Ztracena ve stínech II

Kapičky vody se třpytily v záři zapadajícího slunce. Vodopád neustále hučel, silně a neměně. Už nechybělo moc a sluneční svit nahradí záře hvězd. A v té chvíli přijdou vzpomínky.

Sedávala tady už několikátým týdnem a vzpomínala. Vzpomínala na noc, kdy vběhla do pasti a totálně všechno zpackala. Tady u vodopádu zemřela. Merrin přestala existovat. Stala se z ní jen ubohá troska, jejíž jedinou náplní dne byl rybolov a látání sítí.

Když ji rybáři před několika týdny vytáhly polomrtvou z vody, nebylo vůbec jisté, jestli se dožije dalšího dne. Další týden se neustále pohybovala na hraně mezi životem a smrtí. Ze sladkého bezvědomí se probudila do světa plného utrpení a bolesti, přála si zemřít. Léčitelé ale dělali vše pro to, aby se tak nestalo. A uspěli. Rány sešili, zlámané kosti narovnali. Magií ji vyléčili, i když sama být vyléčena nechtěla. Začínala se ale přizpůsobovat. Chtěla žít novým životem, životem, kde by se nemusela neustále ohlížet přes rameno a hlídat si záda.

Na minulost ale nešlo zapomenout. Rány byly stále příliš čerstvé. Snažila se zapomenout, ale nohy ji večer co večer donesly až k vodopádu. Nutilo ji to přemýšlet neustále dokola, co udělala špatně, čím si to zasloužila.

Ale nebyla to její chyba. Mohl za to Detheron. Jen a jen on. Jeho touha po moci, po místě představeného, které mělo být její. To ji přivedlo až na samý konec záhuby. Těžko říct, jestli to, že přežila, byla vůle Stvořitele, který ji za učiněné křivdy chtěl odměnit druhou šancí, nebo to byla vůle Ničitele, krutého loutkaře bavícího se utrpením svých loutek. Přikláněla se spíš k té druhé možnosti. Přišla o všechno. O svou lásku Radmiera, o postavení v Cechu, ale především ztratila sama sebe.

V těchto myšlenkách se utápěla od té doby, co se probrala z bezvědomí. Propadala se čím dál hlouběji, až se z ní stal pouhý stín.

Sledovala sluneční paprsky a nechala se odvát vírem minulosti. Ani si nevšimla, že ji z poza stromu někdo pozoruje. Mladík Jer ji sledoval od jejího probuzení. Naprosto ho uchvátila. Nechápal, jak někdo mohl ublížit tak krásnému stvoření. Nebyla jako ostatní holky ze vsi. I když byla zraněná, pohybovala se se smrtící elegancí pantera. Naháněla mu hrůzu, ale zároveň ho přitahovala. Nikdo o ní moc nevěděl, ani sám starosta, který zaplatil léčitelům za její záchranu. Jer se rozhodl tuto záhadu rozluštit. Pomalu k ní vyšel.

Merrin dál sledovala vodopád a i když už byl Jer skoro u ní, vůbec si ho nevšimla.

„Ahoj,“ pozdravil a lehce se dotkl jejího ramene. Merrin, ztracená ve vzpomínkách, se polekala a vykřikla. Chytla ho za ruku a švihla s ním tak až přistál na zádech u jejích nohou. Z opasku tasila nůž a už už se na něj chtěla vrhnout, ale najednou si uvědomila, co dělá. Upustila nůž a klopýtavě ustoupila o kousek dál. Žádné nebezpečí jí nehrozilo, zachovala se naprosto nepřípustně. Mohla vážně zranit chudáka Jera.

„Já… Moc se omlouvám. To jsem nechtěla. Polekal jsi mě,“ zahanbeně sklopila oči k zemi. Tohle se jí ještě nestalo, vždy věděla o všem, co se kolem ní dělo. Pomalu s rukama před sebou, v náznaku že přichází v míru, se přiblížila k Jerovi.

„Omlouvám se, jsi v pořádku?“ napřáhla k němu ruku a chtěla mu pomoct zvednout se na nohy.

„A nepraštíš se mnou znovu?“ zeptal se mladík celkem nedůvěřivě.

Merrin se usmála. „Ne, opravdu. Už jsem plně při smyslech. Slibuju, už žádné kaskadérské kousky,“ Jer se moc nerozmýšlel a chytil se nabízené ruky. Přeci jen chtěl zjistit, co je ta holka zač. Tak tady to má.

Nemohl říct, že ho záda nebolí, ale snažil se nedat nic najevo a bezstarostně se oprášil.

„Víš, doteď jsem nevěděl, že umím lítat,“ zasmál se Jer ve snaze odlehčit lehce napjatou situaci. Ale Merrin se nesmála, opět bez výrazu hleděla před sebe.

