Ráno, jako každé jiné

Ráno, jako každé jiné

Anotace: Co vidíte, když se po dobře odvedené práci ohlédnete přes rameno. Co vidíte, když je to ohlédnutí poslední, když nemáte odvahu se stydět.

Pětinohá lavice, převržená a odkopnutá od stěny, o kterou se opírala pekařka, vždy když ráno zkontrolovala, ještě žhnoucí, pece a na chvíli nechala prodávat jiné, sama čekajíc na východ slunce nad střechami protějších domů. O kus dál její koště, kterým v takový čas vítala manžela, po návratu z některého jeho svátečního tahu. Na dláždění z kulatiny vytlučené sklo z oken protějšího domu. Vyhaslá lucerna nad vchodem do sedlářova krámku, tak podivně umístěného v ulici, kam každý chodí… chodil pro jídlo. Ani cáletník dnes nevyložil svoje zboží. Na jeho místě leží roztržená modrá košile. Myslím, že ji nosíval řezníkův Tjámen. Vyražené dveře visící na posledním pantu. Uvnitř domu, ještě v pološeru, převržený stůl. Zpoza stolu čouhají nohy v pruhovaných punčochách a jedné bačkoře. Klepou se. Slunce pomalu olizuje doškovou střechu domu prodavače medu a spouští první paprsky do ulice. Stále víc lidí vychází ven. Pohybují se pomalu a velice potichu. Nikdo nemluví, jen se rozhlížejí, někteří zírají před sebe, jako by nemohli uvěřit, že vychází slunce. Jako by se báli, že jediný rychlý pohyb, jediný hlasitější zvuk, chrčivé nadechnutí, může porušit poklidný počátek tohohle zářivého jitra. Přicházejícího po tak strašné noci. Stará Arunda, která vaří ty nejlepší sirupy na světě, sedí na sesli před svým obchodem. Na rozdíl od pekařky, se nenechala ničím znepokojit a plete. Možná je v šoku. Na sobě nemá nic než noční košili a plstěnou jupku se sametovými prýmky. Kolem nohou se jí motají vnoučata. Procházím kolem, ani se neohlédnu. Nemůžu a proklínám se za tu slabost. Vím, co se stalo s jejich rodiči. Cítím vinu a proklínám se za tu slabost. Vedle stojí Turše Kastin. Jak já ho jen nesnášel! Pusu má dokořán, jako každý den touhle dobou, ale nic z ní nevychází. „Džemy, šlemy, zavařeniny, marmelády, pro pány i paničky, dědky, babky, dětičky, všechny mlsné jazýčky…“ Bude mi to jeho hulákání chybět?! Překročím rozbitý hrnec a šlehací metlu. Míjím krámek s kořením z lesních bylin a dívám se nalevo. Ze všech sil. Nalevo na krámek s hrnci a hrníčky, na paštikáře a jeho staré rodiče, na Kula Krombolika s velkým monoklem pod okem, na došky stržené na zem a na Veju, která je opatrně sbírá a rychle mi uhýbá z cesty. Dívám se kamkoli, jen ne napravo, protože tam je. Zahlédl jsem odlesk slunce v medových vlasech… a dívám se jinam. Kamkoli. Preclíkářova podruhyně klečí na dlažbě, ruce sepnuté na vypouklém bříšku a tiše se klepe. Stejně tiše jako ostatní. Preclíkářka jí balí do vlňáku a pomalu jí zvedá zase na nohy. „Neprochladni, mysli na to malé. Erus ho určitě najde. Najde ho…“ šeptá jí do ucha a odvádí ji do domu. Dívá se přímo na mě, zatímco Mira pláče. Poznala mě!? Ne! Jak by jen mohla? Mám na tváři masku. A moje tvář už není moje. Tedy je. Po třech letech je to zase moje vlastní tvář. Vím, že je pohlednější, než ta, kterou jsem doteď nosil, a vím, že ji teď budu nějakou dobu nenávidět. U modrých okenic Kalukredova domku mě staví nějaká kancelářská krysa a žádá mě o několik podpisů do lejster. Nedobrzdí a její šavle mě práskne po uniformě. Teď, když procházím svou uličkou hanby? Ta malá drzá mrcha v baretu s peřím mě bere za rameno a nutí mě, abych se otočil. Nechci se ohlédnout, protože pak uvidím Miru. Otáčím se, protože tak ji můžu zahlédnout. Ale ona už tam není. Ruka se mi třese. A můj rodný jazyk mi zní jako syčení a štěkání, jako špatně namazaná vrata. Čtu a podepisuji. Ruka se mi přestává třást! Vezmu si ji domů. Do Perde! Je to moje žena a já… já ji nechám tady. Neodsoudím ji k životu v té stoce, kde jsem se narodil! Ani kdyby chtěla… Nechtěla! Nikdy by nechtěla, kdyby ano, znamenalo by to, že je zkažená, stejně špatná, jako já. To ona není. Vím to… Úřednice mi luská prsty před tváří a ukazuje na poslední kolonku. Kroutím hlavou. To není moje věc, to ať si vyřídí můj nadřízený. Nechávám ji za sebou a procházím branou do Dolního města. Pak do přístavu, kde nastoupím na loď a nechám za sebou tuhle ulici, tohle město, tyhle lidi. S nimi jsem tři roky žil. Je tohle to, co mi bylo dáno? Je tohle můj jediný skutečný život? Protože už zanedlouho budu mít jiný. Jinde, s jinou tváří, s jinými lidmi, které budu zpočátku nesnášet a opovrhovat jimi. S lidmi, které bude můj úkol poznat, oslabit a vydat… nám. O bort lodi se opírá několik vojáků. Jejich tmavá matná výstroj je perfektní a přesto působí jaksi používaně, nekompletně, potrhaně. Klábosí o smradlavých ponožkách a záhadně mizejícím chlastu, ale místním to musí připadat jako zvuky z pekla. Všiml jsem si, že v ulicích nebyla žádná krev. Ani mrtví už nejsou na molu. Dobře uklidili. Já jsem poslední známka toho, že invaze neproběhla před lety ale včera v noci… ale ne, stále probíhá. Dokud nebudou mít příslušná lejstra svoje razítko.
Autor Lada 3, 17.01.2014
Přečteno 560x
Tipy 5
Poslední tipující: Pavel Wilk, Aiury, Firren, Robin Marnolli
ikonkaKomentáře (9)
ikonkaKomentujících (5)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
líbí

