Velké sousto

 
 
   „Myslíš, že vyleze?“ zeptá se princezna Viola, jediná dcera krále Soběslava II., vládce Arkádie a přilehlých zemí, řečeného Smutného. Zlaté vlasy ji ve vlnách spadají po bílé košilce přes ramena až k pasu a zelené oči v pohledné tváři mrknou na prince Mraka.
   „Měl by,“ odpoví bojovník zakutý do plátové zbroje a zvedne nad hlavu obouruční meč, jehož čepel se zaleskne v paprscích zapadajícího slunce, ale jenom na chvíli, než v rukách příliš ztěžkne, pak jej skloní a opře špičkou o kamenitou půdu. „Za záchranu mi tvůj otec slíbil půl království a k tomu tvoji ruku.“
   „Hm,“ zamyslí se Viola, „to je sice pěkné, ale ještě jsem neviděla tvoji tvář. A vůbec, musí ti v tom brnění být strašný horko, ne?“
   Princ odklopí hledí přilby a ukáže zpocený obličej s jizvou přes oko, která dává jinak jemnému výrazu nádech určité krutosti. Usměje se na princeznu. „Chodí vůbec ven?“
   „Já jsem ti říkala, že tady budeš čekat až do soudného dne, aby sis to radši rozmyslel. Nebo si myslíš, že jen tak vyleze, abys mu useknul hlavu, jakmile ji vystrčí ze sluje?“
   „Takový je plán.“
   „Nenech se vysmát, drak není zvíře,“ praví Viola, „proč ho chceš vůbec zabíjet? Odmění tě přece za moji záchranu, tak půjdeme a hotovo.“
   „To nejde,“ zakroutí Mrak hlavou v mezích možností těsné zbroje. „Král má strach, že si pro tebe dojde.“
   „Kdo? Drak?“ princezna si povzdechne a usedne na kámen u jeskyně. „To já se tady ukrývám před otcem a armádou pochlebovačů. Na zámku je strašná nuda. On ti neřekl, že utíkám rovnou sem?“
   „I kdyby, vyjde to nastejno. Říká tomu bezpečnostní opatření. Bez toho nedostanu odměnu.“
   „Chápu, pokrčí rameny princezna. „Řekl ti taky, kolik hrdinů sem poslal a kolik se jich nevrátilo?
   „Mluvil o nějakých zbabělcích.“
   „To není tvůj případ, že?“
   „Jistě, že ne,“ zatváří se překvapeně Mrak.
   „No, tak to budeš muset jít dovnitř,“ pobídne ho Viola.
   Bojovník se na ni pobaveně podívá a řekne: „Nejsem ani blázen.“
   „Ne?“ podiví se princezna, „troufáš si sám na draka a nejsi šílenec? To bych neřekla.“
   „Co ty víš?!“ vyhrkne zhurta válečník, „říká se tomu odvaha!“ a ostentativně poklepe obrněnou pěstí za hlasitého rachtání na prsní plát.
   „Dole v jeskyni leží spousta kostí. Pravda, žádný z nich neměl tak dobré brnění jako ty, ale nebáli se, a proto zemřeli.“
   „Tobě neublíží, ne? Musíš ho vylákat ven.“
   „Já?! Proč bych něco takového dělala?“ odpoví princezna, „je to můj kamarád.“
   Mrak se zamračí a pohlédne do jeskyně. „Pak mi teda asi opravdu nezbude nic jiného, než -“ v půli věty jej vyruší zapraskání větvičky a mezi stromy se objeví muž.
   Příchozí je na první pohled o mnoho statnější, než Mrak. Každou destičku ocelové zbroje zdobí ornamenty umně vyvedené ve zlatě a v silných pažích, jež pokrývají pletence mohutných svalů, třímá sekery. Ostře pohlédne na Mraka a potom na princeznu. Obličej pokrytý hustým plnovousem, orámovaný volně rozpuštěnými černými vlasy splývajícími až po ramena, se zašklebí. „Kde je drak?“
   Mrak pohotově udiveně odpoví. „Jaký drak?“
   Viola se zakření. „Ha, už dva hrdinové chtějí zabít draka. No, pánové, čím víc, tím líp. Jen tak dál.“
   Princ se zamračí a namíří špičkou meče na hruď příchozího. „Já jsem tu byl první, takže se obrátíš a v klidu odejdeš.“
   Válečník potěžká sekery. „Uhni holobrádku, jestli nechceš chcípnout. Přišel jsem si pro odměnu.“
   „Přišel jsi mě zachránit?“ zeptá se princezna.
