Tenká Hranice. Část první.

TENKÁ HRANICE

 

ČÁST PRVNÍ: Andělská duše

 

 

 

 

     Jistě se nemýlím, když soudím, že všichni znáte ty mýty o tom, že když zemřete, vaše duše se odpoutá od pozemského těla a dostane se buď do Pekla, nebo do Nebe. Již ne však tušíte, že je to pravda.

     A určitě taktéž všichni znáte ty povídačky o světle na konci tunelu. A ano, i toto je jistým způsobem pravda.¨

 

Jak to vím?

 

Jednoduše.

 

Zemřel jsem.

 

     Jak přesně- to není důležité. Důležité není ani to, kým jsem byl, než se má umírající duše odtrhla od zemřelé tělesné schránky.

 

V okamžik, kdy se tak stalo, jsem se ocitl ve tmě.

 

     Ne však v takové tmě, kterou znáte z vlastních zkušeností ze života.  Tahle tma byla jiná. Naprostá. Absolutní.

     Jako bych neexistoval. Necítil jsem chlad, ani teplo.... či strach... ani jiný pocit. Jako by ze mě vyprchala celá má existence.

 

A přesto jsem věděl, že jsem.

 

    

    A pak ... pak se to stalo.

    V prostoru kolem mě se strhl souboj. Pře o mou duši. Boj mezi Nebem a Peklem.

 

A Nebe vyhrálo.

 

     A já tak konečně zahlédl to pověstné "světlo na konci tunelu".

 

     Blížilo se ke mně.

     Vnímal jsem jeho zář, jeho teplo.

     Cítil jsem.

     Náhle mnou proplul pocit neskutečného štěstí a víra ve Vyšší dobro.

 

Záře rostla. A já vplul přímo do jejího nitra.

 

Ocitl jsem se před Nebeskou branou.

 

     "Vítej, příteli." oslovil mě hebký tichý hlas, který patřil té nejkrásnější ženě, jakou jsem kdy spatřil. Lesklé mahagonově hnědé vlasy jí v něžných vlnkách spadaly do půli odhalených porcelánově bledých zad, z nichž jí do výše vyrůstaly sněhobílá andělská křídla. "Sděl mi své jméno."

     "Petr." chtěl jsem odpovědět, říct jí své pozemské jméno. Vyšlo však ze mě: "Atanael."

 

V ten okamžik jsem se stal andělem.

 

     Byl jsem to však stále já. Mé pozemské já. A přeci jsem jím nebyl. Měl jsem křídla.

 

Nebeská brána se otevřela.

 

 

     Nechci vás nudit detailním popisem Ráje. Ten se ani popsat nedá. Všude tu panuje klid a mír, všichni se tu milují a jejich duše pohlcuje pocit nekončícího štěstí a Vyššího dobra.

 

Já ten pocit však neměl.

 

     Ano, cítil jsem se šťastný, ale má duše se tomu pocitu stále bránila. Jako by jí něco scházelo. Jako by nebyla plná.

     Bloudil jsem Rájem po dlouhou dobu. Tedy myslím, že to byla dlouhá doba, čas v Ráji neplyne. Neexistuje. Stojí tu. Nestárneme. A jeho moc tu necítíme.

    

 

Po nějaké době jsem došel až k okraji.

Hranice.

 

     Všude byla mlha. Hustá nepropustná mlha.

     A všichni andělé se tomu místu dalece vyhýbali.

 

Já však pocítil jakési nutkání vejít. Ocitnout se v té tenké linii mezi Nebem a Peklem.

 

     A tak jsem jen tiše sledoval, jak mé andělské tělo pohlcuje jakási podivná prázdnota.

 

Kráčel jsem dál.

Všude bylo ticho. Absolutní ticho.¨

Pusto.

Prázdno ...

 

     ... a ona.

 

Myslel jsem, že je anděl. Ty zlatavé vlasy a nebesky modré oči ...