Rawen boy

Jsem Havraní chlapec.
Žiju v Zapomenutém světě,kde není dnes ani zítra.
Je tu jen tma,která skryje všemožný stvůry a proti kterým není obrany,a mlha,která se okolo všeho omotává a dusí svou hustotou.

Narodil jsem se z jednoho temnýho přání,které znamenalo něčí zkázu.
Můj zrod byla objednávka a jistota,že zlo nezůstane nepotrestáno.

Ujal se mě Mistr Rawen,

který mě vychovával ve svém hradu na kopci.
Z toho hradu dohlížel na obyvatelstvo, který propadalo beznaději společně s přibývající tmou.
Řídil celej chod země a měl toho na práci hodně,ale stačil se věnovat i mě.
Podporoval ve mě to,pro co jsem byl zrozen a já se tak stal pánem havranů po něm.

Když čas naší země nadešel a světlo nahradila tma,obyvatelstvo propadlo zoufalství a snažili se ubývající světlo nahradit alespoň světlýma okamžikama.
Chtěli si ukrást co nejvíc potěšení, a tak se rozmohly krádeže,rabování a posléze i bitky o kořisti.
Vše gradovalo s každým ubývajícím úplňkem a oni se s každým vlčím zavytím vrhali jeden na druhého,jakoby něčí smrt mohla něco zvrátit.
Stávala se z nich zvířata a zlo nemělo konce.
Měl jsem nastoupit já,abych abych nastalou situaci zvrátil a uvedl do pořádku.

Mr.Rawen mě vychovával společně se svým synem Rawem.

Raw byl Padlý Anděl a pomocí svých křídel hladce klouzal noční krajinou,aby mapoval místní zběsilost a já věděl,kam mám jít zasáhnout.

Mistr mě světil do tajů Noční magie a učil mne,jak nastolit Světelnou rovnováhu.
Tyto praktiky se dědily po staletí na ty nejzdatnější.
Vždycky se jednou za sto let zrodil zárodek msty z něčí předem projednané touhy po pomstě.
Dalším Nastolitelem Míru jsem měl být já.
Dali mi jméno Aras a určili mi životní dráhu.
Jakmile přijde čas,kdy budu znát vše co potřebuji,budu vypuštěn do Města a budu konat.
Zůstane za mnou hodně bolesti a mrtvých,ale rovnováha opět zavládne.
Poté dohoří moje louče života a já se proměním v temného anděla,který nakonec zkamení na nejvyšší věži Hradu.

Nadešla tisící dekáda koloběhu Temna a můj úkol se přiblížil.
Mistrovi se krátil čas a tak nás společně se svým synem vyslal do světa s přáním úspěšně splněné mise.
Jeho tvář stárla a zatímco mi předříkával kouzelné formule,chřadl a jeho hřbet se ohýbal.
Jakmile vyřkne poslední slovo poslední lekce Kouzelné obrany,zemře a já budu novým Havraním pánem.
Chvějícím se hlasem došeptal lekci a znaveně si lehl.Klekli jsme k němu s Rawem a do rukou mu dali Kříže Požehnání,které se dávaly mrtvým na cestu.
Spočinul na nás kalícím se zrakem a vydechl poslední slova:ZACHRAŇTE SVĚT!
Poté zavrátil hlavu a my ho vyprovodili na onen svět vyřčením formule Profundis.

Začal se rozpadat na prach a okna chrámové věže se s prásknutím otevřela.
Duch Podzemí si přišel pro dalšího člena a všechen prach,kterým teď Mistr byl,odvál do své podzemní říše ve skalách.

S Rawem jsme se zvedli,vzali si výbavu zbraní,které se dědily a vyšli jsme před brány Hradu.
Naskytl se nám pohled Apokalypsy.
Všude okolo tma,lidé zděšeně křičeli,všude se nesl pach smrti a okolo toho všeho se obtáčela mlha.
Raw se vznesl a prolétával oblast,aby zmapoval rozsah neštěstí.
Když se vrátil ke mě,z jeho očí kanuly černé slzy a zanechávaly mu stopy na nahé hrudi.
Byl to horší než jsme čekali. Nebylo nad čím otálet,museli jsme se pokusit zachránit co nejvíc Duší.

Stiskl jsem keltický měsíční pentakl
a okolo mě začalo kroužit zvětšující se množství havranů,mé armády.
V obrovských kruzích kroužili kolem věže a pak v hejnu vzlétli nad město.


Vzlétl jsem za nimi a Raw letěl za mnou.Kolem nás se kupila mlha a snažila se nás zachytit.Brali jsme jí sílu svitem našich pentaklů a ona místy,kterými jsme prolétávali,postupně slábla,až zcela zanikala.
Letěli jsme nad lesem,který Raw určil jako místo s nejsilnější koncentrací zla.
Zastavili jsme se nad stromy a sledovali jsme s hrůzou v očích,jak se tam utábořené kmeny vzájemně pobíjejí.
Mlha a temnota do nich nasákla beznaděj a vzala jim strach z trestu.
Zabíjeli se stejnou intenzitou jak muži,tak ženy a děti.
Křik mrtvých a umírajících se mísil s křikem mé kroužící armády.
Protože jsme pročistili Mlhu,nebe se projasnilo a kmeny zahlédly zlověstný mrak havranů,křičících jim nad hlavami.
Částečně živí a ti,co se před masakrem skrývali, začali vyděšeně křičet a utíkali směrem k hradbám.

"Pán Havranů je tu,dekáda se končí,přišel čas Zúčtování!"
Napřažené ruce se sekerami a cepy nedopadly na zubožená těla obětí.Oba jsme rozepjali svá křídla a snesli jsme se na tu zhýralou generaci.

