První sníh

"Mami, kde se vlastně vzal sníh?" ptala se malá Amélie své matky při jednom krásném zimním večeru, kdy seděly u krbu a za okny se k zemi snášel první sníh té zimy.
Eva, jak se Améliina matka jmenovala, se zamyslela - vzpomínala na příběh, který jí vyprávěla o prvním sněhu její matka a té zase její matka..... jako dítě ji velice okouzlil, avšak časem, jak přibývaly starosti, se z jejího srdce vytratil.
Nyní byla však ráda za to, že si na ten krásný příběh může vzpomenout a vyprávět ho dál své dcerce.
Uvelebila se pohodlněji do křesla, Amélii si vzala na klín a začala vyprávět: "To bylo tak...

…V jedné malé vesnici žila dívka jménem Brí. Byla velice krásná, i když ne nějak výrazně. Měla milé hnědé oči, dlouhé kaštanové vlasy, útlou postavu a velice laskavé srdce a povahu otevřenou pro všechny, kteří potřebovali pomoc. O její ruku si bylo k jejímu otci říct už mnoho mládenců z vesnice i okolí, ale Brí o nikoho zájem neměla, a tak její rodiče zatím všechny nabídky odmítali. Měli svou jedinou dceru rádi a nechtěli ji provdat proti její vůli. Ale v posledních pár letech už jim začínala docházet trpělivost. Nebylo divu, Brí už bylo 20 let a v tom věku už měla děvčata dávno rodinu.
Proto si ji k sobě jednou večer zavolali a pověděli jí o svém rozhodnutí, že pokud si do posledního měsíce roku nenajde muže, za kterého by se chtěla provdat, dají ji prvnímu, kdo si o ni řekne. Zbývalo jí tedy 5 měsíců k nalezení lásky.
Brí posmutněla, ale neztrácela naději. Věřila v pravou lásku i v to, že ji do stanoveného termínu nalezne.
Ráda chodívala na procházky do nedalekého lesa, kde vysedávala v mechu a trávě a kochala se přírodou kolem sebe. Zpěvem ptáků, šustěním listí ve větru, šumění potůčku...
Na jedné takové procházce potkala muže, kterého dosud neviděla. Chvíli ho pozorovala zpoza stromu, jak sedí na břehu potoka. Zrychlil se jí dech a srdce se rozbušilo tak, jako ještě nikdy předtím. Světlé vlasy mu spadaly do pěkného obličeje a jak si je chtěl odhodit zpět, všiml si Brí. Ona tedy vyšla ze svého úkrytu a nesměle mu pohlédla do tváře. Když se jejich oči setkaly, málem to Brí vyrazilo dech. Čekala, že jeho oči budou modré a laskavé. Ale pohlédla do očí temně fialových a tvrdých. Udělala krok zpět, ale zakopla a málem by upadla, kdyby ji nezachytily pevné paže onoho muže. Znovu se mu chtě nechtě musela podívat do tváře. Znovu pohlédla do fialových očí a... omdlela.
Muž se jen smutně pousmál. Když si prohlížel dívčinu tvář, neubránil se a pohladil ji ve vlasech. Cítil zvláštní touhu ji chránit, ačkoli věděl, že se ho ona jen bojí, tak jako ostatní lidé.
Brí se pomalu probírala z bezvědomí a matně si uvědomovala, kde je a co se vlastně stalo. Když si vše vybavila, podivila se, že je stále v lese a nic jí není a že je tu sama. Právě zapadalo slunce, neubránila se pohledu na tu nádheru, poseděla tedy ještě chvíli na místě. Když se obrátila k odchodu, přesvědčená, že se jí temně fialové oči onoho muže jen zdály, setkala se s ním opět tváří v tvář. Tentokrát už se ale tolik nelekla. Oči už nebyly tak tvrdé, byla v nich laskavost a smutek.
"Jmenuji se Kyr. Byl jsem pro dříví na oheň." Řekl jenom a šel ten oheň rozdělat. Brí nevěděla, zda má odejít nebo zůstat. Odejít se jí nechtělo, ale pořád se trochu bála. V jejím nitru však zvítězila touha zůstat a dozvědět se o Kyrovi víc. "Já jsem Brí," pověděla a znovu se posadila, teď už k plápolajícímu ohni.
Začaly pomalu vycházet hvězdy. Brí a Kyr seděli vedle sebe a mlčeli. Nemuseli nic říkat, jen si hleděli do tváří, z očí do očí, a četli z nich své životní příběhy. To, co Brí viděla, ji překvapovalo, ale už se nebála. Spatřila v těch očích, že Kyr je černým andělem, ale v nitru není zlý. Spatřila v nich utrpení, které mu lidé působili, ale zároveň jeho neutuchávající víru v dobro.