„Proč mě rušíš? Co chceš?“ zeptala se bez obalu. Na chvilku zahlédl v jejích smaragdových očích záblesk hrozby, provrtal se na povrch skrz bolest a smutek, ale hned zase zmizel. Jera o to víc začínalo zajímat, kdo Merrin je a co se jí stalo.

„Tak chtěl jsem jen poklábosit. Jsi pro nás velká neznámá, rozhodl jsem se z tebe vypáčit, co jen půjde,“ zazubil se, ale Merrin nereagovala, posadila se a zahleděla se do hučícího vodopádu. Jer si povzdechl, ale nenechal se odradit. Určitě přijde na něco chytrého.

„Je tu hezky viď?“ opravdu chytré, Jer si v duchu nafackoval. Jestli ale něco nečekal, tak to byla Merrinina reakce.

„Hezky?! Je to tu odporné!“ neuvěřitelnou rychlostí se zvedla a nakopla kámen ležící příhodně před ní. Vzápětí padla na kolena, po tvářích se jí kutálely slzy, oči upírala na vrchol vodopádu. Nyní nebyla s Jerem, byla v okamžiku, kdy ji zranili. Hýbala rty, ale přes hukot vody ji Jer neslyšel, proto se opatrně přiblížil.

„Vanul vítr, šlehal mě do tváře, když jsem se hnala pryč. Musela jsem utéct, musela. Země je vlhá, vodopád hučí a kůň je pryč. Nemam kam utéct, bojuji a... Letím. Voda je studená, mrazí mě do morku kostí. Hází to se mnou sem a tam, nemůžu s tím nic dělat. Narazím jednou, dvakrát, nemůžu dýchat, a pak… Temnota. Tichá a klidná, utěšující jako náruč matky. Přivítala jsem ji tak ráda,“ už přítomný pohled obrátila k Jerovi. Byl však plný nenávisti. „A pak jsem se probudila u vás. Bolest, ta neuvěřitelná bolest…“ dotkla se hrudi, nemyslela fyzickou bolest. Sklopila pohled k zemi: „Proč jen jste mě z té temnoty vylovili.“

Jer nevěděl, co říct. Předpokládal, že se jí stalo něco hrozného, ale slyšet to na vlastní uši je něco naprosto jiného, než o tom přemýšlet.

„Třeba to byl osud. Zločiny, které napáchali ti mordýři, nemají být jen tak zapomenuty. Měla by ses pomstít. Lidi z vesnice by ti určitě pomohli,“ skoro nevěřil tomu, co zrovna plácl. Osud? Pomsta? Znovu si nafackoval.

Merrin se uchechtla. „Osud? Ten mi vzali. Mé jméno, život, všechno. Kolik zkázy dokáže napáchat jeden mocichtivý muž,“ zvedla se ze země a pomalu vykročila zpět k vesnici.

„Jeden muž? Tak to je pohodička, toho si podáme jako nic,“ usmál se od ucha k uchu a vyběhl za Merrin. Neuběhl však ani pár kroků, když opět skončil na zemi. Merrin stála nad ním, nohu přitisknutou na jeho hrudi. Jer absolutně netušil, co se stalo, nepostřehl, že by se Merrin vůbec pohnula a už ležel. Sklonila se k němu, ale nepouštěla ho.

„Ten muž je trénovaný zabiják, jeden z nejlepších ze svého oboru,“ na chvilku se odmlčela. „Stejně jako já,“ s tím se zvedla a sundala nohu z Jera, čekaje jeho reakci. Ale najednou se jí rozjasnilo. Zopakovala svá poslední slova.

„Pomsta. Rovné podmínky. Byla jsem znevýhodněna. Ale teď to bude obráceně,“ pevně se na Jera podívala. „Zůstanu tu ještě týden, ale už žádné chytání ryb. Nebudeš se mi plést pod nohy, jinak špatně dopadneš, musím se připravit,“ už se chtěla znovu vydat k vesnici, když si ještě na něco vzpomněla.

„Dojdi za starostou, chci zpět svoje věci,“ na to se otočila a zmizela ve stínech lesa. Jer jí už byl ukradený, teď sledovala svůj nový cíl. Už měla zase smysl žít.

 

Vozy se kodrcali jeden za druhým a narušovaly poklidný podvečer. Mířili do Askelaty, pro mnohé to možná bude poslední výlet, pro jiné nejbohatší pouť života. V těchto končinách jeden nikdy neví. Vozky i stráže na koních byli po celém dni cesty unavení, naštěstí pro Merrin nedávali moc pozor co se kde děje. Bylo tomu tak vždy a ona to věděla.

