměv. Detheron. Když se skláněl ke krvácejícímu Alamirovi, odhrnul si trochu plášť, dostatečně na to, aby Merrin viděla jeho zelený vnitřek. Pochopení, že to na ni Detheron všechno narafičil, ji zaskočilo. Proč to udělal? Vzápětí jí to došlo. On chtěl být celou dobu tím hloupým představeným. Kdyby chvíli počkal, stejně by se z něj stal, Merrin by utekla pryč a místo by bylo opět volné. Takhle ji obviní z napadení Pána Cechu. To se mohla jít rovnou popravit sama a ušetřit jim námahu.

Z chvilkového zaražení ji vytrhl až další Alamirův výkřik.

„Zabij ji! Poprav tu zpropadenou děvku!“ v tu chvíli se Merrin dala na útěk. Běžela k hostinci. Potřebovala utéct víc než kdy dřív. Samotnou ji překvapilo, jak rychle se dostala ke stájím. Popadla prvního koně za ohlávku a vytáhla ho z boxu. Štolba ani nestihl zareagovat, natož pak zavolat o pomoc a Merrin už byla pryč. Nevzala si ani uzdu ani sedlo. Nebyl na to čas.

Chvilku po ní vběhl do stáje Detheron. Vytrhl již nachystaného koně štolbovi, který se zrovna chystal vyrazit za zlodějkou. Nejdřív se na něj rozkřikl, ale když viděl Detheronův vražedný výraz, přenechal muži osedlaného koně. Hon započal.

 

Merrin se držela, jak jen mohla. Bez uzdy by jízdu zvládla, ale bez sedla byla jízda na koni velmi náročná. A ona se zrovna potřebovala dostat co nejrychleji pryč. Slyšela za sebou klapot dalších kopyt a věděla, že ji Detheron dohání. Netušila, jak je to možné, a rozhodně to zrovna nehodlala zjišťovat. Přikrčená nad koňským krkem cítila, jak jí nad hlavou proletěla první šipka. Druhá ji hned následovala, ta ji ale škrábla do ruky a zabodla se koni do krku. Ten toho měla právě tak akorát dost, vzepjal se a shodil Merrin, která se nezvládla udržet na jeho hřbetě. Tvrdě dopadla na záda a uhodila se do hlavy. Cítila, jak je zem pod ní vlhká, a hukot, který přiřazovala svému bušícímu srdci, byl vlastně obrovský vodopád. Vůbec si nevšimla, že už jsou u něj. Ještě tu byla naděje…

Detheron po ní vystřelil další šipku, ale minul a střela se neškodně zabodla do země. Merrin mu odpověděla vrhacím nožem. Házela ze špatného úhlu, přesto ale trefila jeho kuši. Když k ní dojel blíž, seskočil z koně a tasil meč. Merrin, která už stála na nohou, také tasila svůj meč a krátkou dýku. Chvilku na sebe jen zírali, měřili si jeden druhého. První krok udělal Detheron.

A pak už šlo všechno ráz na ráz. Zabiják provedl jednoduchý výpad kupředu a Merrin ho snadno odklonila a zaútočila dýkou na jeho nechráněný bok. Zanechala mu tam dlouhý, přesto nijak hluboký šrám. Ale nestihla vykrýt Detheronův výpad hruškou meče a schytala silnou ránu přímo do obličeje. Cítila, jak jí křuplo v nose a jak se jí po tváři začíná rozlévat krev. Muž se rozkročil a provedl šikmý sek za shora a donutil Merrin ustoupit. Ta ale zakopla o říční kameny a svalila se na zem. Detheron se na ni vrhl s vítězným výkřikem a mečem vysoce zvednutým, ale Merrin stihla včas vykopnout a zasáhla Detherona do břicha. Zvedla se a znovu o kousek ustoupila. Neuvědomovala si, že už stojí takřka na kraji srázu.

Zabiják se na ni znovu rozeběhl a sekal, jako smyslů zbavený. Žena se jen tak tak zvládala krýt. Najednou jí vyrazil z ruky dýku a provedl neuvěřitelně rychlý výpad za strany na Merrinin bok. Neměla se proti tomu jak bránit. Jeho meč jí tam zanechal rozšklebenou ránu, která okamžitě začala silně krvácet. Merrin upustila meč a chytila se za zraněný bok, přičemž stále ustupovala dozadu. Detheron po ní naposledy sekl a žena v zoufalé snaze zachránit si život uskočila vzad…

A rovnou do propasti vodopádu. Šum padající vody přehlušil její zoufalý výkřik. Detheron se za ní naposledy podíval, ale neviděl nic jiného než pěnící vodu. Chvíli tam ještě stál a hleděl do dáli, poté se vrátil do města.

 

Voda unášela Merrinino tělo dlouhou dobu, než si ho konečně všimli rybáři. Když ji vytahovali, ani nepředpokládali, že by mohla být naživu. Ale stále žila. Dopravili ji k léčiteli, i když nebylo jisté, jestli to přežije. Ale rybáři už věděli, že se tato žena jen tak nevzdá. Poznali v ní bojovnici, která se bude mstít, na těch, co jí ublížili. Ta prostě jen tak nezemře.

 

Nedlouhou po událostech s Merrin, byl Detheron povolán do Alamirovy pracovny. Pán Cechu seděl za svým honosným stolem a prohlížel si ho pravým zdravým okem, přes levé měl pásku. Ještě byl bledý, podle lékařů by určitě neměl ještě vůbec nic dělat.

„Je Merrin mrtvá?“

„Ano, zabil jsem ji u vodopádu.“

„Jsi si jistý, že je mrtvá?“

„Naprosto, nemusíte se ničeho obávat,“ řekl to tak pevně, jako by se snažil přesvědčit sám sebe. Merrin nebyla špatná bojovnice, jen měla smůlu na protivníka.

„V tom případě musíme doufat, že se Radmier nikdy nevrátí, jinak tu rozpoutá jatka,“ s tím Detheron souhlasil. Vztah mezi ním a Merrin byl pevnější než se zprvu zdálo. Jeden by kvůli druhému vraždil, a v případě dvou vrahů, je tento slovní obrat více než výstižný.

„Inu, vypadá to, že se nám uvolnilo místo mezi představenými, neměl bys zájem? Myslím, že máš pro to výtečné předpoklady,“ Detheron se ušklíbl. Konečně začínají lepší časy, a kdo ví, třeba se mu to podaří dotáhnout ještě dál.