Kozy

KOZY

Koza mečí div nepukne, až přestane, hned tě trkna.

Jestli trávu nedostane, tak snad mečet nepřestane.

    Michal držel pevně řídítka své motorky a cítil, jak ho její paže sevřely ještě pevněji. Byl nepředstavitelně šťastný, protože všechna jeho přání se mu nyní, jako mávnutím kouzelného proutku, vyplnila. Chtě motorku. Strašně moc ji chtěl. A krásnou holku, se kterou si vyrazí někam do neznáma. Daleko od své matky,od statku, o jejich koz.

    Vlasta se k němu ještě víc přitiskla a něco řekla.

    “Neslyším”, zakřičel do větru a hlasitě se smál.

    “Zpomal. Chceš ze mě vytřást duši?”

    Ubral plyn, takže teď jeli hodně pomalu a mohli se slyšet.

    Vlasta měla na sobě volné kalhoty, které byly tehdy v módě a říkalo se jim “prdeláče”. Vlastnoručně pletený, modrý svetr s velkými, perleťovými knoflíky a semišové boty od Bati. Šátek, který dostala od Michala jí sklouzl po vlasech na krk a jeho cípy vlály jak ocas komety.

    “Kde vlastně jsme?”

    “Na Slovensku.”

    Stiskla ho ještě víc a pravou ruku mu položila na břicho. Zatnula prsty do jeho bundy a políbila ho zboku na krk.

    “Tak na Slovensku. A já myslela že v Maďarsku.”

    “Podíváme se na mapu. někde zastavím ať se protáhneme.”

    “Nechceš zastavit až vyjedeme z toho lesa? Třeba to tam bude lepší.”

    Zakroutil hlavou.

    “To může být ještě dost daleko a já musím. Daleko bych to už nemusel vydržet.”

    Zasmála se a sjela rukou ještě níž.

    “Ty že bys něco nevydržel?”

    Povolil sevření řídítek, pustil plyn a zařadil volnoběh. Motorka dojížděla setrvačností po mírně se svažující okresce, která se klikatila listnatými lesy jižního Slovenska. Ovládal stroj pouze levou rukou a pravou ji hladil po stehně. Je to paráda., řekl si. Jo, fakt nádhera.

    “Jano! Ujeli jsme víc jak tři sta kilometrů a já tě každým kilometrem miluji víc a víc.”

    “To já tebe taky. Tak brzdi. Víš že nemáme náhradní kalhoty.”

    Zastavil a oběma nohama se opřel o zem. Mírně stroj naklonil a počkal, až z něj sleze. Pak ho odtlačil pár metrů ze silnice mezi stromy a nasadil na stojan.

    Došla k němu ve chvíli, kdy odložil helmu a oběma rukama si prohrábnul vlasy. Chvíli se na něj dívala, pak vzala jeho hlavu do dlaní a pořádně s ní zatřásla.

    “To bylo nejlepší rozhodnutí tvého života”, řekla nezvykle vážně. “Uvědomuješ si to  vůbec?”

    “Co?” To, že jsem si tě vzal, nebo že jsme na svatební cestě?”

    “Obojí. Však víš, co by bylo, kdybys ji zase poslechl.”

    Jako by ho někdo polil studenou vodou. To byla chyba. Neměla se o tom teď zmínit. Byl tak šťastný. Zapoměl na matku, na statek, na kozy. Myslel jenom na ni, na svoji novou ženu, na jízdu, na dosud nepoznaný pocit volnosti a svobody.. Ustoupil o krok a pevně si sevřel kořen nosu. Zavřel oči a chvíli tak nehybně stál.

    “Já už ale fakt musím”.

    Najednou se celý uvolnil a s provinilým úsměvem naznačil pohyb k poklopci, otočil se a zmizel mezi stromy.

   Milovala ho, toho kluka z kozího statku. Milovala ho, proto že se konečně, skoro ve třiceti, dokázal vzepřít tyranské matce a prosadit svou. Vyndala z rance mapu a rozložila ji na sedadlo motorky.

    “Tak tady jsme sjeli ze státní silnice.”

    Říkala to hodně hlasitě, tak aby ji mohl i na tu vzdálenost slyšet. Jela prstem po červené čáře, která se klikatila od Moravských hranic Bílými Karpaty a znovu se narovnala téměř do přímky vedoucí rovnou na východ.

    “Tady není žádné město, až Galanta. Takových 30 kilometrů. Do večera bychom tam mohli dojet a zůstat na noc. “Nebo chceš spát venku?”

