Hvězda Ashenu 1. část

Kdesi, za sedmero rozměry a dimenzemi, se ukrýval tajemný svět. Na stříbrných pilířích, ležel svět plochý jako placka, po čase jeho zdroj pulzující magie zrodil lid podobný myším, nikdo neví dodnes proč, ale i magie má svoje rozmary. Z Myšího lidu se stal národ který byl ke světu vnímavý a chodili po dvou nohách, tento lid inteligentních tvorů postupně zaliďnoval zemi až do časů, kdy zde vstoupila noha člověka. Tito lidé nebyli jako ty který běžně známe, byli nelítostný a nenávistný, za nějaký čas společného soužití se strhla válka, válka si vyžádala hodně obětí z obou stran, ke konci války lidé přivolali nejtemnější sílu z Deváté Dimenze aby si národ lidí vydobyl vítězství. Tak na tento svět přišlo devět bohů, který měli pomoci lidem porazit Myší lid to ale myší lid neodradilo a postupně nezdolnou vírou ve svojí vlastní existenci zvítězili nad lidmi, přeživší lidé se stali vyhnanci, pouze Devět Bohů který nespolupracovali s nikým a jejích jediným účelem byla zkáza, pomocí mocného rituálu obestoupili celý svět a stali se základními principy na tomto světě. Od toho dne zápolil myší lid každý den a noc se zlem, který se počátkem rituálu objevilo v jejich srdcích. Dobrosrdečný národ se rozdělil na Agateynský císařství a Mortemské království. Agateyn byl domovem myšího lidu který propadl zlu, Mortem se stal útočištěm nezkaženého druhu myšího lidu. Devět temných bohů doposud drželo svoje žezlo vlády nad prohnilým císařstvím Agateyn, je jen otázka času kdy vypukne další válka která bude křižovat světem jako ohnivý bič.

Na jihu Mortemského království, seděl na kameni jeden představitel myšího lidu, jeho hnědá srst se v jarním sluníčku se krásně třpytila a jeho zvědavé modré oči pozorovali zajímavý souboj. Na malém prostranství louky mezi sebou zápolili v pěstním souboji dvě humanoidní bytosti podobné myším, levačka, pravý hák, kryt, pravačka a nezdařený kryt po kterým si jeden z účastníku souboje zasloužil krvácení do čumáku. Myšák sedící v jedné chvíli na kameni, z něj seskočil a dva výtržníky okřikl: "Tak už dost, z vás dvou ani jeden Nositel nebude, vzdejte toho, dokud je to ještě sranda !" Jeden z účatníku souboje s hnědými oči a hnědobílou srstí mu odvětil "Ty taky ne" zakašlal a utřel si bělostným kapesníkem spršku krve tekoucí z čumáku "Jsi až moc spravedlivý a máš dobrý srdce, byla by tě škoda na Nositele. Navíc tvoje schopnosti stojí za zlámanou grešli" s úšklebkem opětoval pohled Morietovi, myšímu humanoidovi s modrými duhovkami. Moriet strhl svoje rty do ošklivého šklebu "Tady se nebavíme o schopnostech, válka je za dveřmi a ty se opovažuješ jen tak znevažovat moje schopnosti. Náhodou od tebe jsem byl v akademii sedmi koček o dvě místa na vyšší příčce než ty..." "Dobře, necháme toho ..." vložil se do diskuze druhý účastník pěstního souboje. Nastalo ticho a upřené pohledy všech tří humanoidů, ticho přerušila veverka která svou nešikovností opustila oříšek "Vrátíme se domů, tahle hádka by neměla moc smysl. Agateyn je císařství, my jako království nemáme proti takový velmoci šanci. Můžem tu v klidu čekat, hádat a obírat veverky o oříšky a divočáky o bukvice, než se vrátí císařské vojsko a rozmetá nás na kousíčky. Ale konec pesimismu. Jeden z nás má slušnou šanci se stát Nositelem a členem národní gardy která zúčastní obrany před Agateyinem. Přihlásíme se tam všichni tři, i ty Moriete, někdy je potřeba něco obětovat pro dobro všech ..." skončil proslov druhý účastník pěstního souboje, moudrý myšák který rozdal osudovou ránu svému oponentovi v pěstním souboji "Máš pravdu, Noreele. Jako vždycky. Pojďme domů ... jako přátelé. Ráno se uvidí." řekl Moriet s vyrovnaným hlasem. Tak všichni tři myší humanoidi s očekáváním a radostí v očích, že se můžou znovu společně smát a myslet na nový zítřky, se vypravili úzkou lesní cestou do vesnice kde všichni bydleli. 


