Apokalypsen o zmizelé Lásce a černé Belladonně

Byl červencový večer, teplá noc, a na lavičce v parku seděla krásná dívka v roztrhaných šatech. Vzhlédla ke mně, když jsem šla okolo ní, a zašeptala: "Je mi zima. Je mi mezi vámi zima. Co si mám počít?"
"Kdo jsi?" zeptala jsem se s účastí a sedla si vedle ní.
"Jsem Láska," odpověděla dívka. "Ploužím se mezi lidmi jako žebračka. Vyhánějí mne ze svých příbytků a srdcí. Kdysi jsem bývala bohyní a paní všeho tvorstva. Teď jsem jen zchudlá princezna v rozedraných šatech. A mám i silného protivníka, stále je mi v patách. Lidé se kvůli němu zabíjejí častěji než dříve kvůli mně."
"Myslíš peníze," řekla jsem. "Ale ony mohou sloužit i dobrým věcem, užívá-li jich člověk moudře. A ty se i jinak mýlíš. Jsi stále krásná, jsi dosud bohyní a královnou světa."
"Nelži mi," pravila vyčítavě."Svět je špatný a lidé se zřejmě zbláznili. Rodiče týrají a zabíjejí děti, děti zabíjejí sourozence nebo rodiče, muži zabíjejí ženy a naopak, manželství již není posvátné, pravá pomoc bližnímu či osamělému je vzácná. Laskavé slovo a úsměv se mění v nadávku a škleb. Dokonce i váš bůh je čím dál tím osamělejší, a cit a věrnost milenců často nepřežijí první slovní střet."
"Máš pravdu, dějí se zlé věci, avšak ne všude a vždy," odpověděla jsem ve snaze obhájit svůj rod. "Lidé nejsou jen špatní, bezcitní a povrchní. Jsou - nu, moderní. Měla by ses pokusit je pochopit a přiblížit se jim."
"A co ty? Ty jsi také - moderní?" zeptala se Láska s posmutnělou ironií.
"Jsem a nejsem," snažila jsem se vykroutit.
"Nevytáčej se, čtu tvé myšlenky. Ani pro tebe není tento svět ideálním domovem. Nemáš o něm iluze. Dávno jsi odhodila růžové brýle mládí. Zažila jsi lidskou zlobu, nízkost a lhostejnost."
"Povznesla jsem se nad ně, neboť i ty jsi byla u mne na návštěvě. Teď o tom všem píši básně, povídky a pohádky."
"Myslíš, že tím svět proměníš?"
"Ne, stačí mi, že jsem se dnes znovu setkala s tebou. Zůstaň ještě chvíli."
Parkem náhle prolétl závan velmi studeného vzduchu. "Asi přijde bouřka," poznamenala jsem.
"Ne, to přichází Ona," pravila dívka a zachvěla se.
"Jaká ´Ona´?"
"Její jméno se nesmí nikdy vyslovit. Už je tady. Podívej se tam!"
Po vyasfaltované hlavní cestě nedaleko naší lavičky pomalu a neslyšně přijížděla luxusní černá limuzína a zastavila pod lampou veřejného osvětlení. Ze dveří vystoupila žena v přiléhavé purpurově zlaté večerní toaletě, ověšená šperky. V jedné ruce držela třpytivou číši, v druhé láhev vína. Bohaté rusé vlasy měla upraveny do vysokého účesu, oči jako noc, dlouhou šíji, plné rty. Těžká hořkosladká vůně se linula z celé její bytosti. Tak voní smrtelné jedy. Byla nádherná, ano, ale…
"Čau, moralistko. O čem tu mudruješ s tou hloupou staromódní holkou? Napij se radši se mnou," protáhla vláčně tónem polosvěta a zavlnila se v bocích.
"Nejsem moralistka," namítla jsem. "A co tady děláš ty? Do parku se s autem nesmí."
Žena se usmála rudými rty s dravčí krásou zubů: "Mně je vše dovoleno. Lidé mne milují, protože jim vštěpuji totéž. Muži se derou o moji přízeň, umím rozpálit jejich touhu doběla. Jsem pro ně nejkrásnější z žen. Jsem Belladonna."
"Můžeš odložit tu láhev, je to jen kamufláž. Vím, kdo jsi."
"To mě těší," ušklíbla se posměšně, pustila láhev do odpadkového koše vedle lavičky a zdvihla mi před oči zlatý pohár. "Vidíš? To je můj erb a grál. Točíte o tom katastrofické a fantastické filmy, stavíte mrakodrapy a věže vyzývající blesky a bohy na souboj, koketujete s myšlenkou o mém příchodu nebo existenci, píšete knihy o Tajemství a prastarých proroctvích a znameních, jsem tady a nikde, ale otisky mých prstů jsou všude - mám pokračovat?"
"Ne, tvůj monolog je vskutku vyčerpávající," řekla jsem dvojznačně a sarkasticky. "Měla bys však už jít, čeká tě přece tolik ctitelů a ještě spousta práce."
"Nemám s lidmi příliš mnoho práce," ušklíbla se znovu. "Dobro a zlo jsou pouhé účetní položky v mém světě. Ty ani tvá společnice s tím nic nezmůžete A vůbec, kam se poděla?" Rozesmála se tichým syčivým smíchem.
Dívka už skutečně vedle mne neseděla.
"Jsi šílená. Vypadni odtud!" rozkřikla jsem se, ale nebylo na koho. I Belladonna se pojednou vytratila jako divoká noční můra. Zbylo tu jen ledové prázdno.
Kde jsi, Lásko?
Snad se jen někam polekaně schovala. Není možné, aby zmizela úplně. Hledejme ji. V sobě i všude kolem nás. Ještě máme šanci. Jistě se pak vrátí. A bude na Zemi její království po všechny časy.