DAR BOHŮ

Přihnalo se cosi z vesmíru.
Neslyšně, rychle a nepozorován. Stroj, o snad 100 palubách, zářící na tmavém nebi vesmíru,
Technologie pro nás neuchopitelná, stará civilizace, toužící po poznání světa modré planety.
Dlouho rokovali, zda se pustit do projektu komunikace.

Rozdíly tak strašné. Vědění, stáří rodu, myšlení vzdálené.

Přesto se rozhodli projekt uskutečnit. I sešel v převleku moudrého starce na zem.
Dlouhé vlasy, mohutná hříva, barva tmavomodrá…
Vous zuřivý, oči laskavé, byť stár, silný jak tygr, jejich genetika jiná, i když podobná.
Postava zahalená v drahé látce, sandály s řemínky kolem nohou.

Objevil se na poušti, přesunut z lodi, a kráčel pomalu k městu. Asi Jeruzalém se jmenovalo.
Telepaticky vyhledal člověka, vymykající se myšlením tehdejší společnosti.
Bytost povýšena nad kupčení, surovost, majetek bez myšlenky.

Zavolal ho:“ Pojď ke mně příteli můj!“
Poslech, hlas byl hladivý, slova zvonivá.

Setkali se. Síla mimozemšťana a nadání pozemšťana.
Zašli do kaverny.
Trvali jim dlouho, než starci vyrobili mince tak špatné kvality, aby odpovídala místní měně.
Popili, pojedli, dlouze povídali.
Byl zvědavý na to, kam se posunul druh, který kdysi stvořili.
Moc spokojený zrovna nebyl, ale nedal na sobě nic znát.
Mluvili dál. Dohoda.

„Budu Tě učit.“

Začal. Dal mu vědění té doby neslýchané, umění nepoznaného, duchovní vlastnosti rozvinul.
Rok ho učil.
Vzácný šperk zlatý mu dal.
Šperk z ryzího zlata, kulatý s umělým černým kamenem na líci, magickými znaky rub popsán,
ukrývající špičkovou technologii, umožňují komunikaci na vzdálenosti světelných let…

„Toto budeš mít u sebe a se mnou hovořit budeš, svůj dotaz vzneseš, rozhřešení v několika dnech dostaneš.
Mě již nezříš. Tento šperk nikomu neukazuj a nikomu nedávej.
Tolika svému synu, kterého uznáš za vhodného, toho nauč a dědictví předej.“

Rozuměl. Svého boha měl.
Poslušným synem byl, úkoly plnil, a když přišel jeho čas, synovy předal. A ten zase synovy svému.
Tak po tři generace chodilo.

Pak se stav změnil. Do země vtrhla vojska křesťanská, ne podle srdce. Vraždění, drancování, znásilnění… vše ve jménu kříže…
Ve jménu toho, jehož sami ukřižovali, na kříž i sami v sobě.

Stal se obětí zločinu. Přestože šperk pod hadry schovával, paprsek světla se odrazil od zlatého rubu a dolétl do oka lačného.
Neváhal, pro zlato zabil.
Pod zbroj schoval.

„Prodám, dobře se mít budu.“

Večer v krčmě se pochlubil. Ukázal a pyšnil se svým lupem.
Dva templáři zavětřili. Prahli po vědění, tito i po penězích.
Opili ho. Do uličky pusté odvedli. Zabili a šperk vzali.
Šperk je v rukou pálil.
Lest vymysleli. Lacinou kopii udělat nechali.

Za bohatým, mocným velmožem zašli.

„Rytíři, to jsme v rozvalinách našli, naším bratřím nějaké peníze rádi donesli.“
„Koupíš, pane, cenu spravedlivou Tobě dáme.“

Dali.
Koupil. Oči mu zasvítily. Nádheru zavětřil, možná i něco jiného.
Ouha, kopii mu dali.
Z města zmizeli, do Evropy prchali.

Zuřil. Hodně. Tak se nechat podvést.
„Pomstu Vám slibuji, na zemi ba i na nebi ode mě klid nebudete mít, dokud ve vaší krvi se brodit nebudu!“
Vyrazil, i družina jeho. Po stopách jako vlci. Hnaní pomstou.

Dorazili do kláštera. Vpustit je nechtěli. Špína na těle i v duši, templáři, nohy rozedrané, kříž na hrudi.
„Abatyši mi přiveďte“ kázal ten starší, „ jenom s ní chci mluvit.“
Nakonec přivedli. Zdráhala se. Víra v lidství zvítězila.
„Čeho si žádáte, bratři zbraně po dcerách útěchy?“
„Sestro v kříži, tento vzácný šperk schovej před lačnýma očima nevěřících.“
„My několik dní u vás spočineme, síly nabereme a pak vyrazíme do hradu.“
Svolila. K sobě do cely šperk odnesla.
Jeho krása srdce potěšila, takovou práci v životě neviděla. Do skříňky schovala.

Noc nastala. Pak den a zase noc.
Vlci po stopě se přiřítili. Ke klášteru.
Zvěd se v noci k oknům dostal a poslouchal.

„Pane, v klášteře oba parchanti jsou, a tvoje zlato má abatyše u sebe.“
„Co podnikneme, pane? Noc začíná.“

Očí svítí, chuť po krvi, peníze ženou muže…
Do kláštera vnikli. Pouze dva meče se jim postavily. Na jak dlouho…
Svou žáhu zchladili, dva templáři v krvi svá těla opouštějí…
Zastavit se nemohou… všechny zabijí, znásilní, duše křesťanské jiné duše mrzačí
Ženy krvavé na hromadě leží, oči vytřeštěné žalují
I abatyši našli, výjimek nedělali, i její duši na cestu poslali, poníženou a nešťastnou…
Oheň spaluje klášter i vinu…

Zlatý šperk se na hrdle blyští, pýcha šlechtice veliká, kapku krve z tváře utře.
Neví, že jeho poslední hodina života končí. Nejen jeho.
Netuší, že se někdo dívá, pohled smutný, vráska ne čele, rozhodnost v srdci.

Zmizeli. Nic po nic nezbylo. Písek pouště zůstává a šperk. Krásně na slunci se blyští.
Zlatý šperk s černým kamenem. Komunikátor…
Pak se sám vznese a v nebi se ztratí.

Šperk je pro lidstvo ztracen, není s kým komunikovat.
Bůh pro člověka ohluchl, jeho prosby neslyší, na zdi jeho kovové kanceláře visí…
Vzpomínka na člověka spravedlivého odlétá s ním….

Vrátí se někdy?
A ke komu?