Dračí tabulky. část třetí

Sluneční paprsky opékaly s vím žárem pestrobarevnou mýtinu a odrážely se od netknuté hladiny jezírka. Les jakoby příchodem světla ožil. Jednotlivé lístečky se natahovaly k nebi a snažily si urvat paprsek světla. Vyhaslé ohniště hyzdilo jinak neporušenou vrstvu tlejícího listí, které se na sebe poskládalo a pestrými barvami pokrylo každé volné místečko, které nebylo ve stínu stromů.
Nikomu z nás nebylo do řeči a atmosféra kolem tábora byla ještě dusivější, než obvykle. Ori se Irwinovy vyhýbal, což vedlo k tázavým pohledům ze strany Thomase a Kathy, kteří o noční hádce nevěděly. Nikdo se jim nic neobtěžoval vysvětlit a oni se neptaly.
Morgana se nimrala v kebabu, který –rozpitván- spočíval na pěnovém tácku a linula se z něho výrazná vůně, který dráždila mé chuťové pohárky. Smutně jsem se podíval na prázdný, umaštění tácek ve s vích rukou. Svou porci jsem už dávno snědl a zjistil, že co se jídla týče, nejsme na tom zrovna nejlíp.
Přes všechnu tu krásu co nás obklopovala, jsem si mimoděk uvědomil, že mi chybí starý život, který se mi, když jsem ho prožíval, zdál naprosto nezajímaví a monotónní. Teď jsem na něj vzpomínal s bolestí v srdci a s touhou vrátit vše nazpátek a nikdy si nezapléct do tohoto pochybného dobrodružství.. Kdybych tehdy udělal něco jinak, kdybych se tehdy rozhodl zůstat a kdyby mě nezaslepila touha něco dokázat, možná bych teď seděl v kavárně u Perryho a popíjel espreso, aniž bych se zajímal o to, co se děje za hradbami mého života. Byl bych normální, jeden z mnoha, schovaný v proudu tváří a jmen, nikým nenásledován. Nekrčil bych se sice ve stínu a nečekal na konec, ale ani bych nevyšel na světlo bojovat. Vydal bych se tou zlatou střední cestou, kde neexistují hrdinové ani zbabělci, nýbrž samotáři pro které je vnější svět pouze němým filmem, kterému nerozumí a ani nemají potřebu rozumět. Svět okolo by se možná hroutil pod tíhou tmy, která svými chapadélky ovíjí srdce každého člověka, ale můj vlastní svět, by se stále řídil mými pravidly nedotčen problémy zvenčí.
Místo abych učinil to, co by učinil každý člověk na mém místě, bez rozmyšlení jsem se vrhl do neznáma a přijal úkol, jehož splnění si žádá velké oběti a přesto je konec našeho utrpení v nedohlednu.
„Lidé mají vrozený instinkt, jednat spontánně , aniž by uvažovaly co s vím chováním způsobí.“ Říkával Francis pokaždé, když jsem s ním o tom mluvil. „Každý má na výběr a pokud si svou cestu vybere, je velmi těžké, ne-li nemožné, z ní sejít.
Mou cestu vždy plánovaly jiní. Vždy jsem se musel podřizovat realitě, aniž bych to mohl ovlivnit a vybrat si, jaký bude můj další krok. Svět okolo mě způsobil, že mě všichni vynesly na post hrdiny, co dokáže spasit svět. Nikdo se neptal, zda s tím souhlasím a zda si to opravdu přeji. Pro ně to byla samozřejmost, stejně jako že slunce zapadá. Svět potřebuje hrdiny, potřebují něco vyššího, co je povede a vyřeší vše za ně. Svou víru vložily do té naší rádoby party kouzelníků, jako bychom byli nějací dobrodruzi s knížek.
Když jsme skončili se snídaní, mlčky jsme sbalily stany a posbíraly roztroušené tábornické vybavení. Po ostré diskuzi se rozhodlo, že batohy poneseme: já, Ori a Thomas, přičemž děvčata a ten zrádce Irwin –který se podezřele rozkašlal a tvrdil, že se cítí slabě- nesly maximálně tíhu s vích těl. Ori si od Kathy vysloužil poněkud jízlivou poznámku o své mužnosti, což spolehlivě umlčelo jeho otravné breptání.
Irwin ozbrojen turistickým průvodcem, nás vyvedl z mýtiny a brzy jsme se ponořily do změti stromů, které mezi sebou svíraly sotva viditelnou stezku. Pod stromy nás přivítalo šero a příjemný chládek. Zdání klidu.