Vábení podzimu

Airisu se procházel po břehu starého jezera. Jedinou jeho společností bylo slunce odrážející se o hladinu a samo teskné jezero. Jinak byl sám - už zase.
Jeho fialové tělo s nažloutlým žíháním se odráželo od hladiny a tak ho drak po očku sledoval... Jak je rozmazaný, nekompletní, skoro jako by ve skutečnosti neexistoval.
Lehl si tedy na břeh a jednu tlapu svěsil do vody. Chladné a bezcitné vody. Přesto se cítil jako by ho každá vlnka hladila a vzpomněl si na svou bolest. Tesknou a hlubší jak toto jezero. Tmavší a opuštěnější jak břehy na kterých ležel.
Taki zemřela.
Ona byla jeho životní partnerkou, lépe snad nejsilnější a jedinou oporou. A zemřela těsně před tím než mu mohla dát potomka. Nutno podotknout, v tomto kraji se draci rodili rovnou, bez vejce. A o to více dračic umíralo. Nikdo nevěděl proč, nikdo nevěděl jak. Příroda si hold vždy vybrala, jak ji zrovna napadlo. Nebo to měla snad promyšlené? Chtěla Airise mučit?
Počasí v posledních dnech ztratilo na energii a teplotě. Znát to bylo na stromech, jenž byly jedinou ozdobou tohoto mrtvého kraje. Už tu radši nikdo nežil, jezero je prý prokleté.
Airisu spatřil, jak na hladinu dopadl list javoru. Hnědý a zohlý seschnutím. Točil se po vlnkách, klouzal z jedné na druhou.
Kouzelný tanec, pomyslil si nešťastný drak. Kéž by to tak mohla sledovat i ona...
A pak zadul větřík a s ním se začala hladina postupně okrývat peřinkou javorového listí. A jak tam tak ležel, přidaly se jiné druhy listoví... Tak dlouho...
Pojednou se jeden lísteček počal pohybovat zcela odlišně. Laškoval s větrem a vodou a nikde neposeděl. Což by nebylo tak zvláštní, kdyby to dělaly i ostatní listy.
Přistál draku na čenichu. Byl z javoru - zase.
"Copak chceš, lístečku?" pohodil čenichem Airisu, "chceš mě někam odlákat?"
A kupodivu se lísteček ukázal malinkou listovou dračicí. Řapík byl hlavičkou a čepel jejími křídly. Ocásek měla nenápadný a kraťoučký, stejně jako nožičky. Pčíkla.
"Ale ale maličká?"
Dračice vzlétla a začala kroužit kousek od draka.
"Chceš, abych šel za tebou?"
Dračice zakroužila ve zběsilých kruzích v odpověď.
"Tak tedy dobrá..." zvedl se a začal malou společnici následovat.
Vedla ho hluboko do lesa a často se po něm otáčela a mžourala drobounkýma očičkama. Byla opravdu rozkošná.
Temno. V tak temné části lesa snad nikdy ani Airisu nebyl. Našlapoval velice opatrně, ale nespouštěl z lístečku oči.
Ticho... Naprosté. Ticho zapomnění, které začalo Airisu obklopovat. Pevné a nepropustné.
A pak už jen obrovský strom a světélkující bažina.
"Buď jedním z nás..." šeptaly větve.
"Navždy zapomeň a buď zapomenut pro všechny."
"Pojď mezi nás!"
"Vždy zemřít a znovu ze zrodit. Nikdy nemít pravé slzy, nikdy již nebýt sám..."
Airisu poslouchal. Nevěděl. Proč ne? Co vůbec dělal před tím? Jak žil? Nevěděl...
Při jeho dumání ho začaly jemně obplétat šlahouny rostlin... Až už tu nebyl on, ale teskný strom s květy tajemného irisu.
Malá dračice se jen usmála, přistála na jeho kmeni a s láskou v srdci do něj vrostla... Chtěla svému milému zachovat jedinou vzpomínku, navěky. Vzpomínku na jejich krásný život...