Vládkyně živlů

Vládkyně živlů

Vzduch se tetelil horkem. V záři palčivého slunce se skvěly trosky jednoho z nejtajemnějších děl starověku. Každý rok tato památka přilákala tisíce návštěvníků. Odbornice na starověké civilizace třicetiletá doktorka Pavlína Lyrová si stáhla proutěný klobouk hlouběji do čela. Světlý klobouk ostře kontrastoval s jejími po ramena dlouhými uhlově černými vlasy. Tak konečně jsem tady, v nejznámějším paláci, který zbyl ze stavitelských počinů záhadné minojské civilizace. Znaleckým okem si prohlédla jednoduché sloupy a fresky, které si prohlížely davy dychtivých návštěvníků. Jejich nadšení nemohla zbrzdit ani skutečnost, že právě bylo pětatřicet stupňů ve stínu. Za to mé trochu ano. Co jen mě to napadlo vydat se na Krétu v srpnu? Kroutila v duchu hlavou Pavlína. I přesto, že se na sebe vzala modrou košili z lehké látky, lepila se jí na tělo, stejně jako volná květovaná sukně. Ještěže její pleť snášela sluneční paprsky poměrně snadno, jinak by tento výlet asi nedopadl dobře. Přesto se neubránila úsměvu, když viděla, jak její manžel Štěpán s fotoaparátem v ruce zaměřuje další a další ukázky tvorby minojských architektů. Ve skutečnosti většinu z obdivovaných fresek, sloupoví a polozřícených zdí nestvořily ruce Minojců. Kdepak, většina z tolik obdivovaného paláce byla dílem sira Arthura Evanse, který Knossos na počátku dvacátého století objevil. Současní archeologové byli v rozpacích hlavně z jeho rekonstrukcí zhotovených z betonu. Také fresky Arthur Evans nechal zrekonstruovat převážně na základě své fantazie, neboť z původních maleb zbyly jen fragmenty. Naštěstí se ukázalo, že by dodělávky britského archeologa mohly odpovídat skutečnosti. O tom se archeologové přesvědčili po té, co byly nalezeny zachované malby podobného ražení na blízkém souostroví Santorini.
Do blízkosti Pavlíny se dostala skupinka pod vedením anglicky hovořící průvodkyně. Mladá doktorka z angličtiny skládala státnice, takže jejímu výkladu snadno rozuměla.
„Knossos je největším a nejznámějším palácovým komplexem na Krétě. Všeobecně se má za to, že se jednalo o sídlo hlavního krétského vladaře. Palác měl tři patra a přes dva tisíce místností. Není proto divu, že v řeckých bájích se objevuje představa rozsáhlého labyrintu, v němž číhá nestvůrný Minotaurus. Kolem roku 1500 před Kristem žilo v paláci a jeho okolí asi sto tisíc obyvatel. Dalšími významnými paláci jsou Faistos, odkud pochází proslulý disk s dosud nerozluštěnými piktogramy, které nemají obdobu na celém světě, Malia a Zakros. Zajímavostí krétských paláců je, že ačkoliv se nacházejí poměrně blízko mořského pobřeží, nenalezly se u nich pozůstatky žádného opevnění. Tuto záhadu se do dnešního dne nepodařilo uspokojivě vysvětlit,“ tvrdila průvodkyně
Odbornice na starověké civilizace s ní musela chtíc nechtíc souhlasit. Někteří tvrdili, že minojské paláce vzkvétaly v mírovém období, a tak žádnou obranu nepotřebovaly. Této hypotéze se však většina lidí vysmála. Žádné dosud známé období z historie lidstva se neobešlo bez konfliktů. Navíc druhé tisíciletí před Kristem proslulo útoky takzvaných mořských národů, které podnikaly nájezdy na bohaté starověké civilizace. A že byla Kréta bohatá, o tom se na základě nálezů zlatých předmětů nedalo pochybovat. Samotné mořské národy však zůstávaly stejnou záhadou jako například Etruskové v Itálii. Nikdo nevěděl, odkud přišly. Oblíbenou učebnicovou teorií ohledně absence opevnění krétských palácových komplexů byla takzvaná thalasokracie – tedy absolutní nadvláda Kréty nad mořem. Ačkoliv četné důkazy naznačovaly obratnost minojských mořeplavců, Pavlíně se ani tato teorie nezdála příliš důvěryhodná. Že by Minojci ve starověkém světě neměli co se týče loďstva konkurenta? Ne, to jí zkrátka připadalo nesmyslné.
