Proměna

„Ne, Rolfe, nesmíš se tomu poddat!“ zařval Jan úzkostlivě. „Nezapomínej, že jsi člověk, jsi člověk! Jsem tvůj bratr, Rolfe!“
Avšak měsíc je neúprosný. Dorostl úplňku a jeho obludná jasná a ostrá zář probouzela k životu všechny stvůry světa. Rolfa nevyjímaje. Ležel na zemi a svíjel se v děsivé agonii. Ruce a nohy zmítány v tanci křeči. Od úst mu odkapávají zpěněné sliny. Oči protočené, až je vidět pouhé bělmo.
Zaryčí bolestí.
Sebere poslední zbytky síly, vůle i vědomí a zachrčí: „Vypadni odtud!“
Jan klopýtavě ustoupí, ale zhypnotizován hledí na bratra.
Proměna započala.
Roztrhne košili na hrudi. Ta se pokrývá krátkými štětinatými chlupy. Převalí se na břicho a postaví na všechny čtyři. Hřbet se prohne. Košile nevydržela nápor. Odhalí vyčnívající obratle pokrývající se srstí. Tělo dostává nový tvar. Štíhlý, atletický.
Noc protnul výkřik.
Rolf se hroutí k zemi. Svaly a kosti má v jednom ohni. Ruce i nohy se prodlužují. Jako na skřipci. Dlaně se mění v chlupaté tlapy se zahnutými drápy. Boty pukly. Trhání látky. I kalhoty musely ustoupit. Tělo mohutní. Nabývá tvaru obrovské psovité šelmy. Porůstá srstí.
Obličej se prodlužuje. Mění se v tlamu s vlhkým čenichem. Zdvižené pysky odhalují zvětšené zuby. Děsivé trháky. Bíle se leskly v půlnočním měsíci. Oči zežloutly. Bělmo zalilo krví. Zorničky zúžily. I uši se změnily. Sluch je citlivější. Zvířecí hlavu zaplňují pachy okolí. Zvuky vzdálené na míle daleko. Zrak protíná tmu houští.
Zvíře vyzývavě zavylo na stříbrný kotouč života noci.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Táhlá zavytí, blížící se kroky, obezřetné našlapování na listí.
Rolf, nebo to, v co se proměnil, se radostně přivítal s druhy. Vlály na něm cáry košile i kalhot, kterých se rychle zbavil. Vlčí šarvátky přeruší jediný zvuk.
Nadechnutí.
Páry žlutých očí se upínají na Jana. Uši zaznamenávají každý zvuk. Čenich říká: Čerstvé maso!
Jediné zavrčení, jako povel…

Rolf slepě mžoural do slunce. Rány, které utržil, se nepěkně zbarvily od žlutozelené po tmavě fialovou. Byl nahý, dobitý a na nic se nepamatoval.
Přesto se podvědomě postavil a pohlédl na mršinu na okraji lesa.
Ve vyděšené panice se zachytil stromu.
Vyhřezlé vnitřnosti, cáry oděvů i masa, ohlodané bílé kosti, rozsápaný obličej, oblaka much, puch mrtvoly tlející na slunci…
Bože, co to udělal?