Armáda se srotila v roj a kolmo se řítila na příslušníky kmenu.
Raw ničil mlhu a temnotu pentakly a já jsem,společně s armádou,namířil své jedovaté konce zobáků na vyděšené oči Zhýralých.
Řevem se mísil zvuk vyklovaných očí a po zemi teklo Zlo.
Armáda nalétávala na křičící vesničany,kteří se proplétali mezi stromy,přejížděli se kočáry a ušlápavali se navzájem ve snaze utéct.
Neměli šanci.Naše křídla a zobáky byly všude a jejich černé Duše musely být zničeny.
S každou zasáhlou Duší se Temnota projasňovala a rány nespravedlivě bitých se hojily.
Měl jsem celá křídla od krve,ale můj pentakl se pomalu plnil fialovou září,která signalizovala,kolik Duší je ještě potřeba zničit.
V celém lese,ve kterém pomalu svítalo,stály Duše z Podzemní Říše a hrozivě se tyčily v zšeřeném lese jako důkaz,že byly zabity neprávem.
Raw mi hodil svůj Meč Ukončení.
S ním jsem měl udeřit poslední Život Temných,který zde na Světě držel poslední zbytky temnoty.
Vyletěl jsem vysoko do výše a namířil kopí meče dolů,na hruď vystrašeného Posledního,který se provinil nejvíce-zapálil s potěšením dům,kde zahynuli moji Zroditelé.
Z jejich poslední bolestné myšlenky před hroznou smrtí jsem byl Zrozen.
Nyní tedy nastal čas bolest mého Rodu pomstít.

Čepel se blyštěla s jiskřila svou ostrostí. Poslední věděl,co ho čeká,přesto nemohl uvěřit.
Čekal,že jeho činy zůstanou nepotrestány a že se dál bude moci vyžívat ve svých touhách ničit druhé.
Jeho srdce bylo dluhem,který měl být splacen mě.

Vzepjal jsem se na křídlech a střemhlav jsem se řítil dolů na jeho hruď,kde jsem viděl proklepávající obrys jeho černého srdce.
Čepel projela jeho tělem a zabodla se kolmo do země.
Prolál jsem ho skrz na skrz a jeho výkřik se rozlehl po celém Městě.
Všem přeživším i již mrtvým Duším to bylo odpovědí,že Bitva končí.
Dekáda temnoty zpřetrhala poslední pouta s nejtemnějším z Temných a stejně jako vyprchával život slabým kouřem z jeho Srdce,na obzoru začalo svítat.

Moje družina s krvavýma očima v zobácích posedala na blízké stromy.
Jejich práce skončila a jejich čas pod mou vládou skončil.
Nyní mi už nepatřili a věděli to.
Pustili ty oči,poslední svědky veškeré té bolesti a strachu, na zem a s krákáním se vznesli na obzor,kde se s přibývajícím světlem začal vynořovat zároveň i Měsíc,znak,že časy se mění.

Pustil jsem meč,který zatím rozštípil zlé srdce na prach a padl vyčerpaně k zemi.
Můj čas se krátil.
Raw rychle přiletěl a zvedl mě ze země.Vzlétl se mnou do svítajícího nebe a nad hlavami šťastných přeživších se mnou létal a já viděl,že vše je ve Městě v pořádku.

Obejmul jsem Rawovy silné paže a v objetí jsme kroužili svítající oblohou.
Z očí nám kanuly slzy a skapávaly na naše líbající se rty.
Nepletl jsem se.
Rawova neustálá přítomnost během Výcviku jeho otce znamenala to,co jsem si neodvažoval přiznat-Lásku.
Jenom díky ní mi zůstal po boku v této těžké bitvě a díky němu se mi podařilo nastolit Mír.
Ale právě proto,že se účastnil této bitvy,jsem ztrácel já jeho stejnějako on mě.

Protože poskytl Meč Ukončení mě,jeho čas se také krátil.

Naše paže hladila v letu naše doposud mladická,pevná těla a naše těla se spojila v jedno.
Náš předsmrtný milostný let byl na zemi ve Městě vnímán jako oslavný.
Jen my ale věděli,že je poslední.
Protože jsme oba byli zrozeni z cílem Msty,nemohli jsme založit základy další generace.
Jen naše Pentakly tu budou pro další v případě potřeby.

Když naše spojení dosáhlo vrcholu a naše Pentakly zasvítily do rána černou září,věděli jsme,že náš čas nadešel.
Vyletěli jsme na nejvyšší věž hradu a Raw mě ve své náruči pevně držel.

Můj Pentakl se odpojil z mého krku a padl na zem.Jeho čerň vybledávala a postupně zmizela.
Byl připraven pro dalšího Mstitele,kterému měl měřit,kolik zla ještě musí zničit.

Stejně jako bývalý Havranní muž,i já jsem musel po skončení svého úkolu odejít.
Jenže jsem nezestárl.
Moje tělo se ve světle úplňku měnilo na kámen.
Raw položil na mou zkamenělou hruď svůj Meč a lehl si kousek opodál.
Já jsem zkameněl i s Jeho Mečem,který bude vždy připomínat,že to díky němu se vše navrátilo zpět.
Když jsem zkameněl úplně,s povzdechnutím si lehl opodál.
On nezemřel zcela.

Z něj se,stejně jako ze všech ostatním Padlých Andělů,stal Strážce Duší.
Byl na pomezí mezi Bránami Smrti a hlídal,aby už nikdy nepřišla do jeho říše Duše,která zemřela neprávem rukou jiných.
Hraje na píšťalku z kostí zemřelých a z očí mu kanou krvavé slzy,které jsou důkazem,že bolest,spáchaná na těch,jež milujeme,nikdy nepřebolí.