Do Pavlíniných úvah vtrhl hlas jejího manžel Štěpána: „No podívej se na to, ten nemožný tlusťoch mi úplně zkazil snímek.“
Vysoký šlachovitý architekt Štěpán, jehož velkou vášní bylo kromě plavání, lyžování a horské turistiky fotografování, rozhořčeně ukazoval své ženě podle jeho názoru zcela pokažený snímek sloupoví. Před červeným sloupem se vyjímala kráčející postava plešatého muže v bermudách, který si co do objemu svého břicha nezadal s pivovarským sudem.
Vážená paní doktorka se při spatření fotografie neubránila zachichotání.
„Ale no tak, zlato, vždyť ten snímek můžeš kdykoliv vymazat. Máš přece na rozdíl od fotografů minulého století digitální foťák. Navíc, jak tě znám, vyfotil sis to místo nejmíň desetkrát,“ uklidňovala svého manžela.
„Nene, jenom třikrát, pořád se mi tu někdo plete do záběru, je to stejné jako loni při návštěvě Říma,“ zabručel Štěpán.
Pavlína se znovu neubránila úsměvu. Jejímu manželovi zkrátka ze všeho nejvíce vyhovovalo fotografování přírodních zákoutí v zapomenutých koutech hor, kde celé hodiny nepotkal žádného turistu. Potom si znepokojeně uvědomila, že Štěpán vystavuje slunci své tmavě hnědé vlnité vlasy, jako obvykle si nevzal žádnou pokrývku hlavy.
Člověk, aby pořád myslel za něj, povzdechla si v duchu a vylovila z kabelky plátěný klobouk, který si tam pro jistotu přibalila. Když mu apartní béžový klobouček nasadila na hlavu, její dvaatřicetiletý manžel se zatvářil jako uražený malý kluk. Pak se jeho tvář náhle rozjasnila.
„Podívej, všichni stojí frontu do trůnního sálu, tam se musíme také podívat,“ ukázal na obrovského hada lidí snažících se nahlédnout do malé místnosti.
„No jistě, proto jsme přece tady,“ odtušila doktorka. Připadalo jí zbytečné dodávat, že takzvaní trůnní sál byl vzhledem ke svým malým rozměrům spíše komnatami královny než místností, odkud král vynášel svá rozhodnutí.
Pavlíně se náhle zatmělo před očima. Zjevila se jí mladá žena v purpurových šatech se skládanou sukní. Z pevně utažené živůtku jí div nevyskakovala ňadra, ale navzdory četným zobrazením ženských figur nalezených na Krétě, je neměla zcela odhalená. V uších se jí houpaly zlaté náušnice s motivy včel. V umně stočených černých vlasech jí seděla zlatá korunka. V rukách nesla zlatý labrys – dvoubřitou sekyru – oblíbený krétský symbol spojovaný s minojskou bohyní. Dívka napřáhla ruce před sebe. Ozvalo se zahřmění.
„Je ti něco?“ Pavlína hleděla do ustarané tváře svého manžela, který ji držel za rameno.
„Já nevím, asi mám vidiny z vedra,“ zmateně potřásla hlavou.
„Pojď, najdeme si nějaký stín. A musíš pořádně pít,“ rozhodl Štěpán a táhl svoji manželku pryč od fronty nadšených turistů.

Na nádvoří paláce zněly fanfáry. V kolonádách stály shromážděny zástupy lidí. Uprostřed nádvoří stály dvě tří metrové kamenné labrydy, od nichž minojský palác později dostal své jméno Labyrinthos. Několik dveří paláce se rozlétlo a na prostranství vtančili mladíci v bederních rouškách s rozličnými hudebními nástroji, za nimi se objevily také dívky v krátkých sukénkách, v ruce držely snítky šafránu. Chlapci se postavili kolem labryd a jejich nástroje převážně bubny, trubky a flétny se rozezněly. Dívky začaly zpívat píseň v jazyce, který se vzdáleně podobal staré egyptštině:
„Threo karina, umina li farzina,
Adžin charkíl li namrete,
Marik karin echza sachete.