    Vracel se k ní a pravou rukou se otíral o nohavici.

    “Jak chceš ty. Já budu spát tam, kde ty. Jsi přece moje žena!”

    Zvedla oči od mapy a podívala se na něj. Blížil se k ní, vysoký, urostlý s vlnitými světlými vlasy a výraznou, bojovně vystrčenou bradou. Opravdový chlap. její manžel.

    Náhle se výraz jejího obličeje změnil. Objevil se v něm strach a hrůza, když zvedla ruku a prstem ukazovala nalevo.

    Zastavil se a otočil hlavu tím směrem. V tu chvíli měl pocit, že močit bude až teď. A ni si nestihne rozepnout kalhoty. Cosi odporného ho draplo za varlata a chtělo mu je vyrvat z těla Do slabin ho bodaly desítky nožů a v podbříšku cítil stovky jehel. Byl zpátky doma, na statku, u matky. V krku mu bobtnala houba a nemohl mluvit. Ještě párkrát to škublo mezi nohama a bylo po tom. Bolest ustala tak náhle, jak přišla. Zalitý potem nemohl popadnout dech. Upřeně hleděl na ten strom a krve by se v něm nedořezal.

    “Koza!”

    Zařval to hlasem, který jemu samotnému zněl cize.

    “Vlasto, řekni že to není pravda!”

    Její tvář byla bílá a panenky měla natolik rozšíření, že zcela vytěsnily bělmo jejích očí.

    Ta piča! Ta stará kunda nás nenechá na pokoji ani na svatební cestě. Nikdy nás nenechá být! Tak díky maminko!

    Udělala krok stranou a zlomila se v pase. Zvracela žluč.

    Na vrásčitém kmenu starého dubu bylo rezavým drátem přivázané kozí tělo. Už delší dobu, protože kůže i s masem se na některých místech oddělovala od kosti a žebra barvy mramoru byla částečně obnažená. Místa, kde zbyly chomáče chomáče špinavé srsti se hemžila brouky. Hlava zvířete byla oddělena a přibita zvlášť ke stromu velkým hřebem. Procházel rovnou středem čela Prázdné oční důlky výsměšně pozorovaly novomanželský pár na líbánkách. Čeliti byly mírně pootevřené a celé to vyvolávalo dojem neskrývaného výsměchu. Stál tam, mezi ženou, motorkou a tím kozím stromem a na chvíli ztratil pojem o čase a realitě. Pak si uvědomil, že hladí kmen toho stromu. Rukou přejíždí nahoru a dolů a drobounké šupinky uschlé kůry poletují kolem. Vlasta seděla na zemi a prstem kreslila ve spadaném listí neviditelné kruhy. Slyšel ji, jak si něco pro sebe mumlá.

    Díval se přímo na ten strom a napadlo ho, co asi teď dělá maminka. Jestli přece jenom neměl zůstat doma. porušil daný chod věcí a teď za to bude muset zaplatit. Ale hovno. Je to náhoda. Vlasta má poslední dobou nervy v kýblu.

    “Michale”, rozvzlykala se? Nechceš…..nechceš…..”

    Zbytek věty zanikl v pláči.

    Přišel k ní, poklekl a vzal její hlavu do dlaní.

    “Vlastičko, uklidni se. Je to blbá náhoda.Nic se přece neděje. Pojď. Pojedeme dál a všechno zase bude dobrý.”

    Konejšil ji jako malé děcko. Pomohl jí na nohy a rozmazával po tváři její slzy.

    “Nech toho, počkej. Najdu někde kapesník. A taky musím.”

    Vymanila se z jeho sevření a několikrát potáhla nosem. Sledoval její krásně tvarovaný zadek, jehož tvary nemohly zakrýt ani příliš volné kalhoty. Vstoupila mezi stromy a rázem se zešeřilo. Bzukot much, které přilétaly a zase odlétaly, krmily se, kladly vajíčka a lezly nahoru dolů a přítomnost lidí je vůbec nevzrušovala.

    Kolem toho pařezu byly nepřehlédnutelné cákance tmavé krve. Teď, v tom šeru vypadaly téměř černě. Srdce bylo na pařez přibito stejným hřebíkem, jako kozí hlava na strom. Stovky much s ocelově se lesknoucími zadečky nerušeně hodovaly. Tehdy poprvé uslyšel to slovo, které se později stalo jakýmsi motem celé jejich svatební cesty.