Schovaná před jejich pohledy se plížila podél cesty, kryta keříky a suchým křovím. Jezdci na konci konvoje si mezi sebou povídali a žertovali na účet jednoho hloupého vozky, a tak si vůbec nevšimli, když se Merrin vyhoupla do jednoho z vozů a zmizela v jeho zákoutí. Dopadla mezi hromady barevných vyšívaných látek. Ideální. Schovala se pod jednu z navršených hromad. Zvuky se najednou utlumili, kodrcání vozu už nebylo tak zřetelné. K večeru začalo být chladněji, ale pod vrstvou látek jí začalo být až nepříjemné horko. Skoro až začala doufat, že budou brzo v Askelatě. Skoro.

Celý týden večer co večer mizela v lesích a snažila se dostat zpět do kondice. Mizela ve stínech, lítala po stromech, střílela na různé cíle. Podle receptů, které se učila jako studentka na Akademii, připravila roztodivnou směsici jedů, protijedů a vůbec všeho, co by se jí mohlo hodit. Horší to bylo se zbraněmi. O meč i dýku přišla u vodopádu a z její sbírky vrhacích nožů taky moc nezbylo. V Askelatě měla skrýš s náhradními zbraněmi, doufala, že se k nim dostane dřív, než si jí kdokoli všimne. Při nejhorším si bude muset vystačit s loveckým nožem, který si ‚vypůjčila‘ u jednoho z vesničanů. Nechtěla ale, aby k tomu došlo.

A proto se vezla schovaná ve voze. Ještě znovu si projížděla svůj plán krok po kroku.

Nepozorovaně proklouznout do města, ze skrýše vzít zbraně, vloupat se do Akademie a tam si najít Detherona. A donutit ho pykat. Za všechno, za každou vteřinu, kterou musela trpět. Najde ho a zabije. Žádné složitosti.

Vůz sebou přestal tak zmítat, přejeli na rovnou cestu. Vjeli do Askelaty. Konvoj nikdo nekontroloval, na to tu nebyli nikdy lidi. Kdo by to dělal, když by mu nikdo neplatil. Ale i přesto byl vjezd povozů bedlivě sledován. Cechu nic neunikne. Další z důvodů, proč se Merrin hodilo ukrýt se ve voze.

Projížděli uličkami, tu zahnuli vlevo tu vpravo, začala ztrácet orientaci, kudy vlastně jedou, ale neodvažovala se vystrčit z vozu ani chlup. Vůz najel na nějaký výmol až to s Merrin zacloumalo sem a tam. Narazila na něco měkkého, jiného než látka. Poodhrnula látku a nestačila se divit. Dívala se do tváře pohlednému mladému elfovi a on jí oplácel naprosto stejným polekaným výrazem.

„Zastavte!“ ozval se rozkaz odněkud z venku. Oba slyšeli, jak jeden z vojáků ze zadní části konvoje sesedl z koně a míří k vozu. Ztuhli a neodvažovali se ani dýchat. Voják nahlídl do vozu a mečem v pochvě začal prohrabávat látky. Byli v přednější části vozu, zatím prohledával jen okraj zadní části. Ale pomalu se blížil k místu, kde byli zahrabaní v látkách.

„Tyrale, už vidíš duchy, tam nic být nemůže, vždyť jsme jeli celou dobu hned za tím vozem,“ ozval se jiný voják.

„Určitě tam něco je. Viděl jsem, jak se to pohnulo!“ nedal se Tyral a nepřestával prohrabávat vůz.

„Nech toho, jsi unavený, už nevíš, co vidíš. Neměl jsi vyprávět tolik strašidelných historek o Šedých horách, hlupáku!“ křikl ještě na jiného vojáka ten první a pomalu odtáhl Tyrala od vozu a dostrkal ho ke koni. Vůz se znovu rozjel. S neznámým elfem si oba oddechli. Merrin sice netušila, kdo je a co tu chce, ale odhalení rozhodně nepatřilo ani k jeho cílům.

Vozy opět zastavili, tentokrát už definitivně. Měli by být na náměstí, je tam dost prostoru a hlavně je tam poblíž hostinec. Priorita pro všechny cestovatele. Teď jen Merrin a elf potřebovali vychytat chvilku, kdy zrovna nebude nikdo poblíž a oni se mohli nepozorovaně vykrást ven. Štěstí jim zrovna hrálo do karet. Vojáci se okamžitě přesunuli do hostince a stejně tak většina kupců. Jen pár jich zůstalo hlídat vozy, ale ti se bavili dál od vozu s látkami tak mohli oba bezstarostně vylézt. Merrin šla první a hned zamířila do uličky, která se pak stáčela za hostinec. Elf ji následoval. V tu chvíli ho nemohla zastavit, na otevřeném prostranství se necítila v bezpečí. Jakmile se dostali za zákrut a nikdo je nemohl vidět, Merrin se prudce otočila a dýkou přitlačila elfa, který to vůbec nečekal, ke zdi.

