Na druhém konci 3

Měl na spěch, ale dokud se neotočil, netušil, jak moc. Ještě přidal, sil už neměl na rozdávání, ale pud sebezáchovy vítězil. Plíce ho pálily a srdce mu vázlo až v krku. Zahodil hůl, stejně mu byla k ničemu a jen ho brzdila. Proč to neudělal dávno?

Už jenom pár kroků a bude tam. V zátylku se mu ježily chlupy hrůzou, ale už se nemohl znovu otočit, neměl drahocenné vteřiny, které by tomu mohl obětovat. Průvan pohnul křídly vrat a chystal se mu je přirazit před nosen. Průvan! Pche! Nic takového to nebylo! Lokty si zkřížil před obličejem a v plné rychlosti rozrazil křídla vrat. Zbývala jen malá škvíra, mohla zapadnout závora a už by se dovnitř nedostal.

Vpadl do zahrady, a pokud se mýlil, nebude mu tenhle úkryt k ničemu. V běhu se otočil směrem k východu, pořád couval. Cosi rozšlápl, ale momentálně to byla ta poslední věc, která ho zajímala. Teď zbývalo jen doufat. Zastavil.

Zvedl ruce v obranném gestu a oči mu samy sjely ke špičce čepele, která mu mířila na krk. V rukou se mu objevila s takovou samozřejmostí. Jak jen tohle dělal? Rozhodně by si přál mít k dispozici taky takové schopnosti. Nedostal by se do téhle šlamastiky.

Amara se neohrabaně zvedla z lavičky, hned jak ten chlap proběhl bránou. Jakmile se vzpamatovala z šoku, že má návštěvu, začala si ho prohlížet. Všechno na něm bylo průměrné, výška, postava, oblečení, ten zelený kabátek působil už dost ošuntěle, pečlivě zastřižený plnovous, světlé vlasy stažené do ohonu.

„Varoval jsem tě, čaroději!“ Zavrčel a v tom hlase bylo pramálo lidského, stejně jako v tom divokém pohledu, až ji to samotnou vyděsilo, takhle ho neznala. Vlastně si ani nevšimla, kde se tu vzal, celou dobu sledovala toho muže. Ale bylo to něco jiného, co ji zaujalo.

 „Čaroději?“ Vyrazila ze sebe a důkladněji se na něj podívala. Možná, pokud by si odmyslela ty vousy, a kdyby byl mladší. Jistá podoba tu byla. Odtrhla se od něj a podívala se na svého druha, protože ten ji sledoval.

Stále se mračil, ale už z něj nešel strach, který cítila před malým okamžikem. „Tenhle zmetek si tak rád nechává říkat.“ Čaroděj trochu ustoupil, skoro to vypadalo, že se chystá vzít nohy na ramena.

Musela být někde na zahradě, protože z domu jisto jistě nevyšla. Kdyby to nepovažoval za nerozvážné, hlasitě by si oddechl.

Bylo fascinující sledovat tu změnu v jeho tváři. Z vražedné zběsilosti k nepropustnému neutrálnímu výrazu, jakoby se vlastně nic nedělo. Jen jeho oči dávaly tušit, že za tou maskou tepe divokost, s kterou je neradno si zahrávat.

Witchin sjel očima ke straně, aby ji zahlédl, uhnout celou hlavou si netroufal. Vypadala téměř stejně, jak si ji byl schopen vybavit. Zrzavé dlouhé lokny, světlá kůže a ten dobrotivý výraz, i když teď narušený nakrčeným čelem.

„Takhle vítáš staré známé?“ Pronesl na oko vesele, ale upřímně, mohl být rád, že se dostal až sem. „Obzvlášť po tom všem, co jsem pro tebe udělal?“ Mrkl žoviálně. Chyběl jen malý kousek a mohlo to být poslední mrknutí v jeho životě. Zadkem narazil do tvrdé země. V zápěstí mu zapraštělo, jak se pokusil zmírnit dopad, ale nebylo to nic proti bolesti na hrudníku. Taková rána, málem mu zlomil několik žeber. Zvedl hlavu k tomu nevyváženému páru a napadlo ho, že mu třeba vůbec nepomůže. V takovém případě se mohl rozloučit se životem.