    Vlasta začala příšerně ječet s očima upřenýma na pařez.  Třásla se jako v zimnici, střídala pláč a smích a stále dokola opakovala jedno slovo. “Kálí”.

    Dvěma skoky byl u ní a pořádně s ní zacloumal.

    “To je Kálí. Durga. Bohyně si žádá krvavou oběť.”

    “Cože? Co že to je?”

    “Durga. Kálí. Černá Bohyně.”

    “Co to Vlasto meleš? Ty ses úplně pomátla. někdo tady zabil kozu a ty hned …..”

    “Hovno někdo. To všechno tvoje matka. Matka, mamička.”

    Poslední slova si prozpěvovala jako pomatená Vlasy jí poletovaly kolem obličeje a nohy vydupávaly rytmus.

    “Matka, matička, koza, kozička.?”

Její slovní mu úplně vyrazil dech. Nikdy neslyšel, že by řekla jedno jediné sprosté slovo. A k tomu ty bláboly o jakési bohyni. jaká Durga? Jaká Kálí? pevně ji objal a přitiskl k sobě.

    “Vlasto slyšíš? Co je to s tebou? Co se stalo?”

    Pořád dokola opakoval tichým, konejšivým hlasem otázky, až se nakonec zklidnila a celá v jeho náruči jakoby zvadla. Tělo se uvolnilo a všechny síly ji opustily. Z dálky vypadali jako dva tanečníci. V romantickém záběru z listnatého lesa, plného barev a vůní s částmi zvířecích těl přibitých na strom.

    “Pojď, popojedem.”

    Měl dojem, že už je znovu při smyslech a vrátila se jí síla. Držel ji kolem pasu a odváděl zpátky k motorce.

    “Dej mi klíčky, miláčku.”

    “Klíčky! Já nemám žádný zasraný klíčky. Nic jsi mi nedával.”

    Začala se zběsile šacovat ale zbytečně.

    “Kurva kde jsou?”

    Skočil k motorce a šmátral rukama kolem zámku v naději, že zůstaly v zapalování.

    “Sledují nás.”

    S očima rozšířenýma hrůzou se dívala do lesa. Všude kolem jen listnaté stromy a sem tam křoví. Šla potácivým krokem dál, opatrně našlapovala, aby ani větvička nezapraskala.

    Rozběhl se za ní a v duchu si nadával do blbců a hovad za to, že si nedokáže vzpomenout, kam položil klíčky od motorky.

    “Co je zase toto, do prdele!”

    Prudce se zastavil a nevěřícně hleděl tam, kam ukazovala její ruka. Vlasta hypnotizovaně civěla na další strom. Pomalu ji obešel a zastavil se těsně před ním. Chtěl si na tu věc sáhnout, dotknout se jí, ale natažená ruka zase sama od sebe klesla zpět. Mlčky němu přistoupila a řekla, kupodivu klidným a vyrovnaným hlasem.

   “Thagové. Jsou tady. Někde nad, kolem.”

    Na stromě byly křížem přes sebe přibité zkřížené kozí hnáty, tak že kopýtka směřovala dolů. Kosti byly pečlivě zbaveny zbytků masa, šlach a vaziva. Ten, kdo je oškrabával, zanechal na nich patrné škrábance od nože. Nad tím bylo v kůře stromu vyryté slovo: “Obětuj!” Rovnými, pevnými tahy kdosi vyřezal písmena a odstranil kůru, tak aby slovo svítilo svou bělostí na dálku.

    “To si někdo pořádně vyhrál”, řekl.

    Na to už Vlasta nereagovala. Mlčky si prohlížela své ruce s roztaženými, chvějícími se prsty.pak se z ničeho nic začala smát. Byl to hysterický smích, plný hýkavých, přerušovaných zvuků.

    “Co je na tom k smíchu?”

    “No ten nápis přece. Obětuj! Copak ty to nechápeš?”

    “A co mám jako chápat?”

    Tentokrát se už Michal nepokoušel o žádné chlácholení. S vytřeštěnýma očima hleděl na další strom, kde byla přitlučena plechovka od barvy, na kterou podnikaly nálety množství much. Puch, který se v tom horku kolem linul, se nedal jen tak ignorovat. Nad plechovkou byl v kůře vyrytý stejný nápis, jako nad kozími hnáty. Obětuj!

    Následovala další salva hysterického vřískotu.

    “Jsi v pořádku Vlasto?”