Postupem večera, jak tam tak seděli u ohně a četli si z očí, najednou věděli, že se do sebe zamilovali. S tímto zjištěním se do jejich duší však vkrádal i smutek. Cítili, že tohle jejich první setkání je zároveň i setkáním posledním...
Po společně strávené probdělé noci a něžném milování Brí k ránu usnula. Kyr ji naposled pohladil po tváři, něžně ji políbil do vlasů, vzal ji do náruče, roztáhl svá temná křídla a odnesl ji domů, k jejím rodičům.
Když se vzbudila ve své posteli, dala všem svým citům průchod. Plakala a smála se najednou. Byla plná krásného pocitu, že našla svou životní lásku, a také plná beznaděje, že jej už nikdy neuvidí.
Po třech dnech strávených zavřená v pokoji se svými pocity, konečně vyšla ven a pověděla rodičům, ať jí vyberou manžela podle svého uvážení.
Oni nepátrali po příčinách jejího náhlého rozhodnutí, a tak svatba byla o měsíc později. Brí v manželství nebyla šťastná. Muž, kterého jí rodiče vybrali, byl sice hodný a vážil si jí, ale její srdce patřilo stále Kyrovi. A jak na sobě pociťovala, i její tělo stále patřilo jen jemu - rostla v ní Kyrova dcera.
Jak se blížil čas porodu, byla Brí stále více rozrušená. Věděla, že jejich dcera by mohla zdědit něco po svém pravém otci, a toho se bála...
Porodní bolesti se k ní dostavily o půlnoci na sklonku roku.
Opravdu se jí narodila dcerka. Jméno měla Brí vymyšlené už dávno – chtěla svou dceru pojmenovat Krí.. A jak se Brí obávala, měla Krí něco po svém otci - její oči měly sice světlou, ale fialovou barvu a dokonce zdědila i křídla, ta však také nebyla temná, ale naopak zářivě bílá.
Jakmile to porodní bába viděla, pokřižovala se a utíkala pryč.
Brí však v tu chvíli, co holčičku držela v náručí, zapomněla na všechny své obavy. To co ji však čekalo potom, nebylo nic příjemného a kdyby to Brí jen tušila, jistě by ihned po zotavení se z porodu vzala Krí a utekla by.
Lidi z vesnice totiž velice polekalo vzezření Bríiny dcery. A i Bríin manžel byl pro to, aby byla i se svou dcerou uvězněna a případně jako čarodějnice upálena.
Jak lidé chtěli, tak se stalo.
Brí byla ve vězení téměř rok, než padl rozsudek. Měla být upálena a její dcerka s ní. Marně Brí čekala, že je Kyr zachrání. Hranice už byla postavena, lidé shromážděni, Brí s Krí v náručí už stála přivázaná ke kůlu. Když naposledy obrátila oči k nebi a zvolala Kyrovo jméno, zdálo se jí, že na obloze vidí obrys mužské postavy s temnými křídly, ale v tu chvíli bolestí omdlela.
Kyr, když to viděl, rozletěl se ke své milé, ale jediné, co ještě mohl udělat, bylo leda zachránit Krí.
Než to lidé stačili pořádně postřehnout a zareagovat, byl už zase zpět vysoko na obloze s dcerkou v náručí a dával poslední sbohem své lásce.
Krí pak vyrůstala po boku svého otce. Naučila se létat, vidět svýma světle fialovýma očima různé věci, lidským okem nepostřehnutelné a konečně i velice dobře kouzlit. Když dosáhla věku šestnácti let, poprvé se zeptala na svou matku. Kyr jí tedy vyprávěl smutný příběh o jejich lásce a lidském strachu, který zapříčinil Bríinu smrt.
Krí pocítila touhu nějak se pomstít lidem. Vzlétla vysoko k nebi a pronesla slova, která jí sama vyvstala na mysl. To, co se pak stalo, bylo neuvěřitelné. Z nebe se začaly snášet sněhové vločky - studené jako lidská srdce plná nenávisti a strachu, ale přitom krásné jako láska dvou bytostí.
Proto vždy, když roční doba, která měla něco společného s životy těch tří (ať už to mělo být setkání Brí s Kyrem, narození Krí nebo Bríino upálení - neboť všechny tyhle události se staly v přibližně stejnou dobu) začnou se z nebe snášet sněhové vločky."

Sama víš, že někteří lidé na sníh nadávají, jak je studený a lezavý, a jsou mrzutí, když padá - těm je určena Kríina pomsta.. Ale jiní mají sníh rádi a vychutnávají si jeho krásu - to jsou tací, kteří pořád ještě věří v krásu lásky.
Sama jsem pomalu přestávala věřit v tenhle nádherný příběh a v samotnou krásu sněhu… děkuji, Amélie, žes mi to pomohla si připomenout.