„Co to meleš?“ Obořil se na něj a Witchin místo odpovědi spiklenecky mrkl na Amaru.

„Přestaň chodit kolem horké kaše nebo tě na místě zabiju!“ Byl skutečně naštvaný, takhle nikdy před tím nezuřil. Nikdy to nebyl beránek, ale možná jejich poslední setkání neměl ukončit tak náhle.

„Přišel jsem požádat o protislužbu.“ Vyštrachal se na nohy a oklepal se. Nemusel u toho boje o život vypadat jako nuzák.

„Znala jsem jednoho čaroděje.“ Špitla tiše, jakoby tomu pořád nevěřila. „Nakukal mému otci, že v údolí řeky Hagmar se pase zvěř, která nikomu nepatří a nikdo ji nehlídá. Přesvědčil ho, aby se tam vydal.“ Vykřikla a možná by se na něj i vrhla, ale On ji jemně chytil za rameno.

Witchin se na něj vědoucně usmál, on mu oplatil zamračeným výrazem. Stále měla natažené ruce, prsty skrčené jako drápy, ale nehýbala se.

„Za to si přikládáš zásluhy, čaroději?“ Zeptal se spíš zaujatě než rozčíleně a čepel z jeho ruky zmizela, stejně tak rychle, jako se v ní objevila. Pokrčil rameny a zadíval se na její vyklenuté břicho.

„Vidím, že ses činil.“ Usmál se potutelně. „Ber to, jako malý dárek.“ Dobře tenkrát věděl, po čem touží a stejně tak věděl, že se mu ta dlužná službička bude jednou náramně hodit. Ta chvíle přišla dřív, než by čekal.

„Co je s mojí rodinou?“ Překvapeně se na ni podíval. Hruď se jí divoce zvedala a mrkala, aby zahnala slzy. Ten šok pro ni musel být tak velký, že se s tím nedokázala poprat. Po tolika letech potkat zase jednou člověka, muselo být emočně náročné. Co to plácal, letech, měsících!

„Obávám se, má drahá, že ty už žádnou rodinu nemáš.“ Zaslechl výhružné zavrčení. „Ach, on ti to neřekl. To se podívejme.“ Vrčení nabralo na intenzitě a to už nešlo ignorovat. „Odstěhovali se, neznámo kam. Nikdo tě nehledá, je mi líto, ale je to tak.“ Vyrazil ze sebe rychle, protože už na svém krku cítil ty ostré tesáky. Nebylo to tak daleko odpravy, jak by se na první pohled mohlo zdát. Skutečně se odstěhovali, jen trochu jinam, než by si ta dívenka představovala. Teď už voněli ke kytičkám ze spodu, však to bylo nějakých šedesát let, co se ztratila. Jejich společný hostitel se asi nezdržoval s vysvětlováním pravidel pobytu.

„Počkej vevnitř.“ Rozkázal daleko mírněji, než by byl čekal.

Amara poslušně odešla, jednou rukou si držíc břicho. Zdála se ze sledu událostí trochu přepadlá, ale zároveň už jí taková možnost asi napadla, takže netrvala na svém. Ta její povedená rodinka nestála za zlámanou grešli. Vlastně by mu měla být vděčná, uchránil ji před oprátkou, která většinu těch zlodějíčků dřív nebo později potkala.

Muž vyšel ze zahrady a za chvíli se vrátil již oblečen, pro Witchina to bylo příjemnější. Nahota ho nijak nepobuřovala, ale rozptylovala mysl.

„Co chceš?“ Obořil se na něj, ale bylo jasné, že teď už mu žádné nebezpečí nehrozí. Každá minuta, kterou tu strávil, se počítala.

