Velký úklid

UÍÍÍÍÍÍKRCH – "Mlč." – ÚÚÚCHRŠ – "Říkám ti, mlč!" ÚÚÚ… - "Zmlkni! Nic ti nedám. Nic nemám. Poslední peníze jsem utratila za opravu bot. Ta poslední potvora jim dala pěkně zabrat!"

Být někdo poblíž, pomyslí si, že je mladá žena blázen. Ne, že by to nebyla alespoň krapet pravda. Nikdo tam však nebyl. Nikdo, kromě opelichaného psiska, které honilo vlastní ocas.
Kollei bylo špinavé město. Ale jediné poblíž. „Třeba tu najdu nějakou práci a konečně tě nakrmíme," mluvila si opět pro sebe. Její žaludek radostně zaškrundal, jako by snad rozuměl. Procházela úzkými ulicemi šedivého města. Lidé si jí nevšímali, i když sem zrovna nezapadala. Krátké vlasy prozrazovaly, že není zrovna ctnostná panna, kalhoty a zbraň u pasu, že ani běhna. Přes ramena měla přehozený plášť, který byl sešit z pestrobarevných, různě velkých kousků látky. Lněná halena s potrhanými konci rukávů jí sahala až do půli stehen. V pase ji měla staženou koženým páskem, na kterém byl zavěšen kord a příruční věci. Tmavé kalhoty měla zastrčené do vyšších, jasně červených bot. Konečně našla, co hledala. Radniční vývěska byla poseta mnoha pergameny. Ten, který ji zaujal, hlásal: Kdo vyčistí můj barák od schpyny – odměna jistá. To nebude nic tak těžkého, tuhle práci nedělá poprvé. Jestli to nevyjde, budu si muset poprosit o postel u Lechtivých lýtek, pomyslela si sklesle.
Barák našla celkem snadno. Místní samospráva se nechala inspirovat a po vzoru velkých měst zavedla číslování domů a jmenování ulic. Dveře ji otevřel brunátný muž střední věku.
„Ehm, přišla jsem na výzvu ohledně úklidu vašeho baráku"¨
„To jsi tu správně, kdo tě posílá?"
„Nikdo, já…" – „Ty? Tak na to zapomeň, nechci mít na krku mrtvé děcko!"
„Ale…" – „Žádný ale" – „Já nejsem žádný děcko!!!" zaječela, „první Ukvelop jsem zvládla v desíti, Ukčarp v patnácti a od té doby se tím živím!"
Vždycky ji dokázaly tyhle kecy namíchnout. Majitel by se asi dál hádal, ale u pasu té potrhlé holky se objevila velká psí tlama plná žlutých, ale očividně stále ostrých zubů.
„Tady jsi! Kde ses zase toulala, potvoro chlupatá!" Okřikla ji láskyplně.
„Echm, no dobrá, tady máte klíče. Je to barák úplně na konci města, vedle městského hřbitova,"  a vrazil ji klíče do ruky.
„Nemohla bych…" PRÁSK zabouchl muž dveře, div že ji nepřivřel nos „ …poprosit o zálohu předem?" Tak nic, budeme se muset poprat o hladu. Kdo ví, třeba tam najdou něco k snědku.
Městský hřbitov očividně již dlouho nikdo nepoužíval. Ani by se nedivila, zdejší obyvatelé vypadali tak nějak mrtvě. Jakoby je nebavilo ležet v rakvích a tak se po smrti rozhodli dál chodit ulicemi a doufat, že si toho nikdo nevšimne. Náhrobky byly vyvráceny, cesty zarostlé. Barák vypadal stejně zanedbaně.  Otočení zámku vyvolalo sérii ozvěn, i když se zvuk neměl kam odrážet. Zavřením dveří se do vzduchu vznesly malé shpynky. Takto malé jsou ještě téměř neškodné, ale s vymýtáním je třeba začít co nejdříve. Ze všech rohů na ni mrkala spousta malých oček. Obě strany vyčkávaly. Útok přišel za všech stran najednou. V okamžení byli v sobě. Oháněla se kordem nalevo, napravo. Malé schpynyky jí útočili hlavně na obličej. Hluk přivolal i ostatní. Teď už to nebyly malé potvory. Tyhle byly větší. A hladovější.