    “Jasně že jsem. Proč bych nebyla? Naprosto. není dnes čirou náhodou neděle?”

    “Nevím. Asi jo. Proč?”

    Zeptal se i když mu v tuto chvíli bylo úplně jedno, jaký je den. Opatrně nahlédnul do plechovky, ze dvou třetin plné sražené krve.

    “No každou neděli nás přece tvoje matka honí do kostela. A tady v lese asi těžko nějaký najdeme. Tak proto.”

    “Nepřeháníš už trochu? Proč bychom jí nemohli vyhovět v takové maličkosti? Jít jednou za týden na mši nám nijak neublíží. A jak souvisí kostel tady s tím svinstvem?”

    Vlasta se snažila něco říct ale z hrdla se jí vydral jen slabounký sten. pak ukázala rukou na další strom a vypadala, že se skácí. Na drátěném háčku tam vysel srp. Obyčejný srp na trávu s ohmatanou rukojetí, vyhlazenou častým užíváním. Jako náměsíčná se k němu pomalu přibližovala. Oči jí plavaly v průsvitném oparu zapomnění a napovrch se draly jiné, dávno zaniklé světy našich předků Trhavým pohybem zvedla pravou ruku a zcela neosobně se dotkla koncem ukazováčku dřevěné rukojeti. Potom ten prst strčila mezi rty a olízala ho.

    Michal ji pozoroval se směsicí vzrušení i obav. Je pravda, že toto, na první pohled erotické gesto, v něm vyvolalo řadu asociací, žel ani jedna nebyla spojena s jeho ženou. Špičkou jazyka znovu přejela prst, tentokrát opačným směrem od dlaně k nehtu a ve tváři se jí usadil chlípný výraz, který u ní nikdy dřív neviděl. Chtěl se jí  zeptat, chtěl jí říct ať toho nechá, chtěl na ni jenom normálně promluvit, vyslovit její jméno, ale nepodařilo se mu to. A potom zaslechl ten zvuk.

    “Slyšíš to? Už jdou.”

    I ona zaslechla hlasy. Podívala se na něho svýma mrtvýma oči a už v nich nebyla ani láska, ani nenávist, ani výčitka. Už v nich nebylo vůbec nic. Stáli tam v paprscích zapadajícího slunce, které se dralo skrze listy a cáry pavučin, rozvěšených mezi větvemi. Vzpomněl si na maminku, jak chodí po chodbě, oblečená do svých nejhezčích šatů,s vlasy vyčesanými do drdolu, který se nosil v dobách jejího mládí. Hůlkou klape po kamenné dlažbě a když se zastaví, ukáže na jednu velkou dlaždici. Potom trhne bradou, nepatrně se jí zvlní rty do slabého úšklebku a to stačí. vybavuje si tu vůni, která se mu navždy usídlila v nose, něco na způsob parfému, fůry sena, čerstvě posečené jeteliny. I teď je to stejné, pomyslel si. něco těžkého, nasládlého. Jako doma. V chodbě, na té dlaždici, kterou maminka vždycky zkoušela poklepem své hůlky. A občas řekla: “Tady to je.”

    Michal si zhluboka vydechl a vrátil se do přítomnosti. Jana stála před ním jako kamenná socha. Pár metrů od nich se objevily dvě postavy s ústy do širokého šklebu. Každá z těch postav držela v ruce srp. Michal pocítil potřebu ironického porovnání. Jako poloviční bolševici, blesklo mu hlavou. Jenom kladivo jim chybí.

   Vystoupili z poza stromů a bylo jasné, že tam nejsou náhodou. Celkem lhostejně se dívali na Michala, který stál nepohnutě, jako solný sloup. Potom jedna z těch postav ukázala prstem na Vlastu a její škleb se proměnil v dobrosrdečný úsměv.

    “Mišo, Miško, co to má znamenat!”

    Jana byla zcela ochrnutá strachem. Pochyboval, že si vůbec byla schopna všimnout toho pohybu rukou. Toho výběru jednoho ze dvou.

    Byli to muž a žena. Oba tmaví, ona výrazně tmavší, až skoro do černa. Jako hodně tmavá cigánka. Oba na sobě měli hodně potrhané šaty, jakousi kombinaci pracovních oděvů, doplněnou kusy látek přes ramena a kolem boků. Žena měla navíc na hlavě potrhaný hadr, vzadu svázaný do uzlu. On byl prostovlasý. Přibližovali se krok za krokem. Když byla ta žena u Jany, prudce ji chytila tou volnou rukou za rameno. Stačilo dvoje škubnutí a ta se ocitla na kolenou.

