Mlha a sny

Na světě je spousta lidí, zvířat, rostlin a vůbec tvorů... A každý je originál, každý je výjimečný... A skoro každý se touží stát ještě výjimečnějším. A můžeme to mít vůbec někomu za zlé? Vždyť právě tyto hry vytváří život takový, jaký je...
A já hry opravdu miluji...
Ale moje hry jdou někdy asi až trochu moc daleko, řekli by jedni. Já si to nemyslím. Jednou ti je dána moc, tak ji využij, no ne? Moje moc spočívala v tom, že jsem uměla celkem zdatně ovlivnit životy jiných. A ne, žádné omyly prosím, nejsem trapič či snad mé sadistické choutky ještě nejsou tak drastické... Prostě tou mocí jsem byla obdařena a nakládám s ní, co nejskromněji mi to nadutost dovoluje.
Většina těch, do jejichž života jsem zasáhla, se mnou zůstali nějak spřízněni a aspoň nadpoloviční většina je za to údajně vděčná, ale upřímnost je těžko posouditelná záležitost, pokud nevidíte druhému do hlavy... Což je v tomto případě opět asi poznámka netrefná, pokud jste náhodou telepatik či spisovatel, což bych o své postavě byla ráda prohlásila.
Tento čas, tento příběh, trávím já v jeskyni... Tuze útulné a hlavně vyhřáté jeskyni. To víte, snaha přizpůsobit se prostředí vás může dovést všelikam.
Tento svět má jedno, pro mne převelice uspokojivé, plus. Je zde má dračí brána.
Jen abych váš případný podiv uvedla na pravou váhu, ne každý svět je připraven přijmout dračí existenci. Jsou světy, kde draci žijí, dominují, jsou loveni... a jsou světy, kde drak je takřka mýt... A ano, jsou světy, kde draci skutečně jsou a stále jsou mýt. A tohle je jedne z nich, řekla bych...
Má dračí brána... Tato pomyslná vrata vedou do světa, kde přebývá šest draků, kteří i ve světech, kde draci jinak žijí, obvykle místo nenachází. Jejich moc je, nikoli snad tak velká, spíše tak netypická a zvláštní, že by onen svět mohli s trochou vůle snad i zcela přetvořit.
Svým způsobem to znamenalo jediné - mohla jsem je sem povolat a mohla jsme s nimi zcela svobodně komunikovat, anižby mne to stálo mnoho mých, obvykle podceňovaných, sil.
Víte, čarodějky se schopností měnit podobu tak jako já, mají obvykle své rozmary. Spíše spoustu rozmarů. Jeden z těch mých nejhloupějších je, že pozměňuji svou lidskou podobu. Nikoli však že bych se zkrášlovala... Vyloženě se ani nehyzdím, ale pozměňuji se. Na druhou stranu, působím zcela jiným, zvláštním dojmem, než když jsem čistě sama sebou. Líbím se, ale je v tom něco chladného. Oproti tomu moje lidské já je tak podivně hřejivé, tak podivně... kalatejské, přesně tak, kalatejské. Kdo ví, v čem skutečně tkví kouzlo mého druhu? Já si svou pozornost užívám...
A v tomto světě jsem svůj vrtoch zcela převrátila. Jistě, byla jsem ve svém čistém, ničím neovlivněném já. Pokud tuny stříbřitých cinkrlátek a ozdob považujete za nic. Oblečení se za ono nic mohlo vydávat celkem dosti statečně a bez nadsázky, mé módní modely by morální policie neocenila.
Málem bych zapomněla, ještě jednu zvláštnost ona dračí brána má... Její přítomnost značí, že je zdejší svět pro jednoho z mých draků tak nějak přirozenější jak pro ostatní... A tím jedním byla zrovna moje malá sladká Golden One... Malá asi jako zahradní chatička, ale sladká jako nektar vistárie.
Golden tu tedy byla se mnou, obývaly jsme tuto jeskyni a spřádaly své zločinné plány nad tímto světem... Nejaktuálnější zrovna byl můj plán zalít jej čokoládou, kterému oporovala Goldenina myšlenka na barevné konfety zamořující vše kromě měst. Co v tom bylo za intriku, to skutečně netuším...
Jindy jsem se zase jen uvelebila do její přenádherné hřívy, vonící po zimolezu, o který se ráda otírala právě jen aby mne mohla poškádlit. Čas od času jsem si donesla květy chryzantémi, sakury, vistárie či slunečnice a zvedala je nad naše hlavy, hledíc skrze ně na nebe jako na nějaké kouzlo, co tak neoblomně omamuje smysly. Když jsem si usmyslila, že je toho dosti, vplétala jsem ona kvítka snad s výjimkou slunečnic do Goldeniny hřívy... Vypadala jako nebeský posel, zlatá bohyně... Něžná, krásná a tak moc laskavá. Je tak málo těch, co kdy viděli její ďábelskou tvář... A méně těch, co by o tom mohli vyprávět.
