Úspěšný lov

Neonový nápis bzučivě poblikával do noci hlásíc, že v hospodě „U černého rytíře“ mají otevřeno. Byl to podnik tak dobře schovaný ve stínech uličky, že ho opravdu našel jen našinec. Ideální místo....

Vešla do slabě osvětlené chodby na jejímž konci byla šipka ukazující dolů. Schody nebyly osvětleny o nic lépe než chodba. Dobré tak na zlomení vazu. Štěstí, že ve tmě vidí docela dobře.
Pod schody čekaly dveře. Nažloutlé světlo nad nimi osvětlovalo jméno podniku a otevírací dobu: pondělí až neděle od deseti do tří do rána.

Chytla za kovovou kliku a strčila do dveří. V téhle podobě to šlo ztěžka. Dveře se vlivem vlhka sklepa zkřížily. Navrch je zřejmě nikdo delší dobu nenamazal, neboť zaskřípaly tak, že by vzbudily i mrtvého. A to doslova. Veškerá část nemrtvého a nadpřirozeného osazenstva se otočila na nově příchozího. Už jen stačilo, aby přestala hrát tlumená hudba a odpovídalo by to scéně z laciné duchařské komedie. Hudba však hrála dál a pohledy se během pár sekund opět stočily k pití, či sousedovi. Tlumený hovor opět naplnil vzduch, který se tu dal díky množství kouře krájet. Nakrčila nos a zamířila k nejbližšímu prázdnému stolu u dveří.
„Co to bude, zlatíčko?“ zeptala se jí místní číšnice, která se objevila ještě dříve, než stačila dosednout na židli. Dle slabého mihotavého světla a vznášení se pár centimetrů nad zemí bylo jasné, že se jedná o bludičku.
„Staropramen, černý,“ zahlásila a sledovala, jak bludička s bliknutím zmizela a opět se objevila na druhé straně místnosti, aby přijala objednávku dalšího hosta. Během pár minut dorazilo k jejímu stolu jakési strašidlo-samá ruka, samá noha a vlastně jedna velká funící koule chlupů. Poděkovala, když před ni postavil orosený půllitr. Strašidlo jen souhlasně zamručelo a odhopkalo pryč.

Pomalu upíjela své pivo a pozorovala dění kolem. U jednoho oprýskaného stolu mastili o stošest karty čerti s bezhlavým rytířem. U dalšího kostlivci probírali, velmi nahlas, dnešní politickou situaci. Naopak vodníci bezhlučně vytvářeli místní kouřovou clonu. Upír tu nebyl ani jeden. Bohužel, ale ani žádný vlkodlak. Zadržela zklamaný povzdech. Teprve až následující hodiny ukázaly, že dnešní číhání bylo zbytečné. Zaplatila a vytratila se s posledními hosty.

Venku na ni čekal chlad spolu se známým pachem. Rozhlédla se po ulici a čichala. Studený vzduch ji štípal v plicích a dech se jí srážel u úst. Stál ve stínu jednoho vchodu.
„Hledala jsem tě,“ pronesla směrem ke stínu. Ten se pohnul a vystoupil z něj muž vyšší postavy.
„Štěňátku se začalo stýskat?“ pronesl posměšně svým chraplavým hlasem. Pomalu se k ní blížil. Postupně začala rozeznávat vysoké kožené boty, černé kalhoty, tmavě zelenou bundu, jeho tvář porostlou tmavým vousem, rovný špičatý nos, modré oči a černé vlasy, které se lehce vlnily.Během chvilky stál před ní, prudce ji sevřel a obličej zabořil do vlasů. Zhluboka vdechoval její vůni a spokojeně zašeptal: “Jsi moje.” Se smíchem ho pohladila po zádech: ”Žádný z těch pražských čoklíků se ke mě neodvážil přiblížit. Cítili ze mě divokého vlka...” Uchopila jeho obličej do dlaní a laškovně mu olízla jazýčkem rty. Hladově ho políbila. Po pár minutách se od něj se smíchem odtrhla, uchopila  ho za ruku a vedla ho uličkami směrem k domovu...

O několik měsíců později mu do telefonu oznámila: “Miláčku, budeme mít štěňátko.....”