Rákib kar ulie ponkeza,
uhro pontake lemechre,
lamz chamra marveza,
k´lare h´inza urfechre.“

„Veliká bohyně, matko i vládkyně,
Paní života i smrti,
Veliká úzkost národ tvůj drtí.
Veliké loďstvo po moři k nám letí,
hordy zachmuřených válečníků,
posvěť magii svých dětí,
nechť se mysl změní v dýku.“
Ve chvíli, kdy zapěli poslední verš písně, se dvanáct dívek rozdělilo na trojice a takto rozdělené zamířila každá trojice k jednomu z ohňů hořících ve čtyřech rozích nádvoří. Obřadnými gesty kroužily rukama kolem plamenů, do nichž všechny naráz v jediném okamžiku vhodily své snítky šafránu. V tu chvíli bubny zavířily a plameny vyšlehly do výše.
„Threo nar ´cha!“ (Bohyně je přítomna!“) volali shromáždění obyvatelé paláce nadšeně.
Odsunula se velká dlaždice na nádvoří, otevřel se tajemný vchod do podzemí a po schodech na světlo boží vystoupil svalnatý muž, jehož tvář zakrývala býčí maska a s ním mladá žena – nejvyšší kněžka i vládkyně Kréty v jedné osobě, v purpurových šatech se skládanou sukní. Muž s hlavou býka se před ní uklonil a podal ji zlatý předmět ne větší než deset centimetrů na délku – zlatou labrydu. Hudební nástroje umlkly. Kněžka uchopila labrydu a napřáhla ji před sebe. Ozvalo se zahřmění. Žena zvedla ruce nad hlavu. Její oči upřeně hleděly na tři labrydy uprostřed nádvoří. Do šatů královny a kněžky v jedné osobě se opřel prudký vítr. V tmavých očích kněžky se objevily dvě jiskry. Její pohled směřoval přes malou zlatou labrydu k třem velkým dvoubřitým sekerám. Obří labrydy se s duněním začaly otáčet. Nebe potemnělo. Mocně zahřmělo, až se celý palác otřásl. Labrydy se ostřími zasekly do sebe. Náhle z nich směrem k obloze vystřelily blesky. Vzápětí se rozpoutala bouře. Nikoli však nad ostrovem. Blesky se hrozivě klikatily nad nepřátelským loďstvem. Muži na palubě nemohli uvěřit svým očím. Ještě před chvílí bylo nebe bez mráčku a náhle se den změnil v noc, zvedl se prudký vítr, blesky hrozily zapálit stožáry. Vlny se vzdouvaly a hnaly lodě pryč od původního směru.
„Bohové se obrátili proti nám!“ křičeli vyděšení válečníci.
Nezbývalo jim než čekat, než se bouře přežene. Silný vítr a moře unášelo loďstvo dál a dál od cíle jejich cesty. Muži již nemysleli na bohatou kořist, kterou by mohli získat v minojských palácích, jenom vzývali všechny bohy, aby je vysvobodili z té strašlivé pohromy. Sotva se ocitli padesát mil od Kréty, bouře ustala, jako když utne. Obloha byla opět bez jediného mráčku a slunce se třpytilo na stožárech.
„Prokletý ostrov,“ odplivl si kdosi.
„Pověsti nelhaly. Ostrov chrání mocná bohyně, střežme se znovu jí zkřížit cestu, raději poplujeme za snazší kořistí,“ rozhodl po zvážení velitel loďstva. Bral bouři jako varování. Věděl, že kdyby bohyně chtěla, mohla by jeho loďstvo snadno zničit. Krétská bohyně stejně jako obyvatelé jejího ostrova nemilovala násilí, vždy dávala výstrahu. Nikdo se jí zatím neodvážil neuposlechnout.