Chválím, četlo se mi to skvěle. Barvitě popsané prostředí. Tváří se to jako úryvek dost poutavé série. Tanec bláznů přesouvám z šuplíku "Neznámé" do sousedního "K přečtení"

A tak jako jsi prosila ty mne, prosím i já tebe, PIŠ!

21.04.2017 17:38:56 | Pavel Wilk

líbí

dobrá popisová obraznost, občas až více, ale osobně mi nevadila, dává prostor k malbě místa v mysli. Povídka zajímavá, neotřelá - žádná padesátá kopie henryho potra nebo svítajících vlkoušů...zatím fajn, jestli bude pokr. tak jsem celkem zvědav...a to tady prózu téměř nečtu:-)

24.01.2014 21:05:57 | Robin Marnolli

líbí

Vážený pane Marnolli,

prózu téměř nečtete? Skvělé! Já se zase vyhýbám poezii. Letos jsou Vaše věci mé první setkání s ní.
Zaprvé se necítím dost chytrá a už vůbec ne vnímavá, abych dokázala příslušné poselství pochopit. Jsou i básně, které nesdělují vůbec nic? Jen takové zvukomalebné směsi pěkných, nebo ošklivých (Záleží na konkrétním kousku. Já asi preferuji ty ošklivější. Může být i to, co není přímo krásné, přínosné? Nebo alespoň vzrušující?) slov. Prostě jako bych vlezla do podniku, který je na mě moc drahý.
Zadruhé, mi to občas připadá jako štkaní do roury. Tolik k mé citlivosti:)
Zastavte mě! Už blábolím. Nicméně se Vás chci na něco zeptat.
Smím prosit?
(Tanec bláznů v sekci román, próza na pokračování, návod je v diskusi)

24.01.2014 21:36:28 | Lada 3

líbí

Myslím že básně mají různý charakter a tak budou i takové, které nesdělují vůbec nic (většinou čtenářům, autor asi věděl proč to napsal)
Prózu čtu opravdu velmi málo, hlavně z nedostatku času a také u poezie rád přemýšlím a dešifruji.
Také se věru necítím dost chytrý ani dost vnímavý...prostě obyčejnej vesničan..
Na nějaký ten návod se tedy ale podívám...

24.01.2014 22:59:12 | Robin Marnolli

líbí

Doufám, že to bude mít pokračování, abychom se dověděli víc. Na začátek to není špatné, ale chtělo by to více informací. :O)

24.01.2014 00:46:46 | Tichá meluzína

líbí

Tichá meluzíno,
důsledkem Tvého hřejivého komentáře přetékám vděkem, mohla bych prasknout. Tanec bláznů, jehož další pokračování vydávám všanc kolektivní literární zvůli, jsem nakousla dřív, než ses tu dnes zhmotnila, ale to neznamená, že bych Tě nechtěla vidět tančit. Naopak.
Nechť jsou všechny komíny stále průchozí!

24.01.2014 01:26:53 | Lada 3

líbí

Já netančím. Já jen tak povlávám. :ob

24.01.2014 07:32:11 | Tichá meluzína

líbí

Ahoj Lado, docela se mi to líbilo, i když je zde na můj vkus rozebráno příliš mnoho pocitů - popisy toho, jak mu budou chybět věci, atd, a málo děje. Takže byl vlastně špehem v cizím městě, kam se na tři roky infiltroval mezi obyvatele, než došlo k invazi?

23.01.2014 14:07:26 | Firren

líbí

Nejdražší Firrene,
velice Ti děkuji. Vše ostatní, co Ti chci říct, se dozvíš v sekci ...na pokračování, kde najdeš Tanec bláznů, jehož další pokračování vydávám všanc kolektivní literární zvůli.
Nechť Tvá káva nikdy nevychladne!

24.01.2014 01:19:23 | Lada 3

© 2004 - 2024 liter.cz v1.7.2 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel