Cesta do minulosti

4.4. 2014
Dnes jsem přišel domů dřív. Drahá slavila narozeniny, chtěl jsem ji překvapit. Nesl jsem rudé růže a v náprsní kapse mi chrastila krabička, která skrývala jedno malé tajemství a mnoho citů, které jsem v sobě nosil.

Jenže k mé smůle jsem měl překvapení já...

Otevřel jsem dveře od ložnice. A kytice mi hrůzou vypadla z ruky.

Má milovaná, má jediná láska, s níž jsem toužil trávit zbytek svého života, si to v naší ložnici rozdávala s mým nejlepším kamarádem.
Teď už s bývalým nejlepším kamarádem...

   Běžel jsem. Běžel jsem v dešti, naprosto promočený, neznámo kam. S palčivýma slzama v očích jsem probíhal mezi kapkami deště liduprázdnými ulicemi.
   Bloudil jsem mnoho hodin. Dech se mi pomalu zpomaloval, srdce již nebilo o sto šest. Konečně jsem se uklidnil.
   Najednou jsem pocítil jakési nutkání jí zavolat a dozvědět se, proč mi to udělala. Proč mě zradila, když já jsem jí daroval celé své srdce. Jenže já ten den nechal mobil v práci...
   Jako by mi svět četl myšlenky, několik metrů přede mnou se zjevila červená telefonní budka, přesně taková, jakou najdete například v Londýně. Nedbal jsem na nápis "Mimo provoz" a vešel jsem dovnitř. Roztřeseně jsem do automatu vhodil drobné doufajíc, že přeci jen bude fungovat.
   Zvedl jsem sluchátko a vytočil číslo.
  

   Poslouchal jsem.
  

   Ze sluchátka se však neozvalo žádné pípání vytáčeného hovoru nebo hlas záznamníku. Ne. Z druhé strany na mě mluvil cizí ženský hlas, který oznamoval: "Vítejte na cestě do minulosti. Prosím o zadání přesného data minulých let, do něhož se toužíte dostat."
   "Do háje!" vyjekl jsem rozhněvaně a vztekle jsem uhodil sluchátkem o automat. "Zase nějaká pitomá anketa."
   Položil jsem telefon. Do automatu jsem opět naházel drobné, které z něho vypadly, a znovu vytočil její číslo.
   Jakmile se tentýž hlas ozval potřetí, zaklel jsem a bezmyšlenkovitě zadal předminulý rok, kdy jsme spolu začali chodit.
   Čekal jsem, že mě to konečně přepojí na mnou určené telefonní číslo, ale šeredně jsem se zmýlil.
  

   Zařval jsem.

 

   A spadl jsem na zem.

 

   Budka se najednou zvedla do vzduchu a začala se vysokou rychlostí otáčet kolem své osy. Pak sebou trhla a znovu klesla k zemi. Dveře se otevřely.
   Namáhavě jsem se vypotácel ven a měl jsem co dělat, abych se nepozvracel.
   Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nacházel jsem se v parku, kde jsem ji poprvé políbil. Zvedl jsem se ze země a pohlédl k místu, kde jsem to udělal.

 

   A srdce se mi v tom momentě téměř zastavilo.

 

   Několik metrů přede mnou jsem stál já- tedy mé o dva roky mladší já. Pevně jsem svíral svou milovanou v náruči. Ona měla své útlé ruce ovinuté kolem mého krku a rty přitisknuté k těm mým.
   Dvojici jsem pozoroval s narůstajícím vzrušením a hlavou mi probleskla myšlenka- že bych vážně podnikl cestu do minulosti? A dokážu tu najít odpověď na otázku? Kde se stala chyba?...
   V ten okamžik jsem se rozhodl ji pronásledovat. Schoval jsem se za rozložitým dubem a čekal jsem, dokud se s mým mladším já nerozloučila. Pak jsem ji tiše následoval temnými uličkami města, když jsem si uvědomil, že nemíří domů, jak mi ten den říkala...
   Sledoval jsem ji do chvíle, než vešla na malé náměstíčko, kde na ni čekal jakýsi neznámý muž, který ji objal a vášnivě políbil...

 

   V ten okamžik jako by se svět zastavil. Srdce mi snad přestalo bít, jak bylo zlomené.

 

   Ani jsem se nesnažil skrýt slzy, které se mi draly z očí. Otočil jsem se  k ní zády, toužíc odtamtud co nejrychleji vypadnout.
   A přede mnou stála budka.
   Vešel jsem dovnitř a praštil za sebou dveřmi. Zhroutil jsem se na podlahu.
   "Byla odpověď na Vaši otázku zodpovězena?" ozval se z automatu ženský hlas.
   "Do prdele, jo!" zařval jsem rozhněvaně.
   "Pevně se chytněte. Čeká Vás návrat do budoucnosti."
   "Nikam nechci!" zavrčel jsem vztekle. Budka se však vznesla do vzduchu a s rychlou rotací mě přenesla zpět do přítomnosti v deštivé ulici, kterou jsem před hodinou opustil.
   "Děkujeme za využití našich služeb. V případě dalšího zájmu..."
   "Řekl jsem, že se nechci vrátit!" ječel jsem rozhořčeně. Postavil jsem se a a vztekle jsem začal sluchátkem mlátit o automat.
   "Opusťte prosím prostory našeho zařízení." říkal mi ženský monotonní hlas. Já však byl natolik zbaven všech smyslů, že jsem dál bušil do automatu, dokud z něho nevytryskl proud žlutých jisker a neodhodil mě stranou.
   Dveře, které se po návratu do ulice otevřely, se s hlasitým cvaknutím opět zavřely. Budka se vznesla do vzduchu a začala se otáčet.
 

   Tentokrát se však nikde nezastavila.

 

   A já se stal svědkem historie, která se místo dopředu vracela zpět. Druhá světová válka. První světová válka... Sledoval jsem, jak svět chřadne a lidská kultura se vrací zpět ke kořenům své kultury.

 

V momentě, kdy na světě již nebylo žádného člověka, jsem si uvědomil, že nikde nevidím tlačítko "Zpět do budoucnosti"...