    Michal ustoupil o pár kroků dozadu a fascinovaně hleděl na tu černou ženu. Ve tváři se mi najednou minul úsměv.

    “Já jsem Michal.”

    Vyslovil to zcela automaticky, jako by cosi v jeho hrdle udělalo za něj. Žena s dlouhými, černými vlasy, tuhými jako koňské žíně zdvihla oči od Vlasty a řekla:

    “Fšak hej, Michalko.”

    Pak se znovu obrátila dolů k Vlastě a vzduchem se mihl její srp.

    S podivným zájmem a mírně pootevřenými ústy pozoroval Michal svoji ženu. Halenku měla ve předu rozseknutou a dva bílé prsy vypadly ven jako vodní melouny z košíku. Na přeseknuté podprsence zářila kapička krve. Sledoval tu scénu a znovu ho do nosu udeřila ona vůně. Před jeho očima se procházela jeho maminka, ťukala holí do dlažby v šedé chodbě a významně mlčela.

    když se probral ze vzpomínek, stál vedle něho ten muž. Přátelsky se usmíval.

    “Servus Mišo.”

    Přehodil si srp z pravé ruky do levé a natáhl ruku.

    “Peter, boha jeho!”

    Michalův hlas zněl najednou o poznání měkčeji a téměř mazlivě.

    “Pomodli sa za svoju dušu!”

    Petr se smál a třásl Michalovi rukou, jako by pumpoval vodu z hodně rezavé pumpy.

    “Pomodlím se za její. Ještě dnes bude souzena před Jeho Trůnem. Hlavně za čtvrté přikázání.”

    Podíval se na svoji ženu unaveným a trochu lítostivým pohledem člověka, který vyčerpal veškeré možnosti, jak tomu druhému pomoci.

    “Cti otce svého, i matku svou.”

    “Hej Miško, ako sa ti páčí?”

    Cigánka povalila Vlastu na záda a s úsměvem se dívala na Machala. Ten hleděl na svoji ženu s odhalenými ňadry a velkou, tmavou skvrnou, která se táhla od rozkroku až ke kolenům. Pochcala se, pomyslel si. Cigánka se hlasitě smála, hlubokým, chrčivým smíchem těžkých kuřáků. Podřepla a naznačovala tím polohu, ve které ženy vykonávají potřebu.

    “Zab ju.”

    Peterův hlas zazněl, jako když práskne bičem. příkaz pána o kterém se nediskutuje. Cigánka uchopila Janu za vlasy a přinutila ji pokleknout. Potom nasadila srp zepředu pod bradu, na krk.

    “Zober si ho! No tak. Uhop hen oné toto!”

   Jana mechanicky uchopila rukojeť nástroje. Ruka se jí třásla a ostří poskakovalo po ohryzku. Zanechávalo za sebou červené skvrny sedřené pokožky.

    “Zrob si to sama, hej! Čo sa buděm babrať s hen taků onů.”

    Janiny oči teď hledaly tvář svého muže. Ten seděl opodál na zemi a vedle něho v podřepu ten strašný chlap.

    “Proč to děláš Michálku?”

    Měla dojem, že těmito čtyřmi slovy spotřebovala veškerou svoji energii, která ji ještě zbývala.

    “Ale dyť víš! Znáš přece to místo u nás v chodbě. Tu dlaždici. Místo svatostánku. jenom se dodržuje Zákon. Všude jinde se klaní Zlatému Teleti. A také je pohltí zem.”

    Dívala se na něj s krví podlitýma očima a srpem pod krkem.

    “Michálku, ty jsi nemocný. Musíš, musíme zajít za lékařem. Pomůže ti!”

    Sanžila se oddálit svoji nejbližší budoucnost a skutečně, srp se nepatrně od jejího krku oddálil.

    “Táraš, táraš, do piši matěriny, enem táraš.”

    Cigánka si několikrát odchrchlala a srp se zase ocitnul tam, kde byl před tím.

    “Stále něfajčíš Miško?”

    Michal se podíval na cikána a mlčky zakroutil hlavou. Znovu ho praštil do nosu ten smrad.