„Nechoď za mnou, jasné?“ zasyčela na něj. Elf zvedl ruce, jakože se vzdává, a doširoka se usmál.

„Jasné jako slunce, princezno,“ úsměv Merrin na okamžik omráčil, hned se ale vzpamatovala. Něco takového ji v dané situaci nemá zajímat. Odstoupila od něj, dýku stále napřaženou před sebou, po pár krocích se otočila a rozeběhla do křivolakých uliček Askelaty.

Proběhla kolem zadních dveří hostince, přes několik zapadlých uliček a nakonec skrz starý polorozpadlý obchod. A najednou se vynořila na břehu řeky, která Askelatou protékala. Nikdy si nezapamatovala její jméno, bylo nepodstatné. Podstatné bylo, že měla kamenité dno, a pod kameny se výtečně schovávají věci. Jistě, může přijít velká voda a máte po pokladu, ale kdo by se potápěl do smradlavé městské vody. Stoka, to sedí víc.

Kousek od místa, kde vylezla, byl kamenný most. Měl pod sebou jen minimum suchého břehu, tak se tam moc tuláků nestahovalo. Navíc, kdo ví, třeba by je něco zatáhlo pod vodu a nikdy nepustilo. Alespoň někdy jsou ty strašidelné báchorky k něčemu dobré.

Zalezla pod most a začala se svlékat. Přece nenamočí do té smradlavé břečky své nejlepší oblečení. Vlastně jediné. Jen ve spodním prádle vyzkoušela vodu. Studená a lepkavá jako vždy. Nechtěla dělat příliš hluk, tak šla pomalu. Po pár krocích už jí voda sahala až po krk, nebyla daleko od místa, kde měla schované věci. S odporem se potopila. Po chvilce se vynořila a začala vylézat z odporné vody. V náručí svírala kožený vak, jen doufala, že udržel vodu mimo její vybavení.

„Neměla by ses koupat v těchto vodách a už vůbec ne sama, potloukají se tu příšery. Slyšel jsem, že mají nejraději mladé krásné holky,“ smál se ten pohledný elf z vozu. Musel ji celou dobu sledovat. Jestli je to někdo z Cechu…

„Ty…“ mračila se Merrin a chtěla na obranu vytáhnout nějakou zbraň z pytle, meč, dýku, cokoli jen aby se měla čím bránit. Ale při zápolení s vázáním pytle ji podklouzly nohy na bahnitém dně a ona se bezmocně svalila pod hladinu. Chtěla vykřiknout, ale do pusy se jí vedrala jen voda. Nemohla najít žádný pevný bod pod nohy. Najednou ji popadly silné ruce a vytáhly nad hladinu, zpět do světa vzduchu. Prskala vodu na všechny strany a vděčně lapala po životodárném kyslíku. Utopit se ve smradlavém kanálu, to by byl vážně dobrý konec. Její zachránce jí odhrnul z obličeje černé prameny vlasů a zubil se na celé kolo.

„Copak ti ještě nikdo neřekl, že nejsi ryba? Pod vodou se přeci nedýchá,“ smál se rudovlasý elf.

„Hned mě pusť, ty jedno špičaté ucho!“ zmítala se Merrin v jeho náručí a snažila se osvobodit. I přes všechny její dovednosti se jí to ne a ne podařit. Připadala si jako malá holka.

„Jak je libo, princezno,“ a najednou už ji nikdo nedržel, gravitace se postarala, aby tvrdě přistála na zadku. Zmohla se jen na heknutí. I přesto stále svírala kožený vak.

Jak tam tak seděla na studené zemi, pouze ve spodním prádle cítila se velmi zranitelně. A šramot z protější strany mostu jí na tom pocitu vůbec nepřidal. Rychle vyskočila na nohy a stáhla elfa sebou ke stěně mostu. Rukou mu zakryla ústa a kývnutím naznačila směr, odkud slyšela šramot. Byl to jezdec. Neškodně přejel most a jel dál. Merrin si zhluboka oddechla. Elf odstrčil její ruku a zasmál se, v jeho smíchu však byla znít kapka nervozity.

„Ty opravdu nechceš, aby tě někdo našel viď, princezno.“

„Ne nechci. A vůbec mi nepomáhá, že se mi lepíš na paty, elfe. A neříkej mi princezno!“ začala si sbírat své věci, přehodila přes sebe jen plášť, potřebovala se trochu opláchnout, než půjde do normálního oblečení. Takhle by ji všichni vyčmuchali na sto honů.

„A jak ti mam asi říkat? Sheezan? Všimnul jsem si, že to někteří z vás nemají moc v lásce, víš? Faeron jméno mé, lepší než elf co myslíš,“ šibalsky na ni mrknul a pohodil u toho kšticí ohnivě rudých vlasů.

