Ráno, jako každé jiné

Pětinohá lavice, převržená a odkopnutá od stěny, o kterou se opírala pekařka, vždy když ráno zkontrolovala, ještě žhnoucí, pece a na chvíli nechala prodávat jiné, sama čekajíc na východ slunce nad střechami protějších domů. O kus dál její koště, kterým v takový čas vítala manžela, po návratu z některého jeho svátečního tahu. Na dláždění z kulatiny vytlučené sklo z oken protějšího domu. Vyhaslá lucerna nad vchodem do sedlářova krámku, tak podivně umístěného v ulici, kam každý chodí… chodil pro jídlo. Ani cáletník dnes nevyložil svoje zboží. Na jeho místě leží roztržená modrá košile. Myslím, že ji nosíval řezníkův Tjámen. Vyražené dveře visící na posledním pantu. Uvnitř domu, ještě v pološeru, převržený stůl. Zpoza stolu čouhají nohy v pruhovaných punčochách a jedné bačkoře. Klepou se. Slunce pomalu olizuje doškovou střechu domu prodavače medu a spouští první paprsky do ulice. Stále víc lidí vychází ven. Pohybují se pomalu a velice potichu. Nikdo nemluví, jen se rozhlížejí, někteří zírají před sebe, jako by nemohli uvěřit, že vychází slunce. Jako by se báli, že jediný rychlý pohyb, jediný hlasitější zvuk, chrčivé nadechnutí, může porušit poklidný počátek tohohle zářivého jitra. Přicházejícího po tak strašné noci. Stará Arunda, která vaří ty nejlepší sirupy na světě, sedí na sesli před svým obchodem. Na rozdíl od pekařky, se nenechala ničím znepokojit a plete. Možná je v šoku. Na sobě nemá nic než noční košili a plstěnou jupku se sametovými prýmky. Kolem nohou se jí motají vnoučata. Procházím kolem, ani se neohlédnu. Nemůžu a proklínám se za tu slabost. Vím, co se stalo s jejich rodiči. Cítím vinu a proklínám se za tu slabost. Vedle stojí Turše Kastin. Jak já ho jen nesnášel! Pusu má dokořán, jako každý den touhle dobou, ale nic z ní nevychází. „Džemy, šlemy, zavařeniny, marmelády, pro pány i paničky, dědky, babky, dětičky, všechny mlsné jazýčky…“ Bude mi to jeho hulákání chybět?! Překročím rozbitý hrnec a šlehací metlu. Míjím krámek s kořením z lesních bylin a dívám se nalevo. Ze všech sil. Nalevo na krámek s hrnci a hrníčky, na paštikáře a jeho staré rodiče, na Kula Krombolika s velkým monoklem pod okem, na došky stržené na zem a na Veju, která je opatrně sbírá a rychle mi uhýbá z cesty. Dívám se kamkoli, jen ne napravo, protože tam je. Zahlédl jsem odlesk slunce v medových vlasech… a dívám se jinam. Kamkoli. Preclíkářova podruhyně klečí na dlažbě, ruce sepnuté na vypouklém bříšku a tiše se klepe. Stejně tiše jako ostatní. Preclíkářka jí balí do vlňáku a pomalu jí zvedá zase na nohy. „Neprochladni, mysli na to malé. Erus ho určitě najde. Najde ho…“ šeptá jí do ucha a odvádí ji do domu. Dívá se přímo na mě, zatímco Mira pláče. Poznala mě!? Ne! Jak by jen mohla? Mám na tváři masku. A moje tvář už není moje. Tedy je. Po třech letech je to zase moje vlastní tvář. Vím, že je pohlednější, než ta, kterou jsem doteď nosil, a vím, že ji teď budu nějakou dobu nenávidět. U modrých okenic Kalukredova domku mě staví nějaká kancelářská krysa a žádá mě o několik podpisů do lejster. Nedobrzdí a její šavle mě práskne po uniformě. Teď, když procházím svou uličkou hanby? Ta malá drzá mrcha v baretu s peřím mě bere za rameno a nutí mě, abych se otočil. Nechci se ohlédnout, protože pak uvidím Miru. Otáčím se, protože tak ji můžu zahlédnout. Ale ona už tam není. Ruka se mi třese. A můj rodný jazyk mi zní jako syčení a štěkání, jako špatně namazaná vrata. Čtu a podepisuji. Ruka se mi přestává třást! Vezmu si ji domů. Do Perde! Je to moje žena a já… já ji nechám tady. Neodsoudím ji k životu v té stoce, kde jsem se narodil! Ani kdyby chtěla… Nechtěla! Nikdy by nechtěla, kdyby ano, znamenalo by to, že je zkažená, stejně špatná, jako já. To ona není. Vím to… Úřednice mi luská prsty před tváří a ukazuje na poslední kolonku. Kroutím hlavou. To není moje věc, to ať si vyřídí můj nadřízený. Nechávám ji za sebou a procházím branou do Dolního města. Pak do přístavu, kde nastoupím na loď a nechám za sebou tuhle ulici, tohle město, tyhle lidi. S nimi jsem tři roky žil. Je tohle to, co mi bylo dáno? Je tohle můj jediný skutečný život? Protože už zanedlouho budu mít jiný. Jinde, s jinou tváří, s jinými lidmi, které budu zpočátku nesnášet a opovrhovat jimi. S lidmi, které bude můj úkol poznat, oslabit a vydat… nám. O bort lodi se opírá několik vojáků. Jejich tmavá matná výstroj je perfektní a přesto působí jaksi používaně, nekompletně, potrhaně. Klábosí o smradlavých ponožkách a záhadně mizejícím chlastu, ale místním to musí připadat jako zvuky z pekla. Všiml jsem si, že v ulicích nebyla žádná krev. Ani mrtví už nejsou na molu. Dobře uklidili. Já jsem poslední známka toho, že invaze neproběhla před lety ale včera v noci… ale ne, stále probíhá. Dokud nebudou mít příslušná lejstra svoje razítko.