   „Ne, zabiju draka a půl království je moje.“
   Mrak udělá dva kroky vpřed. „Pak musíš projít nejdříve přese mě, protože odměna patří mně.“
   „To nebude žádný problém, chlapečku, vousatá tvář se v očekávání boje stáhne do divokého šklebu s pokřiveným úsměvem. „Abys věděl, kdo ukončí tvůj život, jmenuju se Krutoslav a vládnu zemím na východě.“
   „Ale no tak pánové, neznáte dobré mravy? V blízkosti dámy? Nechcete se třeba nějak domluvit?“
   „Čtvrtina království mi nevyhovuje,“ pronese ledově Mrak.
   „V tom se shodneme,“ zavrčí Krutoslav a zaútočí. Jednou sekerou odrazí napřaženou čepel meče a druhou shora máchne po Mrakové hlavě. Ten ukročí a ostří hlavice prolétne jenom palec před jeho obličejem. Mrak se napřáhne k ráně, zvedne meč nad hlavu, ale prudký kopanec do hrudi ho povalí na záda. Zbraň mu vypadne z ruky a společně s jeho obrněným tělem zařinčí na kamenité zemi. Vládce východních zemí k princovi přiskočí, přišlápne ho okovanou botou a zvedne sekeru k ráně. Zarazí se ale, když uslyší hrubý smích a ohlédne se za sebe.
   Z lesa se vynoří skupina drsných mužů se zarostlými tvářemi, oblečených do huňatých kožešin. V rukou třímají kyje pobyté ocelovými hřeby, kterými mávají ze strany na strany a oba rivaly obklíčí.
   Princezna polkne a ukáže do široké díry ve skále. „Drak je tam dole.“
   Krutoslav sundá nohu z Mrakovy hrudi a odplivne si do písku. „Seveřané,“ procedí skrz zuby.“ Střelí po nich po nich pohledem. „Co vy tady chcete?!“
   „To stejný co ty,“ odpoví mu jeden ze zarostlých mužů, zřejmě jejich vůdce. „jenže nás je víc. A zahoď ty sekery,“ svá slova doplní máchnutím kyje.
   Krutoslav si znovu odplivne (asi má v ústech pachuť porážky) a pustí zbraně na zem.
   „Tak se mi to líbí,“ zašklebí se seveřan. „Teď půjdeš do jeskyně pěkně před námi. Jeden špatnej pohyb a dostaneš palicí.“
   Krutoslav za nesouhlasného mručení se skupinou divokých válečníků za zády zmizí v jeskyni.
   Pobledlý Mrak se posadí a pak se ztěžka postaví na rozklepané nohy.
   „Tady je dneska provoz jako na jarmarku, zakoulí očima Viola a poznamená: „tak to vypadá, že tě všichni předběhli.“
   „Oni si mě ani nevšimli!“ vyprskne rozhořčeně Mrak a jeho pobledlá tvář zrudne. Než něco dalšího stihne dodat, země se zachvěje a z jeskyně se ozve řev. Nato z díry vyletí Krutoslavova hlava, pak seveřanská ruka a hned za ní jakýsi neidentifikovatelný kus nohy. S mlasknutím dopadnou na kamenitou půdu a zvednou obláček prachu.
   Mrak se na ty pozůstatky zkoprněle dívá, ani nemukne. Dlouho se nic neděje. Z jeskyně nikdo nevychází. Není slyšet hluk boje. Jenom ptáci cvrlikají na stromech a datel kdesi nahoře vyťukává svoji nótu.
   „Je po všem,“ řekne princezna. „Tak šup dovnitř.“
   Princ ztěžka polkne a odmítavě zavrtí hlavou.
   „Ty už nechceš odměnu?“
   „Nějak mě přešla chuť,“ odpoví, ale hned mu zajiskří v očích, když ho něco napadne. „Na co půlku království?“ rozchechtá se najednou, dobelhá se ke Krutoslavově hlavě, uchopí ji za vlasy a zvedne ze země. “To bude jednodušší," podívá se mrtvých zraků, „vezmu si to tvoje.“