Smrt císaře

Stála jsem nad mrtvolou nejmocnějšího muže v zemi. Císaře. Někdo mě podvedl. Někdo velmi mocný. Podlaha lodi se kývala a mně mozek pracoval na plné obrátky. Zhasla jsem všechny lampy v kajutě a otevřela opatrně tři okna směrem do řeky. Pokud na mě venku čeká střelec, mám šanci mu to ztížit. Za dveřmi se ozvaly kroky a hlasy. Takže už to začalo, proběhlo mi hlavou. Rozběhla jsem se k levému oknu. Už byli u dveří. Vyskočila jsem do tmy noci. Nabrala jsem do plic co možná nejvíc vzduchu. Zaslechla jsem, jak se šíp zabodl do trupu lodi. Rukama před sebou jsem rozrazila hladinu. Temná, chladná hlubina mě s otevřenou náručí přivítala a zavřela se za mnou. Skryla mě před zraky nepřátel, ale jen na chvíli. Voda byla příšerně studená a i přes to, že jsem to čekala, mi zabralo vteřinu nebo dvě, než jsem své tělo donutila k pohybu. Zabrala jsem rukama i nohama, jen abych se udržela pod hladinou co nejdéle. Proud řeky byl pomalý, zdálo by se líný, ale skrýval v sobě dost síly, aby mě pomalu stáhl s sebou. Nevadí, o to dál se dostanu, nebojovala jsem s tím. Plíce se začaly dožadovat čerstvého vzduchu, ale to znamenalo, že ještě trochu času mám. Jedno tempo. Druhé. Třetí. Nad hladinou jsem si dovolila jeden hluboký nádech a zase zajela pod vodu. Stačilo doplavat ještě kousek k členitému břehu. Doufala jsem, že se mi tak podaří vylézt nepozorovaně z vody. Udělala jsem dvě rychlá tempa pod vodou a chvíli se nechala unášet proudem. Dostala jsem se k několika kamenům trčícím ze břehu. Bohužel jsem nebyla první. Museli o mě vědět, ještě než císař zemřel, došlo mi. Byli tam dva. Uniformy neměli, takže jsem se odhadovala na žoldáky nebo nějaký odpad cechu. První po mě iniciativně skočil ještě ve vodě. Blbec. Přistál mi na zádech a já šla automaticky pod vodu. Asi se mu to nelíbilo, protože se pustil. Tak jsem mu čepelí spočítala žebra. Měl jich právě tolik jako čerstvá mrtvola. Druhý čekal na břehu. Možná se bojí vody, pousmála jsem se. Mně se zase z vody nechtělo. Zima mi byla, to ano. Ale v mokré oblečení tíží a studí možná ještě víc. Vytáhla jsem druhou čepel a vykročila z vody.

„Nech mě projít a neskončíš jako tvůj přítel,“ zkusila jsem to. Jen zakroutil hlavou a dál tam na mě čekal. Zdržuje, napadlo mě. Vyrazila jsem po něm. Asi to čekal. Nebo mě zpomalila zima a mokré oblečení. Uskočil, zmetek. Nemám ráda, když se mé mrtvoly hýbou. Nejspíš mu udělám díru do břicha. To bolí jak čert. Ta myšlenka mi na tváři vykouzlila dokonale vyšinutý úsměv. Několik vteřin jsem se s ním naháněla sem a tam. Pořád uskakoval. Nakonec jsem ho ale přeci jen dohnala. Bodla jsem zbraní vpřed, kde jsem čekala jeho břicho. Nic. Jako vzduch. Stál proti mně a tentokrát se nemístně zubil on. Zlomek vteřiny jsem na něj zírala. Pak mi to došlo. Iluze. Čaroděj. Kurva! To poslední jsem málem zařvala z plných plic. Nebyl čas zkoumat, kde je čáryfuk schovaný. Mohla jsem udělat jediné. Utíkat. Vystřelila jsem po proudu řeky směrem k nízkému malému lesíku. Zvuk tříštícího se ledu za mými zády mi potvrdil, že už bylo na čase zmizet. Je milé, že se člověk může spolehnout, že většina čarodějů trefí sotva terč, natož pohyblivý cíl. V polovině cesty k lesíku začalo být kolem až příliš živo. Louče, pár lučištníků. Ještě chyběli psi.

„Do hajzlu,“ vydechla jsem. Tohle bylo až moc dobře připravené. Trochu jsem se začínala bát. Ale jen trochu. Brala jsem to pozitivně. Při běhu alespoň nepromrznu v mokrém oblečení. Kolem prolétlo pár šípů. Kurva, kurva, kurva! Pomyslela jsem si. Fakt mě chtějí zabít. Ještě kousek mi chyběl do lesa. Ohlédla jsem se rychle doprava na druhý břeh. Alespoň tam byl klid. Vběhla jsem do lesíka. Miluju stromy. Lučištníkům se přes ně blbě střílí. Porost mě donutil trochu kličkovat a to jim, doufala jsem, taky nepomůže.

Abyste mi rozuměli, kdyby s sebou měli opravdu dobrého střelce, tak bych tu neposkakovala mezi kořeny, ale plavala bříškem nahoru někde v řece. Jenže tak dobrých je opravdu málo a ještě méně z nich vidí dobře ve tmě. Prolétlo kolem mě několik dalších šípů. Rychle jsem změnila směr, abych měla pár vteřin za zády strom. Hlasy za mnou byly zatím dost daleko. Větší starost mi dělala světýlka plápolající po mé levici v lese. Konec lesa se blížil a mně se nějak nechtělo ven. Věděla jsem, že je tam někde most přes řeku. Za ním byl tenhle břeh už jen samá skála. Plíce protestovaly proti námaze a tělo se pomalu přidávalo. To znamenalo, že mám stále dost sil na to dostat se nejméně ještě jednou tak daleko. Vyběhla jsem z lesa jako šípy, které se za mnou zabodávaly do stromů. U mostu čekali čtyři. Rozhodla jsem se, že prostě nezastavím. Stoupli si vedle sebe do řady, aby zatarasili most. Chyba. Tasili. Já taky. Běžela jsem přímo proti prostředním dvěma. Hoši se zapřeli nohama a napřáhli. Na poslední chvíli jsem uhnula doleva a odsekla dopadající zbraň krajního hromotluka. Zatočil se s palcátem skoro dokolečka a já byla dvěma kroky za nimi. Neobtěžovala jsem se čekat, co udělají, prostě jsem běžela dál. Sprintovala jsem po kamenném mostě k pravé straně řeky, kde rostl hustý les. Doufala jsem, že tam se jim ztratím. Když jsem byla tak v polovině mostu, něco se na druhé straně pohnulo. Chtěla jsem zanadávat. Hodně sprostě a dlouze. Ale vzduch budu ještě potřebovat. Byli to střelci. Zase! Neměla jsem jim za zlé, že mě chtěli dostat z dálky. Bohužel to byl dobrý způsob. Možná až moc. Ale ze mě nikdo jehelníček dělat nebude, usmyslela jsem si. Zbývala mi poslední naděje. Řeka. Zhluboka jsem se nadechla. Jednou. Riskovala jsem. Podruhé. S rozběhem jsem přeskočila kraj mostu a zhrozila se hloubky, do které padám. Rozhodně to nevypadalo tak pěkně jako ta první šipka. Dopadla jsem spíš na záda a bok. Díky tomu jsem měla možnost vidět, jak se několik hlav naklonilo přes most. Náraz mi vyrazil z plic veškerý vzduch a pak už jsem jen viděla, jak se za mnou zavírá hladina. Temnota mě pohltila.