Jako každý nový den se zrodil úsvit na obzoru Mortemu a paprsek dopadající na Morietovo postel vzbudil spícího myšího tvora. Moriet žil ve skromném dřevěným domku s kamennými základy, nejednou mu dům v palčivých horkách vyhořel, ale myší národ už měl takový zvyk stavět domy ze dřeva a slámy. V Agateynském císařství používali vymoženost zvanou cihly, vynález který obyvatelé Mortemského království neznali. Zato byli zručnější v tepaní různých výrobků, zbraní ze železa a stavění lodí. Moriet s ospalýma očima vstal a podíval se na zlatavý úsvit, jeho zornice vstřebala světlo a zúžila se do malé tečky, takže Morietovi byla vidět skoro celá jeho světle modrá duhovka. Později o kratičkou chvíli zaregistroval svůj omyl a s bolestí uhnul pohledem na noční vyřezávaný stolek, který ležel hned vedle jeho postele, kde ležel jeho kapesní nůž. Než stačil natáhnout po něm ruku, uslyšel křik a bouchání do dveří jeho dřevěné chaloupky. Zvedl se z postele a malou chodbičkou z vykládaného dřeva vyrazil ke dveřím, když se ozvalo další bouchání do dveří, Moriet otevřel dveře. Ve dveřích stála Tia, jeho bývalá láska, se kterou zažil bolestný rozchod, ale i příjemný chvilky na který dodnes vzpomínal. Dívčí představitelka myšího národa s bělostnou srstí a hnědými očima se uklonila ve formě pozdravu který byl v Mortemu zvykem a podala mu dopis se slovy " To ti přišlo včera večer, listonoš říkal, abych ti to předala já, po tom incidentu se k tobě každý bojí chodit ..." myšák s modrými duhovkami převzal dopis z Tii pacek a dodatečně se uklonil ve formě pozdravu "Co myslíš, jak mě nachytali s tou zakázanou knihou ... ?" "Nemluv o tom prosímtě, budu mít z toho problémy i já ..." řekla Tia rozpačitě a zadívala se nervozně na Morieta "Dobře, ještě něco ?" zadíval se svými očima hlubokými jako oceán na Tiu a zavzpomínal na časy kdy ji držel v objetí "Ne, to je vše ... už musím jít" dořekla Tia a otočila se zády k stále zamilovanému bývalému partnerovi. Moriet s bolestí v srdci viděl v dálce mizet poslední bělostný záblesk Tiiny srsti, pak se zájmem se podíval na dopis, roztrhl bělostnou obálku a voskovou pečeť. Pak se hluboce začetl do dopisu, protože iniciály odesílatele dopisu nesli písmena L.G.

Milý Moriete, píšu ti v těchto nejistých časech, abych ti předal jednu mi velice drahou věc. Jako tvůj strýc tě varuju, chovej se k ke svému dědictví s úctou a respektem. Můj čas se chýlí ke konci, sloužil jsem jako úředník v královským městě, poslední co mám, odkazuju tobě, protože nemám žádné dědice který by zdělili to, co už nyní v tento čas co čteš tyhle řádky, náleží už tobě. V tento čas, už jsem pravděpodobně ... mrtvý. Teď ti řeknu jedno choulostivý tajemství o kterém nikomu neříkej, věřím, že jeden z královských rádců je zrádce a mám taky důkaz. Ahh, kdybych tě mohl ještě naposled vidět a říct ti to osobně u hrnku čaje a mrkvových sušenek, osud ale tomu tak nepřál, tak ti tímto dopisem a podpisem ztvrzujíc předání dědictví tobě jako osobě, mému synovcovi s okamžitou platností. Vím, že ty ses o politiku nikdy nezajímal a možná taky nebudeš, ale osud Mortemu leží ve tvých rukou. Je na tobě abys dopadl zrádce než stačí dokonat dílo zkázy na našem království. Posílám ti můj medailon, který tě bude provázet v temných chvilkách a vždy kdy už si nebudeš vědět rady, ti pomůže. Medailon je také dokladem, že jsi můj právoplatný synovec ... ještě něco o čem jsem ti neřekl. Zrádce na kterého jsem měl se smůlou počíháno, vlastní jed, který může ohrozit našeho krále. Prosím tě, žádám tě abys skoncoval s tím zlotřilým zrádcem, závisí na tom osud království. Opatruj se synovče. Moje poslední sbohem, tvůj L.G. 

Moriet s nevýrazným výrazem ve tváři nad dopisem zakroutil hlavou a zatřepal roztrhnutým dopisem ve kterým před chvilkou ležel jemu určený pergamen, z dopisu spadl na zem malý černý lesklý medailon ve tvaru hvězdy. Dopis v něm vyvolal rozpoluplný představy, na jednu stranu si říkal jestli to vše nemůže být pravda a na druhou stranu věděl, že jeho strýc měl někdy až bujnou představivost a ke sklonku stáří by to nebyl on, kdyby nevymyslel další honbu za jeho představami. Jednou když byl malý, mu jeho strýček vyprávěl, že na lovu chytil jednorožce a drží ho ve sklepě, dává mu pít stříbřitou vodu a zlatavou trávu aby mu neumřel. Věřil mu do tý doby, dokud se do sklepa nešel osobně podívat. Byl ale zklamaný, žádného jednorožce nenašel . To byla ještě jedna z jeho příjemných vzpomínek z dětství, zavzpomínal se tehdy na jemu zažitou tragédii, kdy se mu ztratili rodiče, když šli sbírat jahody do Peruliinského lesa. Nikdo je nikdo nenašel. Neví se jestli je roztrhal vlk, rozsápal medvěd, zakousl rys nebo je někdo unesl. Prostě se nikdy nenašli. Moriet vzal medailon do rukou a zorničky se mu okamžik rozšířili přes celou duhovku, rázem kdy s překvapením řetízek opustil, zornice se vrátila do původní velikosti. Divný, pomyslel si myší humanoid. Sehnul se u prahu své chaloupky pro záhadný amulet a vzal si ho znovu do rukou. Nic se nestalo. Potěžkal si amulet barvy saze v ruce, otočil se a zavřel za sebou dveře od své chaloupky. S pokrčením se dostal od dveří z malé chodbičky lemovanou dřevem z lípy, když se ocitl v obývacím pokoji a zároveň jeho vlastním pokoji kde spával, tak si hned nasadil tajuplný amulet na krk. Nevěděl jistě jestli strýcovo pobídnutí k výpravě do hlavního města přijme, ale jedno věděl jistě, vydá se navštívit Tiu, její návštěva u něj probudila starý vzpomínky.S úsměvem na tváři si prozpěvoval a vzal si na sebe svůj cestovní kabát. Byl připraven na cestu.