Trochu zaváhala, nechtěla mu říkat, kdo je, ale něco ji k tomu nutilo. On pravděpodobně vůbec netušil, co se tu chystá, jen se svezl špatným vozem a náhodně skončil tady.

„Merrin,“ snažila se, aby v její odpovědi nezněla nedůvěra, ale těžko se to skrývalo.

„Těší mě. Tak to bychom měli za sebou, kam jdeme teď?“

„Nikam nejdeme. Já jdu a ty mě rozhodně nebudeš následovat,“ na chvilku se odmlčela. „Nechci, aby kvůli mně někdo zemřel,“ s tím se otočila a vyšla do tmy.

Klusala podél zdí, ranec věcí ji zpomaloval, ale to jí nevadilo, byla potichu a proběhla neviděna. Dostala se až do starší části města, tam se stahovali jen ti nejhorší a nejubožejší tuláci a vyvrhelové. Domy zde byly polorozpadlé, byl div, že vůbec ještě stály. Ale když člověk věděl kudy kam, mohl najít útulné a dokonce bezpečné místo na nocování.

Merrin mířila do staré pekárny. Teda alespoň předpokládala, že to bývala pekárna. Dvě velké pece byly to jediné, co z interiéru budovy zůstalo zachovalé. Střecha se rozpadala a vypadala, že každou chvilkou spadne. Ale bylo to přesně naopak. Poskytovala naprosto bezpečný úkryt pro každého, kdo se opovážil tam jít a takových bylo málo. Naštěstí. Jednou z výhod domu byl také vlastní pramen čisté vody. Na ten se teď Merrin těšila nejvíc.

Věděla, že jde Faeron za ní, ale už s tím nechtěla nic dělat. Varován byl.

Hodila si věci do jedné z pecí a namířila si to k pramínku. Smyla ze sebe pach i zbytky bahna. Teprve pak se začala oblékat do suchého oblečení. Když byla oblečená, začala se prát s vázáním vaku s výbavou.

Faeron ji celou dobu pozoroval. Ignorovala ho.

Do pytle se musela prořezat, posledně ho zřejmě příliš utáhla a uzly nešly povolit. Tvář se jí rozzářila při pohledu na ten poklad uvnitř. Pro ni poklad, pro někoho jiného jen hromada naprosto vražedných nástrojů.

„Fíha, to je dost slušný arzenál. Menší jednotka by je všechny nevyužila,“ Faeron obdivně písknul. Přistoupil blíž a se zájmem si zbraně prohlížel. Sáhnul po jednom vrhacím noži. „Slušně vyvážené a au, pěkně ostré,“ při zkoušení se pořezal do prstu. Merrin mu nožík raději vzala.

„Dětem tyhle hračky do rukou nepatří.“

Raději uctivě poodstoupil. Merrin začala zbraně třídit. Bude tu toho muset spoustu nechat, nevyužije všechny. Ale vezme, co bude moct.

„Koho se chystáš zabít? To snad chceš vyvraždit celý rod či co? Tolik zbraní… A kvalitních, to umím posoudit. Rodina v tom chodí už celá léta.“

„Jeden muž. Jen jediný,“ přestala se hrabat ve zbraních a jen bezmocně svírala ruce v pěst.

„Wow to musí být ale ďábel, když na něj jdeš s takovým arzenálem zbraní.“

„Nejhorší z nejhorších. Takový jsou všichni z Cechu. Byla jsem slepá, když jsem myslela, že je to jinak.“

„Z Cechu? Ty patříš k Cechu? Jaj, teď je ze mě asi mrtvý muž viď.“

„Kdybych tě chtěla zabít tak už je po tobě a ani nevíš, co tě dostalo,“ řekla to tak upřímně, že Faeronovi nezbylo nic jiného, než jí věřit.

„Proto jsem říkala, ať se držíš dál. Teď tu poteče krev.“

Faeron nevěděl moc co na to říct. Takové odhodlání ještě u nikoho neviděl. Bylo jí vidět na tváři, že počítá s tím, že při tom zemře. Pro ni to už bylo nevyhnutelné, ale přesto svůj úkol nevzdala a šla dál.

Nastalo nepříjemné ticho. Protrhla ho až Merrin: „Proč jsi sem vlastně přijel? Tohle je ztracené město, město vrahů. Tady tě žádný velký obchod nečeká. A proč jsi byl vlastně schovaný v tom voze?“ v jejích otázkách byla jak zvědavost, tak jistá výčitka. Askelatě by se měli všichni, kdo si váží svého života, vyhnout na sto honů minimálně.

„No tak kde začít? Naši mě pořád nutí jezdit po všech možných městech a obchodovat se zbraněmi. A kam přijedu, tam se na mě lepí ženský ze všech stran. Nezní to hrozně? Omyl! Nemůžu se hnout, aniž by za mnou nepobíhali ty upištěné slečinky. Je to k zbláznění. Tak jsem si řekl, že si dám menší dovolenou a nasedl na první vůz, který kolem jel. Doufal jsem, že se dostanu do nějakého zapadákova a nikdo mě nebude chvilku obtěžovat,“ s úsměvem, jak to parádně všechno vymyslel, se s rukama za hlavou opřel o zeď.