Měla podobně zelené oči jako já. V její zlaté srsti se vyjímaly jako dva do hladka opracované smaragdy, kterými hledíte na slunce. Její rádoby kuřecí nožičky tak zvláštně doplňovaly onen zlatý majestát, tak štíhlé, že by ji podle jedněch ani neměly unést a tak komické, že nejednomu uklouzne úsměv.
Byla by působila snad nedotknutelně, zcela étericky... Nebýt jizvy na jejím levém stehně... Čtyři šrámy od kočky, z dob, kdy byla velká asi jako štěně. Často jsem se podivovala nad jejich velikostí, vypadaly jakoby rostly spolu s ní, při těchto úvahách jsem si vždy vzpomněla spíš na strom než na draka.
To naše kouzelné hnízdečko leželo výše v kopcích, poblíž několika divokých potůčků, co napájely o pár kilometrů dále se rozléhající jezero, u kterého byla ta trocha civilizace, co nás vytrhovala od snění. V těchto horách rostlo totiž i dosti vzáckých či aspoň velice účinných rostlin. Proto také nebylo vzácností na někoho alespoň jednou do měsíce či dvou narazit. A to víte, že potkat zjev mé úrovně nezůstalo bez adekvání odezvy.
Řekněme, že jsem vyzískala zaměstnání na poloviční úvazek? Sem tam rada ohledně nějakých těch bylin, jindy rada do života. Jindy si mi přišli stěžovat na tvorstvo a co s ním, to jsem se pak musela sama plahočit lesy a hledat ony 'ničemníky' a domlouvat jim a pak zase jít zpět a domlouvat lidem, v lepším případě je jen upozornit na to, co dělají špatně...
Oni zase na oplátku plnili mé zakázky, někdy jen rozmary, jindy vsuktku potřebné věci. Na své si přišla i Golden One, kterou jsem však obvykle radši ukrývala a ona tak byla i spokojenější. Byla pro ně záhadou, podivnou zlatem oslňující šmouhou.
Jeden náš návštěvník byl ale jiný... Ne jen pro to, že nás navštěvoval celkem pravidelně, aniž by něco skutečně potřeboval, ale také kvůli jeho otázkám a pohledům.
Byl celkem mladý a krásný. A ano, nebýt mého dalšího rozmaru, asi bych se o něj zajímala podstatně méně... Ale já jsem já a tak mne lákal. Měl oči, které působily dojmem pomíjivého snu... U čočky zelené, ve středu šedé a k okrajům zase hnědé... Úsměv jako by tajil vědomosti, které by i mne mohly dovést k rozpakům a udržované vlasy barvy zralých kaštanů. Odíván chodil také jinak než většina vesničanů. Ne že by byl jeho šat vyloženě dražší, to zcela jistě ne, ale byl mnohem exotičtější a úhlednější. Co jsem hodnotila jako zápor, nikdy nepoodhalil hruď či paže, takže zbyl prostor jen pro mou fantasii a obrysy, které oděv poodhaloval.
Tento dojem, co na mne vrhal, zapůsobil i na Golden One, a tak se jeho čtvrté návštěvy zcela bez rozpaků účastnila.
Muž měl stále ten svůj úsměv, ten den snad o to záludnější. Vůbec nebyl dračicí šokován ba snad ani nebyl zaražen. Možná jí vrhl letmý pohled, toť vše.
Místo toho začal opět s těmi svými, leckdy podivnými otázkami: "...jsou světy radosti a jsou světy zoufalství. Jsou tak vzdálené, snad by na sebe ani neměly dosáhnout a přes to, přes to je tolik míst, kde se střetávají a tvoří jedno, že?"
Z jeho pohledu jsem chápala, že čeká na mou reakci. "Ano, tolik a tolik jich je, jako je živých tvorů na světě."
"A jsou sny, nepolapitelné a oslnivé jako samo slunce, přesto zjizvené realitou..."
Golden pozvedla hlavu a trochu ji naklonila na stranu, och ano, samozřejmě, že mluvil o ní.
"Němé a přesto jejich volání nelze přeslechnout..." podíval se přímo do dračičiných očí. Pozvedla hlavu výš, jako by naň shlížela svrchu. Usmál se.
Jeho poslední věta mne trochu zarazila, zamračila jsem se. Tohle není něco, co se dá prohlásit jen tak, jakože náhodou.
"Je spousta hlasů, že?" otočil se zpět na mne.
"Ano, to jistě je..." odtušila jsem a dál ho zamračena sledovala. "Ale mohou existovat klidně jen dva druhy - ty, co slyšíme a ty, co nikoli." Ani tentokrát jsem nezměnila svůj podezřívavý výraz.
Jen o trochu rozšířil svůj úsměv: "Vrásky krásky nezkrášlí."
Povzdechla jsem si a rezignovaně uvolnila svůj výraz. Když jsem znovu vzhlédla, uvědomila jsem si, jak Golden trochu nechápavě sleduje naši slovní přestřelku? Přesnější by snad bylo označit to hru na asociace...
"Kdo může přijít do hor, jen aby si pohrával s někým jiným?" otázala jsem se ho na oplátku já.
"Kdo ví? Snad čarodějka? Snad drak?" opáčil mi. Ach ano, geniální, otočit to na mne...
