Cenu si určujem sami...

Svět je velmi podivné místo, obklopuje nás spousta nepoznaného, záhadného… Všude se vyskytují možnosti a cesty, kterými se můžeme nechat řídit. Anebo také můžeme vytvořit naše vlastní, ojedinělé cesty k vytouženým či skrytým cílům.
Svět je krásné místo, obklopuje nás nádherami přírody, svými výtvory či výtvory svých výtvorů, například nás… Ale kdo jsme my? Kdo jsem vlastně já? Pro někoho to může být lehké, může vám odpovědět bez zaváhání? Zeptáte se ho na jeho názor, pohled na věc, taktéž odpoví. Ano, existují tací, kteří mají aspoň ve většině věcí jasno… nebo aspoň v těch, co se týkají jejich osoby. U mě je to ale trochu jiné. Jsem ten typ zmatené osoby, stvoření, které neví kam dřív s myšlenkami… Kdykoli na něco přijdu, tak přijdu na to, že jsem vlastně na to nepřišla, protože přijdu na nějaké další otazníčky a záhady, co se ukrývají v onom obrovském bludišti, které bych se dovolila označit za můj geniální mozek. Až na to, že bohužel není geniální…
Och ano, chtěla jsem říct, že svět je vskutku úchvatné místo... Kousek té krásy se dá nalézt v čemkoli, od okousaného listu na rostlině, přes exkrement až po západ slunce… Eh, ten extrém berte s nadhledem, ale věřím, že vaše představivost to pochopila. Ve výsledku, co že jsem to chtěla říct? Jop, samozřejmě, každé zboží má svého kupce a pro každou věc či stvoření existuje někdo, kdo ji bude považovat za krásnou. No, já na toho svého stále čekám.
Někomu to asi může vyznít teď trochu divně, hlavně pokud zná náturu této samolibé a egoistické osoby. Samozřejmě, že už se našla spousta těch, co mě jako stvoření považovali za krásné, ale to není to, co chci, to, po čem toužím. Přes to přese všechno jsem přeci jen žena, s měkkým naivním srdíčkem a skoro až dětskými ideály. Také toužím po svém něžném princi, po osobě, která bude považovat mé srdce a duši za krásné, která bude vidět hlouběji jak pod první vrstvu kůže.
Na druhou stranu jsem neuvěřitelně šťastné stvoření, vždyť mám své věrné přátele… až na to, že ani jeden z nich není člověk, což považuji… no, řekněme při nejmenší za smutné. A Když už tu nějaký ten člověk byl, tak se jaksi stalo, že už není. Teda jako že už není člověkem… A o jedné takové osobě vám možná i dnes povím. Ale jen možná!
Jsem Niki, Kalatejská čarodějka. Jak šel čas, tak jsem ovšem toto jméno skoro vypustila, bylo moc osobní, moc konkrétní. Přinášelo příliš mnoho vzpomínek. Kdykoli mě tak někdo osloví, tak patří k té skupině, kterou bych mohla označit jako minulost… Teď už se většinou představuji jako Neko, je to lehčí, laškovné a… není to jméno. Mnoho si ovšem přivyklo dávat mi příklonky, jednu si tam dávám sama, i když je to asi moc troufalé, je to –chan. Ach ano, zní to mile, ale nenadýmá mě to pýchou jako Hime či Sama, ale to se hold nedá svítit. Stále ušlechtilejší jak ono Baka, přestože toto oslovení miluji! A ano, ještě jedno, co mě moc těší, Immortal…
Ano, to jsem vlastně chtěla, jsem Kalatejská čarodějka, přesněji tedy Kalat Eat os Mygtis Mustarlo. Upozornila bych hlavně na to Kalat v onom názvu. Co ta dlouhá hatlamatilka vlastně znamená? Řekněme, že všechna ostatní slova nejsou tak podstatná, vysvětlím vám teď pouze to jedno. Kalat je skupina. Magická skupina. Ne, nehrajeme hudbu, ba se neznáme ve většině případů. Jo, už to mám! Druhové zařazení, jo jo, přesně tak, druhové. My, ze skupiny Kalat máme být vrcholem uživatelů magie. Měli bychom být absolutní vrchol toho, čeho se dá dosáhnout. Prakticky nikdo, kdo se nenarodil jako Kalat by nás svou mocí neměl překonat a pokud ano, tak si vysloužil v tom okamžiku označení nerodilý Kalat.