    Smrad se vybavuje často jako jakýsi zdroj, bůh ví odkud vytažený. Vzlíná z hlubin zapomnění a nutí k přemýšlení, ke vzpomínání. Odkud ho znám? Co mě to připomíná? Ten zápach mě postupně pohltí. Ale jo, je jako žumpa, jako kravín, jako kočka. I když tento je jiný. Je to odér domova, puch, ve stále do šera pohroužené chodby, s chladnou, kamennou dlažbou. Se stěnami vlhkými od vysrážené páry. S několika obrázky, jejichž barva se zrcadlí ve skle.

    Vítr ohýbal vršky borovic tak jemně a lehce, jako když muž hladí ženu po dlouhých vlasech. I stromy při tom slaboučce vrní a podobá se to předení spokojené kočky. Přistihl se, jaké to asi je, zabořit své prsty do hustých, kaštanových vlasů, ponořit do nich svůj, celý obličej. Strávit v nich den, zabloudit v nich a dostat se ven nasáklý vůní heřmánkového šamponu. Ale rozpor, mezi puchem v chodbě rodného domu a vůní toho vodopádu ženských vlasů byl tak hmatatelný, že pravděpodobnost směny hniloby domova za heřmánkový šampon byla tak obludná až dosahovala samotných nebes.. A dál? Co bylo dál? Doma nebo na nebesích? Nechť je tedy dole stejně jako nahoře!

    “Mišo! Hej Mišo, prober sa! Nie je škoda takých pevných kozlenek? Hen sa pozri. Pána Boha ako sa komíhajů, belostné ako rybací mněchuriny. Čo keby zme ju zobrali…..”

    Peterova řeč zanikla v jejím křiku. Sluneční paprsek pronikl korunou stromu a ozářil pavučinu, roztaženou mezi suchými květy divizny. Slunce se klonilo k západu. Bylo slyšet mouchy, jak přilétají a hodují na pozůstatcích koz. Cítily pot a zasychající krev. Najednou mu ta mýtina připadala jako místo plné zaschlé krve. Jako pole krve.

Protože tak stojí v Písmu:

    “Uradili se tedy a koupili za ně pole hrnčířovo k pohřbívání cizinců. Proto se to pole jmenuje až dodnes “Pole krve”.  Tak se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše.”

    Krvavou jednotu narušoval pouze bělostný hermelín Janiny hrudi. Klečela zborcená u snědých nohou cikánky. Prsty její levé ruky se křečovitě zarývaly do lesní hlíny, plné jehličí. Pravou rukou se přidržovala srpu, který ji cikánka stále tlačila na krk. Praménky potu jí stékaly z obličeje na krk a po bělostných prsou odkapávaly na zem. Dostala hysterický záchvat. Chrlila věty, který nerozuměl. Slzy se mísily s potem ale ústa se smála. Napadlo ho, že to byla ona, která ho zatáhla do té mizérie, to ona se snažila dělat malou, soukromou revoluci v domě, do kterého ji přivedl jako svoji nevěstu. To ona se vzepřela matce a kvůli ní on teď bude zase sám. Bez ženy. Zase bez ženy! Vstal, přišel k ní a tvrdě ji udeřil do obličeje. Tak moc ji v tu chvíli nenáviděl.

    Okamžitě zmlkla a tvářila se celkem normálně. Jenom oči jí ztmavly. Pak se slabě pousmála a pokusila na něj plivnout.

    “Ale kdepak děvče. Já a do basy? A za co?”

    Dřepnul si vedle ní a pečlivě sledoval každé hnutí v jejím obličeji.

    “Trest je připraven jenom pro ty, co porušují zákon.”

    Zlehka se dotkl konečky prstů jejího ňadra. Ukazováčkem obkroužil bradavku ztuhlou hrůzou a nenávistí. V tu chvíli se mu vybavily všechny ty ženy, jejichž těla byla naházená jen tak, bez ladu a skladu na hromadách. Jejich bradavky byly také ztuhlé, jakoby prožívali bůhví jakou rozkoš. Rozkoš vysvobození. Vysvobození z toho utrpení se jménem Oswienczim-Birkenau. Jako kluk pozoroval ty ženy oknem dřevěného baráku, kde přebíral věci vypárané z podšívek kabátů, z lemů sukní a korzetů podprsenek. Sledoval ty hromady mrtvol, které ještě před chvílí byly ženami s povadlými prsy a volnou kůží, která jim plandala přes vystouplé boky. Opět se mu do nosu vrátil vzpomínka na odér pálených těl. Na mastné saze padající z výšky. Na puch Zákona a Odplaty. Bradavky žen ztuhlých hrůzou nebo štěstím z vysvobození od života. Smradlavý dech vyžraných kápů, který se valí z jejich věčně rozeřvaných tlam. Rány klackem po kostnatých zádech. A tichý zpěv těch, co na vysvobození teprve čekaly.