Pavlíniny sny byly zmatené. Stále znovu se jí zjevovala postava kněžky se zlatou labrydou, viděla výstavní palác obklopený zahradami, sledovala, jak na nádvoří paláce vybíhá černý býk s mocnými rohy. Divoce pohazoval hlavou, když tu k němu přistoupily dvě kněžky, zpívaly k němu vlídnými hlasy, až býk zkrotl jako jehňátko. S nezúčastněným výrazem přes sebe nechal přeskakovat muže i ženy. Pak se objevila žena v tentokrát šarlatovém šatě bohatě prošívaném zlatou nití. Doprovázeli ji lvi, nad hlavou jí kroužili havrani a holubice. Když na ně zavolala, usedali jí na ramena. Všechno jí poslouchalo zvířata i živly. Jak by řekli Řekové, byla to Potnia Therón – vládkyně i matka všeho živého. V dalším snu viděla Pavlína přicházet egyptské poselstvo. Poslouchala minojskou mluvu a zdála se jí velmi podobná egyptštině. Pavlína se prudce posadila na posteli. Už několik let se snažila o rozluštění lineárního písma A – písma Minojců, které se podobně jako jazyk Etrusků dosud nikomu nepodařilo přečíst. Všem by velmi usnadnilo, kdyby se podařilo najít například obdobu Rosettské desky, na jejímž základě Champolion přeložil egyptské hieroglyfy. Zatím však vědci neměli jiné vodítko, než že lineární písmo A převzali od Minojců Mykéňané, tak vzniklo lineární písmo B, které se na základě znalosti staré řečtiny podařilo po druhé světové válce rozluštit Michaelu Ventrisovi a Johnu Chadwickovi. Pro podobnost obou písem se většina badatelů zpočátku domnívala, že nyní je jen otázkou času, kdy bude rozluštěna starší minojská verze. Leč veškeré pokusy o přečtení lineáru A se dosud setkávali s nezdarem. Slova vzniklá aplikací mykénských znaků na minojské se však bohužel nepodobala žádnému dosud známému jazyku. Buď byly znaky špatně dekódovány a nebo minojština vůbec nebyla indoevropským jazykem. Někteří vědci dokonce měli za to, že minojština nepatří do skupiny žádných známých jazyků a vzhledem k zániku minojské civilizace tedy ani nemůže být rozluštěna, neboť nevíme, jak minojština zněla.
Pavlína ovládala několik jazyků kromě angličtiny, němčiny, latiny, řečtiny, jak moderní tak starověké, znala starou perštinu, koptštinu, dokázala číst chetitské a semitské klínové písmo, sanskrt a rovněž egyptské hieroglyfy. Doktorka dosud zastávala hypotézu, že Minojci přišli z Malé Asie, protože jejich božstva, mezi nimiž zřejmě zásadní roli hrála bohyně spjatá s přírodou a plodností, se nápadně podobala maloasijskému kultu Velké bohyně Matky. Hledala tedy podobnosti mezi chetitským a minojským jazykem. Co kdyby se však minojština podobala starověké egyptštině? Oslněna tímto nápadem okamžitě vstala a po špičkách se vydala ke své tašce, kde sebou i na dovolenou tahala poznámky ke své práci. Její manžel cosi zabručel, rozespale na ni zamžoural a vzápětí znovu usnul. Pavlína se svými poznámkami přesunula z ložnice do kuchyně bungalovu, který během dovolené obývali. Usadila se za stůl a zamyšleně ťukala tužkou o papír. Jestliže by se minojština podobala egyptštině, mohlo by to znamenat, že jednotlivé znaky nemusely odpovídat jenom jednotlivým písmenům, ale také celým slabikám a celým slovům. V úvahu také musela vzít okolnost, že lineár A se vyvinul z piktogramů. U těch bylo třeba začít. Pustila se do práce. Porovnávala lineární písmo A, piktogramy, lineární písmo B a hieroglyfy. Zdálo se jí, že klíč k odhalení tajemství krétského písma už je na dosah ruky. Náhle se do okna v kuchyni opřel vítr. Okno se s bez jediného varování rozletělo. Papíry s poznámkami začaly poletovat po kuchyni. Světlo zablikalo a zhaslo. Co se to děje? Lekla se doktorka. Jde jen o náhodu nebo se jí neznámá síla snaží zabránit v rozluštění znaků? Zoufale honila papíry po kuchyni.
„Nee!“ nákresy s lineárem A vyletěly z okna.
Vítr se utišil. A pak Pavlína vykřikla hrůzou. V kuchyni stála žena. Její šaty se skládanou sukní barvy purpuru zdobily zlaté třásně. Její živůtek byl velmi těsný. Husté kadeře černých kudrnatých vlasů byly propleteny zlatými hady. V očích ženy černých jako obsidián zářilo nadpozemské světlo. Postavu příchozí rámoval modrý přísvit.