Jen abyste si nemysleli, že je Kalat nej v magické třídě ani omylem neznamená, že okolo sebe na potkání metáme kouzla, to věru ne. Je to o potenciálu. O odolnosti. O vůli… Dá se také říci, že většina z této třídy jsou individuálové – tedy tvorové jediní svého druhu, rovná se, nikdy nepotkají nikoho jako jsou oni. Smutné? Možná… Neplatí to však vyloženě vždy. Například já, Kalatea jsem jednou z deseti. Až na ten drobný detail, že nikdy nežije víc jak jedna v jedné éřa, dobré, ne? A navíc Kalatey jsou pouze a jenom ženy. To, co by se dalo označit za náš mužský synonym, to jsou pravděpodobně Shevaliérové, ale zde se opět tak úplně nedá mluvit o druhu, navíc jsou zrovna případem nerodilých Kalat. Opět to neplatí výhradně. Eee, jak to jen vysvětlit, mmm… Dejme tomu, že máte démona. Supr. A ten má svou lidskou podobu. Jooo, výborně… A když je ta lidská forma způsobilá být schopný magič, tak je to Shevaliér. V tomto případě tedy není nutné, aby byl onen démon nebo tvor narozen jako Kalat, ovšem je docela jasné, že se s oním potenciálem musí tak jako tak narodit, tohle si z prstu nevycucáte… Takže vlastně jsou rodilý Kalat? Chjo, asi se v tom sama zamotávám…
Chtěla jsem totiž říci, že jsou tu i tací, řekněme právě démoni, ach, jak já to označení nemám ráda, kteří se narodí s tím, že to jsou démoni třídy Kalat. Nebo andělé. Takovými příklady jsou klan Černých vlků a protipól klan Bílých vlků, z nichž pochází dva z mých nejvěrnějších, Černý Jay Jay Moscaruito a Bílá Devon Siberian. Oba mají lidskou podobou s mocnou magií, ale u obou se s tím počítá jako s běžnou schopností jejich rodu. Zase vám zamotám hlavu, ono je totiž rozdíl plně magická a pouze lidská podoba. Skoro každý démon se může proměnit do člověka, je to někdy zcela nezbytné k přežití… Ale čarovat? Naplno? Třeba i víc jak ve své rodilé podobě, kde nemáte ruce? To už je trochu jiné kafíčko. Jen je fakt, že zrovna oba výše zmiňovaní kouzlí v obou podobách úplně stejně. Proto jsou také jmenováni zvlášť.
Kalat jsou děsiví, nenávidění. Kvůli jejich potenciálu je nikdo nevidí takové, jací jsou.
My, Kalatey, jsme si to vyžraly vůbec výborně, ty předsudky a pověry, ale o tom už jsem jednou s někým mluvila, co se dá inu dělat.
Jen tak na okraj, všichni draci v rámci mé Dračí brány jsou třídy Kalat a všichni to jsou individuálové.
Místní krajina je tak opuštěná, tak vyprahlá… Vypadá, jako by v ní chyběl život. Cítila jsem, že v tomto světě není něco správně, utekla jsem sem před děsivou minulostí, ale ona sem možná doběhla ještě přede mnou, pomyslela jsem si.
Jay, kráčící po mém boku, však nevykazoval žádný strach. On vlastně momentálně nevykazoval jedinou emoci či zájem o cokoli. Prostě jen kráčel tiše dál a dál doprovázejíc mé vlastní kroky.
Vzhlédla jsem k nebi, bylo šedé, mrtvé a nezajímavé. Tedy bylo nezajímavé krom obzoru, kde se formovala podivná pára, snad to byla jen má představivost, ale vypadala děsivě a nemilosrdně. Byl to jediný zajímavý bod v okolí a tak jsme bez hlesu pokračovali k ní.
Po hodině chůze se mé představy staly skutečnými. Všude, kde se mlha rozprostírala, kam jen sahala, tam bylo mrtvo. A ne pouze obrazně. Všechny rostliny, tráva, stromy… I to vše bylo mrtvé. Mezi suchými trouty ležela těla zvířat, od hmyzu přes zajíce až po statnou vysokou. Pohled na malého koloucha podivného křížence s kirinem mě skoro až zabolel. Tak nevinné malé stvoření.
Čím hlouběji skrze výpary jsme šli, tím víc mi docházelo, co se asi stalo, nebylo to tak těžké odvodit. Po hodině či možná i delší době jsme došli k tělu. Obrovskému, rozdrásanému tělu… A přesto tak krásnému. Leželo před námi jako monument té zkázy. Nádherný nebohý drak. Byl tak obrovský, věky ošlehaný, vypadal jako bůh ze starých legend. A to byl možná i důvod, proč musel zemřít. A proč pak zemřelo vše v okolí. Bylo jasné, že byl třídy Kalat, přesto jsem ho neznala, nikdy nepoznala.