Teprve teď se do boje pořádně zapojila i Koshtie. Před tím ji stačilo srážet protivníky packou jako motýli na louce. Teď ale otevřela mordu a kousala hlava nehlava.
Několika denní půst si začal vybírat daň na pozornosti. Jeden větší exemplář se k ní dostal blízko a okamžitě  vystartoval po noze, ve snaze ji povalit.
„Pusť mě, potvoro! Ty jsou nové! KOSHTIE!" Věrné psisko přiskočilo na pomoc a schpynu zakouslo. Smetla ještě několik menších na hromadu pod svýma nohama a oddechla si.
„Hodná Koshtie, hodná holka." Místo blaženého výrazu se ji však dostalo vyděšeného pohledu. Obrátila se. Kdyby měl des vyšší stupeň, vyjadřoval by to, co teď cítila. Velké rudé oči na ni s nenávistí hleděli zprostřed místnosti.
„Tohle není dobré“, zaúpěla.  Ani nestihla postřehnout, v který okamžik se obluda odlepila z podlahy. Nestačila však doskočit, něco ji vychýlilo z dráhy. V rameni tomu trčel šíp. Šíp, který poznala kdykoliv.
„H' Aadře!"
H' Aadr byl Laatka. Národ obývající Kýbelné ostrovy. H' bylo přídomkem pro kapitána. Co na tom, že Aadr zatíženou loď neměl.
„Koukám, že tu jsem v pravou chvíli, abych, jak tomu již bylo nesčetněkrát předtím, zachránil tvojí hezkou zadnici" a bavil se výrazem, který krátkovlasé přeletěl přes obličej.
Na delší rozhovor nebyl čas. Obluda se znovu postavila a přemýšlela koho dřív sežrat.  Nakonec se rozhodla, že je schramstne všechny najednou. Tisíce malých nožiček, na kterých stála, se daly do pohybu. Všichni tři stáli do posledního okamžiku na místě. Když byla těsně před nimi Koshtie se jí vrhla po krku a oba lovci se odrazili od země. H'Aadr vypálil z luku dva šípy rychle za sebou a dopadl za obludu. Krátkovlasá dopadla schpyně za krk a bodla vší silou. Obluda zachroptěla. Pak s sebou zakymácela a převrátila se na bok.
Nohy se jí zamotaly do dlouhých chlupů, potvora se na ni převalila.
„Je po mně, je po mně, je po mně. Umírám s prázdným žaludkem. Hanebná to smrt. Cítím se tak lehce, nic mě netíží. Že bych už byla na Cestě?" Slyšela srdceryvné vytí Koshtie a… ne opravdu slyší správně? Smích!
„ No to snad není možné, já jsem po smrti a on se tomu směje!" vykřikla rozzlobeně.
„Mrtvá? Opravdu? A nechceš se o tom přesvědčit? Co kdybys tu potvoru jednoduše nadzvedla, ty hrdinko."
Co to mele? Já jsem přeci tuhá, mrtvoly se nehýbají. Obvykle.
„No tak honem!"
Udělala, co chtěl. Pomalu, jako by čekala velký odpor, před sebe natáhla ruce. Jako by nic nezvedala. Tělo schpyny bylo podivně měkké. Převrátila na čtyři a lezla tím směrem, kde slyšela Koshtiino kňučení.
„Vítej mezi živými", pobaveně se usmíval H'Aadr. Zčervenala. Schpyna teď vypadala jako velký chuchvalec prachu. Celá hala jako by najednou ztratila svoji nevýraznou šedivost.
„Dlužíš mi večeři, krásko."
Podívala se na něj a usmála. Dlužila večeři nejen jemu, ale i svému žaludku.