Tenká Hranice. Část druhá.

Anotace: Bludná duše. Odsouzena k věčnému bloudění.

TENKÁ HRANICE

ČÁST DRUHÁ: Bez hříchu v Pekle

Zemřela jsem.

Vlastně ... jsem se zabila.

Sebevražda.

Klasický scénář; zhrzena láskou jsem vyskočila z okna desátého patra ...

Ten pocit, kdy se má duše odpoutala od umírajícího těla, byl nesnesitelný. Bolest. Pocit bezaděje a studu nad vlastní bezmocí.

To si mě k sobě volalo samotné Peklo.

A Nebe nad mou duší plakalo ...

Skrze Pekelnou bránu, kterou hlídalo na stovky démonů, jsem prošla do samotného jádra Pekla.

Bylo to tu ... jiné.

Ohavné, to ano, ale nikde žádné mučící nástroje či nekonečné řady věčně pracujícíh hříšníků bez práva zemřít.

Lidé různých generací pocházející z různých dob byli odsouzeni k věčnosti ve společnosti svých nejhorších hříchů...

Gambleři hráli. Dokola. Stále to samé, pořád stejnou hru. Nikdy nevyhráli.

Vrahové byli věčně pronásledováni vřeštícími duchy svých obětí.

Smilníci se zmítali v nekonečné souloži bez jediného

okamžiku vyvrcholení ...

Miliardy lidí se zmítaly vě věčnosti miliard různých hříchů.

Potkala jsem nespočet sebevrahů, kdy se však žádný z nich nezmítal v objetí hříchu ze samotného uzmutí svého života. Vždy v tom byly jejich dřívější hříchy; drogy, alkohol, krádeže ... sebevrada jako taková (hlavně ta z lásky) nebyla v Pekle brána jako hřích.

A tak jsem se stala Bludnou duší; tou, jež bez jakýchkoliv pozemských hříchů bezmyšlenkovitě a bez jakéhokoliv cíle bloudí Peklem.

Bloudila jsem. Z povzdálí jsem sledovala hříšníky všech věků a dob, jak se se šílenými výrazy ve tvářích pokouší překonat vlastní věčné tresty.

Až jednou jejich řady začaly slábnout.

A já se ocitla na konci.

Na konci Pekla ...

Mlha.

Všude byla mlha.

A já do ní bez jediného zaváhání vstoupila.

Ocitla jsem se v samotě a v tichu. V naprostém tichu. Ta mlha mě odstřihla od toho úmorného a nesmírně útrpného vřeštění obětí vlastních hříchů.

Ta slast!

A pak ...

Pak se tu objevil on.