Cítila jsem z onoho stvoření neuvěřitelnou energii, byla tak smutná, tak nepochopená.
Sklonila jsem se k obrovské mordě, na některých místech už chyběly svaly a kůže s šupinami poopadávala, přesto jsem se něžně dotkla jeho čumáku. Byl tak jemný, ony šupiny jako by snad ani neměly hrany, kterými by mohly pořezat a podivným způsobem hřály, i když to mohl být jen můj dojem. Políbila jsem ho.
„Nebohé stvoření, zabité jen pro hloupost…“ řekla jsem s jistotou v hlase. Jak říkám, nebylo těžké usoudit, co se stalo a i tak jsem ani nemusela, při onom polibku jsem cítila něco víc, pohlédla jsem do otevřeného mrtvého oka, kupodivu ještě nevyteklo a bylo stále tak krásné, i když mrtvé… Viděla jsem skrze ně vše, co se stalo.
Drak tu musel žít dlouhá, předlouhá léta. Nikdy s lidmi nemluvil, nevyjednával, prostě žili vedle sebe beze slov. Nechtěl s nimi nic mít, proč také. Žil ve svém vlastním, nedosažitelném světě, zcela osamělém, nikde v okolí nebyl nikdo, kdo by se mu aspoň podobal. Ani menší a hloupější draci, tahle země byla mrtvá už dlouho před tím.
Lidé však smýšlejí, tak jak smýšlejí a proto draka začali považovat za hrozbu, za něco zlého a strašlivého, co přináší neštěstí. Možná že byla špatná úroda, krávy podlehly nemoci, kdo ví, onen drak to netušil. Ale jediné, co bylo jisté je, že lidé za to obvinili právě onoho draka… A našli způsob, jak ho zabít.
Kalat jsou třebaže mocní, ale také stárnou, i když mnohem, mnohem pomaleji. Navíc naše mentální stránka o to více strádá a býváme silně depresivní. No opravdu, nelžu vám…
Křídla stvoření už dávno nesloužila svému účelu a nohy ztratily svou hbitost. Magie tohoto jedince nespočívala v sesílání mocných ničivých kouzel, byla spíš jiného charakteru… A tak mu toho k obraně moc nezůstalo. Navíc se vesničané opravdu snažili, najali si mocné kouzelníky, lovce, vrahy, div né rytíře.. A draka udolali. On se tedy nechal udolat, ale za oplátku…
Už nechtěl žít, ne takhle. Lidé ho napadli, chtěli ho zabít, to kvůli nim měl trpět, a tak se rozhodl, že pokud mu vezmou život, on vezme jejich a tak proklel sám sebe. Co přinesete vy mě, daruji já vám… A tak se z jeho těla ihned po pádu začaly šířit ony plyny… Smrtonosné plyny, saiteim. Kletba nehodných. Nikdo, kdo není třídy Kalat jejich dotek nepřežije. Aspoň se to tak říká.
Ona pomsta byla opravdu dokonalá, nic po ní nezůstane naživu, ať už jste se provinili či nikoli.
Když jsem se poklonila zabitému na rozloučenou a vzdala mu úctu, všimla jsem si vesnice, která to měla vše za vinu. Stála jen kousek opodál louky, kde stvoření leželo a tak jsem ji chtěla prozkoumat. Třeba tam zbylo něco k snědku, třeba… Ostatně mě ten jed nevadil, i kdyby jím byla voda či chléb prosáklý skrz naskrz.
Jay za celou dobu neřekl ani slovo, nemusel. Když jsme však došli do vesnice, naskytl se nám pohled jak z hororu. Všude ležela mrtvá těla, některá vypadala už opravdu uležele, bylo to hrozné… Navíc, jed sám většinu těl znetvoří než je zabije. Lidé, děti, kuřata, psi, koně… Nic nezůstalo ušetřeno… Tedy, skoro nic… V zadní části u lesa jsem zaslechla podivný hluk, pláč…
Pomalými kroky jsem došla až k ošatce mezi pomřelými bylinami a skutečně. V peřinkách leželo robě. Velkou část hlavičky mělo zasaženou jedem stejně jako levou polovinu těla. Plakalo, bylo tak zubožené, ale z nějakého důvodu žilo…
„Ahoj, maličký…“ natáhla jsem ruku k nebožátku a to mi instinktivně chňaplo nabízený prst. „Aaah, je tak droboučký…“ do očí se mi vehnaly slzy a já mu darovala jeden z nejměkčích výrazů, jakého je žena schopna.