„A proto ses teda nalepil na mě? Aby sis odpočinul od ženských?“ Merrin se nedokázala ubránit smíchu.

„Nereaguješ na mě jako ostatní, zaujalo mě to. A navíc se na tebe hezky dívá,“ Faeron se usmál tím nejnevinnějším úsměvem, který dokázal vykouzlit a Merrin se neudržela a vyprskla smíchy.

„Vidíš? Holky by padaly v mdlobách na zem a ty…“

„Neboj, taky za chvíli padnu… Smíchem,“ něco ji nutilo se neustále smát. Nepamatovala si, kdy se naposledy tolik nasmála. A když už se začala skoro ovládat, tak Faeron přišel s něčím novým a pak zase s něčím jiným. Merrin v tu chvíli zapomněla na všechny strasti, které ji trápily, v tu chvíli byla šťastná.

 

Noc a pak i den utekly jako voda. A znovu přicházela noc.

Merrin měla v plánu jít po Detheronovi hned když přijela do města, ale došlo k menšímu zdržení v podobě Faerona. Bylo jí s ním dobře. Ani s Radmierem se necítila tak jako teď. Nebýt té záležitosti s Detheronem utekla by někam pryč a už by ji tu nikdo nikdy neviděl. A vůbec by se nebránila, kdyby ji Faeron doprovázel. Ale život není pohádka, život je krutý a věčně potřísněný krví. Nejde se tomu bránit.

Vybavena vším, co se jí vešlo do záhybů šatů a zároveň ji to neomezovalo v pohybu, se vydala na lov. Trhy trvaly až do noci a stále ještě obchodníci prodávali své zboží a dokonce byli k vidění i kejklíři.

Bývaly doby, kdy se Merrin často chodila dívat na trhy, ať už kvůli nákupu, krádeži nebo jen za zábavou. Teď tu byla kvůli jiným záležitostem.

Když odcházela ze staré budovy Faeron spal, doufala, že nepůjde za ní a neohrozí jak svůj život tak její.

Trhy v Askelatě nebyly zas tak často, dalo by se říct, že to byla velká událost, proto se na ni většinou dostavili všichni obyvatelé města včetně členů Cechu. Práci by jí to dost usnadnilo.

Procházela mezi stánky. Pozastavila se u pódia a zadívala se na chrliče ohně. Vždy ji udivovalo, jak to dělají. Zahleděla se do plamenů a na chvíli se přestala soustředit. Byl to jen nepatrný zlomek vteřiny, kdy zapomněla na krytí, a bylo vše ztraceno. Moment překvapení byl v čudu. Na druhé straně pódia stál Alderon. Díval se přímo na ni, už nebylo úniku. V jednu chvíli tam stál a v druhé zmizel v davu. Merrin se okamžitě vydala za ním. Musela ho zastavit.

Viděla, jak se v uličce směrem k Akademii mihla jeho šedivějící hlava. Běžela, seč jí síly stačili, odhodila veškerou snahu maskovat se a prodírala se davem, co to šlo. Když doběhla do uličky, byl už pryč. Určitě běžel přímo k Akademii, stačilo ho jen předběhnout a zastavit. A to šlo jedině po střechách. Po pár bednách takřka vyletěla nahoru. Běžela jako vítr, uličky přeskakovala, ničím se nenechala zdržovat.

Skoro ani nevěřila svému štěstí, když ho v uličce pod sebou zahlédla. Předběhla ho a lehkým přemetem přistála na zemi před ním, meč a dýku přichystané. Tak tak stačil dobrzdit.

„Ty se jen tak nevzdáš co? Mrcho krvelačná,“ byl zadýchaný, ale i přesto chrlil nadávky na všechny strany.

„Krvelačná mrcha? To jste ze mě udělali vy. A to, že tu teď stojím proti vám, za to taky může jen a jen Cech. Detheron zaplatí za to, co mi udělal!“ vykřikla a s tím se vrhla proti Alderonovi. Seku meče se vyhnul a bodnutí dýkou vykryl vlastním nožem, který se mu zčistajasna objevil v ruce. Merrin věděla, že bude mít někde ještě nějakou zbraň. Vždy ji měl. Jedno z pravidel zabijáků, neměj po ruce jen jednu zbraň. Merrin byla nyní vzorový zabiják, co se zbraní týče.