    “Jerušulajím šel zaháv…..”

    “Vina! Vina! Nic než vina!”

    V jeho hlavě rezonovalo toto slovo jako ozvěna čehosi dávného i příštího. Podíval se na Petera ale ten seděl na zemi s očima upřenýma na Janiny ňadra.

    “Spasení, spása!”

    Teď už to nebylo jenom v jeho hlavě,. Teď jeho slova zněla prostorem jako řeč trénovaného kazatele.

    “Spasení! Pouze toto slovo je hodno svého obsahu. Pouze toto slovo je nositelem Vysvobození. A Vzkříšení! Ovšem Spása má dva sourozence. Krev a Oheň.”

    Táhlá melodie vycházející z tisíců ženských hrdel podbarvovala ona slova a dodávala jim zvláštní atmosféru.

    “Jerušalájim šel  zaháv…..”

      Najednou všechny překřičel jiný hlas. Hlas mužů.

    “Šema Jisraél, Adónaj Elohenu Adonaj Echad”

    Jednotlivá slova nejstarší lidské modlitby odsekávaná se strohou přísností, jako když rozhlasový reportér odříkává jména popravených.

    “Každý musí konečně pochopit, že jiná cesta ke Spáse, než cesta Krve a Ohně není!”

    Michal teď připomínal středověkého inkvizitora, který se snaží v poslední možné chvíli přemluvit odsouzené k upálení za živa, aby vyznali jedinou pravou, apoštolskou víru a zachránili si tak alespoň duši, když tělo již propadlo peklu.

    “Čeká na vás Sál Trůnu, Šarlatový plášť Krále. Copak to všechno je vám málo? Ale nejdříve musíte projí cestou ohně a krve. Není jiné cesty do Králových komnat. Nemůžete si blízkost Jeho Nejsvětějšího Srdce zaplatit ani zlatem, ani skutky.”

    “Hej, Michalko, tak čo ďalej? Tak ako?”

    Hlas tmavé ženy ho vrátil do reality.

    “Ještě chvíli počkej.”

    Řekl to tichýma mírným hlasem. Podíval se bez zájmu na schoulenou postavu svojí ženy, která teď ležela na boku, kolena přikrčená k bradě. Jednu ruku měla pod bradou a ve druhé, lehce odtažené od těla stále svírala srp. Vypadalo to, že křečovitě sevřené prsty držící rukojeť už nikdy nerozevře. Poodešel ke stromu, na kterém byly rezavým hřebíkem přitlučeny kozí hnáty a snažil se ten hřebík vytáhnout.

    “Čo sa robí, Michalko? Němožeš zabudnůť, však je to tak?”

    Michal svraštil čelo a dál kroutil hřebíkem.

    “Pamatuješ si ještě ta jména? Áron, Dan, Jánoš, Malý Mojzesek. Mám v hlavě celou knihu jmen.”

    Peter si hlasitě povzdechnul s vysmrkal se na zem.  Ledabyle si otřel prsty o kalhoty a dlaněmi si zakryl obličej.

    “Pamatuješ na tu první ránu? Poprvé někdo udeřil holí a Davídkova lebka praskla jak květináč. A já jsem zapomněl to jméno. Jak se jmenoval tak hajzl co měl hůl a právo mlátit. A zabíjet. Celé noci se snažím vzpomenout na jeho jméno. Kolik té svini teď může být? Kolem padesátky? V nejlepších letech. Možná žije někde tady, blízko a já nevím jak se jmenuje.”

    “Však si spomeneš Michalko. Neboj sa! Kto iný by si mal spomenůť. Poď. Prejděme sa.”

    Peter křikl cosi ke své družce v jazyce, jemuž Michal nerozuměl. Ta se posadila na zem vedle Jany, která stále ležela na boku, se srpem v ruce. Cikánka vyndala odkud si cigaretu a zapálila si. Pokývala hlavou, jako že rozumí a lačně vdechovala kouř.

