Černí andělé

„To jsou oni! To jsou oni!“ křičelo nějaké dítě. Jeho maminka ho, ještě než vzhlédla k nebi, plácla přes ruku se slovy: „Prstem se neukazuje.“
Ale i přes tento výchovný čin se nedalo popřít, že dítě ukazuje správným směrem na temný objekt ladně se pohybující po obloze. Při bližším zkoumání bychom přišli na to, že onen objekt je vlastně skupina tvorů s opeřenými křídly černými jako uhel. Černí andělé. Takto je nazval jeden reportér soukromé televizní stanice, když o nich točil reportáž. Tehdy netušil, že se jeho označení mezi lidmi tak ujme.
Černí andělé se objevili asi před měsícem. Tehdy byli jen čtyři. Pokaždé, když se objevili nad nějakým městem, zemřel jeden jeho obyvatel. To jim vyneslo špatnou pověst. Stali se z nich nositelé smrti. Tuto teorii navíc podporoval fakt, že jich přibývalo.
„Mami, myslíš, že někdo umře?“ zeptalo se dítko.
„To nevím,“ odpověděla popravdě žena. Nevěděla, co si má myslet. Andělé byli víc než podivní, ale nevěřila na nadpřirozeno.

„Martine, musíš na to přijít.“
„Vám se to řekne, šéfe, ale jak? Pokaždé se nečekaně objeví a pak zas nečekaně zmizí,“ Martin Novotný, onen reportér, který vymyslel přezdívku černí andělé, seděl na nepohodlné židli a zíral do rudého obličeje svého šéfa.
„To mě ale vůbec nezajímá. Já je chci. Bude to naše televize, kdo je najde a budeme to my, kdo to odvysílají. Dám ti helikoptéru, dám ti auto, cokoliv. Ale najdeš je!“
Podle výrazu šéfa Martinovi došlo, že je konec rozhovoru a vyšel z kanceláře. Najít, najít… jemu se to řekne, ale jak? Pitomí opeřenci. Teď bude vypadat jako neschopný idiot, protože nedokáže najít hnízdo těch černých potvor.

Martin si označil na mapě všechna místa, kde se andělé objevili. Nedávalo to vůbec žádný smysl. Zkusil obvolat všechny starosty měst, nad kterými se objevili, ale taky nepochodil. Prostě scházela souvislost.
„Vzdávám to,“ řekl si pro sebe. Sbalil pár papírů, co měl na stole a vyšel před budovu. Skočil do svého auta. Chvíli jen tak seděl a pohrával si s klíčem od zapalování a pak se rozhodl že si zajede na svou chatu stojící na kraji malé vesničky asi dvacet kilometrů od města. Tam se mu vždycky dobře přemýšlelo.
Když přijížděl na příjezdovou cestu, mávl na něj soused. Vypadalo to, že něco potřebuje, tak Martin zastavil a stáhnul okénko.
„Děje se něco, Filipe?“
„Zdravím. Jen jsem vám chtěl říct, že vzadu máte v plotě díru. Kluci z vesnice toho hned využili a chodí vám na jabka.“
Martin se usmál. Taková banalita. „Jen ať chodí, když jim chutná. Stejně bych to všechno nespořádal. Ale díky za upozornění.“
Popojel ještě pár desítek metrů a zastavil před vjezdem do garáže. Nechce se zdržovat dlouho, tak ani nebude dávat auto pod střechu. Připravil si menší občerstvení a i s tácem vyšel na terasu. Sedl si do houpacího křesla a jen tak koukal na dění kolem. Náhle je uviděl. Líně přelétávali nad vesnicí jako by se nechumelilo. Černí andělé!
„No to je náhoda,“ vykřikl Martin. Okamžitě skočil do auta a vydal se anděle sledovat. Temná šmouha na nebi ho vedla přímo ke zřícenině hradu na nedalekém kopci. To sedí, pomyslel si. Ptáci hnízdí na kopci.
Zastavil před branou a do útrob hradu se vydal pěšky. Chvíli bloudil až konečně zaslechl nějaké hlasy. Ozývaly se z malého nádvoří. Prošel pod obloukem vedoucím na nádvoří a konečně je spatřil. Vypadali jako lidé, až na to, že měli křídla. Teď jejich hlasy utichly a všichni se dívali přímo na něj.
„Jen pojď blíž,“ vyzval ho jeden z nich.
„Kdo vlastně jste?“ vypálil hned Martin. Jeho novinářská zvědavost ho přemohla.
„Vy nám říkáte Černí andělé,“ odpověděl ten samý, co ho zval blíž.
„A opravdu jste? Nosíte smrt?“
„To je jen hloupá pomluva. My smrt nenosíme, my ji zvěstujeme.“
„Tak jak to, že vás přibývá?“
„Protože ti, jejichž smrt zvěstujeme, se k nám chtějí přidat.“
„A proč?“ divil se Martin. Náhle si připadal nějaký těžší, něco jakoby ho táhlo k zemi.
„Na to se zeptej spíš sám sebe. Proč jinak by ti narostla ta křídla, co máš na zádech?“