Tentokrát vedla bodnutí mečem a sekla z boku dýkou, ale byl jako stín, vždy se nějak vyhnul nebo ránu vykryl. Ale i přesto píď po pídi ustupoval. Jen postranním pohledem si Merrin všimla, že se blíží ke zdi, pod kterou je hromada harampádí. Nevěnovala tomu ani letmý pohled, nechtěla Alderona připravit o překvapení.

Byli už jen kousíček, tak provedla dlouhý šikmý sek a donutila ho ustoupit o notný kus. Alderon neměl šanci se pádu vyhnout. V tu chvíli už u něj byla Merrin a znovu po něm švihla mečem, tentokrát podélně. Stihla ho seknout ještě za letu, do hrudi avšak nijak vážně.

Alderon byl bezmocný, dýka mu vypadla z ruky, v tu chvíli byl zamotaný do nějakého proutí, neměl moc šancí se bránit. Merrin se na něj chladně podívala a chystala se provést poslední úder.

Dýku zastrčila do pouzdra, oběma rukama uchopila meč a napřáhla se.

Úder neměla šanci dokončit. Do ruky se jí zabodla opeřená šipka. Vykřikla a automaticky se chytla za raněnou ruku, meč však nepustila. Odklopýtala k druhé zdi a koukala, odkud mohla přiletět zrádná šipka.

Nemusela hledat dlouho. Skřehotavý smích ozývající se ze střechy jí lehce navedl, kam se dívat.

„Překvapuje mě, že ještě žiješ, maličká. Upřímně, nečekal jsem, že se ještě potkáme, měl jsem tě z krku a všem bylo tak dobře. Proč jsi to musela pokazit,“ Detheron se poškleboval a huboval ji jako malé dítě. Náramně si užíval svou převahu. Merrin se začala motat hlava. Ta šipka, musela být otrávená! Detheron se jí smál a posmíval se za všechno, co jí provedl, za to jak bezmocně vypadá, vše co mu přišlo na mysl, mu připadalo neuvěřitelně dokonalé k potrápení Merrin.

Myslel si, že už má vyhráno, ale to byl velký omyl. Přestal být obezřetný, ale Merrin měla v kapse ještě spoustu triků. Z jedné z kapsiček na opasku vytáhla malý flakónek a naráz ho do sebe obrátila. Místo otupělosti ji začalo zaplavovat horko, rozlilo se jí do každého konce jejího těla. Bylo to jako do sebe nalít oheň. Zahleděla se na Detherona. Bez známky bolesti si vytrhla šipku z ruky a zahodila ji. Rozeběhla se proti zdi domu, na kterém stál Detheron a v mžiku byla nahoře. Stála proti němu a věděla, že má navrch. Teď ano.

Detheron se přestal smát. „Dračí oheň. To tě zabije.“

„Tak ať. Ale tebe vezmu sebou!“ a rozeběhla se na něj. Dračí oheň je směs bylin navyšujících na krátkou dobu sílu a rychlost, ale poté je daná osoba tak vyčerpaná, že může dojít i ke smrti. To Merrin věděla moc dobře, ale Dračí oheň po dobu působení i zabraňuje účinkům jedů a to teď potřebovala víc než cokoli jiného.

V běhu po něm hodila tři vrhací dýky, ale Detheron mazaně využil svého těžkého pláště k jejich zastavení. Zahodil lehkou kuši a tasil meč. Merrin na něj zaútočila prudkým sekem ze shora. Těžký náraz rozřinčel obě zbraně. Vyměnili si několik úderů, ale vypadalo to spíš jako neškodné otrkávání. Postupně útoky začaly nabírat na síle. Detheron je stačil vždy jen tak tak vykrýt. Ale Merrin pomalu začali docházet síly, Dračí oheň přestával působit. Detheron na tom se silami nebyl o nic lépe, z odrážení těžkých ran ho brněli ruce a jen těžko v nich držel meč. Na chvilku se od sebe odtrhli a navzájem se měřili. Oba byli dobří, oba byli unavení, bylo jen otázkou času, kdy jeden udělá chybu.

Detheron vyrazil první. Sekal ze strany na stranu rychlostí, kterou by u něj teď Merrin nečekala. Vykrývala jeden úder za druhým, ale najednou ji neudržela noha, prostě se pod ní podlomila a ona se skácela k zemi. Detheron vyrazil vítězný výkřik a vrhl se na ni s posledním rozhodujícím úderem.

Merrin ale ještě nebyla bezmocná. Jak řekl Faeron, měla velmi kvalitní zbraně. Proto odhodila meč a rychle tasila dvě dýky, které zkřížila nad hlavou. Hravě s nimi zachytila mužův meč a jediným pohybem ho zlomila. Dýky se prokously do oceli, jakoby to bylo želé. Detheron byl tím tak překvapen, že se ani nestihl bránit, když mu Merrin podrazila nohy a chystala se mu zabodnout dýku do obličeje. Z mocného rozmachu bylo jen pouhé škrábnutí na levé tváři. Detheron ve snaze uniknout smrtící ráně se vrhl ze střechy dolů. Dopadl do harampádí, kde předtím ležel Alderon. Ten byl, bůh ví kde. Merrin se nenávistně zadívala na Detherona, věděla, že už nemá sílu ho pronásledovat. A stejně tak věděla, že zemře, pokud zůstane, kde je. Detheron nikam nespěchal, věděl, že její konec je blízko. Nemusel se snažit ji dorazit, tohle pro ni bylo mnohem větší utrpení.