    Když přišli mezi stromy, nepřirozené ticho lesa, společně s puchem rozkládajících se těl, udeřilo na Michala plnou silou. Provázelo ho to po celý život. Nebo po většinu života. Přesněji od dětských let strávených v koncentráku. Zprvu mu to hrozně vadilo ale postupně se s tím naučil žít, dokud se k tomu nepřidal odér chodby a zdí na kozím statku. Odér statku byl přece jen jiný, než odér koncentráku.Nebyl to ten přeslazený puch spalovaných těl a zamrzajícího bláta. Močí prosáklých hadrů, studené krve a hlavně musulmanů. Smrad musulmanů, těch lidských těl bez duše, která mrzla ve vlastních výkalech, dokud nevydechla naposledy, nejčastěji ranou pažby vojáka nebo pár údery holí. Tady, v tomto odéru byl lehce cítit závan jetele, hlíny prosycené slunečním svitem, sušených bylin a hlavně ženského těla.

    Vůně jeho první ženy, který si myla vlasy v heřmánku a jejíž tělo pod matčiným dohledem zahrabal a přikryl kamennou dlažbou, v tmavé chodbě rodného domu. Také se provinila. Stejně jako ta nová. Porušila Zákon a sváděla k tomu druhé. Nové pořádky tomu říkala.

    Co se to stalo se světem? Všichni teď vykřikují hesla o beztřídní společnosti a zároveň o třídním boji. Jak to jde dohromady? Copak neví, že jenom Řád drží pohromadě tuto zasranou zemi, tento podělaný vesmír? Bez Řádu nebude nic. Nic! Jenom dech boží se bude prohánět od konce východu ke konci západu a Svatá Šechína se nedočká svého ženicha. Zůstane stále v exilu, vzdálena Jeho Trůnu Slávy.

    Probral se do reality a ucítil Michalovu paži na svém rameni. Vzadu v lebce mu v pravidelných bušil tep jako když mořské vlny naráží na beton přístavní hráze.

    “Skončeme to”, řekl vysíleným hlasem.

    “Dobre, priveďěm ju”, řekl Peter a dvakrát zahvízdal.

    Po chvíli se mezi stromy objevila cigánka a za vlasy táhla polomrtvou Janu. Ta zcela apaticky klopýtala v předklonu a jediné, o co se snažila bylo neupadnout. Michal došel až k ní a chvíli se díval do jejich očí. Byly prázdné a barva duhovky téměř zmizela. Prázdné, bezbarvé ženské oči. Kolik stovek jich viděl jako kluk v lágru. Vyjadřovaly vzdání se svého ženského práva na život, na plození, na výchovu nových generací. Zbytečné existence s právem zániku. Díval se ni a s odporem si vzpomínal na chvíle, kdy se jí dotýkal, hladil, kdy pronikal do jejího těla a považoval to za rozkoš. Teď se mu z takových vzpomínek dělalo špatně. Bolest hlavy byla stále silnější a začalo se mu špatně dýchat. Několikrát provedl hluboký nádech a výdech aby se trochu zklidnil. Chtěl ji udeřit ale neudělal to. Beze slova se otočil a vrátil se k Peterovi.

    “Postaráte se o ni, že?” Nebyla to otázka, jen suché konstatování faktu. Ujištění se o dokončení práce.

    “Spolehni sa brat. U nás v osadě vjeme, čo a ako.”

    Bez dalších slov se objali.

    “Děkuji ti brácho. Možná se nevidíme naposledy.”

    “Niet zač ty starý somár. Kedykolvek buděš potrebovať, daj vjeděť. Opatruj sa!”

    Když odešli, Michal se posadil do spadaného listí a hlavu si položil na kolena. Čekal jestli se dostaví slzy ale zároveň věděl, že všechny slzy vyplakal tam a tehdy, když byl ještě klukem. Od té doby byly jeho slzné kanálky vyschlé. Jako troud. Jako Sahara. Položil se na záda a cítil jak jeho tělo opouští napětí a bolest hlavy je ta tam. Jak se stává součástí země, na které leží a oblohy, na kterou se dívá. Jak prostupuje vesmírem současným i bývalým, světem tímto i světy předchozími, dávno zničenými Jeho vůlí. A Řád se opět vrací na svoje místo aby se ujal své vlády. A země je opět čistá a může vydat ženu čistou, ženu spravedlivou, skutečnou ozdobu muže. A tato žena pomalu, velice pomaloučku protupovala jeho mysl a zabydlovala se v celém jeho těle, takže když usnul hlubokým a zdravým spánkem, znal odpověď na pradávnou otázku Písma.

    “Ale ženu čistou, kdo nalezne?”