„Jak jsem řekl, malou protislužbu.“ Odhalil dvě řady zažloutlých zubů v přátelském úsměvu. „Potřebuju na nějaký čas schovat.“

„Ne.“ Vypálil až moc rychle.

„Bude brzy rodit, ne? Někdo jako já se může hodit.“ Pokusil se zaútočit na jeho slabou stránku, kterou očividně byla. Na léčení ran byly spíš čarodějky, ale nejspíš by to taky zvládl, nebyla to žádná složitá magie. „Přátelství by se mělo udržovat.“

„Ty jsi jen osina v zadku.“ Witchin se usmál. To byla pravda, ale ještě pořád stál na nohou a nekrvácel z žádného životně důležitého orgánu. Dalo se říct, že pro něj měl slabost. Jeho tělo pomalu ale jistě opouštělo to nepříjemné napětí.

„Tak trochu jsem doufal, že přivedeš i ty dva.“ Nijak zvlášť je nepostrádal, konec konců, byla to návnada a u té se nedá předpokládat, že by se dožila konce lovu.

„Kamarádi?“ Jeho úsměv dával znát, že jejich konec nebyl moc příjemný. Raději si to nepokoušel ani představovat.

„Obchodní partneři.“ Bez jejich pomoci by se nedokázal dostat z města, kde v poslední době nebyl moc populární. Nebyla jeho chyba, že se rozhodli mu věřit. Nikdy jim neslíbil, že se sem skutečně dostanou. Doslovně řekl, že zná místo, kde se dá ukrýt, a že zná cestu.

Sledoval jeho přísný profil, protože se dlouze díval k domu a přemýšlel. Witchin by byl rád skutečný čaroděj, který by dokázal poznat na co myslí, ale jeho snahy v tomto ohledu byly vždycky marné. Vlastně jeho jedinou předností bylo, že se dokázal téměř ze všeho vylhat. To bylo to jediné, co mu při jejich prvním setkání zachránilo život.

„Do porodu tu můžeš zůstat.“ Jejich oči se setkaly a kouzelník je podřízeně sklopil k zemi. „Budeš mlčet, jinak …“ Nemusel nic naznačovat, žádná gesta, významné pohledy, aby Witchinovi přejel mráz po zádech.

„Jistě jistě.“ Zuřivě kýval. „A jen tak pro pořádek, co všechno jsi jí neřekl?“ Vyběhl za ním, aby ho následoval do domu, kam vyrazil. Nedokázal ani popsat tu úlevu, která pohltila veškeré napětí jeho svalů, byl jen malý kousek od toho, aby povolily i svěrače.

Otřel si boty s téměř prošlapanými podrážkami do rohožky a uctivě vstoupil. Nenávistně se na něj podívala. „Měls ho zabít! Nic jiného si nezaslouží.“ Mrskla hadrem do kouta, ten trefil vypasenou kočku, která se naježila, zasyčela a uraženě utekla ven. Než se stačil začít hájit, což mu šlo obyčejně docela dobře, muž ji objal a cosi jí dlouze šeptal do ucha.  Witchin neviděl, jak na to reaguje, protože ji celou svým tělem zakrýval. Bylo divné a matoucí to sledovat, protože člověk mohl nabýt dojmu, že není vůbec nebezpečný. Nebyl si jistý, co tu najde, ale ta téměř harmonická rodinka ho vyváděla z míry. Kdo by si pomyslel, že se bestie nechá ochočit?

„Budeš spát venku a do domu nevlezeš, pokud to nedovolím.“ Přikývl, souhlasil by s čímkoliv, ale ta představa nebyla moc lákavá, venku ještě bývalo po nocích chladno. Děvče ho nenávistně probodávalo očima, ale to mu bylo jedno. Důležitý byl on a ten souhlasil.

Poděkoval by bohům za to štěstí, které ho potkalo, ale bohyně, která vládla tady, by to neocenila.