Jarmark v Rezově

Staročeský jarmark v Rezově byl vyhlášený v širém okolí a jeho věhlas roznášeli turisté do mnoha zemí, zámoří nevyjímaje. Poslední sobotu v červenci praskalo městečko ve švech pod náporem zábavychtivého davu, který měrou vrchovatou plnil kasy spokojeným jarmarečníkům. Každým rokem přibývalo nových atrakcí, strašidelných zařízení a jiných pičičinek pro stále náročnější návštěvníky. Kdepak let na Mars či srážka s asteroidem, takové věci už nezlákaly ani školní mládež. Dnešní moderní doba, přesycená obslužnými automaty, domácími roboty a dalšími technickými vynálezy, žádala něco zcela jiného. A tak nejvíce byly v kurzu strašidelné zámky, zhýralí opati a čarodějnické brlohy, kde vám za nemalý obnos namíchala bradavičnatá jedubaba elixír mládí, lásky nebo moudrosti, podle toho, čeho se vám právě nedostávalo. Nutno podotknouti, že účinky oněch lektvarů byly vázány na celou řadu absolutně nesplnitelných podmínek, čímž už dopředu bylo vyloučeno riziko pozdějších reklamací. Prostě chytré taháky na peníze.

Pan Karas zaparkoval svoje obstarožní vznášedlo hned vedle nablýskaného diskoplánu s diplomatickou poznávací značkou ozdobenou pozlacenými klokany. Neopomenul omrknout nejmodernější biogenetické bezpečnostní zařízení a pak zamířil ke stánku s občerstvením, aby spláchl rozmrzelost. Ne, tenhle diskoplán mu nebude říkat pane. Vypil tři staročeské medoviny, za neslušnou cenu a vyrazil za dalším rozptýlením.
Panoptikum hrůzy bylo jen slabým odvarem toho, co očekával, a ani návštěva katovny na něj příliš velký dojem neudělala. Obětoval dvacet luxbonů a zhlédl čtyři rafinované popravy v provedení starověkých odborníků na útrpné právo, a tím byl program ukončen. Mrzutě tedy bloumal od jedné strašidelné atrakce ke druhé a hudral, že tohle není nic pro pořádného chlapa.

„Satanovo království! Pouze pro silné nervy!“ vyvolával jakýsi opelichaný čert a poodhrnoval závěs, aby diváci mohli spatřit šlehající plameny. „Račte nasednout do našeho vláčku!“
Pan Karas se postavil do fronty, od dalšího čerta si koupil vstupenku a usedl vedle mladíka s módním bleděmodrým přelivem.
„Vloni jsem viděl Ďábelský rej. Slabý,“ prohodil elegán a tvářil se přitom jako znuděný světoběžník. “No, uvidíme, čím nás ti komedianti překvapí letos.“

S hromovým rachotem se otevřela pekelná brána a vzápětí je obklopila záře mnoha ohňů a pronikavý zápach síry.
„Fuj, to je ale smrad,“ zaškaredil se Karas, ale jeho společník mlčel a s poněkud vyděšeným výrazem naslouchal hlasitému sténání grilovaných hříšníků.
„Koukám, mladej, že vás to pěkně vzalo,“ usmál se Karas a s opravdovým zaujetím sledoval, jak několik statných čertů napichuje dalšího nešťastníka na rozpálené vidle.
„Tohle je holoprojekce?“ vykoktal mladý muž zcela zpitomělý strachem.
„Ale to se ví. Samé laciné triky pro takové čulibrky jako jste vy.“
Krátký slalom mezi kotli skončil a následovala ukázka dalších pekelných procedur pro obzvlášť zatvrzelé hříšníky.
„Jo, tomu říkám parádní kriminál,“ ušklíbl se Karas, který už měl s touto institucí nejednou co do činění. „Perfektní polepšovna.“
Bleděmodrý přeliv se zmohl pouze na jakési neartikulované zamručení a zbytek projížďky raději dokončil se zavřenýma očima.
„Tak už se seberte, člověče,“ pan Karas ne právě šetrně pomohl povadlému elegánovi na nohy. „Samí měkejši,“ prohlásil opovržlivě, když uviděl, jak z pekelného vláčku vystupují obdobně zdeptaní návštěvníci.

„Koukám, šéfe, že vy jste z jiného těsta,“ obrátil se na Karase čert, který prodával vstupenky. „Pro takové silné nátury tu máme nachystanou opravdovou lahůdku.“
„Oč kráčí?“
„Speciální jízda, ale předem vás varuji. Čeká…“
„Kolik?“ zeptal se Karas a sáhl do peněženky.
„Pro vás … zadarmo.“
„Starý jarmareční podfuk,“ zabručel polohlasně. „Zadarmo. Kdopak ti dnes dá něco zadarmo?“
Chlupáč se jen zašklebil a graciézním gestem ukázal na malý vozík pomalovaný hady, netopýry a jinou havětí. „Prosím.“
„Můžeme vyrazit, Satanáši! A dejte si záležet.“

Opět vjel do pekelné síně, ale tentokrát byl žár i sirný zápach mnohem intenzivnější, neboť suita ohnivých démonů se předváděla v plné síle, metajíc blesky a ohnivá kola.
„Tohle je jiné kafe,“ připustil Karas a ohnal se po velkém netopýrovi. Vzápětí mu ostré zuby pronikly hluboko do masa.
„Au!“ vyjekl bolestí a nevěřícně civěl na pramínek krve. Tenhle strašidelný holoprogram byl až neskutečně realistický.
Pár ohyzdných štírů se vydrápalo do vozíku a bolestivě ho bodlo. Rozšlapal je, jenže celé houfy odporné havěti se už hnaly na zteč. Zuřivě se bránil, ale byl stále citlivěji zraňován. Konečně proud nepřátel ustal. Vozík se zastavil a než se nadál, jakási okřídlená nestvůra ho popadla do spárů, vhodila do kotle a uzavřela víko. „Zůstaneš tady navždy,“ uslyšel její skřehotavý hlas a zároveň ucítil, jak se rozpaluje kotel.

Žár narůstal.
„Vzdávám se!“ vykřikl přemožen strachem. Odpovědí mu však byl pouze ďábelský chechot.
Náhle se víko odklopilo a on uviděl, jak z mlžného oparu vystupuje dlouhá řada zahalených postav. Přicházely jedna po druhé a mlčky odhalovaly své tváře. Poznal je všechny. Kamaráda, kterého surově zbil, jiného, co oloupil, pomluvil, utýranou ženu, zmučené, okradené obchodníky i lehké holky vyplacené ranami namísto peněz.
„Vypněte tu psychosondu, sakra! Tohle si přece nemůžete dovolit, vy zatracení komedianti!“
Další a další postavy přicházely.
„Dost,“ zakňučel. „Porušujete zákony!“
„Naše ne,“ ohradil se rohatý, který mu nabízel onu projížďku.
„Ne?“ zarazil se Karas a podezíravě se podíval na čerta, který se zcela nepokrytě šklebil.
„Už je to tak, Karasi. Vítej doma, vítej v PEKLE.“