NEVONÍ

Konečně doma. To si nedovedete představit tu dlouhou cestu. Už je to ale za mnou. Pracoval jsem dlouho, do úmoru, než jsem se mohl vrátit. Kolik svinstva, vášní, pocitů, bytostí jsem na své misi potkal. Naštěstí mě provázela láska. A vzpomínka- na domov. Na sladký domov.

Proč již vzpomínat a lkát, jsem doma, vítá mě moje krásná, již šedivá matka svým úsměvem,
bratři mě beze slova obejmou, přátelé pokývají zasloužile hlavami. Jsem doma.

„Vítám Tě, chlapče“ stále mi říká chlapče, byť jsem muž v nejlepších letech, Dívám se na ni, krásnou hrdou, vysokou osobu s láskyplnýma očima, v jejich typických stříbřitých šatech, bez výrazných ozdob s jemným vyšíváním kolem rukávů.
„Já Tebe taky matko, i Vás ostatní!“, u nás se nevedou dlouhé řeči, není zvykem tajit své pocity, každý se vyjadřuje dle své nálady, nač dlouhé projevy.

Byl jsem šťastný, všichni to viděli. Byl jsem doma.

Dal jsem si sprchu, ochucenou bylinami na únavu a pozvednutí nálady, při zvuku krásné hudby, řekl bych variace Debussyho.

Ráno jsem se vydal za město, pokud se to dá říci, spíše vilové aglomerace se širokými ulicemi a krásnými zahradami, plné divokých ptáků, kde každá jedna je originál a skvost vkusu. Největší ozdobou všech zahrad je malý ptáček, podobný velikostí ledňáčku, živí se nektarem, modré tělíčko, se zlatým a červeným peřím, bílá chocholka a ocásek má barvy celého spektra světla. Chvíli ho pozorovat - hned Vám zvedne náladu. Vše doplňuje spousta vody v potůčcích a říčkách stékajících po kaskádách, zurčící v trávě, mizící v písku a znovu se objevující mezi kameny. Vše doplněno světly, aby vynikla krása přírody.

Jdu stezkou, jakou jsem chodil už jako dítě. Potkávám lidi, jdou pracovat na pole jako odpočinkovou pracovní terapii.
Prohodíme pár slov jako: „Dobrý den, dobrý. „Vy taky na pole?“ Ne, do lesa“ Mhm, tam je to taky krásné…….
Tak to pokračovalo, až jsem se ocitl sám v lese. Miluju to. Lehl jsem si do mechu a poslouchal vítr. Ještě projdu tou alejí starobylých dubů a dostanu se ke studánce.
U ní seděl stařec se psem. Mlčel. Já taky. Popíjeli jsme vodu a mlčeli. Byl starý, velmi starý, ale u nás se všichni dožívají velmi vysokého věku.
Zvedl jsem se, že půjdu. Podíval se na mě pomněnkově modrýma očima, usmál se a řekl: „Dobrý lov.“ Usmál jsem se také a odpověděl:“Dobrý lov!“. Toto prastaré rčení nabylo nového významu.
Hodně zážitků a poznání….

Druhý den jsem se vydal k moři. Nemohu si nechat ujít zpěv velryb. Jak dlouho jsem neslyšel ten nádherný zvuk těchto skvělých tvorů.
Pomohli mi delfíni, které již staletí cvičíme v komunikaci s námi. Nebyl problém se dostat až k velrybám, pohladit tato láskou zářící těla. Opíjel jsem se jejich zpěvem celé odpoledne. Bylo mi, jako bych se setkal s Bohem.
Pár dní jsem se toulal po lesích, meditoval pod stromy, na mechu, na skalách, lezl nahoru, padal dolů, užíval jsem si vůní, tmy i světla, měkkost země a krásu oblohy.

Na poslední den svého odpočinku jsem si vybral jezero. Ano to nádherné čisté jezero s průzračnou vodou, viditelností dna, plné ryb, ptáku a ticha. Praskající oheň.
Nádhera zapadajícího slunce. Nechal jsem se kolébat vlnami a vnímal sem mrazivou krásu hvězd.

Ano hvězd odkud pocházím, po nich se toulám, učím a těším se domů.

Domů, kde já miluji svoji matku, bratry, přátele, oni mě, děti své rodiče, prarodiče…
a oni své děti a vnuky…
A všichni všechny, a všichni přírodu, a ona nás. Nemáme potřebu mluvit, jsme telepatičtí a jasnovidní.
Jsme éteričtí, zářící, úžasní. Žijeme ve světě všeobjímající Boží dokonalé lásky. U nás je ta neúžasnější květina vesmíru – BOŽÍ LÁSKA.


To není jako ta špinavá květina na smetišti hmoty, trny od krve,
řvoucí, vraždící, hladící, čekající, doufající, mlčící, bolestná, krásná, nádherná…


u nás je DOKONALÁ BOŽÍ LÁSKA všeobjímající


ale nevoní…