"A kdo si přijde pohrávat s tím, kdo si přišel pohrávat?" zkusila jsem to znovu, hloupěji.
"Kdo ví?" zatvářil se jako nevědomé štěně, které prosí, anižby mělo o co. "Třeba jsou otázky, na které nelze odpovědět."
"Vždy se dá odpovědět, jen ne vždy existuje správná odpověď," vzpomněla jsem si na jedno moudro.
"A třebaže se dá odpovědět, není někdy lepší ticho?"
"Ticho je taktéž odpovědí..." vyznělo to tak měkce, až mne to samotnou udivilo.
Muž se jako obvykle pousmál, šáhl do kapsy a vyndal z ní drobný květ orchideje. Pohrávajíc si s ním pokračoval: "Jak se pozná spravedlnost, či dobrý vládce?"
Už už jsem chtěla něco odpovědět, tentokrát však pokračoval muž sám: "Jak poznáme, že někdo užívá své moci správně? A je moudré dávat někomu mocnému ještě více moci? Je dobré mu důvěřovat, i když tenhle krok může ovlivnit zbytek našeho života? I když mi zkusíš na všechny tyhle otázky odpovědět, co z toho? Co je dobré pro jednoho je špatné pro druhého, že?"
"Ano, vše závisí na úhlu pohledu, který to posuzuje, nelze být úplně objektivní. Proč?" zajimalo mne.
"Jak se cítí někdo, kdo má vše a je mu dáno ještě víc?" už se zase neusmíval.
"Nikdo nemůže mít vše... Obvykle ten, co má mnoho, postrádá to nejdůležitější. Vždy existuje nějaká ta pochybná rovnováha... Třebaže působí nevyváženě, jednou se to musí dorovnat."
"Věříš, že dokážeš posoudit skutečnou krásu?" mimoděk pohlédl na orchidej, co žmoulal v ruce, a pak na Goldenu.
"Nevím, zda dokáži posoudit skutečnou krásu, umím však posoudit to, co považuji za krásné já! Kousek té krásy, co hledám, se nachází takřka všude a ve všem, možná proto působí leckdy má slova obdivu tak lacině..."
Muž jakoby chvíli hleděl někam za nás, přivíral oči a nad něčím přemýšlel... "Kdy myslíš, že přichází čas snů?"
Och, jak mne v tu chvíli ty jeho oči probodly, když je s tou otázkou zacílil do těch mých. "Sny přichází, když sami chtějí či když mi po nich toužíme..."
Zase ten zasněný pohled do prázda, co je zač, no jen pověz, co je zač? Ptala jsem se sama sebe. Musela jsem se pousmát.
"Je to chyba, když ti dám svůj sen?"
Byla jsem zaskočena, jeho výraz byl tak vážný, nebyla jsem si jista, co tím myslí.
"Nikdy nelituješ, že jsi se stala snem této ženy?" zacílil svou otázku pro změnu na Golden One.
Chvíli vypadala překvapeně, pak však němě zavrtěla hlavou. Její něžné oči se otočily ke mně a doprovázeny upřímným úsměvem mě donutily se zardít. Golden One bylo moje malé slunce, zlatý poklad, který byl opravdu vděčný, že může zářit v mé přítomnosti... To je snad jedna z největších poklon, které se nám může dostat, že? Když víte, že jste důležití pro někoho, koho ať už tím či oním způsobem obdivujete...
"Dobrá tedy, nechť je můj sen i tvým..." a s těmi slovy jakoby zmizel v mlžném oparu... Šedém... Ne, po soudnějším pohledu střibřitém oparu. Na zemi zůstal ležet onen kvítek orchideje. Hned jsem se zvedla a rozeběhla jsem se k němu, abych ho mohla zvednout. Hřejivě fialový po okrajích, lemovaný tenkou žlutou linií a ve středu bílý.
Mlžný opar se mezitím vyvanul z jeskyně a já i Golden One jsme bez rozmyšlením vyšly za ním.
No samozřejmě, přece by neutekl, po tom, co prohlásí něco takového.
Jeho oči byly tak krásné, tak čarovné... Ve své dračí podobě působil ještě magičtěji, no jak jinak, draci už takoví bývají, že?
Připomínal sen, kterému dal někdo tvar. Byl jako oblak pomíjivé mlhy, která vás obestoupí a zcela zahalí. Jeho tělo bylo štíhlé, nesené čtveřicí silných nohou, přesto elegantních. Drápy měl bílé a stejně tak i vysoké ostny táhnoucí se po celém hřbětě. Jen mezi blanitými křídly byly docela maličké, skoro jakoby tam byly jen aby se neřeklo... Bílý měl i pár rohů, co zdobil jeho ušlechtilou hlavu, byly snad jen o něco perleťovější jak zbylé kostěné výrůstky. Uši měl stejné jako Goldena, připomínaly uši laně, nedůvěřivě se točící za každým zvukem.
A tak jsem přišla ke svému sedmému draku... Sen, co se nedá polapit, Kiri no Akogare, sedmý obránce bláhová čarodějky...