Odbornice na starověké kultury nebyla schopna sebemenšího pohybu. Posvátná hrůza ji přimrazila na místě. Nedokázala nic než zírat do hypnoticky uhrančivých očí přízraku. Její myšlenky se rozlétly stejně jako před chvílí listy papíru. Nemohla je zachytit.
„Haja harechtea, hajeke urme katochnia sarenza,“ promluvila žena neznámým jazykem. Její slova zazněla s přízračnou ozvěnou.
Ta slova jsem slyšela ve snu! Uvědomila si doktorka. Ale nerozuměla jim, přesto věděla, co chtěla příchozí říci. Jako by se jí význam slov vpálil do mozku. „Nepřišel čas, není vám dovoleno přečíst naše písmo.“
Proč? Chtěla se zeptat. Její ústa se však nepohnula. Rty měla zcela ztuhlé.
„Sare marcha, si archija k´are nemale velo karia,“ (Slova jsou moc, užita nesprávnými lidmi mohou způsobit obrovskou katastrofu)
Jak to myslí? Slova jsou prostě jenom slova. Pomyslela si Pavlína zmateně.
„Echla marcha saren niva, sareka marcha univa (Můj lid znal sílu slov, slova mají magickou moc). „Amahe tunine mir a´na echi Rea (Neprozřetelně jsem toto tajemství prozradila Reovu národu), „Ne marche subre aje, ha glako l´akone uziere“ (Tolik toužili po moci, až probudili draka v hlubinách)
Drak v hlubinách?
„Ula echla, uli farisen enzia, aticha entira lema, se mis tu kale echla antira“ (umíral můj lid, moře smetlo paláce, tma zahalila zemi, to byl počátek konce mého nebohého národa)
Pavlíně se konečně podařilo utřídit si myšlenky. Došlo jí, o čem přízrak mluví. Zkáza ostrova Théra! To byl skutečně výbuch sopky dílem magie? Ne, to je absurdní. Kdo kdy slyšel něco takového? Ve věku vědy se většina věcí dala uspokojivě vysvětlit bez zásahu božských sil a magie!
„Namé barsila, eté kircha kirchané? Echko mino marcha uzbe iteke, haja marche isa nazre,“ (Co je příroda, kde je příčina příčiny? Tvůj národ věří jen v sílu materie, nevidí sílu ducha)
Na toto obvinění neměla Pavlína co říci. Byla až příliš pravdivá. Mohli skutečně kdysi lidé využívat slova, ne přístroje k ovládnutí přírody?
„Narek sareza, haja harechtea ganila, haja harechtea osila!“ (Zapomeň na písmo našeho národa, čas ještě nepřišel, není ten pravý čas!)
Zvolala mocně žena, kněžka, bohyně? Její slova podtrhlo mocné zahřmění, zablesklo se. Přízrak se rozplynul ve tmě. Doktorce se zatočila hlava. Podlomila se jí kolena. Sesula se na podlahu.
„Zlato, co tu vyvádíš? Není ti dobře?“ ve dveřích kuchyně stanul její ustaraný manžel.
Pomohl jí se zvednout.
„Nic, měla jsem jen strašnou halucinaci,“ prohlásila černovláska roztřeseným hlasem.

Zbytek svého života se přesvědčovala, že to, co té noci viděla, byl jen sen. Přesto se už nikdy znovu neodvážila vrátit se na ostrov Kréta, ani se už nikdy znovu nepokusila odhalit tajemství písma minojské civilizace. Veškerou svou energii vrhla do přednášení na vysoké škole a pak do péče o svou rodinu. Osud jí dopřál štěstí v podobě dvou krásných dcer a později přišla také vnoučata, která jí působila jen samou radost. Jedna z jejích vnuček zdědila její vášeň pro starověké civilizace. Jednou si posteskla: „Kéž by se někomu podařilo vyluštit minojské písmo. Jaká tajemství asi skrývá?“
„To tajemství zná jen krétská bohyně, dokud ona si nebude přát, písmo nikdo nerozluští,“ odvětila její babička.
Vnučka na ni jen udiveně pohlédla.
Třeba ti to bohyně jednou dovolí, třeba se dožiješ odhalení tajemství velkého fascinujícího krétského národa, pomyslela si její babička.