„Je už dávno mrtvý… Ve chvíli, kdy jeho rodiče zabili toho draka…“ zašeptal Jay. Jeho zelené oči si prohlížely infikované tělo. „Jed ho stejnak dříve či později zabije a nebo to dřív udělá hlad…“
„Nemusí umřít…“ koukla jsem na vlka. „Ne teď… Nemyslíš, že je to zvláštní, že přežil?“ otočila jsem se zpět k dítěti. Jemně jsem se na něj usmívala a hleděla na něj svýma taktéž zelenýma očkama, momentálně vyplněnýma lítostí a smutkem.
„Ale to…“ chtěl Jay něco namítnout, avšak já věděla, co chce říct a tak jsem mu hned odpověděla.
„Však já vím, tak jako tak zemře… Možná mě bude nenávidět, možná mu přichystám horší smrt, ale aspoň bude mít nějakou možnost volby…“
„Možnost volby? Bude jako lovná zvěř, až na to někdo přijde… Navíc se o něj nemá kdo postarat. My se o něj nemáme jak postarat!“ namítl můj věrný démon.
„Bojuje za svůj život i teď, zaslouží, aby mu byla dána ta možnost, už si sám vybral, že chce osudu vzdorovat. Já mu jen dám novou berličku… Berličku, co přináší smutek a neštěstí, ale třeba to tak má být…“ vzdychla jsem a druhou rukou si pomocí ostrého nehtu rozřízla kůži na prstu. Stačí trocha… Lehce jsem dítěti otřela prst o rty, hned se jej snažil vsát, věřil, že je to snad matčin prs… Skutečnost ale byla krutější… „Teď jsi mojí krve… Už nejsi člověkem, asi… Malý Kalatis…“ naklonila jsem hlavu na stranu a sledovala, jak onen podivný nádor z jedu mizí, zůstala po něm ovšem jizva… Naprosto úchvatná jizva! Měla tvar onoho draka. Snad právě díky němu toho dítě žilo, možná, že kus jeho duše přešel do něj… Levá tvář dítěte byla asi nejúchvatnější. Tam mělo znamení tvar dračího chřtánu.
Možná bych měla uvést na pravou míru, co se stalo, že? No, popravdě, sama si nejsem jistá proč, ale krev nás Kalatej je jaksi.. vysoce nakažlivá věc. Proto také existují ony legendy a pověsti, kvůli kterým jsme loveny, že kdo okusí naši krev, dostane naši moc. Část je pravda. Dostane moc Kalat, ne moji... A musím mu tu krev dát já sama za tím účelem, aby to mělo takovýto dopad... Jinak je její účinek podstatně slabší. To samé, pokud má Kalatea skutečné potomky či se narodí jako dvojče... Její sourozenec a děti a děti jejích dětí nesou odkaz Kalat. Už to ovšem nejsou Kalatey, ale Kalatis, tedy 'rodem Kalatey'.
„Chápeš, že jsi teď něco jako jeho matka?“ zvedl ke mně vlk svůj zrak. Nebyl naštvaný, pravděpodobně v nitru se záchranou drobčete souhlasil.
„A ty něco jako jeho otec…“ uculila jsem se na něj zpět. „Ochráníme ho, jak nejdéle to půjde. Už asi vím, kde jsme, vím o jedné osobě, co žije v tomto světě, která se o něj může postarat, stačí, když se k ní dostane…“
„Jsem zvědavý, co z něj bude, až vyroste… Schválně, jestli se naučí magii, jestli propadne jejímu kouzlu… Co asi bude jeho mocí?“ zahleděl se k nebi…
„To netuším, uvidíme, co přinese budoucnost. Jsem zvědavá, co mu zanechal ten drak, co z jeho srdce v něm zůstalo…“ usmála jsem se a vydala se s dítětem v náruči k nejbližšímu domku. Teď už mu nic z jedu nehrozilo, mohla jsem mu dát k jídlu cokoli, co jeho malé tělíčko stráví.
„Hmmm, a nechybí ještě něco?“ šel Černý opět po mém boku.
„Co?“ otírala jsem svou tvář o dítě, bylo tak příjemně teploučké…
„Jméno přeci…“
„Ach, jméno? To je přeci jasné, jmenuje se…“