Vlčí pečeť - 1.kapitola

Jediným zdrojem světla v pokoji byl krb, ve kterém líně popraskávalo dřevo. Rozpínalo se z něj příjemné teplo, které mě uvádělo do malátnosti. Stála jsem za oknem a sledovala vločky, které dopadaly na zem. Celý den sněžilo a sníh, který za poslední dny roztál z větví stromů je znovu obalil. Měsíc byl v úplňku a jeho paprsky, které dopadaly na zmrzlý sníh na něm vytvářely kouzelné třpytky. Byl úplněk, půlka prosince a všechno nasvědčovalo tomu, že už konečně přišla zima, na kterou se tu čekalo čtrnáct let. Nepamatuji si, jaké zimy byly do svých šesti let. Až od té doby jsem je začala vnímat svět okolo.
Bylo něco před půlnocí, tma většinou v tuto dobu vypadá děsivě. Bývá černá, že není vidět na krok a za každým šustnutím se každý otočí. Dnes ale ne. Díky tomu, že byl úplněk, byla krajina celá osvětlená a stíny, které naháněly hrůzu už jen z vyprávění, byly přátelské. Mezi stromy se mihl stín, který měl zanechal klidnou. O minutu později jsem slyšela, jak s sebou bouchly dveře.
,,Nino,“ Ozval se hlas ode dveří.
Kývla jsem na znamení, že slyším a zírala z okna dál. Pak se ozvalo další přibouchnutí. Kroky, které nešlo takřka slyšet, se blížily do místnosti, kde jsem stála. ,,Ahoj, Nino,“ Ozval se melodický hlas. Byl to Leo. Otočila jsem se k němu a přikývla na další pozdrav. Nemluvila jsem, když jsem to nepotřebovala. Bála jsem se mluvit, slova jsem používala jen v nejkrajnějších případech. Za jeho zády jsem zahlédla další postavu. Měla na sobě stejný plášť jako Leo až na to, že byl místo bílé černý. Pod bradou se mu leskla stejná výstřední brož jako Leovi. Měl na hlavě kapuci, takže do tváře jsem mu neviděla. Atmosféra kolem mě zhoustla. Nesnesla jsem v domě nikoho jiného než Lea nebo otce. Lea jsem znala od nejútlejšího věku a otec tu byl vždy se mnou, ale strach, který mě z tohohle člověka obklopil, nebyl příjemný. Otočila jsem se a odešla do svého pokoje. Otec se zbytkem se přesunul do kuchyně.
Lehla jsem si na postel, dala si ruce pod hlavu a zavřela oči. Za zavřenými víčky mi poletovaly barevní motýli v letní krajině. Ráda jsem tyhle obrázky pozorovala – bylo to jediný, co mi z dětství zůstalo.
Věděla jsem, proč sem Leo a ten divný muž přišli. Od zítřejšího rána jsem měla nastoupit na školu Síganej. Otec pro mě vybral tu nejbližší školu a přesto, že její součástí je internát, nechal mě vracet se domů. Podle pláště neznámého muže jsem chápala, že je to někdo z vyšších řad, že má moje přijetí na starosti. Bála jsem se zítřejšího dne, ale zároveň jsem v břiše cítila příjemné mravenčení. Chodit do školy nebylo moje přání, ale otcovo. Jediné pozitivní, které jsem na tom viděla bylo to, že tam nebudu sama, že nad sebou budu mít ochranou ruku. S vědomím, že poblíž bude Leo, jsem byla klidná.
Ozvalo se zaklepání. Jako obvykle jsem neodpověděla. Jen zvedla hlavu a čekala, kdo vejde dovnitř. Čekala jsem otce, který přijde s oznámením, že odešly, ale spletla jsem se. Byl to Leo. ,,Můžu?“ Zeptal se. Neodpověděla jsem a pozorně jej sledovala. Věděla jsem, jak mu to musí být nepřijemné, že si všímám každého jeho pohybu, ale na druhou stranu jsem si říkala, že na to musí být už zvyklý. Přišel ke mně a sedl si. Kousek jsem se odtáhla. ,,Něco jsem ti přinesl,“ Pousmál se na mně a podal mi balíček zabalený v bílém papíře. ,,Je to uniforma. Učebnice a další věci dostaneš až zítra ráno. Vyzvednu tě kolem sedmé, je to v pořádku?“ Zeptal se mě. Mírně jsem přikývla a rozbalila balíček. Vypadl z něj bílý plášť – stejný, jako měl Leo a bílé šaty. Byla to hodně zvláštní uniforma, ale líbila se mi. ,,Tenhle plášť je na zimu a tenhle na léto. Nespleť si je, nebo zítra zmrzneš. Poslední čás oděvu byly vysoké bílé boty. Všechno jsem znovu poskládala a položila na papír. Kývla jsem na něj na znamení díku. Přemýšlela jsem, jestli budu muset ve škole mluvit. Otec ani Leo se o tom nikdy nezmínili a krom otce mě nikdo nikdy slyšet nemluvil. Ani Leo. Dokázala jsem věci pojmenovat tisíci možnými způsoby, slovní zásobu jsem měla obrovskou, ale neměla jsem zapotřebí se vyjadřovat. Byla jsem nesvá, že je Leo na mojí posteli. Začala jsem se nervózně ošívat. Zdálo se mi, že Leo to dokonale pochopil.
,,Už půjdu. Tak zítra, Nino.“ Pousmál se a odešel. Dveře do kuchyně nechal pootevřené, takže jsem lehce slyšela, jak se oba dva loučí s mým otcem a odcházejí se zasvištěním větru.

,,Nino, vím, že to není nejlehčí, ale zvládneš to.“ Otec seděl u jídelního stolu naproti mně a držel mě za ruce. Z očí se mi řinuly slzy – z očí, které se tolik bály toho, co je čeká.
,,Co když to nezvládnu?“ Zašeptala jsem a trhla s sebou. Lekla jsem se svého hlasu, jako vždycky. Neznám ho a je pro mě cizí – proto se bojím používat ho.
,,Zvládneš. Věřím ti.“
Podívala jsem se otci do očí. Tolik oddanosti ke mně, tolik lásky, kterou jsem v nich viděla, mi do očí nahnalo ještě víc slz. Tentokrát nebyly plné strachu, ale bezpečí. Vrhla jsem se mu do náruče, kde jsem se schoulila. Bylo to pro mě to nejbezpečnější místo na světě. Hladil mě po vlasech a já si připadala v jako jiném světě. Pevně mě objímal a já pomaly zapomínala na všechny starosti. Jak mně k sobě tiskl, moje mysl se mi začala vzdalovat. Červánky, před kterými motýli uletěli, se ke mně blížily a halily se do tmy, kterou ozařoval jen měsíc. Věděla jsem, že tohle stříbrné světlo tu je pro můj klidný spánek. V mysli jsem natáhla ruku a dotkla se ho. Čísil z něj chlad, který mně ukolébal ke spánku. Klid, který mě zahalil, se nedal popsat.