Ale ještě zbytky síly v ní byly. Váhavě se postavila a rozhlédla se. Klopýtavě se vydala směrem k náměstí, kde nic netušící obchodníci stále prodávali své nudné zboží a kejklíři předváděli laciné triky. Bylo pro ni stále těžší jít. Přeskočit mezeru mezi střechami bylo nemožné. U jednoho z domů byla hromada slámy. Merrin ani nepřemýšlela nad tím, co dělá. Byla jako stroj. Do slámy spadla jako bezvládná mrtvola, vstát už bylo nad její síly. Jen tam tak ležela a pozorovala hvězdy na obloze. Bylo tak příjemné jen ležet a odpočívat. Končetiny měla tak těžké, jako z žuly, nechtělo se jí s nimi hýbat. Pomalu se jí začal zmocňovat spánek, nebránila se a zavřela oči, byla tak unavená. Poslední, co si pamatovala, bylo, jak se vznáší a něco jí teče do krku.

 

Sluneční paprsky jí hřály na tváři, cítila je, ale nechtěla otvírat oči, víčka byla tak těžká. Poblíž zurčel potůček, natočila k němu hlavu, měla žízeň. Ale ruce a nohy měla příliš těžké.

„Merrin? Merrin jsi vzhůru?“ natočila za tím hlasem hlavu. Byl jí povědomý, nedokázala však říct, odkud ho zná.

„Merrin, ach díky Stvořiteli konečně ses probudila,“ hlas jí pohladil po hlavě. Ne hlas, ruka hlasu. Měla by otevřít oči, myšlenky se jí nějak zamotaly. Pomalu otevřela oči. Sluneční paprsky se jí hned útočně zakously do očí. Pálilo to. Ale zvykala si, po chvíli to nebylo tak hrozné. Podívala se za tím hezkým hlasem. Faeron se usmíval na celé kolo, bylo vidět, jak se mu ulevilo. Ano, Faeron, tak se jmenuje. Merrin chtěla něco říct, ale v krku měla tak vyprahlo, že jen zachroptěla. Faeron pochopil, hned se natáhl po čutoře a pomohl Merrin se napít. Hned jí bylo líp. Spokojeně zamlaskala.

„To už jsem v ráji?“ zeptala se nevinně.

„Ne, ale myslím, že ses podruhé narodila. To je výstižnější,“ usmál se a znovu ji pohladil po hlavě.

Merrin se taky začala usmívat. „Potřetí. Ale až teď jsem pochopila proč,“ nadzvedla se a lehce ho políbila. „Další šanci už asi nedostanu. Už se do Askelaty nevrátím, ať táhne Detheron do pekel, kam patří. Pomsta byl špatný cíl,“ znovu si lehla, ale nepřestávala se usmívat.

„Co se vlastně stalo?“

„No tak začnu tím, že jsi mě neměla nechávat v té zřícenině. Nemuselo to takhle vůbec dopadnout…“

„Řekla bych, že to dopadlo celkem dobře,“ usmála se Merrin.

„Tak abych pokračoval. Šel jsem tě hledat. Rovnou jsem zamířil na tržiště, ale nikde jsem tě neviděl. Tak jsem se začal toulat kolem a doufal, že tě někde zahlédnu. Pak jsem slyšel hroznou ránu, jakoby hromobití. Vydal jsem se tím směrem, no a našel tebe, jak si hovíš ve slámě. Vzpomněl jsem si, jak jsi mi ukazovala všechny ty tvoje lahvičky, a napadlo mě, že by něco z toho mohlo pomoct. A zadařilo se,“ vyprávění dokončil dalším pohlazením.

„Nechtěla jsem tě do toho zatahovat.“

„No příště až se vydáš na sebevražednou misi tak mi to raději oznam předem, platí?“

„Platí,“ a šibalsky na něj mrkla. „A kam pojedeme teď?“

„No měl bych se vrátit k rodině a zase začít cestovat kvůli zbraním. Teď by to mohly být ale zajímavější cesty,“ políbil ji a Merrin v tu chvíli byla nejšťastnější ženou pod sluncem.

Že by se konečně blýskalo na lepší časy? Těžko říct, osud je krutý hráč a štěstěna jeho vrtkavá partnerka. Kdo může vědět, kdy se vše zas otočí.