Jsem Kronikář!

Jsem kronikář. Jak už to u kronikářů bývá od počátku věků, zapisuji historii, každý den, každé narození či úmrtí, pokud je možné a stojí za to přenést skutečnosti na papír, také tak učiním. Tedy činil jsem, dnešní den přímo výjimečný je. Nemám z něj radosti ani smutku, neboť knihy z pradávných časů mě dobře naučily o pomíjivosti bytí. Má část kroniky byla dnešním dnem dokončena a poslední zápis v ní, je můj nekrolog. Mohlo by se zdát, že předbíhám ale je to nevyhnutelné, stejně jako že vyjde slunce.

Jsem kronikář. Jmenuji se Astree, sedmnáctý v pokolení mistrů zapisovatelů, dělal jsem čest svému rodu jakožto i řemeslu, jež jsou k sobě pevně svázány, pevněji než desky jakékoliv zdejší knihy. Sedím sám ve věži, zvěčňuji své poslední chvíle na papír, poslední jídlo jsem si připravil, po té se chopím zbraní a budu čelit svému konci. Ti, jež píší historii, vykonanou jinými, jsou prosti všech povinností, daní i majetku, v ženě mají volného výběru, plat nízký ale jídla vždy dostatek, spolu s tím cvik v meči, štítu a obušku pro ochranu věže. Avšak kronikáři přísluší povinnost nejvyšší, psát, vidět, slyšet a znovu psát, i kdyby bylo konce na dosah ruky, čemuž tak právě je.

Jsem kronikář. Má povinnost byla splněna a svůj konec si napíši sám. Dvaadvacet západů slunce minulo, co má jsem položil závoru a zabarikádoval dveře, toliko dní nevstoupil ani neopustil tuto věž žádný tvor. Byl jsem totiž svědkem příchodu jednoho z těch, kteří se snaží dostat do našeho světa už od dob, kdy knihy historie ještě neexistovaly. V naší rase, rase Démonů mají Oni jméno, ale nebudu jím hanobit svá poslední slova. Aby mohli vstoupit na tento svět, musí se zde nacházet velké množství energie na malém místě, a to se právě stalo, malá hvězda spadla z nebe a během několika úderů srdce zanikla pětina tohoto města. Oni byli připravení, ve chvíli dopadu vznikl nikým neviděný průchod a On prošel, jen jeden. Pokryt šupinami a brněním, mečem a krátkou holí vyzbrojen, započal dílo zkázy na vesničanech, kteří se po několika minutách po odpadu jali hašení požáru. Propukl boj a On zabil čtyřicet šest lidí, každého smrtelně zranil mečem a bodl holí, právě dva tyto údery věnoval každému, než byl zahnán přesilou rolníků a domobrany. Během dalších šesti dní útočil na město, různé časy, různá místa a stejným způsobem zranil či zabil dalších osmdesát osob.

Jsem kronikář. Všechny oběti viděly mé oči, a zapsala má ruka. Jeden po druhém, všichni bez rozdílu pohlaví či věku se změnili krutým způsobem. Ten kdož byl na místě zabit, se do několika minut stal nemyslící bytostí, neschopen řeči, přemýšlení, řádného pohybu, lačnící po mase či krvi všech živých okolo. Ti, jejichž život trval déle, tak byl plný agonie, a ač se zranění zdála sebelehčí, každý jim podlehl a povstal stejným způsobem jako ihned zabití. Pokud nemrtví ochutnali masa živého, tak si mohl svůj život ponechat ale, jakmile zemřel, povstal. Avšak, byl jsem svědkem jak zdravý člověk, který ze zoufalství skočil ze střechy, byl proměně ušetřen, přestože se po své smrti stal potravou těch stvůr. Šestého dne kdy útočil On, jsem se zavřel do věže a přenášena byla na papír pohroma, která se již nedala zastavit, jako proud rozbouřené řeky brala nákaza životy démonů, na šest set mých krajanů co povstalo, jest napočítáno a to není možné vidět všechny.

Jsem kronikář. Poslední přeživší v tomto městě, vychutnám si své poslední jídlo, je to kus uzeného masa, hrnek vody a sova, kterou jsem našel ve věži a usmrtil. Žádná pomoc ani záchrana nepřijde, a pokud, tak příliš pozdě. Než zemřít žízní, raději obleču brnění, vezmu štít, meč a své poslední síly věnuji na ukončení trápení co největšího počtu svých krajanů. Smrt je jistá stejně jako východu slunce, poslední zápis v Kronice.
„Démon Astree, kronikář a poslední přeživší, dojedl, oblékl brnění, chopil se zbraně a při rozbřesku, z nejnižšího okna věže, vrhl se vstříc svému osudu.“

Již není kronikáře, nevyšlo slunce.

/poznámka autora, démoni jsou zde běžná rasa, jako jinde elfové či lidé, nejedná se o přízraky.